Chris otevřela oči a před sebou spatřila Bradavické pozemky. Okolní krajina jí přímo okouzlila, bylo tam všechno přesně tak, jak si představovala. Krásný, velký a starobylý hrad, obrovité jezero, které ji jakousi silou přitahovalo, byl tam také temný a záhadný les. A v neposlední řadě také nekonečné zelené louky, které se rozkládaly kolem Bradavic. Byl to opravdu krásný pohled.

„Vítej v Bradavicích."

Tato věta vrátila Chris do reality. Úplně zapomněla, že vedle ní stojí Harry a proč tu vlastně přišla.

„Je tu krásně." usmála se na Harryho.

Ten jí úsměv oplatil a vydal se hlavní bránou směrem k hradu. Chris na nic nečekala a hned ho následovala. Šli mlčky a tak měla Chris čas se psychicky připravit na to, co jí čeká. Byli asi pět metrů od vstupních brány, když se náhle otevřela. Vyšla z ní přísně vypadající ženu, která byla oblečená v lahvově zeleném hábitu a z jejího výrazu mohli vyčíst, že je nesmírně ráda je vidí.

„Konečně jste dorazili! Začínali jsem mít už obavy, že se vám něco stalo." z jejich slov bylo patrné, že jí spadl obrovský kámen ze srdce.

„Měli jsme jen menší problém, ale ty se záhy vysvětlil." odpověděl Harry a přitom nenápadně mrkl na Chris. Té bylo hned jasné, že naráží na její počáteční nedůvěřivost a tak mu věnovala jeden ze svých úšklebků.

„Hlavně, že jste dorazili. Promiňte, ani jsem se nepředstavila. Jmenuji se Minerva McGonagallová a jsem místní profesorka a zároveň také zástupkyně řiditele." s těmito slovy se mile usmála na Chris, která moc dobře věděla kdo daná žena je.

„Těší mě. Já jsem Christín Parkerová, ale to určitě už víte."

„Jistě, tak už pojďte dovnitř. Profesor Brumbál už vás očekává."

Chris cestou do ředitelny nevěděla kam se dřív dívat, snažila se aby jí neutekl ani jeden pohybující se obraz či snad nějaká socha, kolem kterých procházeli. Nápad že by si zapamatovala cestu, kterou jdu zavrhla hned zpočátku. Tento majestátní hrad si okamžitě zamilovala.

Po chvíli se konečně ocitli před kamenným chrličem.

„Barevné lékovky" vyslovila jako by nic profesorka.

Chrlič se s mírným otřepáním probudil a hbitě uskočil, aby uvolnil cestu do tajné chodby. Profesorka na nic nečekala a vydala se po točivých schodech. Než se Chris stačila vzpamatovat z oživlého chrliče a už profesorka klepala na dveře ředitelny. Po chvíli se ozvalo tiché: "vstupte" a dveře se začaly pomalu otevírat.

Konečně mohla na vlastní oči spatřit slavného řiditele této kouzelnické školy. Profesor Brumbál seděl za svým velkým stolem a se zájmem pozoroval nově příchozí. Chris si začala prohlížet místnost, do které právě vstoupili. Byla ještě větší než si představovala. Skoro všude byly dřevěné regály plné knih nebo zvláštních přístrojů. Na stěnách byly pověšeny obrazy předešlých řiditelů a řiditelek Bradavic. Skrz velká okna mohla Chris spatřit krásný západ slunce, které pomalu mizelo za obzor. Vedle jednoho okna si všimla krásně vyřezávaného bidélka, na kterém majestátně trůnil zlato-červený fénix. Chris by potřebovala spoustu času, aby to tu mohla pořádně prozkoumat, ten jí však nebyl dán.

„Dobrý večer slečno Párkerová. Jsem velice rád, že jste dorazila v pořádku do Bradavic." promluvil směrem k ní profesor. Jeho hlas působil na Chris energeticky ale zároveň uklidňujícím dojmem.

„Dobrý večer. Ráda jsem přijela, ale ještě stále nevím , proč jste si mě zavolal. Harry mi sice něco málo naznačil, ale stále to nechápu. " Chris se snažila, aby to neznělo moc nezdvořile, chtěla se však už konečně dozvědět co tu dělá.

„Jistě,vše vám hned objasním, ale nejdříve se prosím posaďte." posunkem ruky ukázal na jedno křeslo, které se nacházelo naproti jeho stolu.

„Nedáte si čaj?"Brumbál mávl hůlkou a na stole se objevily dva šálky s čajem a nějaké sušenky.

„Ráda, děkuji."

„Teď bych vám měl vysvětli, proč tu jste, ale ještě před tím vám ukážu jistou knihu." otevřel jednu z mnoha zásuvek v jeho stole a vytáhl z ní velmi staře vypadající knihu.

„Toto je jakým si deníkem jednoho starobylého a mocného rodu. Tento rod se vždycky staral o přírodu a byl zároveň jejím ochránce. A právě v této knize jsme našli věštbu, která byla vyřčena před mnoho sty lety. Věštba nám říká o posledním potomkovi tohoto rodu a nabízí mu možnost, aby změnil minulost a tím také současnost., až nastanou temné časy. Potomek bude mít možnost se vrátit do minulosti. Tam ho přenese jisté kouzlo, které bylo ve věštbě obsaženo. Když jsem poté hledal jméno posledního potomka toho to rodu, tak jsem, zjistil, že jste to právě vy."

Brumbál na chvíli přerušil své vyprávění a pohlédl na Chris, která byla velice zaskočená tím co si teď vyslechla. To nemůže být pravda? Já a potomek starobylého kouzelnického rodu, který vždy chránil přírodu? Je pravda, že mě příroda vždy přitahovala, ale tohle je nemožné. Podobné věci se momentálně Chris honily hlavou.

„To nemůže být pravda. Jak to můžu být já, vždyť žiji v nekouzelnické rodině. Harry sice říkal, že ze mně cítí magii, ale přesto si myslím, že to není možné."

„Harry měl pravdu, vyřazuje z vás magie." ujišťoval ji profesor. "Také mě nejdříve udivilo zjištění, že jste to vy slečno, a tak jsem začal pátrat o vaší minulosti a musím vám s lítostí říct, že jste celou dobu žila s lidmi, kteří nejsou vaše pravá rodina. Do této rodiny jste byla daná až 1 rok po vašem narození. Vašim pěstounům byla pozměněna paměť, aby si mysleli, že jste jejich pravé dítě. Důvod proč jste tam byla dána je ten, že vás rodiče chtěli chránit před zlem, které se začínalo drát k moci. Svázali vaše magické schopnosti jedním starým kouzlem a poté odnesli pěstounům. Moc mě to mrzí." s lítostí v hlase se podíval Chris do očí. Uviděl v nich smutek a také strach.

Chris nemohla uvěřit tomu co slyšela. Nechtěla si připustit, že by lidé, u kterých žila 17let , nebyli její rodiče. Pomalu se jí draly slzy do očí. Sklopila hlavu, aby profesor neviděl, že pláče. Rodina byla to jediné na světě, kde pociťovala lásku a pochopení teď se dozví, že lidé kterým věřila nejsou její praví rodiče.

„A co mí praví rodiče? Žijí ještě?" zeptala se s nadějí v hlase.

„Je mi líto, ale zemřeli během první války v boji proti Voldemortovi."

Jakmile to Chris uslyšela, rozplakala se ještě víc. Sice si na své pravé rodiče vůbec nepamatuje, ale přesto naráz ucítila v sobě prázdno. Pomalým pohybem zvedla hlavu a podívala se na Brumbála.

„Mohli by jsme pokračovat zítra? Potřebovala bych si odpočinout a srovnat myšlenky." zeptala se s prosbou v hlase.

„Samozřejmě, myslím že by bylo nejlepší, kdyby jste dnes přenocovat na ošetřovně, vypadáte dost vyčerpaně." obešel stůl a pomohl Chris postavit se. Byli skoro u dveří, když se Chris zastavila a otočila se zpátky ke stolu.

„Mohla bych si tu knihu půjčit? Chtěla bych si jí prohlédnout a zjistit tak něco o své minulosti."

„Ovšem, nevidím jediný důvod proč by jsi nemohla. Jako poslednímu potomkovi náleží tobě." přešel zpátky ke stolu a vzal z něj knihu, kterou záhy podal Chris.

„Teď by jsme ale už vážně měli jít." usmál se Brumbál.