„Dědo, dědečku, prosím, nemůžeme ji tu tak nechat."

.

Teplo rodinného krbu

.

Šedé oči Draca Malfoye se zamyšlením pozorovaly členy jeho rodiny pohodlně uvelebené v obývacím pokoji.

„Drazí moji," promluvil nakonec a vyčkal, dokud se k němu všech pět tváří postupně neobrátilo. „Po zvážení jistých, řekněme podivných, okolností bych vám rád položil několik otázek. Takže zaprvé: Proč je mé auto plné mastných drobků? Zadruhé: Proč jsou sedačky zmíněného vozu obaleny černými chlupy? A za –"

„Lásko," nenechala ho domluvit jeho žena Astorie, „naznačuješ snad, že ačkoli jsi doma sotva dvě hodiny, místo aby ses věnoval svým nejbližším, ti na srdci leží jenom ten zatracený vehikl?"

„To samozřejmě ne," ujistil ji, zatímco v duchu uvažoval, jak se ta kdysi tichá a poddajná dívka dokázala po patnáctiletém manželství proměnit v takřka dokonalou kopii jeho vlastní matky. „Jen bych rád věděl, co se tady během mé nepřítomnosti dělo."

„Podezíráš nás snad," otázala se nyní Narcissa Malfoyová obdobným tónem jako prve její snacha, „že místo toho, abychom jako civilizovaní lidé usedali ke stolu, chodili jsme tajně svačit do tvého vozu?"

„A v neposlední řadě by mne zajímalo," nenechal se Draco matčinými slovy odvést od tématu, „kde se tu vzalo tohle zvíře?" Ukázal na klubíčko černých chlupů, spokojeně předoucí v jeho oblíbeném křesle.

„To není zvíže," přispěchala s vysvětlením Dracova maličká dcera. „Je to košiška." Pevně otci ovinula drobné paže kolem krku a spiklenecky zašeptala: „Byla moc nemocná, ale teď už není. Jmenuje se Placka."

„Tak Placka," pokýval Draco hlavou. „Proč jenom mi to připadá jako další dílek do téhle naší podivné skládačky. Dílek, který," letmo nahlédl přes rameno svému synovi, horlivě čmárajícímu cosi do sešitu, „možná dokáže ozřejmit i ten nenadálý zápal našeho Scorpiuse pro nepravidelná francouzská slovesa, že?"

„Francouzština je jazykem mých dávných předků. Měl bych ji znát," odpověděl chlapec ctnostně. „Dědeček mi vysvětlil, jak moc je to důležité. Ostatně, ty ji přece taky ovládáš."

Draco tázavě pohlédl na svého otce.

„Co je? Zkrátka mám na to dítě pozitivní vliv," ohradil se Lucius.

„Jak chcete," odtušil Draco s náznakem napětí v hlasu. „Ale nemyslete, že časem nezjistím, jak to všechno doopravdy bylo. – Smím vědět, co jsem řekl tak nesmírně veselého?" obrátil se na matku, která nedokázala zamaskovat krátké pousmání.

„Naprosto nic, zlato," ubezpečila ho Narcissa. „Pouze jsi mi velmi připomněl tvého otce někdy před pětadvaceti lety," vysvětlila a přes náznak protestu syna políbila na tvář.

„Draco," Lucius vstal, uklidňujícím gestem mu položil dlaň na rameno a pokusil se ho odvést kousek stranou. „Vzpomínáš, jak jsi na konci čtvrtého ročníku vystoupil ze školního vlaku celý vyválený ve smetí a obalený slizem? Pokud mne paměť neklame, tvým přátelům dokonce rašila z obličeje chapadla. Já i tvá matka jsme se také vyptávali, co se přihodilo. Odpověděl jsi ‚nic' a na veškeré další otázky jenom zarytě mlčel. Nenaléhali jsme, i když, popravdě, nás to oba dost znepokojovalo. Ale věř, v rámci zachování duševního zdraví je někdy nevědomost tím nejlepším řešením."

„Souhlasím," přisvědčila Narcissa. „Ale teď už nechte toho dohadování a pojďte všichni jíst. Večeře je na stole," dodala způsobem jasně prozrazujícím, kdo má v téhle rodině pořád ještě poslední slovo.

...

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku. Postavy a svět patří J. K. Rowlingové a aktuálním držitelům autorských práv. Duševní vlastnictví překladů jmen, názvů a míst náleží Pavlu a Vladimíru Medkovým, kteří její knihy o Harrym Potterovi přeložili do češtiny.