17. Zmijozel do morku kostí
únor 1972, bradavická Škola čar a kouzel, famfrpálové utkání proti Havraspáru
.
Užívat si postavení školní famfrpálové hvězdy bylo celkem fajn.
Být zmijozelským střelcem, kterého právě odražený potlouk smetl z koštěte tak nešťastně, že si po pádu na zem rozdrtil čéšku, zas tak úžasné nebylo, ale Luciuse odmalička učili, jak z každé situace, ty mizerné nevyjímaje, vytěžit maximum.
„To byl faul, pane profesore," zasténal. „Zaútočili, až když jsem pro náš tým požádal o oddechový čas."
Ostré hvízdnutí píšťalky pana Falconeho, bradavického učitele létání, přivolalo oba soupeřovy odrážeče na zem.
„To není fér, pane profesore!" protestovali jeden přes druhého. „Malfoy přerušil hru SCHVÁLNĚ! Náš chytač zrovna pronásledoval zlatonku! Mohli jsme VYHRÁT!"
„Mlčte, Perkinsi!" Další trojí hvízdnutí, provázené nesouhlasným hlučením tribun, nařídilo trestné střílení Zmijozelu na mrzimorské brankové obruče.
Přes závoj bolesti a korpulentní postavu bradavické školní ošetřovatelky, která k němu právě dorazila, se Lucius pokoušel sledoval další dění na hřišti. Zatímco pozornost hráčů i diváků poutalo mrzimorské brankoviště, zmijozelský chytač Irving usilovně pátral po zlatonce. A protože štěstí přeje připraveným, zanedlouho ji opravdu vítězoslavným gestem sevřel v dlani.
Lucius mohl být spokojený.
Soucitné „óch" a „ách", doléhající k němu z řad starších studentek poté, co se za pomoci madam Hopkirkové konečně vyškrábal na nohy, vnímal už jen jako takovou malou třešničku na dortu.
...
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku. Postavy a svět patří J. K. Rowlingové a aktuálním držitelům autorských práv. Duševní vlastnictví překladů jmen, názvů a míst náleží Pavlu a Vladimíru Medkovým, kteří její knihy o Harrym Potterovi přeložili do češtiny.