"Byl to…?" nechala Elizabeth otázku vyznít do ztracena.

"Výbuch? Jo, rozhodně," souhlasil a krátce k ní obrátil pohled, jen aby ho rychle znovu upřel na svůj cíl – Toddovo koleno. Jenže jeho cíl už tam nebyl. Wraith se narovnal do celé své výšky, takže jeho kolena zakrýval kabát, ruce měl podél těla, i když napnuté. Krk natažený do výšky, hlavu otočenou ke dveřím a štěrbiny podél jeho nosu se roztahovaly a stahovaly. Byl ztělesněním ostražitého překvapení. Něco takového by snad nemohl dokázat zahrát ani on, zvlášť když voják jeho postoj téměř přesně napodobil.

"Jdeme se kouknout, co se stalo," rozhodl John a Elizabeth a vážně přikývla. Sklopil zbraň. "Postarejte se tu o ně a jestli se jen pohnou, máte povolení začít okamžitě střílet. Jasné, Lorne?"

"Ano, pane."

Vyběhl do chodby s Elizabeth v závěsu. Panel těsně za dveřmi se okamžitě rozzářil a ukázal jim mapu, kde svítila laboratoř v oddělení B6 a pod ní bylo varování o nouzovém uzavření v důsledku požáru a narušení strukturální integrity, společně s jednou minutovým odpočtem.

"To je stejná laboratoř, kde byla vyhlášena lékařské pohotovost," podotkla Elizabeth.

Což znamenalo, že tam byl Carson a nejspíš také Rodney, protože Rodney byl vždycky tam, kde se něco královsky podělalo. Ta myšlenka ho popohnala k ještě většímu spěchu. Dostali se do prvního transportéru, který se aktivoval dokonce aniž by zadal místo, kam se chce dostat.

"Myslíš, že jsou za tím Wraithi?" zeptala se Elizabeth.

"Nevím. Nemyslím si. Když se ozval výbuch, vypadal Todd stejně překvapeně jako my."

"Taky jsem měla ten dojem," souhlasila Elizabeth.

Dveře transportéru se otevřely a vypustily je o několik chodeb dál, než bylo nejbližší stanoviště transportéru. Museli být automaticky odkloněni, aby se nepletli při evakuaci nebo si Atlantida prostě jen špatně přečetla v jeho mysli, kam se chce dostat. To bylo jedno. I odtud byl slyšet ruch a vzduchem se nesl zápach pálících se změlých hmot, obvodů města, ale také… masa. Ten zápach znal až příliš dobře. A s každým jejich krokem byl ten pach silnější a hlasy hlasitější.

Konečně naposledy zabočili a před jejich očima se rozprostřela spoušť v celé své děsivosti. Podél zdí chodby vedoucí k laboratoři leželi, posedávali nebo stáli lidé, většina z nich očazená a kašlající, někteří zakrvácení a všichni vyděšení až k smrti. Byli to hlavně vědci a technici, viděl jen dva mariňáky, kteří jim pomáhali a mezi nimi tři zdravotníky.

"Nevidím doktora Becketta," podotkl Elizabeth a zakašlala, jak se jí do do nosu a pusy dostal kouř.

Měla pravdu. Nebylo ho nikde vidět ani slyšet, žádný jeho pronikavý, pevný hlas, který by koordinoval evakuaci. To v Johnovi vzbuzovalo temné obavy. Nemohl se jimi ale zabývat, protože dveře na konci chodby, ze kterých se valil dým a sálalo horko společně se září plamenů, vypadaly jako obrovská děsivá otevřená trouba. Vedle té trouby stál Zelenka, ruku na panelu vedle dveří a triko přetažené přes pusu, aby se trochu chránil před kouřem. Ze samotných dveří se v tu chvíli vynořil Pete a táhl s sebou napůl omdlelou Kusanagi, která si ještě na hrudník tiskla krabičku na svačinu s nějakou anime bojovnicí na přední straně, ve které nosila Rodneymu jídlo.

"To jsou všichni!" zakřičel Pete.

Zelenka stiskl něco na panelu a dveře se za Petem zavřely. V tu chvíli ztichla větší část hluku, která byla, jak si teď John uvědomil, jen hučení ohně. Zmizel také žár a bylo slyšet, jak se větrání v chodbě pustilo na plný výkon, takže kouř rychle mizel, nahrazený čerstvým vzduchem.

"Co se tu stalo?" zeptal se Elizabeth Zelenky.

John zatím převzal Kusanagi od Pete, aby se mohl pořádně nadechnout, a složil ji na zem ke zdi, o kterou se mohla opřít. Mladá Japonka vypadala otřeseně, ale nezraněně, jen si přivinula krabičku na hruď oběma rukama, jako kdyby na ní záležel její život. Viděl to už u jiných, kteří se dostali moc blízko výbuchu. Vojáci v šoku lpěli na svých zbraních, i když už bez munice nebo helmě mrtvého kamaráda, kterou jim zdravotníci museli doslova vypáčit z prstů, aby je mohli připoutat na lůžko. Dobré to bylo v tom, že panicky nepobíhali kolem a nepletli se pod nohy.

Nechal Kusanagi tak a zvedl se, aby se dvěma kroky dostal k Elizabeth a Zelenkovi.

"Bouchlo to!" Gestikuloval malý Čech předváděje výbuch. Oči za brýlemi měl široké, jedno sklo v brýlích bylo prasklé a po celém jeho obličeji byla směs krve a sazí. Nejvíc krve měl kupodivu na rukou. Musel se dostat k někomu, kdo krvácel a buď ho odtáhnout na chodbu nebo se pokusil zastavit krvácení. On sám totiž vypadal relativně nezraněně.

"Ano, to víme, Radku, ale předtím?" naléhala Elizabeth.

"Ano, ano…. ta věc… teda věci, co dnes přinesla Teyla z trhu… Kipling je zkoumal, když se mu jedna z nich při-to… přicucla na ruku a paralyzovala ho. S Rodneym jsme se mu to pokoušeli sundat, když nám to oboum dalo ránu. Pak jsme zavolali Becketta a pak to bouchlo!" Zopakoval gesto s rukama a zarazil se, jeho oči se ještě trochu rozšířily, i když se to nezdálo možné. "Doktor Beckett byl zrovna u Kiplinga, když ta věc vybuchla. Odvezli ho jako prvního, jen chvíli předtím, než jste sem přišli. Byl na tom zle, celý popálený a potrhaný. Rodney šel s ním."

Temné představa se vyplnila.

Rychle se podíval zpátky k teď už zavřeným dveřím. Co stačil zahlédnout, bylo v laboratoři hodně kouře a plamenů, ale ve skutečnosti jen málo rozervaných trosek vybavení. Vypadalo to, že ta bomba byla malá a podle toho, že se Kiplingovi, jak Zelenka řekl, 'přicucla' na ruku, určená k zabíjení jednotlivců. To znamenalo málo zraněných s výjimkou toho, koho se bomba chytla a někoho v těsné blízkosti. Carsona. Kipling musel být mrtvý a Beckett žil nejspíš jen se štěstím.

"Půjdeme na ošetřovnu. Zvládnete to tu?" zeptal se Zelenky.

"Ano, určitě. Jdetě. Jděte." Zamával rukou pryč směrem k transportérům.

Cesta k zpět k transportéru a pak na ošetřovnu byla dlouhá. Na chodbě, jen pár desítek kroků od ošetřovny, potkali Teylu s Rononem, kteří mířili stejným směrem.
"Co se stalo?" zeptal se Ronon okamžitě a srovnal s nimi krok.

"Zatím nevíme přesně. V laboratoři došlo k výbuchu nějakého zařízení, které jste dnes ráno přinesli s sebou," odpověděla jim Elizabeth.

"Těch malých, s antickými nápisy, které jsme objevili na trhu?" zeptala se Teyla, kývl společně s Elisabeth. "Ach ne… neměla jsem tušení, že jsou to bomby."

"Není to tvoje vina, Teylo," ujistil ji, když už byli na prahu ošetřovny.

Dveře se před nimi otevřely a kromě vzdálenějších zvuků přístrojů a nejasných, vzrušených hlasů, bylo slyšet hlavně McKeye:

"Dej ty ruce pryč, ty nekompetentní idiote!"

Rodney čelil doktorovi Anshu, který svíral v ruce skener a tvářil se naštvaně, zatímco McKey měl ve tváři výraz rozzlobeného, uštvaného zvířete. Krom toho byl celý očouzený, rozcuchaný a z rány na hlavě mu stékala krev až na rameno.

"Máte vlasovou frakturu lebky a otřes mozku. Musíte si sednout a nechat se ošetřit."
"Mě nic není. Chci vidět Carsona!" Zamával rukou, jako kdyby odháněl otravnou mouchu.

"Rodney!" zavolal na něj, čímž upoutal jeho pozornost na sebe.
Rodney v okamžiku úplně zapomněl na doktora se kterým se hádal, prostě se k němu otočil zády jako k něčemu zbytečnému a zaměřil se na ně.

"Elizabeth! Shepparde!" Rozpřáhl ruce ve všeobjímajícímu gestu. "Konečně někdo normální. Carson je tam vedle," ukázal na vedlejší oddělení, teď uzavřené napůl průhlednou stěnou. "Nechtějí mě tam pustit, nic mi neřeknou a tenhle blbec," tentokrát mávl rukou k zapomenutému doktorovi Anshuovi, "mě chce ošetřovat. Můžete mu říct, ať mě nechá na pokoji a pustí ke Carsonovi?!"

"Rodney. Musíš se uklidnit." Přistoupila k němu Elizabeth a položila ruce na ramena, tlačíc ho směrem k lůžku. "Sedni si a nech se ošetřit."

"Já ale nepotřebuji ošetřit!" protestoval Rodney, ale to už John slyšel jen napůl ucha, protože pomalu došel ke dveřím. Těsně do dosahu automatického otevírání.

Za napůl průhlednou stěnou se míhalo několik lidí a jejich hlasy byly zřetelnější, než když byl vepředu u McKeye. Rozhodně rozeznával doktorku Bergmanovou, několik sester. Také bylo slyšet hvízdání antického ošetřovacího lůžka, cinkot nástrojů a rychlé kroky. I přes zavřené dveře cítil ostrý pach spáleného masa, i když nebyl tak silný, jako u laboratoře. Carsonova masa. Z té představy ho mrazilo.

Udělal ten poslední krok a dveře se před ním otevřely.

Pach tak zesílil, že mu to nahnalo žluč do krku a na jazyk. Násilně to všechno spolkl a nenechal se zastavit, aby nevešel dovnitř a podíval se na lůžko. Ten… ne, to… ten, kdo tam ležel, se Carsonovi už nepodoboval. Poznával jeho uniformu, alespoň tam, kde nebyla spálená na uhel. Rozeznal i pár chomáčů slámových vlasů. Ale to bylo vše. Zbytek bylo zčernalé, krvácející maso zhruba ve tvaru lidského těla.

Monitor nad lůžkem hlásil zástavu dechu i srdce a jen velmi nízkou mozkovou aktivitu. A spoustu dalších věcí, všechny v červených číslech. I John věděl, že je to beznadějné, přesto se doktorka Bergmanová stále snažila udržet ho naživu.

"Ach můj bože…" vydechla Elizabeth po jeho boku.

"Carsone…" to byla Teyla, jejíž jindy klidný a vyrovnaný hlas, se lámal vzlykem.

Od Ronona přišlo slovo v jazyce, který neznal, ale byl si docela jistý, že to byla nadávka nebo prosba k Předkům nebo něco takového. Zatímco Rodney se nezmohl ani na to, slyšel jen jak hyperventiluje a zároveň mu o sebe drnkají zuby.

Všichni věděli, že tohle je beznadějné. Potřebovali by zázrak. Něco, co by Carsonovi vrátilo život a zdraví, protože nikdo nemohl přežít takové popáleniny, dokonce ani zatracení Wraithové ne. Sakra! Najednou mu svitlo. Zázrak. Život. Zdraví. Wraithi. Všechno to do sebe zapadlo v jednom konkrétním nápadu.

Živě se otočil k ostatním.
"Wraithi!" řekl energicky. "Todd by mu mohl pomoct!"

"Vím, kam míříš, Johne, ale obávám se, že tak to nefunguje," odpověděla Teyla laskavě, leč skepticky a se smutkem v hlase.

"Možná ne, ale za zkoušku nic nedáme. Ne?!"

"Ne, to nedáme," souhlasila Elizabeth, což pro něj bylo jasné povolení zavolat Lornovi a nařídit mu, aby s sebou přivedl Wraithy.

Přesunul se ke dveřím ošetřovny. Čas se znovu nepříjemně natáhl, než se konečně otevřely a stanul v nich Todd. Za pravým ramenem měl svého vojáka a všude kolem byli mariňáci. Ani nepřekročil práh místnosti, štěrbiny vedle jeho nosu se prudce rozevřely a vydal dlouhý, chrčivý výdech. Celé tělo se mu napnulo, skoro jako před útokem. Myslel by si, že se chystá začít vrčet a sápat se po lidech kolem, kdyby vzápětí neobrátil žluté oči na něj a neukázal zuby v malém, ale ne útočném zavrčení.
"Shepparde?" Jedním slovem vyjádřil otázku, co se stalo a proč sem byl zavolán.

"Potřebujeme tvojí pomoc. Pojď za mnou," vyzval ho, obrátil se k němu klidně zády, přestože stále vypadal, jakoby se chystal zaútočit a vrátil se do zadní místnosti, kde doktorka Bergmanová stále neúnavně pracovala na snaze Carsona stabilizovat.

Věděl, že Todd jde za ním hlavně, ale nejen proto, že uslyšel Rodneyho zajíknout se a Ronona nespokojeně zahučet. Obrátil se na Wraitha, který stál jen půl kroku za ním a díval se na lůžko.

"Můžeš mu pomoct? Vrátit mu životní sílu nebo třeba mávnout kouzelným proutkem… je to jedno, co uděláš, hlavně jestli něco můžeš udělat? Dokážeš ho uzdravit?"

Nastalo ticho, během kterého se Todd ani nehnul, jen upřeně hleděl na lůžko, rty se mu trochu chvěly, jakoby se snažil neodhalit víc zubů, než už bylo vidět a štěrbiny podél nosu se vlnily. Bylo to nekonečné, než se pomalu obrátil a utkvěl dlouhým, intenzivním pohledem na Johnovi.

"Ano," řekl nakonec.

V tu chvíli se z několika směrů ozvalo malé ulehčené oddechnutí, které říkalo, že si všichni uvědomili naději a pevně se jí chytli.

"Tak to udělej!"

Na to Todd nijak neodpověděl, jen dál pokračoval v pronikavém zírání. Oplácel mu pohled pevně, odhodlaně a naštvaně, protože kdyby si na chvíli dovolil přestat být rozčílený a naštvaný na Wraitha, musel by si uvědomit v jaké jsou situaci. Musel by přijmout, že Beckett je prakticky mrtvý a jediný, kdo ho může zachránit je Todd a nikdo, ani John sám, s tím nemohl nic dělat.

Najednou se Todd pohnul. Udělal krok kupředu, směrem k lůžku. John byl tím vývojem tak překvapen, že jenom zamrkal. Upřímně čekal, že se mu bude Todd chvíli vysmívat, že ho nechá, aby prosil o Carsonův život, ale on ani nenaznačil, že by chtěl něco takového udělat. Prostě pomalu šel k posteli, jeho kroky byly malé i na člověka a pohyby pomalé, když zvedl pravou ruku, tak aby ji každý viděl a začal si rozepínat spony na předloktí. Mariňáci, kteří je následovali, ale zůstali stát na úrovni dveří, se pohnuli kupředu, ale Elizabeth je zadržela rukou.

"Ne, nechte zbraně dole."

Wraith odhalil rukavici, která skutečně vedla až do půlky předloktí, přesně jak si John myslel. A na její vrchní straně musel být zip nebo tak něco, protože Todd přes ní přejel prsty a rozevřel ji až téměř k prstům. Potom pomalu stáhl rukavici z ruky. Protáhl si prsty. Krmný otvor na jeho dlani se zavlnil, několikrát stáhl a roztáhl, než ruku spustil k boku a nepatrně pootočil hlavu k Johnovi.

Nemusel nic říkat, věděl, co chce.

"Udělejte mu prostor," nařídil doktorce Bergmanové a jedné sestře, která jí stála po boku. Ostatní už sami ustoupili, když se k nim začal přibližovat Wraith s připravenou krmnou rukou. Jen Bergmanová dál systematicky mačkala kyslíkový vak. Teď s tím teprve přestala a rychle se podíval na Johna. Povzbudivě na ní kývl.

"Ano, pane," řekl a ustoupila dva kroky, vak a sestru vzala s sebou.

Všechny hodnoty na obrazovce nad antickým lůžkem okamžitě klesly na minimum a místností se rozezněl několikanásobný žalostný hvizd, říkající, že pacient je de fakto mrtev. I přesto si Todd dával načas. Stál už těsně u lůžka, ale nedělal nic víc, než že jakoby ohmatával krmnou rukou vzduch nad Carsonovým zmrzačeným tělem. Vzduchem se valilo napětí, nervozita a podrážděnost nad tím, že Todd nic nedělá. Všichni tajili dech. A pak konečně… konečně se Wraith zastavil nad Carsonovým hrudníkem, velmi blízko krku a položil ruku na spálené maso.

V ten okamžik se přístroje zbláznily. Všechny hodnoty v jediném okamžiku vyskočily do zelených čísel a stoupaly a stoupaly, až do žlutých. Celé Carsonovo tělo se napnulo v křeči, jeho oči se prudce otevřely a z úst se mu vyvalila krvavá pěna, společně s neskutečným, téměř nelidským chrčivým zvukem. A to byl teprve začátek. Tělo se mu sevřelo v další křeči a rudou pěnu nahradila žlutavá tekutina, která vyplavovala kousky ohořelého masa. Hodnoty začaly opět kolísat, prudce nahoru a dolů.

"Ten zatracený Wraith ho chce zabít!" zavrčel Ronon, který nevydržel sledovat Carsonovo utrpení, a společně s jeho hlasem zazněl i typický zvuk nabíjení jeho zbraně.

"Ne!" Zastoupil mu cestu a zvedl ruku, proti jeho zbrani.

"Copak nevidíš, co s ním dělá?!"

"Věř mi. On mu pomáhá," řekl přesvědčeně.

Nemohl to vědět jistě, samozřejmě že ne, ale cítil to. Nedokázal by přesně popsat jako to ví, ale věděl, že Todd z Carsona život nevysává, ale dává mu ho. Bylo to něco… něco, jako kdyby sám cítil vibrace v konečcích prstů, které dobře poznával. Jasně si vzpomínal na ten pocit, každou žilou v jeho těle proudilo teplo. Nekonečný příval energie. Jak se každý sval v jeho tělo, i ten o kterém ani netušil, že ho má, chvěl a svíral, jako kdyby o sobě chtěl dát vědět. To, že si najednou uvědomil sám sebe, své tělo i svou mysl, tak křišťálově čistě, až se z toho celý roztřásl. Právě to cítil i teď. Vzdáleně, nejasně, nepatrně, ale s jistotou, že to tam je.

"Stabilizuje se," prolomila doktorka Bergmanová jeho vzpomínky. Obrátil se k ní a tím k lůžku. A skutečně, hodnoty zase klesly do zelených čísel. Sice stále kolísaly, ale už nestoupaly do žluté ani neklesaly k červené.

I Carson na tom byl lépe. Jeho dech byl hlasitý, sípavý, stále ještě mu z koutků proudila čirá tekutina, ale dýchal a to úplně sám. Dokonce se zdálo, že se jeho ohořelé rty pohybují. Bylo to neskutečné. Bylo to úžasné. Vypadalo to, že by ho Todd mohl dokázat –

Wraith najednou stáhl ruku a ustoupil o krok dozadu.

"Proč si přestal? Zlepšoval se!" zeptal se ostře, nechal Ronona být a přistoupil k Toddovi.

"Jeho zranění jsou příliš vážná a rozsáhlá."

Johna zamrazilo.

"Znamená to, že mu už nemůžeš víc pomoct?"

"Mohu," odvětil Todd a napůl se k němu otočil, "ale stálo by mě to příliš mnoho životní energie. A po týdnech tady… musel bych se nakrmit."

Nemusel se ani rozhlédnout, aby věděl, že ostatní zneklidněli. Hladový Wraith nebyl něco, co by chtěli na základně. Jistě, vždycky ho mohli prostě zastřelit, ale to by… nebylo by to fér. Rozhodně ne, kdyby Carsona opravdu dokázal zachránit. Byla tu ale jiná možnost. John se rozhodl rychle.

"Dobře. Můžeš se nakrmit ze mne. A teď ho zachraň," vyzval Todda.

"To nemohu dovolit," vstoupila do toho Elizabeth.

"To tedy zatraceně můžeš!" odsekl jí, bez ohledu na to, že byla jeho velitelka.

"Jste vojenským velitelem města, podplukovníku," použila jeho hodnost a formální tón, aby dala najevo, že teď už s ním nemluví jako Elizabeth, ale jako doktorka Weirová. "Nemůžeme si dovolit o vás přijít, když není jisté, že to vůbec bude k něčemu."

"Ne, nemůžeme si dovolit přijít o Becketta," oponoval ji s prudkostí o které ale věděl, že by nikam nevedla. Donutil se uklidnit a přistoupil k ní blíž. "Já jsem jenom voják. Jen další svaly v zeleném. Ze Země vám jich můžou poslat tucty, ale Carson Beckett je jenom jeden. Je to pan geniální doktor. Je nepostradatelný. Já nejsem nepostradatelný."

"Ach, jdi do háje s tím svým patetickým hlazením vlastního ega! Ty nejsi žádný superhrdina! Ale nejsi ani postradatelný!" vykřikl Rodney, který samozřejmě dokázal říct tři věty, kdy ve dvou ho urazil a v jedné se pokusil ho ocenit, ale znělo to vlastně stejně špatně jako urážka.

"Ti díky, Rodney," nemohl si pomoct a prostě musel kysele odpovědět. "Možná nejsem úplně postradatelný, ale taky nejsem na prahu objevu retrovirové léčby pro Wraithy nebo všech možných a nemožných tajemství tohohle města. A krom toho," podíval se z Rodneyho, na Elizabeth a pak i na Ronona s Teylou, "co si Todd vezme, mi zase může vrátit. Že jo?" obrátil se tázavě Wraitha, co kdyby se mýlil a dar života se dal dát jen jednou. Ne, že by na tom záleželo, stejně by nechal Todda aby se na něm nakrmil. Ale jestli to mohl přežít ve zdraví, tak proč se té možnosti předem vzdávat.

"Ano," souhlasil Todd, ale pak pokračoval: "Pokud zůstaneš naživu dost dlouho, abych to stihl do svého úlu a zase zpět."

"To už nech na mě. A teď pokračuj."

Tentokrát Wraith na jeho výzvu odpověděl jen úklonou, která mohla být stejně dobře souhlas jako projev úcty, a otočil se zpátky ke Carsonovi. Znovu už nad ním nemával, jeho ruka zamířila rovnou na hrudník, přesně do místa, kde skrze spálené maso prýštila čerstvá krev. Carsonovy hodnoty se znovu zvedly a začaly kolísat, ale tentokrát už to nebylo ani vzdáleně tak děsivé, jako předtím. Naopak, s každým dalším okamžikem se jeho stav jasně zlepšoval. Jeho dech přestal znít, jako kdyby měl plíce plné vody a stal se pravidelným. Kalné oči se projasnily a tělo už nebylo v křeči, jen se mírně chvělo.

"Podívejte. Jeho ruka," upozornila Teyla a ukázala na Carsonovu ruku, která se mu během prvního záchvatu svezla z lůžka a volně visela do prostoru.

Zaměřil se na ni a nejdřív nic neviděl, ale pak to spatřil; spálená kůže, jako kdyby začala praskat a odchlipovat se. Ale z ran, které tak vznikly, netekla krev ani jiná tekutina, jak by to správně mělo být. Ne, zuhelnatělá kůže se začala loupat a odpadávat a pod ní se ukázala nová, úplně zdravá, krásně hladká pokožka jen jemně zbarvená do růžova. Žádné jizvy, žádné rány, prostě nic. Bylo to naprosto neuvěřitelné.

Podíval se na Carsonovu tvář. Tam se dělo to samé, mrtvá kůže se loupala a odpadávala, nahrazena novou zdravou. A nejen na obličeji. Dělo se to všude. Na jeho druhé ruce, nohách, na hrudníku… Tam se zarazil, když mu pohled padl na Toddovu ruku. Zatímco Carson se uzdravoval, jeho tělo se doslova obalovalo novou kůží a nejspíš i masem, Toddova ruka chřadla. Jako každý Wraith měl i on prsty nepřirozeně hubené a dlouhé, ale teď byli vysloveně vyhublé. Mohl vidět kosti a šlachy, které je k sobě poutaly. Když vzhlédl k tomu, co mohl vidět z Toddovy tváře – a bylo toho málo, protože Wraith už nestál vzpřímeně, ale hluboce se nakláněl nad lůžkem, až mu vlasy zakrývaly většinu obličeje a padaly na Carsonovu hruď – zjistil, že má tváře pohublé a jako papír tenké rty se mu napínaly přes námahou vyceněné zuby.

Vypadal hůř, než v Geniiaském vězení.

Rychle si uvědomil, že je Todd nejspíš na hranici svých sil a nadechoval se k tomu, aby ho zastavil. Carson vypadal už dobře, ještě trochu udýchaně a možná nebyly všechny jeho popáleniny úplně zhojené, ale byl na tom dost dobře, aby Wraith přestal. Carson by si přál, aby přestal, protože teď už se jistě dokázal uzdravit sám.

Ve chvíli, kdy už skoro promluvil, Wraith s těžkým povzdechem, někde na hranici mezi zavrčením a zasténáním, klesl na jedno koleno a jeho krmná ruka se svezla z Carsonova hrudníku. Zůstal v pokleku na zemi, nehybný, jen hlasitě dýchal. Na rozdíl od něj, Carson už dýchal lehce, dokonce se hýbal a když ho John koutkem oka zkontroloval, zdálo se, že je i při vědomí. On byl v pořádku, ale Todd…?

Udělal jeden malý krok k němu.

"Todde?"

Wraith prudce zvedl hlavu. Odhalil tvář podobající se spíše kostře a rozevřená ústa plná ostrých zubů. Vydal vrčivý zvuk, který se dral ze samotné hlubiny jeho hrudi a nejspíš i z hloubi jeho hladu. Každý, kdo byl v místnosti a mohl se hýbat, udělal krok dozadu pryč od hladového Wraitha. Až na Johna. Ten zůstal pevně na místě, připravený na to, co se mělo stát.

Todd se zvedl do celé své výšky. Z hrdla se mu znovu vydral ten zvuk. Jeho dravčí oči klouzaly po tvářích lidí kolem, jakoby se nemohl rozhodnout, kterého z nich si vybrat. Ale rozhodně někoho chtěl. Levou ruku měl pozvednutou u pasu, prsty zkroucené jako drápy, připravený s ní chňapnout po své kořisti při první vhodné příležitosti. Jeho pravá ruka byla vysoko, v úrovni obličeje, dlaní do místnosti ke všem těch jistě chutným lidem a krmný tvor hladově otevřený. Jeho okraje se vlnily a ostré ostny, jinak skryté v dlani, byly jasně viditelné. Vydal další zavrčení a udělal půlkrok vpřed. Pojistky zbraní zacvakaly a ta Rononova se se zahučením nabila.

"Hej! Tady jsem! Poď si pro mě!" vykřikl a s rozpřaženýma rukama vstoupil do Todova zorného pole. Doufal, že je ve stavu, kdy se choval přirozeně. Podle instinktů. Jako dravec, kterého upoutala kořist, která je nejblíž a dělá největší hluk.

Bylo to rychlé.
V jednom okamžiku se nadechoval k dalšímu výkřiku a v druhém už měl kolem krku ovinuté ledové prsty, které mu téměř zastavily přívod vzduchu. Zoufale se nadechl, až to zachrčelo a automaticky sevřel oběma rukama vyzáblé zápěstí a pokusil se ho si z krku servat. Sice si slíbil, že se nebude bránit, aby to bylo co nejrychlejší, ale instinkty a strach částečně převzaly kontrolu. A bylo to ještě horší, když koutkem oka zahlédl rozevřený krmíci otvor, který byl jen kousek od jeho… obličeje? To nebylo tak docela v pořádku. Rozhodně to nečekal.

Najednou se Todd naklonil až k němu. Na tváři cítil jeho ledový dech, který mu zvedal chloupky na rukách, a slyšel, jak Wraith zhluboka nasál.

"Sheppard."

"Todde?" podařilo se mu dostat přes přidušené hrdlo jen proto, že tlak na jeho průdušky trochu povolil.

"Bratr."

Než se stačil jenom zamyslet nad tím slovem, nad jeho významem a proč ho Todd právě teď řekl, letěl vzduchem směrem nejbližší stěna. Tvrdě do ní narazil. Dech, který na chvilku získal, byl zase pryč. Před očima se mu zatmělo, takže spíš jen cítil, že po stěně sklouzl dolů do pojízdných stolků s vybavením. Svět se mu točil. Chvíli nevěděl, kde je nahoře a kde dole, ale zahlédl černý stín, jak mizí směrem od něj. Podařilo se mu na něj zaměřit přesně včas na to, aby kromě stínu, který byl Toddovými zády, zahlédl také Ronona, jak strhl Elizabeth Wraithovi z cesty.

Co bylo dál, nemohl vidět, jen slyšel Elizabeth, jak křičí, aby nestříleli a dál zvuk kvílení a nakonec tupou ránu něčeho těžkého a velkého padajícího na zem. Potřeboval nutně vědět, co se děje. Přece by Elizabeth nedovolila, aby si Todd místo něho vzal někoho jiného. Ona ne. Musel si být jistý.

S pomocí zdi se zvedl a potácivě vyběhl ze zadní izolace dopředu, do hlavní části ošetřovny. Všichni, celé skupina mariňáků, dvě sestry, indický doktor, ti všichni byli shromážděni u dveří z ošetřovny a něco sledovali venku na chodbě. Doběhl k nim tak rychle, jak jen to zvládnul, když mu svět před očima dělal kotrmelce.

Zatímco jeho muži mu uhnuli stranou, jakmile si všimli, že skrze ně chce projít, Ronon mu stál v cestě jako dvoumetrová kamenná socha a když ho obešel, musel se ještě protáhnout kolem zděšením zkamenělého Rodneyho. Pak už byl konečně skoro u dveří. Tayla ho zachytla, když se potácel kolem ní a pomohla mu opřít se o zárubně.

Zamrkal jednou. Svět už se mu netočil tolik, jako před minutou, přesto zamrkal podruhé. Musel si být jistý, že vidí dobře.

Venku na chodbě, sotva dva kroky od dveří, v obklíčení třech mariňáků se zamířenými zbraněmi byli dva Wraithi. Todd klečel na jedné noze, levou ruku ve vzduchu, hubené prsty se svírající a rozevírající. Skloněný byl nad vlastním vojákem, který se pod ním ještě třásl, ale už se nebránil. Pokud se vůbec někdy bránil, když se do něj jeho velitel zakousl a začal ho vysávat jako obrovský upír. John znovu mrkl a tak chvilka stačila k tomu, aby se voják zcela přestal hýbat. Nedalo se poznat, jestli je mrtvý, ale nejspíš ne, protože Todd se nad ním stále skláněl, ruku přitištěnou na jeho hrudníku. Vysával z něj poslední kapku jeho života. Krmil se dál dokonce i když se vojákovy ruce, jediný kus holé kůže, který byl vidět, scvrkly na vysušené tyčinky a… začaly se pomalu rozpadat.

Teprve v tu chvíli Todd přestal a jedním plynulým pohybem se zvedl do celé své výšky. Mariňáci okamžitě zamířili na jeho hlavu z čehož si Wraith naprosto nic nedělal, naopak vyloudil cosi jako pobavené zamručení a naklonil hlavu pomalu z jedné strany na druhou. Rozevřel dlaně a zase je sevřel v pěst, než je opět rozevřel. Vypadalo to, jako nějaké ranní cvičení… ne, sakra, byla to rozcvička po jídlo.

Potom se konečně pomalu obrátil k nim.

Jeho obličej už nevypadal, jako lebka potažená tenkou kůží s barvou zeleného pergamenu. Ne, opět byla zeleně lesklá. A jeho výraz už nebyl výraz vyhladovělého dravce, naopak byl velmi klidný a skoro až přívětivý. Oči měl přimhouřené, ústa pozvednutá v malém, zdvořilém, i když zároveň trochu posměšném úsměvu a ruce obrátil dlaněmi k nim. Jeho krmný otvor byla zase jen tenká linka na dlani.

"Doktorko Wierová," promluvil nízkým, dunivým hlasem, s veškerou grácií se kterou na Atlantidu před několika týdny přišel, "dovolte mi se omluvit za svou malou indispozici. Byl jsem nezdvořilý a nadělal vám tu nepořádek," pokynul k rozpadající se mrtvole vojáka. "Zdá se, že mne pomoc doktoru Beckettovi vyčerpala o něco víc, než jsem čekal. Nejspíš už stárnu…" dodal se smíchem v hlase. "Doufám, že jsem vás příliš nevyděsil a nikoho nezranil." Naklonil hlavu na stranu, jako kdyby byl skutečně zvědavý na odpověď.

Elizabeth byla vyděšená. Stál vedle ní a mohl vidět, jak se jí chvěje ruka a její dech je zrychlený, ale dokázala i tak zachovat klid a diplomatický šarm. Narovnala se a odvážně vystoupila kupředu, přes práh dveří, který jakýmsi záhadným způsobem tvořil předěl mezi bezpečím ordinace a nebezpečnou scenérií venku.

"Ne, Veliteli. Všichni jsme naprosto v pořádku," odpověděla hlasem tak klidným, že nebýt toho, že John viděl její chvějící se ruku, mohl by si myslet, že je úplně v pohodě.

"To mě těší." Sklonil Todd hlavu v malé zdvořilé úkloně. "Co doktor Beckett?"

Když tu otázku Wraith položil, víc než jedna hlava se otočila zpátky do místnosti. Dveře na izolaci zůstaly otevřené dokořán, takže všichni, včetně Johna, mohli vidět dovnitř. Carson byl naživu, při vědomí a dokonce se pokoušel vstát, i když mu to šlo ztěžka. Doktora Bergmanová ho držela za ramena, zatímco sestra mu píchala injekci. Nejspíš sedativa. V tu chvíli si jich doktor všiml, její tvář rozzářil široký úsměv a pokývala hlavou, aby jim dala vědět, že ano, Beckett byl v pořádku.

Uleva se zdála být hmatatelná.

"Zdá se, že bude v pořádku."

"Velmi dobře."

"Zachránil jste ho. A to dokonce za cenu života vlastního člověka," řekla Elizabeth a udělal další krok směrem k Toddovi. Už byla blíž, než kdy předtím. "To od vás bylo velmi nesobecké a vstřícné, když uvážím, že jsme vás předtím obvinili ze sabotáže."

Todd ukázal zuby v pobavení.

"Považoval bych vás za hlupáky, kdybyste to neudělali. A co se týče záchrany doktora Becketta…" krátce se podíval na svého vojáka. "Vojáků jako je tento je v mém úlu ještě mnoho, ale Carson Beckett je jenom jeden."

"Přesto jsme vám vděční," řekla Elizabeth vážn, udělala další krok a napřáhla k Toddovi ruku.

"Co to dělá? Ona se zbláznila? Zastavte ji někdo!" panikařil za ním Rodney, ale nikdo, kupodivu ani temně vrčící Ronon, se nepokusil zasáhnout a Elizabeth zastavit.

A neudělal to ani John. Viděl s jakým upřímným překvapením Todd shlédl na nabízenou pravici. To se nadalo nahrát, určitě ne, když jste byli kurevsky starý Wraith, který bůh ví co v životě už viděl a tak ho nemohlo nic překvapit. Nic, snad kromě Elizabeth podávající mu ruku. Navíc, Todd nebyl hlupák. Byl sám, bez vojáků, v obklíčení dvou desítek zbraní. I když byl možná úplně nakrmený, takovou palebnou sílu by nemohl přežít.

Vlastně to bylo docela zábavné, jak Todd velmi pomalu zvedl ruku, ještě pomaleji přesunul k té Elizabethině a nakonec opatrně sevřel. Neobratně, bylo vidět, že si ruku podává poprvé nebo alespoň poprvé po dlouhé době.

"Řekněme, že si vaší vděčnost jednou vyberu," pronesl Todd s jemnou výhružkou a pustil Elizabethinu ruku.

"S tím počítám." Kývla vážně Elizabeth. "Teď, předpokládám, že se budete chtít vrátit na svůj úl," nebyla to ani otázka, jako konstatování, na které Wraith přesto odpověděl přikývnutím. "Dobrá, můžete odejít kdykoliv. Máme vašeho vojáka poslat s vámi?"

Todd se ani neotočil.

"Myslím, že vaše recyklační jednotky se o to efektivně postarají."

Jestli byla překvapena jeho odpovědí, nedala to najevo.

"Podplukovník Sheppard a Ronon vás doprovodí k bráně," přikázala, přičemž se napůl ohlédla po Johnovi asi v ujištění, jestli to zvládne.

Narovnal se. Záda ho určitě budou bolet ještě pár týdnů, ale hlava už byla dobrá a cítil se rozhodně schopný doprovodit Todda k bráně. Ba co víc, on ho chtěl doprovodit. Potřeboval vědět, co to sakra bylo. Nejdřív se na něčem dohodli, byl ochoten dát mu do rukou svůj život a on místo toho sežere vlastního vojáka. Rozhodně chtěl vědět, co to znamenalo. Protože jestli si Todd myslel, že teď bude jeho dlužníkem, tak se sakra pletl. Nebyl to John, kdo si to rozmyslel.
"Jenom podplukovník a Ronon," dodala, když se kromě nich připravili i mariňáci.

Pro něj a Ronona to problém nebyl, jestli to nějak překvapilo Todda, to se nedalo říct. Každopádně se znovu něco málo uklonil, čímž zřejmě odbyl veškeré loučení, protože se prostě otočil a vyrazil chodbou pryč. Ani nekontroloval, jestli ho s Ronem sledují.

Srovnali s ním krok. Ronon na Johna vrhl jeden hodnotící pohled, který mu oplatil malím úšklebkem, aby ho ujistil, že je v pořádku, a začal hledat vhodnou příležitost, kdy Wraitha konfrontovat. Jistěže to bylo nejlepší před transportérem. Už byli daleko od ošetřovny, nikdo je nemohl vidět ani slyšet, a chodby byla prázdná.

Nečekal na nic víc, popad Todda za rameno, smýkl jím ke zdi a přirazil na ni zády. Ve stejnou chvíli, kdy mu přitlačil předloktí na krk, Ronon namířil zbraň na Toddovu hlavu.

"Wierová nás poslala s ním samotné, abysme ho zabili?" zeptal se Ronon nadějně, ale nestřílel. Alespoň že tak.

"Ne, jen od něj chci nějaké odpovědi," zavrčel John a víc přitlačil ruku na Toddův krk. Wraith mu nějak neodporoval, i když bylo jasné, že mohl, ale také se nezdál být moc omezený tím, že mu přiškrtil přívod vzduchu. "Co to sakra mělo znamenat? Měli jsme dohodu. Měl si se nakrmit ze mně."

"Nevěděl jsem, že máš tak silné přání zemřít. Kdybych to věděl, splnil bych ti ho už dávno," zahučel Todd pobaveně. Ne, vůbec si nedělal nic z toho, že se ho John pokoušel uškrtit. Zatracený, šklebící se parchant!

"Přestaň s těma slovníma hrátkama a odpověz na otázku!"

Todd si ho chvíli měřil pohledem, klidným, i když pronikavím.

"Jsi můj bratr," pronesl nakonec přesvědčeně. Prakticky to jen konstatoval.

"To tedy není!" odpověděl za něj Ronon a přiblížil zbraň.

"Přesně jak říká!" přidal se, bez ohledu na zvláštní lezaví pocit, který se mu objevil ve střevech.

"Darem života jsem z tebe udělal svého bratra. Tak to je, bez ohledu co si o tom myslíš. Ostatně," vycenil zuby v úsměvu, "rodinu si člověk nevybírá, že?" Úsměv z jeho tváře zmizel a on naklonil hlavu na stranu. "Nemusíš náš svazek uznávat, ale zachránil ti dnes život. My se na svých bratrech nikdy nekrmíme. Ne, pokud to není nezbytné k záchraně královny nebo úlu, jako celku, a pak se jeden rád obětuje pro ostatní."

"Nekecej! Právě si se nakrmil na vlastním bratrovi," odsekl podrážděně. Jako kdyby snad nebyl právě svědkem toho, jak Todd vysál do sucha svého vlastního vojáka.

"Ne. Nakrmil jsem se na vojákovi. Je to rozdíl. To ale ty nikdy nepochopíš, nejsi Wraith," dodal s hořkostí, která byla… hluboká. To nebylo jen takové to jeho povzdechnutí nad ubohostí lidské rasy, bylo to něco jiného. Něco, co přimělo Johna, aby ho pustil.

"Můžeš dát tu zbraň dolu, Ronone."

"Jsi si jistý?" zeptal se a vycenil zuby. "Ještě pořád ho můžeme zabít a předstírat, že se pokusil na nás nakrmit."

"Ne," odmítl prostě. "Právě zachránil Carsonovi život. Něco mu dlužíme," přiznal sice neochotně, ale přiznal.

Ronon s nespokojeným zvukem dal zbraň dolů, ale zle se zamračil na Wraitha, který mu věnoval pobaveně samolibý úšklebek. Mohl by Rononovi dovolit, aby mu ho setřel z tváře alespoň pěstí, ale neudělal to. Nechal to být, pořád s tím divným pocitem kolem střev. Možná se praštil víc, než si myslel, přesvědčoval se, když přivolal transportér a i po cestě k bráně.

Říkal si to i o pár minut později, když Todd zmizel bránou, a když si to bude říkat dál, bude to pravda.

...

Pokračování příběhu v povídce "Odpovědi, které může dát jen úl".