8. Jméno-které-se-jednou-budou-bát-vyslovit
říjen 1971, bradavická Škola čar a kouzel, zmijozelská společenská místnost
.
Ve zmijozelské společenské místnosti bývalo obvykle dost živo. Skupina nejstarších studentů proto trpělivě vyčkávala, dokud mladší ročníky neodešly na kutě, a teprve potom se všichni jako na povel nahrnuli ke stolu, kde Lucius pracoval na své eseji do přeměňování.
„Je to pravda?" vyhrkla Alecta Carrowová dychtivě. „Co se o tobě povídá?"
Vrátil brk zpátky do kalamáře a rozmarně si založil ruce za hlavu. „Co se o mně pro změnu povídá tentokrát?"
„Nedělej, že nevíš! Prý jsi HO viděl? Ty-víš-koho," dodala s neurčitým posunkem. „Mluvil jsi s NÍM."
„Jenom krátce. O prázdninách ho otec přizval k nějakému jednání ohledně ministerstva."
„A jaký je?" To promluvil Alectin starší bratr Amycus.
Malfoy se ještě o něco pohodlněji opřel do kožené sedačky. Vysloveně si užíval, jak mu ostatní viseli na rtech. „Řekl bych, že ztělesňuje všechno, co nám tahle škola odmítá dát. Je nekonvenční. Velmi inteligentní. Charismatický. S odvážnými názory."
„Zaslechl jsem, že prý si teď nechává říkat lord Voldemort," namítl další ze zmijozelských studentů s lehkou pochybností. „Nevím jak vám, ale mně to zní trochu divně."
„Prosím tebe, Rowle!" Evan Rosier odmávl spolužákovy starosti stranou. „Je to jenom slovní hříčka. Přece není důležité, JAK si říká, ale CO říká, no ne?"
...
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku. Postavy a svět patří J. K. Rowlingové a aktuálním držitelům autorských práv. Duševní vlastnictví překladů jmen, názvů a míst náleží Pavlu a Vladimíru Medkovým, kteří její knihy o Harrym Potterovi přeložili do češtiny.