Ráno Chris probudily paprsky slunce, které pronikaly skrz škvíru v závěsech okolo postele. Nejdříve nevěděla, kde je a co tu dělá, ale po chvíli se jí vybavil včerejší den a hlavně pak večer. Do očí se jí začaly zase hrnout slzy, když v tom uslyšela něčí kroky. Vstala z postele a odhrnula závěs.
„Dobré ráno, zrovna vám nesu snídani." u její postele stála madam Pomfreyová s podnosem plným jídla. Jakmile ho Chris spařila, uvědomila si, že včera skoro celý den nic nejedla a že má hrozný hlad.
„Dobré ráno. Mám už strašný hlad, jste moc hodná děkuji." usmála se na ošetřovatelku Chris.
„Ale to nestojí za řeč. Měla byste se jít převléknout a potom nasnídat, za půl hodiny si pro vás přijde profesor Brumbál." odvětila mile a zároveň jí podala podnos se snídaní. Poté rychle odcupitala do své kanceláře.
Chris si položila tác na stůl a opět zatáhla závěsy, aby jí nikdo nerušil při převlékání. Z batohu si vytáhla riflové kraťasy s tričkem a pustila se do snídaně. Bylo nádherné ráno. Na obloze nebyl jediný mráček, lehký větřík si pohrával s větvemi stromů v Zapovězeném lese a ptáčci se vesele honili po obloze. Chris se Bradavice líbit víc a víc. Byla tak zahleděná a zasněná, že si ani nevšimla nově příchozího, který se vedle ní posadil.
„Krásný výhled, že ano?" při těchto slovech Chris nadskočila do vzduchu a hledala vlastníka toho hlasu. Nemusela však hledat dlouho, seděl totiž hned vedle ní.
„Pane profesore, vylekal jste mě. Vůbec jsem si nevšimla, že jste přišel."
„ Občas se naše mysl zatoulá tak daleko, že přestaneme vnímat své okolí a jsme plně ponoření ve svých myšlenkách. Mě osobně se to při pohledu na rozlehlé bradavické pozemky stává velmi často." odpověděl s úsměvem a zkoumal ji zpoza svých brýlí.
„Pokud jste již dosnídala, nešla byste semnou na malou procházku?" navrhl profesor.
„Velice ráda." souhlasila Chris a společně zamířili ven.
Byli na cestě k jezeru, když profesor konečně prolomil ticho, které mezi nimi nastalo.
„Doufám, že se cítíte lépe, chtěl bych vás totiž seznámit s průběhem příštích dnů. Včera večer jsem přišel na to jak překonat tvé svázání moci. Nic nám tedy již nestojí v cestě v probouzení vaši magie. Ale ještě před tím musíme vyřešit jeden dost podstatný problém. A to tvůj mudlovský život," při těchto slovech nejistě pohlédl na Chris, ale když nijak nereagovala pokračoval, „napadlo mě, tedy vlastně na to přišla slečna Grangerová. Navrhla, že bychom mohli provést tak zvané Zdvojení. Je to velice těžké a v současnosti i zakázané kouzlo. Nemusíte se toho však bát, zjednodušeně řečeno vytvoříme tvoji kopii."
„Co prosím? To jako že budu dvakrát?" vytřeštila na Chris na profesora oči.
„ Přesně takový účinek má toto kouzlo, ale jak už jsem jednou řekl, není důvod k obavám. Váš klon se bude chovat úplně stejně jako vy. Rozdíl by poznal jen velice zkušený kouzelník a toho se my bát nemusíme, jelikož tvůj dvojník bude žít v mudlovském světě." řekl jako by nic Brumbál.
Chris nevěřila vlastním uším. Věděla že ve světě kouzel je možné prakticky vše, ale tohle jí vyrazilo dech. Nedokázala si představit, že u ní doma bude místo ní jaká si kopii a bude žít její dosavadní život. Zakoukala se na jezero a snažila se tuto informaci vstřebat.
„Dále by pak někdy během příštích dvou dnů měla dorazit slečna Grangerová, abychom provedli další krok našeho plánu, ale tím se momentálně nemusíte zabývat." pokračoval Brumbál a nad poslední větou mávl rukou.
„Pane profesore, mohla bych se vás na něco zeptat?" promluvila nesměle Chris.
„Jen se ptejte, překvapilo by mě, kdybyste neměla žádné otázky. Pokud to bude v mých silách, rád vám odpovím."
„Včera jsem si v deníku přečetla zápis mojí matky a ta se tam zmiňovala o té věštbě. Mohl byste mi něco vysvětlit? Kde všichni berete takovou jistotu, že jsem to já?"
Tato otázka trápila Chris už od včerejšího večera. Pořád musela uvažovat nad tím, že právě kvůli té věštbě po ní šel Voldemorta a proto jí rodiče museli schovat.
Brumbál neodpověděl hned, bylo na něm vidět, že usilovně uvažuje, jak by to Chris nejlépe vysvětlil.
„Pokusím se to nějak srozumitelně vysvětlit. Věštby jako takové, nikdy neoznačují konkrétní osobu, které se ta věštba týká. To udělají až lidé, kteří v ní věří. V této věštbě se říká, že až nastanou temné časy, dostane jeden z potomků možnost vrátit se do minulosti a změnit ji. Má to být jakýsi dar tvému rodu, za ochranu a péči, kterou jste po staletí přírodě poskytovali. Tím, že si tvoji rodiče mysleli, že jsi to ty, tě nevědomky udělali právě tím potomkem. Rodiče vás ze strachu schovali do mudlovské rodina, svázali magickou moc a Voldemort kvůli té věštbě byl ochotný i zabíjet. Tím z vás učinili vykonavatele té věštby." na chvíli se odmlčel a pokračoval.
„A na tobě teď leží jedno velké a důležité rozhodnutí. Do jaké doby se přemístíš a strávíš tam zbytek života. Dobře si to však rozmysli, ať toho později nelituješ. Nechci na tebe nijak naléhat, ale měj na paměti, že věštba potomka nepřímo vyzívá k tomu, aby se svým rozhodnutím pokusil zabránit vzestupu zla, které nyní náš svět uchvátilo." dlouze se na Chris podíval a vydal se zpět k hradu.
Chris ještě nějaký čas pozorovala odcházejícího starce, nakonec však svůj zrak otočila zpět k jezeru. Potřebovala si srovnat myšlenky a toto místo ji uklidňovalo a zároveň poskytovalo. Přemýšlela nad možností, která jí byla dána. Byl jí dán obrovský dar, ale za jakou cenu. Má změnit minulost a zabránit zlu aby nabylo takové moci. Jen nad tou myšlenkou se jí rozklepaly ruce.
Takto seděla asi hodinu, když si k ní náhle někdo přisedl.
„Neruším?" Chris se otočila na nově příchozího a malinko se usmála.
"Ne nerušíš. Právě jsem přemýšlela nad tou věštbou a nad tím jaké by to bylo, kdyby nebyla vyslovena." svěřila se popravdě Harrymu.
„Aha, chápu. Přesně vím, jak se cítíš. Je mi líto, že i ty musíš trpět následkem nějaké hloupé věštby, stejně jako já," povzdechl si Harry a smutně se zahleděl na hladinu jezera," mnoho dní jsem přemýšlel nad tím, co by bylo, kdyby nebyla vyslovena. Ale pak jsem si uvědomil, že už to nezměním a že jediné co mohu udělat je zvítězit. Mnoho lidí následkem této věštby přišlo o život a já nedovolím, aby jejich oběť přišla vniveč. Tato myšlenka mě drží nad vodou a dodává mi sílu pokračovat v boji."
Po chvilce ticha Harry pokračoval.
„Musím se přiznat, že důvod proč jsem za tebou přišel je ta tvá věštba. Chtěl bych tě o něco požádat Chris. Vím, že to teď bude znít velmi sobecky, ale nemohla by ses vrátit do doby, kdy ještě žili mí rodiče a pokusit se zabránit jejich smrti?" vychrlil ze sebe Harry.
To už bylo na Chris příliš. Nejdříve Brumbál a teď Harry. Zvedla se a bez jediného slova se rozeběhla k lesu. Při běhu si jen nepatrně uvědomovala, že jí po tvářích tečou slzy. Bylo toho na ní moc, ještě včera byla naprosto obyčejná holka, kterou trápilo pouze to, že nemá žádné kamarády a teď na ní leží tíha tak neskutečně velká, že jí snad ani nedokáže unést. Lidé do ní vkládali naděje, že zachrání zmařené životy a zachrání svět. A ona si nebyla vůbec jistá, zda to dokáže. Na malou chvíli ji napadlo, že by utekla zpět do svého milovského života a dělala, že se nic z toho nestalo, ale v hloubi srdce věděla, že to nepůjde. Tamto nebyl její skutečný život, tam nebyla sama sebou.
Vběhla na kraj lesa a opřela se o nejbližší strom, ve kterém hledala útěchu a klid. Pomalu se podél něj sesunula a s hlavou v dlaních se posadila.
„Co jen budu dělat?" zeptala se, ale nikdo ji neodpověděl.
Po chvilce si začala uvědomovat, že panika a strach pomalu odchází a do těla ji prostupuje vlna energie. Jako by jí strom, o který se opírala, podal pomocnou ruku a dodal ji odvahy. Zatřásla hlavou jako by ze sebe chtěla dostat i poslední zbytky beznaděje a vydala se zpět k hradu.