Náš příběh by mohl začít jako všechny ostatní. Žil byl jeden chlapec… Jenže my takhle začínat nebudeme. Tohle totiž není pohádka a ani nikdy nebyla. Je to spíše příběh plný bolesti a utrpení. Je to totiž příběh Chlapce, který přežil, Harryho Pottera
Všechno začalo jeho narozením před patnácti lety. První rok života byl fajn. Ne že by si z toho něco pamatoval, ale musel být, ne? Jenže potom se všechno změnilo. Zabili mu rodiče a jeho strčili k jediným žijícím příbuzným, k panu a paní Dursleyovým. Nebyl den, kdy se Harry ptal sám sebe, jestli v tu dobu měly všechny dětské domovy plno.
Jeho příbuzní ho z celého srdce nenávidí a dávají to dost jasně najevo. A poslední dobou se to jen zhoršuje. Ne, že by to Harryho zajímalo. Popravdě, teď ho nezajímalo vůbec nic. V hlavě měl pořád jen jednu vzpomínku. Vzpomínku na ten hnusný hřbitov, kde Voldemort získal zpátky tělo i svoji moc a kde zemřel jeho spolužák, Cedric Diggory. To se nemělo stát. Nikdy ho neměl přesvědčit, aby se toho zatraceného poháru dotkl.
Všichni mu říkají, že přece nemohl vědět, jaké to bude mít následky. Nechtěl to poslouchat. Oni tam tehdy nebyly, neviděli, co se dělo. A podle nich by na to měl přestat myslet a zapomenout. Jasně, ve čtrnácti před ním někoho zabijí a on to má prostě hodit za hlavu a nemyslet na to. Je mu čtrnáct, sakra! Pochyboval, že by se s tím dokázal vypořádat někdo starší.
No tak to je on, vyhublý čtrnáctiletý kouzelník, který celé dny tráví tím, že jen leží na posteli a zírá do stropu. Ono ani není co dělat. Jeho drazí příbuzní ho totiž hned při příjezdu domů zamkli v pokoji a ven ho pouští pouze tehdy, když potřebuje jít do koupelny, což ale taky není moc často. Jídlo mu dvakrát denně nosí teta Petunie. Pokud se tedy studeným polévkám a krajíčku chleba dá říkat jídlo.
Posledních pár dní si připadal jako mrtvola. Nic necítil ani nevnímal. Na to, aby se zvedl z postele už neměl sílu.
Náhle se ovšem stalo něco, co ho donutilo vymrštit se do sedu. Vedle jeho postele se zničehonic objevily asi dvoumetrové plameny, z kterých vystoupil člověk. Byl to muž zahalený do rudého pláště s bílými vlasy a očima černýma jako noc. Zkoumavě si ho prohlížel a napadlo ho, že se Voldemort konečně rozhodl to s ním skončit. Nemusel se namáhat. Stačilo ještě pár dnů a zemřel by hlady.
"Pane Pottere, přišel jsem k vám s velmi zajímavou nabídkou," přistoupil blíž.
Harry si pomyslel, že Smrtijed to nejspíš nebude. Ten by totiž nemluvil.
"Myslím, že vám nerozumím," odpověděl dost chraplavým hlasem, protože se už odnaučil používat svůj hlas.
"To mě nepřekvapuje. Proto jsem tady, abych vám vše vysvětlil," pousmál se muž.
Němě přikývl, protože se chtěl dozvědět, kdo je a co tu dělá.
"Jmenuji se Afron Jaarthard. Jsem ředitelem Faermu, což je škola pro elitní bystrozory. Podle vašeho výrazu soudím, že jste o ní nikdy neslyšel, čemuž se ani nedivím. Všechno, co se jí týká, je totiž přísně tajné a k informacím mají přístup pouze ministři spřátelených zemí. Jsem tu, abych vám nabídl možnost studovat na Faermu. Naučíme vás všechno, co potřebujete znát a i mnohem víc," spustil muž svůj monolog.
Harry na něj chvíli koukal jak na blázna. Asi už je na tom tak špatně, že má halucinace. Zkusil se štípnout do ruky. Dost to zabolelo a muž dál stál před ním.
"Jak dlouho trvá studium na té vaší škole?" zeptal se.
"Něco kolem šesti sedmi let, ale může to být i déle. Záleží na tom, jak vám to půjde," odpověděl mu muž s úsměvem.
"Tak to asi nepůjde. Nemůžu zmizet na tak dlouho. Za prvé by z toho Brumbál vyletěl z kůže a zadruhé si ani nechci představit, co by během té doby všechno napáchal Voldemort."
Ten muž se asi musel zbláznit, když si myslel, že Harry na sedm let zmizí z tohohle světa. Co by na to řekl Brumbál nebo Sirius?
"Chápu vaše obavy, ale jsou úplně zbytečné. Celý Faerm se nám s mistry podařilo posunout za časovou bariéru, takže když tam uběhne sedm let, tady uplyne sotva sedm minut. Tohle opatření jsme zavedli právě kvůli vzestupu Voldemorta. Nemůžeme si dovolit ztratit výcvikem takovou dobu, během které by mohl napáchat hodně zlého," ujistil ho muž.
To tedy řeší spoustu věcí. A rozhodně mu to pomůže v boji s Voldemortem, který se rozhodl dělat mu ze života peklo.
"Dobrá, přijímám vaši nabídku," kývl Harry a čekal, co se bude dít dál.
Muž k němu natáhl ruku a on se ho chytil za zápěstí. Jak čekal, přemístil se s ním. Dost ho to vyděsilo, když je obestoupily plameny, ale k jeho úlevě vůbec nepálily.
"Vítejte na Faermu. Teď tu chvíli počkejte než se sem dostane zbytek budoucích bystrozorů," nechal ho stát v prostorné hale a zmizel kamsi postranními dveřmi.
Zdálo se, že je tu první. To se ale během chvíle mělo změnit, protože se kolem něj začaly objevovat stejné plameny, jaké předtím obstoupily jeho a toho muže, a na jejich místě potom několik dospělých s dalšími dětmi asi v jeho věku. Když zmizel i poslední plamen, překvapením vykulil oči na osobu, která se místo něj objevila.
"Ginny?" vydechl Harry překvapeně, protože ji by tu ani ve snu nečekal.
Pomalu se k němu otočila a na tváři se jí objevil zachmuřený výraz. Několika kroky se k němu přiblížila a zkoumala ho pohledem.
"Harry, jak to vypadáš?" mlaskla nespokojeně a dál si ho prolížela.
V tuto chvíli mu připomněla její matku a v duchu se musel usmát. Než Harry stihl odpovědět, objevil se v hale znovu muž s bílými vlasy a vyžádal si ticho.
"Vítejte na Faermu, škole pro elitní bystrozory. Všichni jste byli vybráni z mnoha a mnoha adeptů a už teď jste jedni z nejlepších. Ovšem proti standardům Faermu jste pořád ubozí začátečníci a my máme několik let na to, abychom z vás udělali elitu. Od zítřka vám začne tvrdý výcvik a mějte na paměti, že s vámi nebudou mít mistři slitování a žádné výmluvy na ně neplatí. Jak už vám bylo řečeno, právě se nacházíme za časovou bariérou, to znamená, že na několik let budete úplně odříznuti od okolního světa a jedinou společnost vám budou dělat lidé okolo vás. Pokud v průběhu výcviku zjistíte, že nemáte na to, stát se elitou, můžete kdykoli odejít. Bude vám vymazána paměť a budete moci vést normální život. To je pro dnešek všechno. Nyní se odeberte do svých pokojů, zítra začíná výcvik," pokynul jim muž a víc si jich dospělí nevšímali.
"Pojď, Harry," vzala ho za ruku Ginny a táhla ho ke zbytku dětí.
Harry cítil z její ruky příjemné teplo a po dlouhé době se cítil naprosto klidný. Což byl dost velký paradox vzhledem k tomu, co ho od zítřka čekalo.
Rychle přejel pohledem skupinku před nimi a napočítal, že kromě něj a Ginny je tu dalších deset dětí. Nedostali ani čas na seznámení, protože jeden z mistrů jim pokynul, aby ho následovali, že jim ukáže cestu k pokojům. Ginny celou cestu svírala Harryho ruku a jemu to překvapivě nevadilo. Naopak, cítil se velmi spokojeně.
Vyšli dvoje schody a prošli několika chodbami, než se zastavili u velkých dubových dveří. Bylo jim oznámeno, že se za dveřmi nachází jejich ložnice. Muž, který je doprovázel, odešel.
"Půjdeme dovnitř. Tam si můžeme o všem popovídat," strčila Ginny do Harryho a společně vešli do místnosti, která měla sloužit jako společenská místnost.
Byla to dlouhá obdélníková místnost s několika stoly a křesly a s krbem přímo naproti dveřím. Před krbem stála obrovská pohovka. Podél jedné stěny stálo několik regálů naplněných knihami. Naproti nim byly pouze jedny dveře. Když do nich nakoukli, byla za nimi dlouhá chodba a na každé stěně několik dveří. Dohromady jich napočítali dvanáct.
"Zdá se, že budeme mít každý svůj pokoj," konstatovala Ginny.
Harry přikývl a všiml si, že na každých dveřích je jmenovka. Podařilo se mu najít jeho pokoj a s potěšením zjistil, že Ginny má pokoj hned vedle něj.
Oba se šli podívat dovnitř. Pokoje byly jednoduše zařízeny. Velká postel s nebesy, šatní skříň, komoda a psací stůl s židlí. Stěny byly ve všech pokojích vymalovány do světle modra. Každý pokoj měl také svoji vlastní koupelnu.
Harry si sedl na postel, protože ze všeho toho pohybu mu nebylo zrovna moc dobře. Byl oslabený z nedostatku potravy. Bude chvíli trvat než se dostane do formy.
Uslyšel zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila Ginny. Byl čas si o spoustě věcech promluvit.