Rychle podepsal dnešní snad poslední hlášení. I když udělali objev ne tisíciletí, ale pravděpodobně desetitisíciletí, byrokracie se mu prostě nevyhnula. Tentokrát mu to snad ani nevadilo, protože po dlouhé době cítil, že odvedl dobrou práci a udělal něco, co bude zachraňovat životy. Jako kdyby z něj spadl malý kus zodpovědnosti.
S úsměvem podal tablet Nicholsovi, který mu úsměv okamžitě oplatil dvojnásob a zamrkal řasami. Měl opravdu krásné oči mandlového tvaru a plné rty, které by bylo prostě úžasné líbat. A co teprve ruce! Štíhlé prsty pianisty a k tomu nohy, kam jen oko dohlédlo. Navíc měl zájem.
"Děkuji, doktore," řekl příjemně hřejivým hlasem, přitiskl si tablet na břicho a přistoupil blíž, až do Carsonova osobního prostoru. Zajímáš mě. Líbíš se mi. Chci tě. Tři emoce, které byly tak silné, že se vznášely kolem Nicholse jako oblak páry.
"Už jste večeřel?"
"Je čas na večeři?" podivil se Carson, docela upřímně, skutečně si nebyl jistý, jestli je na ni čas, ale tušil to. Podíval se na hodinky a skutečně, byl čas nejen na večeři, ale spíš na noční svačinu. "Obávám se, že jsem ani neobědval," přiznal se a spolkl nutkání Nicholse pozvat na jídlo. Zakázal si kamkoliv zvát své mužské podřízené, i kdyby jenom přátelsky. Jednou se mu trpce vymstilo, když to udělal a sanitář, se kterým myslel, že sdílí zájem o stejný fotbalový tým, si to celé špatně vysvětlil a pak roznášel po nemocnici řeči.
Ale pokud by Nichols pozval jeho… dnes byl v tak dobré náladě, že měl chuť po dvou letech v Atlantidě, zkusit někoho poznat.
"Jako doktor byste měl vědět, že nemáte vynechávat jídla," napomenul jo Nichols přátelsky. "Zrovna mi končí služba… nedáme si v kantýně něco spolu?" navrhl s nadějí v hlase.
"To bych rád," souhlasil okamžitě, než si vzpomněl, že by měl ještě zkontrolovat wraithského vojáka. "Jen se stavím v izolaci, podívat se na pacienta a pak bychom se sešli v kantýně… dejme tomu za patnáct minut?"
"Dobře, budu čekat," rozzářil se Nichols a naklonil se blíž. "Uvidíme se," rozloučil se nejen slovy, ale i krátkým dotekem na předloktí, znovu se usmál a obrátil k odchodu.
Carson bezděčně sklouzl pohledem k jeho dlouhým štíhlým nohám a pěkně stavěnému pozadí. Ne, rozhodně by nelitoval možnosti ho víc poznat. Mnohem, mnohem víc… Dobře, Carsone, nejdřív práce a pak zábava, napomenul se, ale stejně se nedokázal přimět přestat sledovat houpající se půlky, dokud mu nezmizely za rohem. Pak si povzdechl. Konec podívané a zpátky k objevu tisíciletí.
Izolaci měl kousek.
U dveří pozdravil dva vojáky. V místnosti bylo snížené osvětlení na úroveň pohodlnou pro Wraitha a Rodneymu se dokonce podařilo zvýšit vlhkost. Pacientovi se to evidentně líbilo. Byl na nohou a děsil čtyři strážce tím, že chodil po pokoji a dotýkal se zdí. Pozorovat ho bylo jako pozorovat podivnou, trochu znepokojivou směsici malého zvědavého dítěte a zvířete, které všechno očichávalo a na věci, které se mu nelíbily, vrčelo. Začal se tak chovat hned potom, co dostal tolik jídla, co by stačilo deseti statným mariňákům.
Ptal se Todda, jestli je to normální, odpovědí mu byla otázka, jestli má vojáka znovu utlumit. To samozřejmě Carson nechtěl. Nevěděl, jak daleko to utlumení sahá a pokud by nebyl voják schopen dát najevo bolest nebo jiné pocity, ba dokonce pokud by je nedokázal skutečně pocítit, narušilo by to diagnostiku. Potřeboval ho tak vědomého a schopného komunikovat, jak jen toho byl schopen.
Zatím to vypadalo, že tohle je vrchol jeho intelektuálního projevu. Neuvěřitelný kontrast, když si to srovnal s Toddem, jeho nesmírnými znalostmi v genetice (a zcela určitě i mnoha jiných věcí), štiplavým smyslem pro humor, výraznou osobností a… ano, s prostorem jeho mysli, který byl tak obrovský, až to bylo děsivé.
Odvrátil se od wraithského vojáka a zrovna kontroloval poslední výsledky napojení na monitory, když se dveře otevřely a dovnitř vešel jeden ze sanitářů, tlačící před sebou vozík plný jídla.
"Čas na večeři?" zeptal se Carson s pobaveným úsměvem.
"Vypadá to tak," přitakal sanitář, ještě kousek popostrčil vozík a okamžitě zacouval.
Nejdřív nevěděl, proč to udělal, dokud se kolem něj neprohnal mručící voják, který se na vozík vrhl, jakoby to byla kořist, kterou musí skolit. A tak, jako se dravec nezdržoval nějakým stolováním, voják se také do jídla pustil rukama a stále se neobtěžoval s tím, že papírové talíře ve skutečnosti nejsou k jídlu. Naštěstí měl někdo dost rozumu, aby želé vyklepnul z umělohmotného obalu na jeden z talířů do jedné velké hromady.
"Druhý vozík je ještě na chodbě," podotkl sanitář – Black.
"Myslím, že zítra zkusíme jiné druhy jídla, než je lidské," poznamenal si pro sebe, přičemž se mu v hlavě rodila myšlenka, že by možná pro Wraithy byla vhodnější syrová strava. Tepelnou úpravou ztrácela potrava na výživové hodnotě a vzhledem k tomu, že Wraithi měli pravděpodobně potřebu vyšší energetického příjmu, bylo jen logické zkusit něco nezpracovaného. Do budoucna by to vyřešilo problém s množstvím pevné stravy potřebné k tomu, aby Wraithy udržela zdravé. Bylo ještě třeba udělat nějaký výzkum.
"Tak," usmál se opět na Blacka, "nechám vás tu v klidu. Dobrou noc."
"Dobrou, doktore."
Vyšel na chodbu, prošel kolem jídlem naloženého vozíku a pak se zastavil. Obrátil se a vrátil. Na stolku leželo několik čokoládovým muffinů. Přesně podle rozkazu dali vojákovi všechno možné jídlo a měli zapsat, které mu vyhovuje nejvíc. Podle toho, co viděl, byl ochoten jíst úplně všechno, na rozdíl od Todda, kterému nechutnaly mangolové placky. Pravda, byly sice sladké, s ovocným nádechem, skvělé k čaji, ale jejich chuť nebyla moc výrazná. Na rozdíl od čokoládových muffinů. Ty měly výraznou chuť, přesně něco, co by mohlo upoutat pozornost Wraitha, který nejspíš mnoho tisíc let neměl v puse ani sousto, navíc čokoláda se v této galaxii nevyskytovala.
Rychle se podíval na hodinky. Ještě měl čas a laboratoř byla blízko.
Přesunul jeden ze tří muffinů na vedlejší talířek a zbylé dva vzal s sebou, když zamířil do laboratoře. Když k ní dorazil, našel dva mariňáky na chodbě, to znamenalo, že uvnitř byli jenom dva. Snížený dohled, protože tam nebyl s Toddem. Chtěli se k němu připojit, když otevřel dveře, ale gestem je zastavil a zakroutil hlavou. Sice se na sebe podívali, ale poslechli a zůstali venku.
Vstoupil a zastihl Todda, jak kontroluje všechny vzorky, které zatím testovali. Chápal jeho nedůvěru k výsledku jejich prvního klinického testu, sám byl také velice překvapen, jak dobře to šlo. Byl to úspěch a každý malý úspěch bylo třeba alespoň trochu oslavit, než člověk pokračuje dál ve výzkumu. Bylo docela možné, že Wraithi to tak neviděli, ale Carson si oslavu nechtěl nechat ujít.
"Todde," oslovil ho.
Todd k němu zvedl tvář, aniž by se přestal sklánět nad mikroskopem. Vlasy, které zatím zakrývaly celý mikroskop, se mu svezly dozadu a odhalily jeho krk. Bledý, dlouhý, bez výrazného ohryzku, jaký měli lidští muži a kůži lesknoucí se zeleným třpytem. Carson na tom novém, neznám kuse kůže, utkvěl pohledem. Nikdy neviděl jeho krk, protože ho vždy zakrýval vysoký límec, který byl ale teď rozepnutý a spadlý do stran.
"Doktore Beckette," promluvil Todd, tak přilákal Carsonovu pozornost, a narovnal se, "měl jsem za to, že už spíte."
"Ne, ne, ještě jsem měl práci," řekl a rychle sklonil pohled k muffinům, jen aby znovu nezíral na Toddovu zelenkavou kůži. Pozvedl talíř s muffiny. "A přinesl jsem tohle."
Nedostal velkou reakci. Todd zůstal nehybně stát, jen jeho oči klouzaly od Carsonovi tváře k muffinům a zpět. Mohl z něj cítit… váhání a nevyslovenou otázku, která zněla důležitě, ale pravda byla, že na to, aby ji pochopil neměl dostatek schopností. Jen tušil, že Todd pokládá nějaký zásadní dotaz, aniž by použil slova.
"Tak co? Dáte si se mnou?" zeptal se, když bylo ticho příliš dlouho.
Tentokrát Wraith dlouze vydechl a trochu naklonil hlavu.
"Chcete se se mnou podělit o jídlo?" zeptal se, hlas tišší než obvykle, ale bez nepřátelství.
"Je to spíš zákusek, než pořádné jídlo, ale na oslavu našeho úspěchu se přesně hodí," podotkl, přistoupil k pultu a položil talíř s muffiny vedle mikroskopu (ano, trestuhodná nedbalost brát do laboratoře jídlo a pokládat ho na stůl vedle drahého a citlivého vybavení, ale za roky tady trochu zvlčel). "Jmenuje se to čokoládovým muffin. Je skutečný s opravdovou čokoládou, i když z instantního prášku."
Todd dál mlčel a díval se mu do očí, tvář nehybnou a nečitelnou, dokonce i všechny předešlé otázky a údiv, vybledli do vzdáleného šumu.
"Můžeme si i připít, ale předpokládám, že alkohol s wraitským organismem nic nedělá, takže by to nemělo ten správný efekt," promluvil znovu, se vzrůstající nervozitou.
Nečekal, že by mu Todd jeho doměnku potvrdil, což se taky nestalo, ale pomalu zvedl ruku a uchopil muffin mezi dva prsty, jako to předtím udělal s kusem mangolové placky. V Carsonově ruce vypadal muffin docela normálně, akorát tak na čtyři kousnutí (nebo dvě Rodneyho), ale ve Wraithově se zdál malý. Sotva na jedno pořádné sousto.
Vzal ten svůj a pozvedl ho.
"Takže na náš úspěch a ať není poslední!" improvizovaně si připil a zakousl se do muffinu. Nebyl to nejlepší muffin, který kdy jedl, ale po všech zdejších specialitách, to bylo dobré pozemské jídlo, připomínající mu starý domov. Ach, bylo to dlouho, co měl muffin. Vychutnal si ho se zavřenýma protože prostě… všechno bylo pozemské. Jak by ho to mohlo nepotěšit?
Otevřel oči a zjistil, že Todd se svého nedotkl, jen ho upřeně sledoval. Dýchací štěrbiny patrně roztažené a zorničky o dost větší, než měl ještě před chvílí. Ne tenké linky, jaké měl v jasné laboratoři, ale široké, jasně černé panenky, které ač byly stále postavené vertikálně, teď vypadaly víc lidsky než kdy dřív.
Carson se ostře nadechl. Vzduch kolem něj byl naplněn těžkým, intenzivním zájmem, prostupujících tolik úrovní toho slova, že si nedokázal vybrat, jestli je to jen fascinace něčím, co Todd viděl jen zřídka – člověkem, který jí – nebo… Studem nebo rozpaky netlumený sexuální zájem, který byl vystaven na odiv. Žádné skrývání před sebou samým, žádná diskrétnost, kterou si vnucovali lidé i do vlastních emocí a myšlenek. Ne, tohle bylo, jako kdyby se tu před ním svlékl a bez rozpaků oznámil, že s ním chce mít sex.
Cítil, jak mu do tváří stoupá teplo, v krku se mu dělal knedlík a kalhoty se mu rychle stávali těsnými. Svatá matko boží, to bylo tak neskutečně trapné. Copak nemohl s Toddem být chvíli… no skoro sám, aniž by se cítil jako patnáctiletý kluk s trvalou erekcí? Bože, Carsone, je ti už skoro čtyřicet. Trochu sebeovládání.
Uhnul na chvíli pohledem, odkašlal si a pak vzhlédl Wraithovi a povzbudivě se usmál.
"Ani to nezkusíte?" zeptal se tak přívětivě a normálně, jak to přes stažené hrdlo dokázal.
Todd jednou mrkl, což bylo snad poprvé, co ho viděl mrknout, a sklopil pohled ke svému muffinu, aby se na něj podíval, jako kdyby ho nikdy neviděl. Znovu vzhlédl a přimhouřil oči, načež kývl tak, že to spíš vypadalo jako malá poklona. Několikrát viděl, že se tak choval k Elizabeth, jednou nebo dvakrát k Johnovi.
"Pokud chcete své jídlo sdílet, budeme mi potěšením," řekl zdvořile, ale stále se ani trochu nesnažil zakrýt své vzrušení, jen přešlo do něčeho méně výrazného a štiplavého. Stalo se to všudypřítomným, zemitým pocitem, odvíjejícím se pomale a plinule, stejně jako plynule zvedl zákusek k bílým rtům a s překvapivou přesností ukousl malý kus svými velkými, ostrými zuby.
Carson zamrkal, ale nedokázal odtrhnout oči. Prostě musel sledovat, jak Todd převalil muffin na jazyku a pak se jeho tvář změnila v obraz upřímného překvapení. Podíval se na muffin a opatrně s ním otočil, jakoby to byl vědecký předmět, který má za úkol vyzkoumat.
"Je to překvapivě… chutné," podotkl, když zase obrátil pozornost ke Carsonovi. Poslední slovo bylo řečeno z hlubokým, dunivým přízvukem deroucím se mu z hrudi, jako vrnění obrovského kocoura.
"Jsem rád, že – " začal zdvořile, ale slova mu umřela na jazyku, když Todd doširoka otevřel pusu, ukázal nekonečnou řadu bělostných zubů a dlouhý modrý jazyk a prostě dovnitř vložil celý muffin a sklapl. " vám chutná," dokončil trochu omámeně.
Todd znovu zavrněl, protože jinak než jako vrnění se to nedalo popsat, trochu vycenil zuby a téměř zavřel oči. Jen na chvíli, než je zase otevře a vrnění přešlo v dlouhý, syčivý povzdech. Čiré vyjádření potěšení. A nejspíš jeden z nejvíc vzrušujících zvuků, který Carson někdy slyšel. To nebylo dobré, vůbec ne. Chtěl s ním mít někdy rozhovor o tom, jak je nevhodné chovat se tak… sexuálně agresivně a přitom sám dělal to samé.
Odložil svůj muffin. Byl nejvyšší čas pro ně pro oba.
"Ach… vidím, že vaše zvědavost je neutišitelná," řekl pobaveně Todd, který si musel jeho odhodlanost vyložit jako předzvěst dalších otázek o Wraithské biologii a kultuře.
Rychle k němu vzhlédl.
"Ne, ne tak úplně," odmítl a zaváhal, asi se nedalo chodit kolem horké kaše. "Je to spíš o lidské biologii a skutečnosti, že mezi námi nejspíš došlo k určitému kulturnímu nedorozumění."
"Ano, to kulturní nedorozumění," uchechtl se Todd, tentokrát nejen pobaveně, ale vyloženě posměšné. Ukázal zuby a předklonil se.
"Ano, to kulturní nedorozumění," zopakoval pevným hlasem, zachovávaje klid bez ohledu na Wraithův jasný výsměch, což Todda trochu překvapilo, skryl zuby a o něco se odtáhl. "Vím, jak mají Wraithi citlivé smysly a je mi jasné, že moje tělo vysílalo určité signály, které jste si interpretoval jako zájem o vás. Musím připustit, že to nebyla úplně špatná interpretace," přiznal se, protože věděl, že zakrývat skutečnosti by mu neprošlo. Jeden Toddův koutek se zvedl v křivém, pobaveném úsměvu, a zase se naklonil kupředu. "Na jisté úrovni je nebezpečí pro člověka přitažlivé a to je právě ten problém. Nervozita, strach, ale i obava z neúspěchu, je příčina toho, že se do krve uvolňuje větší množství adrenalinu. Adrenalin v lidském těle působí jako stimulant, zvyšuje prokrvení tkání a svalový tonus, zrychluje srdeční činnost a zlepšuje ostražitost… Jenže velké množství adrenalinu, zejména po delší dobu, poškozuje tkáně, zvláště srdce, a proto se ho tělo snaží vyrovnat endorfiny, které mají uklidňující účinek…"
"Jistě, jistě," přerušil ho Todd podrážděně a udělal netrpělivé gesto rukou. "Mám dostatečné povědomí o lidské biologii. Kam směřujete, doktore Beckette?"
"Stručně řečeno," stále zachovával klid a už to šlo mnohem snáž, než předtím, protože se mu podařilo vklouznout do své dobře známé kůže doktora, "kombinace hormonů v lidském těle může vyvolat nekontrolovatelné reakce, jako například sexuální vzrušení v nebezpečných nebo vypjatých situacích. Dokonce, zvláště mužům, se stává, že se erekce objeví i při fyzicky namáhavé činnosti nebo pokud vypijí příliš mnoho kávy. Taková je prostě lidská přirozenost. Sexuální vzrušení nerovná se skutečný zájem," vyslovil tu nejdůležitější myšlenku a sledoval, jak bude Todd reagovat. Nerozčílil se, neurazil se, ale samozřejmě to ani nevypadalo, že by se hodlal omluvit. Ve skutečnosti měl na tváři znuděný výraz s nepatrnou špetkou znechucení nad lidskostí, což byla emoce tak silná, že ji dokázal snadno interpretovat.
"Nemusíte se obtěžovat s odmítáním. Sheppard mi už vysvětlil, kde je vaše místo," řekl Todd podrážděně a narovnal se do celé své výšky.
"John s vámi o tom mluvil?" zeptal se překvapeně. Udělal všechno proto, aby před Johnem zakryl co bylo skutečnou pointou včerejší události tady v laboratoři. Byl připraven na to, že mu mariňáci všechno řeknou, ale zároveň spoléhal na to, že většina nedorozumění se odehrála nonverbálně a tak ji nemohli pochopit. Ale John, jak se zdá, věděl všechno. Proč o tom s ním nepromluvil a místo toho šel rovnou za Toddem? To si s ním bude muset vyříkat. Dost dobře si dokázal svoje soukromé věci – a ano, toto spadalo z velká čísti do složky soukromé – řešit sám a rozhodně nepotřeboval silné, mužné rameno podplukovníka Johna Shepparda. Iritoval ho hrdinský hetero šovinismus, kdy si jeho hetero přátelé mysleli, že ho musí chránit (jedno jestli vůči hrubým poznámkám nebo nevhodným návrhům) protože byl gay, utlačovaná menšina, která se neuměla sama bránit.
"Hhmm… přišel za mnou dnes, aby mi se svým obvyklým šarmem vysvětlil…" Toddova slova se vytratila, pootočil hlavu směrem ke dveřím a upřel oči do prázdna.
"Co se stalo?" zeptal se a sám zpozorněl, protože bylo jasné, že se něco děje.
"Voják."
"Bergmanová, doktoru Carsonovi," rozeznělo se místností. Jistě, jakmile odešel od Wraithského pacienta, vytáhl si sluchátko a dal ho do kapsy.
"Carson. Mluvte, co se stalo?"
Na druhém konci linky bylo o něco delší ticho, než by se dalo čekat, pak Bergmanová znovu promluvila:
"Došlo k incidentu s Pacientem 1. Začal se chovat agresivně. Nemáme žádné vážně zraněné, ale měl byste přijít."
"Dobře, jsme i s Velitelem na cestě," ukončil hovor, to už byl Todd na nohách a u dveří.
Rychle ho následoval a s nimi všichni čtyři strážní. Vypadalo to, že jejich slavnostní muffin snědli příliš brzy.
S úsměvem podal tablet Nicholsovi, který mu úsměv okamžitě oplatil dvojnásob a zamrkal řasami. Měl opravdu krásné oči mandlového tvaru a plné rty, které by bylo prostě úžasné líbat. A co teprve ruce! Štíhlé prsty pianisty a k tomu nohy, kam jen oko dohlédlo. Navíc měl zájem.
"Děkuji, doktore," řekl příjemně hřejivým hlasem, přitiskl si tablet na břicho a přistoupil blíž, až do Carsonova osobního prostoru. Zajímáš mě. Líbíš se mi. Chci tě. Tři emoce, které byly tak silné, že se vznášely kolem Nicholse jako oblak páry.
"Už jste večeřel?"
"Je čas na večeři?" podivil se Carson, docela upřímně, skutečně si nebyl jistý, jestli je na ni čas, ale tušil to. Podíval se na hodinky a skutečně, byl čas nejen na večeři, ale spíš na noční svačinu. "Obávám se, že jsem ani neobědval," přiznal se a spolkl nutkání Nicholse pozvat na jídlo. Zakázal si kamkoliv zvát své mužské podřízené, i kdyby jenom přátelsky. Jednou se mu trpce vymstilo, když to udělal a sanitář, se kterým myslel, že sdílí zájem o stejný fotbalový tým, si to celé špatně vysvětlil a pak roznášel po nemocnici řeči.
Ale pokud by Nichols pozval jeho… dnes byl v tak dobré náladě, že měl chuť po dvou letech v Atlantidě, zkusit někoho poznat.
"Jako doktor byste měl vědět, že nemáte vynechávat jídla," napomenul jo Nichols přátelsky. "Zrovna mi končí služba… nedáme si v kantýně něco spolu?" navrhl s nadějí v hlase.
"To bych rád," souhlasil okamžitě, než si vzpomněl, že by měl ještě zkontrolovat wraithského vojáka. "Jen se stavím v izolaci, podívat se na pacienta a pak bychom se sešli v kantýně… dejme tomu za patnáct minut?"
"Dobře, budu čekat," rozzářil se Nichols a naklonil se blíž. "Uvidíme se," rozloučil se nejen slovy, ale i krátkým dotekem na předloktí, znovu se usmál a obrátil k odchodu.
Carson bezděčně sklouzl pohledem k jeho dlouhým štíhlým nohám a pěkně stavěnému pozadí. Ne, rozhodně by nelitoval možnosti ho víc poznat. Mnohem, mnohem víc… Dobře, Carsone, nejdřív práce a pak zábava, napomenul se, ale stejně se nedokázal přimět přestat sledovat houpající se půlky, dokud mu nezmizely za rohem. Pak si povzdechl. Konec podívané a zpátky k objevu tisíciletí.
Izolaci měl kousek.
U dveří pozdravil dva vojáky. V místnosti bylo snížené osvětlení na úroveň pohodlnou pro Wraitha a Rodneymu se dokonce podařilo zvýšit vlhkost. Pacientovi se to evidentně líbilo. Byl na nohou a děsil čtyři strážce tím, že chodil po pokoji a dotýkal se zdí. Pozorovat ho bylo jako pozorovat podivnou, trochu znepokojivou směsici malého zvědavého dítěte a zvířete, které všechno očichávalo a na věci, které se mu nelíbily, vrčelo. Začal se tak chovat hned potom, co dostal tolik jídla, co by stačilo deseti statným mariňákům.
Ptal se Todda, jestli je to normální, odpovědí mu byla otázka, jestli má vojáka znovu utlumit. To samozřejmě Carson nechtěl. Nevěděl, jak daleko to utlumení sahá a pokud by nebyl voják schopen dát najevo bolest nebo jiné pocity, ba dokonce pokud by je nedokázal skutečně pocítit, narušilo by to diagnostiku. Potřeboval ho tak vědomého a schopného komunikovat, jak jen toho byl schopen.
Zatím to vypadalo, že tohle je vrchol jeho intelektuálního projevu. Neuvěřitelný kontrast, když si to srovnal s Toddem, jeho nesmírnými znalostmi v genetice (a zcela určitě i mnoha jiných věcí), štiplavým smyslem pro humor, výraznou osobností a… ano, s prostorem jeho mysli, který byl tak obrovský, až to bylo děsivé.
Odvrátil se od wraithského vojáka a zrovna kontroloval poslední výsledky napojení na monitory, když se dveře otevřely a dovnitř vešel jeden ze sanitářů, tlačící před sebou vozík plný jídla.
"Čas na večeři?" zeptal se Carson s pobaveným úsměvem.
"Vypadá to tak," přitakal sanitář, ještě kousek popostrčil vozík a okamžitě zacouval.
Nejdřív nevěděl, proč to udělal, dokud se kolem něj neprohnal mručící voják, který se na vozík vrhl, jakoby to byla kořist, kterou musí skolit. A tak, jako se dravec nezdržoval nějakým stolováním, voják se také do jídla pustil rukama a stále se neobtěžoval s tím, že papírové talíře ve skutečnosti nejsou k jídlu. Naštěstí měl někdo dost rozumu, aby želé vyklepnul z umělohmotného obalu na jeden z talířů do jedné velké hromady.
"Druhý vozík je ještě na chodbě," podotkl sanitář – Black.
"Myslím, že zítra zkusíme jiné druhy jídla, než je lidské," poznamenal si pro sebe, přičemž se mu v hlavě rodila myšlenka, že by možná pro Wraithy byla vhodnější syrová strava. Tepelnou úpravou ztrácela potrava na výživové hodnotě a vzhledem k tomu, že Wraithi měli pravděpodobně potřebu vyšší energetického příjmu, bylo jen logické zkusit něco nezpracovaného. Do budoucna by to vyřešilo problém s množstvím pevné stravy potřebné k tomu, aby Wraithy udržela zdravé. Bylo ještě třeba udělat nějaký výzkum.
"Tak," usmál se opět na Blacka, "nechám vás tu v klidu. Dobrou noc."
"Dobrou, doktore."
Vyšel na chodbu, prošel kolem jídlem naloženého vozíku a pak se zastavil. Obrátil se a vrátil. Na stolku leželo několik čokoládovým muffinů. Přesně podle rozkazu dali vojákovi všechno možné jídlo a měli zapsat, které mu vyhovuje nejvíc. Podle toho, co viděl, byl ochoten jíst úplně všechno, na rozdíl od Todda, kterému nechutnaly mangolové placky. Pravda, byly sice sladké, s ovocným nádechem, skvělé k čaji, ale jejich chuť nebyla moc výrazná. Na rozdíl od čokoládových muffinů. Ty měly výraznou chuť, přesně něco, co by mohlo upoutat pozornost Wraitha, který nejspíš mnoho tisíc let neměl v puse ani sousto, navíc čokoláda se v této galaxii nevyskytovala.
Rychle se podíval na hodinky. Ještě měl čas a laboratoř byla blízko.
Přesunul jeden ze tří muffinů na vedlejší talířek a zbylé dva vzal s sebou, když zamířil do laboratoře. Když k ní dorazil, našel dva mariňáky na chodbě, to znamenalo, že uvnitř byli jenom dva. Snížený dohled, protože tam nebyl s Toddem. Chtěli se k němu připojit, když otevřel dveře, ale gestem je zastavil a zakroutil hlavou. Sice se na sebe podívali, ale poslechli a zůstali venku.
Vstoupil a zastihl Todda, jak kontroluje všechny vzorky, které zatím testovali. Chápal jeho nedůvěru k výsledku jejich prvního klinického testu, sám byl také velice překvapen, jak dobře to šlo. Byl to úspěch a každý malý úspěch bylo třeba alespoň trochu oslavit, než člověk pokračuje dál ve výzkumu. Bylo docela možné, že Wraithi to tak neviděli, ale Carson si oslavu nechtěl nechat ujít.
"Todde," oslovil ho.
Todd k němu zvedl tvář, aniž by se přestal sklánět nad mikroskopem. Vlasy, které zatím zakrývaly celý mikroskop, se mu svezly dozadu a odhalily jeho krk. Bledý, dlouhý, bez výrazného ohryzku, jaký měli lidští muži a kůži lesknoucí se zeleným třpytem. Carson na tom novém, neznám kuse kůže, utkvěl pohledem. Nikdy neviděl jeho krk, protože ho vždy zakrýval vysoký límec, který byl ale teď rozepnutý a spadlý do stran.
"Doktore Beckette," promluvil Todd, tak přilákal Carsonovu pozornost, a narovnal se, "měl jsem za to, že už spíte."
"Ne, ne, ještě jsem měl práci," řekl a rychle sklonil pohled k muffinům, jen aby znovu nezíral na Toddovu zelenkavou kůži. Pozvedl talíř s muffiny. "A přinesl jsem tohle."
Nedostal velkou reakci. Todd zůstal nehybně stát, jen jeho oči klouzaly od Carsonovi tváře k muffinům a zpět. Mohl z něj cítit… váhání a nevyslovenou otázku, která zněla důležitě, ale pravda byla, že na to, aby ji pochopil neměl dostatek schopností. Jen tušil, že Todd pokládá nějaký zásadní dotaz, aniž by použil slova.
"Tak co? Dáte si se mnou?" zeptal se, když bylo ticho příliš dlouho.
Tentokrát Wraith dlouze vydechl a trochu naklonil hlavu.
"Chcete se se mnou podělit o jídlo?" zeptal se, hlas tišší než obvykle, ale bez nepřátelství.
"Je to spíš zákusek, než pořádné jídlo, ale na oslavu našeho úspěchu se přesně hodí," podotkl, přistoupil k pultu a položil talíř s muffiny vedle mikroskopu (ano, trestuhodná nedbalost brát do laboratoře jídlo a pokládat ho na stůl vedle drahého a citlivého vybavení, ale za roky tady trochu zvlčel). "Jmenuje se to čokoládovým muffin. Je skutečný s opravdovou čokoládou, i když z instantního prášku."
Todd dál mlčel a díval se mu do očí, tvář nehybnou a nečitelnou, dokonce i všechny předešlé otázky a údiv, vybledli do vzdáleného šumu.
"Můžeme si i připít, ale předpokládám, že alkohol s wraitským organismem nic nedělá, takže by to nemělo ten správný efekt," promluvil znovu, se vzrůstající nervozitou.
Nečekal, že by mu Todd jeho doměnku potvrdil, což se taky nestalo, ale pomalu zvedl ruku a uchopil muffin mezi dva prsty, jako to předtím udělal s kusem mangolové placky. V Carsonově ruce vypadal muffin docela normálně, akorát tak na čtyři kousnutí (nebo dvě Rodneyho), ale ve Wraithově se zdál malý. Sotva na jedno pořádné sousto.
Vzal ten svůj a pozvedl ho.
"Takže na náš úspěch a ať není poslední!" improvizovaně si připil a zakousl se do muffinu. Nebyl to nejlepší muffin, který kdy jedl, ale po všech zdejších specialitách, to bylo dobré pozemské jídlo, připomínající mu starý domov. Ach, bylo to dlouho, co měl muffin. Vychutnal si ho se zavřenýma protože prostě… všechno bylo pozemské. Jak by ho to mohlo nepotěšit?
Otevřel oči a zjistil, že Todd se svého nedotkl, jen ho upřeně sledoval. Dýchací štěrbiny patrně roztažené a zorničky o dost větší, než měl ještě před chvílí. Ne tenké linky, jaké měl v jasné laboratoři, ale široké, jasně černé panenky, které ač byly stále postavené vertikálně, teď vypadaly víc lidsky než kdy dřív.
Carson se ostře nadechl. Vzduch kolem něj byl naplněn těžkým, intenzivním zájmem, prostupujících tolik úrovní toho slova, že si nedokázal vybrat, jestli je to jen fascinace něčím, co Todd viděl jen zřídka – člověkem, který jí – nebo… Studem nebo rozpaky netlumený sexuální zájem, který byl vystaven na odiv. Žádné skrývání před sebou samým, žádná diskrétnost, kterou si vnucovali lidé i do vlastních emocí a myšlenek. Ne, tohle bylo, jako kdyby se tu před ním svlékl a bez rozpaků oznámil, že s ním chce mít sex.
Cítil, jak mu do tváří stoupá teplo, v krku se mu dělal knedlík a kalhoty se mu rychle stávali těsnými. Svatá matko boží, to bylo tak neskutečně trapné. Copak nemohl s Toddem být chvíli… no skoro sám, aniž by se cítil jako patnáctiletý kluk s trvalou erekcí? Bože, Carsone, je ti už skoro čtyřicet. Trochu sebeovládání.
Uhnul na chvíli pohledem, odkašlal si a pak vzhlédl Wraithovi a povzbudivě se usmál.
"Ani to nezkusíte?" zeptal se tak přívětivě a normálně, jak to přes stažené hrdlo dokázal.
Todd jednou mrkl, což bylo snad poprvé, co ho viděl mrknout, a sklopil pohled ke svému muffinu, aby se na něj podíval, jako kdyby ho nikdy neviděl. Znovu vzhlédl a přimhouřil oči, načež kývl tak, že to spíš vypadalo jako malá poklona. Několikrát viděl, že se tak choval k Elizabeth, jednou nebo dvakrát k Johnovi.
"Pokud chcete své jídlo sdílet, budeme mi potěšením," řekl zdvořile, ale stále se ani trochu nesnažil zakrýt své vzrušení, jen přešlo do něčeho méně výrazného a štiplavého. Stalo se to všudypřítomným, zemitým pocitem, odvíjejícím se pomale a plinule, stejně jako plynule zvedl zákusek k bílým rtům a s překvapivou přesností ukousl malý kus svými velkými, ostrými zuby.
Carson zamrkal, ale nedokázal odtrhnout oči. Prostě musel sledovat, jak Todd převalil muffin na jazyku a pak se jeho tvář změnila v obraz upřímného překvapení. Podíval se na muffin a opatrně s ním otočil, jakoby to byl vědecký předmět, který má za úkol vyzkoumat.
"Je to překvapivě… chutné," podotkl, když zase obrátil pozornost ke Carsonovi. Poslední slovo bylo řečeno z hlubokým, dunivým přízvukem deroucím se mu z hrudi, jako vrnění obrovského kocoura.
"Jsem rád, že – " začal zdvořile, ale slova mu umřela na jazyku, když Todd doširoka otevřel pusu, ukázal nekonečnou řadu bělostných zubů a dlouhý modrý jazyk a prostě dovnitř vložil celý muffin a sklapl. " vám chutná," dokončil trochu omámeně.
Todd znovu zavrněl, protože jinak než jako vrnění se to nedalo popsat, trochu vycenil zuby a téměř zavřel oči. Jen na chvíli, než je zase otevře a vrnění přešlo v dlouhý, syčivý povzdech. Čiré vyjádření potěšení. A nejspíš jeden z nejvíc vzrušujících zvuků, který Carson někdy slyšel. To nebylo dobré, vůbec ne. Chtěl s ním mít někdy rozhovor o tom, jak je nevhodné chovat se tak… sexuálně agresivně a přitom sám dělal to samé.
Odložil svůj muffin. Byl nejvyšší čas pro ně pro oba.
"Ach… vidím, že vaše zvědavost je neutišitelná," řekl pobaveně Todd, který si musel jeho odhodlanost vyložit jako předzvěst dalších otázek o Wraithské biologii a kultuře.
Rychle k němu vzhlédl.
"Ne, ne tak úplně," odmítl a zaváhal, asi se nedalo chodit kolem horké kaše. "Je to spíš o lidské biologii a skutečnosti, že mezi námi nejspíš došlo k určitému kulturnímu nedorozumění."
"Ano, to kulturní nedorozumění," uchechtl se Todd, tentokrát nejen pobaveně, ale vyloženě posměšné. Ukázal zuby a předklonil se.
"Ano, to kulturní nedorozumění," zopakoval pevným hlasem, zachovávaje klid bez ohledu na Wraithův jasný výsměch, což Todda trochu překvapilo, skryl zuby a o něco se odtáhl. "Vím, jak mají Wraithi citlivé smysly a je mi jasné, že moje tělo vysílalo určité signály, které jste si interpretoval jako zájem o vás. Musím připustit, že to nebyla úplně špatná interpretace," přiznal se, protože věděl, že zakrývat skutečnosti by mu neprošlo. Jeden Toddův koutek se zvedl v křivém, pobaveném úsměvu, a zase se naklonil kupředu. "Na jisté úrovni je nebezpečí pro člověka přitažlivé a to je právě ten problém. Nervozita, strach, ale i obava z neúspěchu, je příčina toho, že se do krve uvolňuje větší množství adrenalinu. Adrenalin v lidském těle působí jako stimulant, zvyšuje prokrvení tkání a svalový tonus, zrychluje srdeční činnost a zlepšuje ostražitost… Jenže velké množství adrenalinu, zejména po delší dobu, poškozuje tkáně, zvláště srdce, a proto se ho tělo snaží vyrovnat endorfiny, které mají uklidňující účinek…"
"Jistě, jistě," přerušil ho Todd podrážděně a udělal netrpělivé gesto rukou. "Mám dostatečné povědomí o lidské biologii. Kam směřujete, doktore Beckette?"
"Stručně řečeno," stále zachovával klid a už to šlo mnohem snáž, než předtím, protože se mu podařilo vklouznout do své dobře známé kůže doktora, "kombinace hormonů v lidském těle může vyvolat nekontrolovatelné reakce, jako například sexuální vzrušení v nebezpečných nebo vypjatých situacích. Dokonce, zvláště mužům, se stává, že se erekce objeví i při fyzicky namáhavé činnosti nebo pokud vypijí příliš mnoho kávy. Taková je prostě lidská přirozenost. Sexuální vzrušení nerovná se skutečný zájem," vyslovil tu nejdůležitější myšlenku a sledoval, jak bude Todd reagovat. Nerozčílil se, neurazil se, ale samozřejmě to ani nevypadalo, že by se hodlal omluvit. Ve skutečnosti měl na tváři znuděný výraz s nepatrnou špetkou znechucení nad lidskostí, což byla emoce tak silná, že ji dokázal snadno interpretovat.
"Nemusíte se obtěžovat s odmítáním. Sheppard mi už vysvětlil, kde je vaše místo," řekl Todd podrážděně a narovnal se do celé své výšky.
"John s vámi o tom mluvil?" zeptal se překvapeně. Udělal všechno proto, aby před Johnem zakryl co bylo skutečnou pointou včerejší události tady v laboratoři. Byl připraven na to, že mu mariňáci všechno řeknou, ale zároveň spoléhal na to, že většina nedorozumění se odehrála nonverbálně a tak ji nemohli pochopit. Ale John, jak se zdá, věděl všechno. Proč o tom s ním nepromluvil a místo toho šel rovnou za Toddem? To si s ním bude muset vyříkat. Dost dobře si dokázal svoje soukromé věci – a ano, toto spadalo z velká čísti do složky soukromé – řešit sám a rozhodně nepotřeboval silné, mužné rameno podplukovníka Johna Shepparda. Iritoval ho hrdinský hetero šovinismus, kdy si jeho hetero přátelé mysleli, že ho musí chránit (jedno jestli vůči hrubým poznámkám nebo nevhodným návrhům) protože byl gay, utlačovaná menšina, která se neuměla sama bránit.
"Hhmm… přišel za mnou dnes, aby mi se svým obvyklým šarmem vysvětlil…" Toddova slova se vytratila, pootočil hlavu směrem ke dveřím a upřel oči do prázdna.
"Co se stalo?" zeptal se a sám zpozorněl, protože bylo jasné, že se něco děje.
"Voják."
"Bergmanová, doktoru Carsonovi," rozeznělo se místností. Jistě, jakmile odešel od Wraithského pacienta, vytáhl si sluchátko a dal ho do kapsy.
"Carson. Mluvte, co se stalo?"
Na druhém konci linky bylo o něco delší ticho, než by se dalo čekat, pak Bergmanová znovu promluvila:
"Došlo k incidentu s Pacientem 1. Začal se chovat agresivně. Nemáme žádné vážně zraněné, ale měl byste přijít."
"Dobře, jsme i s Velitelem na cestě," ukončil hovor, to už byl Todd na nohách a u dveří.
Rychle ho následoval a s nimi všichni čtyři strážní. Vypadalo to, že jejich slavnostní muffin snědli příliš brzy.