Není pochyb, že Severus Snape měl po uštknutí Nagini zemřít. Na podlaze Chroptící chýše, osamocený a v kaluži krve, jak se na temného tragického hrdinu sluší. A nepochybně by se tak i stalo, kdyby mu na poslední chvíli nezkřížil cestu jistý zelenooký kluk s jizvou, jedno blechaté psisko a také autorka, která navzdory značné dávce cynismu stále neztratila víru v (relativně) dobré konce, stejně jako naději, že v nouzi nejvyšší se vždy najdou ruce, které vás dokážou zdvihnout ze země, nebo alespoň postrčit tím správným směrem.

.

I.

.

Vše, co vypadá jako úryvky z 35. kapitoly Harryho Pottera a relikvií smrti, pravděpodobně také úryvky z této kapitoly je. Tímto děkuji JKR za laskavé zapůjčení.

.

Profesor Snape opatrně pootevřel oči.

Zkusmo nabral do plic čerstvý vzduch.

Zvláštní, opravdu velmi zvláštní…

S tlumeným heknutím se natáhl, aby ze země sebral hůlku, která mu před chvílí musela vypadnout z ruky.

Kupodivu ani ona nejevila známky poškození.

Šestý smysl mu přesto napovídal, že tady něco nehraje. Technicky vzato, měl být mrtvý. Naprosto zřetelně si vybavoval ten nechutně melodramatický výstup s profesorkou McGonagallovou, zakončený jeho zoufalým skokem z okna. Zaskleného okna v pátém patře – abychom byli přesní.

Sám se divil, že to dokázal přežít bez vážnějších zranění.

Sotva však ze sebe setřásl větší část střepů, už mu stál za zády Lucius Malfoy; bledý, vyděšený a s podezřele znějícím příkazem od NĚJ.

„Buď opatrný, Severusi." Malfoyův roztřesený hlas poklesl téměř v šepot. „ON… přišel o rozum… nejspíš… Má v úmyslu vyvraždit celou školu, pokud mu nevydají toho Potterova kluka." Lucius vypadal, že se v nejbližší chvíli buďto pozvrací nebo omdlí. Skvělé, vážně skvělé! Lepší okamžik si pro své psychické zhroucení nemohl vybrat…

A potom – jako vrchol vší zábavy – se do Severuse v Chroptící chýši zakousl ten odporný plaz.

Jenže jako by to celé nestačilo, teď ho čekalo ještě… tohle…

Snape znechuceně přehlédl obrovský jemně světélkující prostor, který ze všeho nejvíc připomínal opuštěnou nádražní halu.

„Severusi, chlapče drahý –"

Dobře, tak ne úplně opuštěnou.

Brumbálova tvář, vystupující z mlžnatého oparu, zářila širokým úsměvem. „Moc rád tě zase vidím. Nedáš si citronový drops?"

Profesor Snape bleskovým pohybem namířil hůlku do jeho obličeje.

„NEJSEM.

ŽÁDNÝ.

VÁŠ.

CHLAPEC!" odsekával důrazně.

„Och, jistě." V modrých očích za půlměsícovými brýlemi probleskly pobavené jiskřičky. „Víš, nerad bych se s tebou přel, drahý chlapče, ale ta věc, kterou na mě míříš, tady –" Brumbál gestem obsáhl rozlehlý snově rozostřený prostor, „jaksi nefunguje."

„Ještě pořád vám ji můžu vrazit do oka," opáčil profesor lektvarů se sadistickým úšklebkem.

„To by od tebe nebylo ani trochu hezké, Severusi."

„A neříkejte mi Severusi!" vyjel na něj Snape. „Raději na mě nemluvte VŮBEC! Protože já už dochlapcoval a doseverusoval! Definitivně!"

„Ale –"

„NE."

„Severusi, musíš pochopit…"

„Ani omylem!"

„Tak mi aspoň vysvětli, co jsem tak strašného –"

„– udělal?" skočil mu Snape nezdvořile do řeči. „Možná se konečně dostáváme k jádru věci. Neudělal jste totiž nic! Vůbec nic z toho asi milionu věcí, které jste udělat MOHL!"

„Přeháníš, Severusi –" namítl bývalý bradavický ředitel neotřesitelně vlídným hlasem.

„Mohl jste mi aspoň povědět o té zatracené Bezové hůlce! Kdybyste mě upozornil, možná bych si pro NĚJ stačil připravit nějakou věrohodnou výmluvu!" soptil Snape. „Ale to vy ne! Proč byste se taky obtěžoval? Vždyť v sázce byl jenom můj zatracený život! Nic, čemu byste přikládal jakoukoli hodnotu!"

„Severusi," zamrkal Brumbál. „Já… je mi to opravdu moc líto…"

„Dojemné. Přitom stačilo, abyste jenom naznačil… a nemusel bych teď s vámi trčet kdesi… na nádraží!" Snape vyplivoval jednotlivá slova jako by byla otrávená.

„Dej pozor, Srabusi," promluvil náhle ze světélkující mlhy další silně povědomý hlas, „aby ti samým rozčilením nepraskla žilka."

Tohle už bylo vážně moc. „Zmlkni, ty stupidní blechatý čokle!" zařval Severus těsně na hranici příčetnosti.

Sirius Black chtěl něco odpovědět, ale to už se mlžnatým nástupištěm rozšuměl hovor dalších postav.

„Siriusi!" Předčasně prošedivělý muž středního věku vystoupil z dosud beztvarého zástupu a trochu ostýchavě ho sevřel v náručí.

„Remusi, kamaráde!"

Profesor Snape musel vynaložit značné úsilí, aby při pohledu na ty dva, radostně se poplácavající po zádech, nepodlehl nutkání vyklopit obsah svého žaludku na zem. „Být tebou Blacku, neobjímal bych ho tak vášnivě," poznamenal, jakmile se mu podařilo dostat nevolnost alespoň zčásti pod kontrolu. „Někdo, kupříkladu jeho novomanželka, by si to mohl… špatně vyložit…"

Sirius na okamžik ztuhl. „Vážně, Remusi? Oženil ses? To je skvělé," vypadlo z něj po chvíli trapného ticha. Ve skutečnosti měl pocit jako kdyby přežvykoval popel. „Doufám, že mi svou ženu brzy představíš," dodal s pokřiveným úsměvem. Pak si ale uvědomil, na jakém místě a hlavně proč se právě nacházejí. Jeho rozpaky vzrostly. „Ech, chtěl jsem říct, že vám to oběma ze srdce přeju." Ani druhý pokus o zdvořilou konverzaci příliš nevyšel. Sirius zatěkal očima, jak zoufale hledal sebemenší záminku, která by mu umožnila dát rozhovoru jiný směr. „Nymfadoro!" zahalekal s dobře patrnou úlevou, když přes Lupinovo rameno zahlédl známou žvýkačkově růžovou kštici. „Kde ty se tady bereš?"

Mladá žena pokročila až k němu a výhružně zapíchla ukazovák do jeho hrudi. „Kolikrát musím opakovat, abys mi neříkal Nymfadoro! Jmenuju se Tonks– totiž Lupinová," opravila se, přičemž jí tváře zbarvil slabý ruměnec.

Sirius konečně pochopil. „Vy dva?" zajásal, tentokrát mnohem věrohodněji. „Ale to je naprosto báječné, vidět vás takhle pěkně pohromadě…"

Nádraží… upozornil ho Snapeův úšklebek.

„Tedy, samozřejmě, chci říct… vážně mě mrzí, co vás dva potkalo," zaplétal se do toho Sirius čím dál víc.

Z trapných rozpaků ho vysvobodil až výbuch pološíleného smíchu, jehož zdrojem se ukázala vysoká štíhlá žena, která se právě kousek za jeho zády vyloupla z mlhy. „Bavíš se dobře, bratránku?" protáhla odporně sladkým, afektovaným hlasem. „Jak se ti líbilo za Závojem?"

„Poněkud prašno, na můj vkus," odvětil Sirius upjatě. „Na druhou stranu jsem tam měl spoustu času na přemýšlení. Strašná otrava. Ale pořád lepší, než nutnost sdílet tvou přítomnost, drahá sestřenko."

Bellatrix Lestrangeová zvedla bradu a vznosným krokem temné královny zamířila k lavičce, na které už posedávalo několik dalších postav. Zadýchaných, zkrvavených a, jak se dalo soudit z jejich zmatených pohledů, zjevně i poněkud dezorientovaných.

„Poslyšte," oslovil skupinku drobný mladík s vlasy barvy myší šedi. „Neměli byste nic proti tomu, kdybych si udělal pár obrázků?" zeptal se a plný naděje zdvihl před obličej obstarožní fotoaparát.

„Se mnou nepočítej, Coline. Protože s nimi já se rozhodně fotit nebudu!" odbyla ho Levandule Brownová, která jakoby přímo před jeho očima zhoustla z mléčně bílého světla. „Lonánek by s něčím takovým lozhodně – chci říci rozhodně – nesouhlasil."

„A pročpak?" dýchl jí za krk Fenrir Šedohřbet, jenž vystoupil ze světélkující mlhy v jejím těsném závěsu. „Vždyť jsi taková pěkňoučká holčička. Přímo k nakousnutí."

Levandulina příkrá odpověď však zcela zanikla ve vzrušeném halasu, který se strhl okolo další zhmotňující se postavy.

„No, páni," vykřikl Fred Weasley. „Takového lidu! Člověk by skoro myslel, že tu rozdávají něco zadarmo!"

Severus ke svému bývalému studentovi obrátil dokonale bezvýraznou tvář. „Brumbál na požádání rozdává cucavé bonbony, pokud máte zájem. Nebo možná kornoutky citronové zmrzliny. Záleží, zda si v tom překladatel už konečně stačil udělat jasno."

„Paráda! Mimochodem, taky pro vás něco mám, profesore. To budete koukat!"

Snapeův obličej se během vteřiny přeskládal do výrazu čirého zděšení. „Weasleyi, řekněte, že jste s sebou nepřivedl toho tupohlavce Longbottoma," zaprosil úpěnlivě.

Fred sáhl do mlhy a jako iluzionista z klobouku odtud vytáhl poměrně velkého, divoce se svíjejícího a syčícího hada. „Neville vám posílá tohle. Prý se o něj máte dobře starat."

„Dejte TO pryč!" vyjekl Snape nedůstojně přeskakujícím hlasem. „Weasleyi! Varuju vás! Hoďte tu potvoru na krk Brumbálovi. Nebo ji dejte Bellatrix. Hlavně mi ty její zuby nestrkejte před –" Severus zmlkl, protože v tu chvíli málem zaškobrtl o zbídačeného nahého novorozence, povalujícího se na zemi.

Levandulina ruka poděšeně vylétla k ústům. „Merline, co je zase tohle?"

„Někteří to považují za vcelku zdařilou metaforu," ucedil Snape a s dobře patrným odporem tu brilantní literární konstrukci špičkou boty zašoupl pod nádražní lavičku.

V mumlavém halasu si toho prakticky nikdo nevšiml.

Všichni ale rázem zmlkli, když se na zemi začalo zhmotňovat tělo Chlapce-který-tentokrát-podle-všeho-bohužel-nepřežil.

Snape se vzpamatoval jako první. „Tak tohle bude ještě zajímavé," pronesl do téměř absolutního ticha. „Protože teprve teď jsme DOOPRAVDY v průšvihu!"

...

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku. Postavy a svět patří J. K. Rowlingové a aktuálním držitelům autorských práv. Duševní vlastnictví překladů jmen, názvů a míst náleží Pavlu a Vladimíru Medkovým, kteří její knihy o Harrym Potterovi přeložili do češtiny.