Kapitola V – Průtok

Fili nemohl spát. Poprvé, od chvíle kdy se rozhodl vydat do Lond Daer, o svém rozhodnutí zapochyboval. Nebyl zcela pánem svého osudu - kapitánův plán byl přinejmenším riskantní. Po zhlédnutí mapy Eriadoru mu došlo, do jak neuvážené situace se dostal. Kdyby ten večer v Tharbadu uvažoval jasně, nejdřív by si opatřil právě takovou mapu, vyslechl všechny legendy a pak by teprve přemýšlel, jestli vážit takovou cestu….

Hlasitě vydechl. Jeho mysl se po chvíli vrátila k obsahu legendy. V hlavě se mu ozýval kapitánův hlas: „.. země byla zamořená trpasličími bastardy."
I když mu to bylo proti vůli, musel uznat, že to není nemožné. Trpaslíci se rádi bavili s lidskými ženami a na svých obchodních cestách stále častěji naráželi na smíšené děti. Ale aby byla takto změněna celá civilizace? A kdo by byli ti trpaslíci? Existuje ještě nějaký další trpasličí lid než Durinův? Protože tohle by Durinův lid neudělal. Nebo ano?
Čím déle se noc táhla tím více měl v hlavě otázek. Nakonec, pod jejich tíhou usnul.

Bylo krátce po poledni a škvírami v trupu lodi už nebylo vidět nic, než vysoce šplouchající vlny. Fili se snažil zahlédnout okolní krajinu a zdálo se, že plují v koridoru mezi skálami. Byl z toho stísněného prostoru nervózní. Věděl, že kdyby se s lodí něco stalo, nebude tu žádný břeh, ke kterému by mohli doplavat.
Náhle se dveře do podpalubí otevřely a vešel nejmenší člen posádky. Trpaslíky přejel nenávistným pohledem a Fili si poprvé uvědomil, že tento malý tvor bude patrně jedním z potomků zdejších lidí a trpaslíků. „To vysvětluje všechny ty poznámky." pomyslel si.
Malý muž zamířil ke kleci se zajatcem. K překvapení všech klec otevřel, zajatce nechal vylézt ven a sundal mu pouta: „Budeš nápomocnej Finnegane, rozumíš? Jinak skončíš přímo ve víru!"
Mladík se narovnal a přikývl s úšklebkem na rtech.
Poté se malý muž otočil k trpaslíkům: „Bude veslovat s váma!"
„Co? Takovýho k sobě nepotřebujeme, zvládneme to sami!" odvětil Kili.
„Ticho! Kapitánův rozkaz!" odsekl malý muž a s mumláním pod vousy odešel.
Jakmile trpaslíci s mužem osaměli Ronak instinktivně položil ruku na svoji dýku. Kili následoval jeho příkladu. Vězňův úsměv se rozšířil a pomalu zvedl ruce vedle hlavy, aby trpaslíkům ukázal dlaně: „Nejsem ozbrojený a nemám s Vámi spor, není důvod, abych se snažil vám ublížit."
Ronak přimhouřil oči: „Ale my s tebou jo!" při těch slovech udělal krok dopředu ale Fili se před něj vrhl a zadržel ho: „Pokud kapitán říká, že potřebujeme dalšího veslaře, není to bezdůvodně."
Chvíli bylo ticho. Ronak se přes Filiho rameno díval na vězně, který byl mimo svou klec podivuhodně vysoký. Ale tak vysoký jako člověk. Nakonec se zamračil, rty se mu spojily v úzkou čárku: „Ale bude dost daleko ode mě!" s těmi slovy se otočil k Filimu zády a vrátil se zpět na své místo.
Fili zakroutil hlavou a otočil se k vězni, který si mezi tím stihl založit ruce na hrudi.
„Je mi skutečně líto, že jsem neudělal dobrý první dojem." řekl ironicky.
Jeho tón se Filimu ani trochu nelíbil a nadmul se jako páv: „Tak se koukej snažit, aby ten druhý byl lepší. Příště už ho zastavovat nebudu!"

Kapitán stál u kormidla lodi a mračil se na divokou vodu. Proplouvali soutěskou skal, do kterých řeka divoce narážela a houpala s lodí ze strany na stranu. Tuto část cesty měl nejméně v oblibě. Věděl ale, že už se blíží k jejímu konci a k nebezpečí ještě většímu.
Před lodí se konečně otevřela širší krajina. Vypluli ze soutěsky a ocitli se na malém jezeře. Ze strany, ze které připluli, do něj proudilo mnoho takových soutěsek a na druhé straně se tyčily čtyři vysoké skály, mezi nimiž se řeka rozdělovala na menší toky. Kapitán se zhluboka nadechl a z plna hrdla zakřičel: „Na místa!"

Dole v podpalubí sebou všichni trhli. Vězeň se zazubil na Filiho, zatím co zbytek popadl vesla a vydal se k lavicím pro veslaře. Fili se s mírně pocuchanými nervy vydal za nimi a usedl.
V podpalubí, bylo celkem dvanáct míst pro veslaře a trpaslíků i s vězněm bylo jen šest. Rozmístili se rovnoměrně tři na pravobok a tři na levobok. Vězeň zabral místo naproti Filimu, který seděl v první řadě a netrpělivě svíral své veslo. Zíral upřeně před sebe, do prázdna. Něco mu nesedělo, ale při vzrušení z nadcházejícího dobrodružství nedokázal jasně uvažovat. Zavrtěl hlavou a podíval se na vězně, který seděl na druhé straně. Sledovali jeden druhého a vězeň nakonec promluvil jako první: „Jmenuji si Finnegan, syn Finneinův."
Všichni trpaslíci se na něj otočili a Finnegan jen pokrčil rameny. „Za pokus to stálo."

Loď se pomalu ale jistě blížila k Průtoku a kapitán se musel stále více soustředit na kormidlování lodi, kvůli množství proudů, kterými bylo jezero protkáno. Stačilo malé odchýlení z kurzu a mířili by do jedné z vedlejších soutěsek a tedy jisto jistě do chřtánu některého z mnoha vírů, kterými končila většina místních odtoků.

Ve chvíli kdy si byl jistý kurzem už se nedaleko před lodí tyčili dvě vysoké skály a bylo slyšet i šumění víru. Kapitán se mírně sklopeným pohledem díval na vrchol skály po své pravici. Poslední ze skal, na které sídlila královská hlídka. Viděl, že se nahoře někdo pohybuje a bylo mu jasné, že je jeho loď pozorována. To mělo však brzy skončit. Jeho pohled se vrátil zpět na vodu a v tu chvíli na celou loď dopadl stín pravé skály za kterou v tu chvíli svítilo pozdně opolední slunce. Loď v tu chvíli bezpečně proplouvala na levé části toku, dost daleko od nebezpečných proudů spirálového víru. Najednou však kapitán strhl kormidlo, a loď se natočila přídí přímo k jednomu z okrajů víru.

Loď se po okraji Víru pohybovala značně pomaleji než voda v jeho středu, ale v tom právě spočívala kapitánova strategie. Po okraji víru se mohli sklouznout. Kdyby najeli více ke středu, riskovali dvě věci: že je vír rovnou vcucne, nebo že je vysoká rychlost vody vyplivne na druhé straně a oni minou možnost zakotvit. Pokud se ale nechají unést vnějším okrajem, otočí je vír svým proudem zpět k pravé skále, pod kterou mohou zakotvit. Byli na správném kurzu a v tu chvíli, už proud loď otáčel zpět přídí k jezeru, proti přirozenému proudu řeky a naháněl ji k pravé skále, zbývalo jen, začít v pravou chvíli veslovat a dostat se z dosahu nebezpečí.

Čekání na další rozkaz bylo nekonečné. Trpaslíci čekali a nervózně pozorovali, jak otvory pro vesla šplouchá nebezpečně proudící řekla. Za chvíli ucítili že se celá loď začíná obracet.
„Teď!" Ozvalo se z paluby. Kapitánův hlas okamžitě všechny vytrhl z očekávání. Trpaslíci vystrčili z lodi obrovská vesla a začali veslovat tak, jak jim to kapitán poručil. Hučení vody bylo ohlušující a proud neuvěřitelně silný. Fili měl co dělat, aby veslo neupustil, natož aby dokázal do svého pádlování vložit nějakou energii. Přesto ale vesloval co mu síly stačili. Nechtěl se poddat myšlence, že by celá loď skončila někde v hlubinách podzemní řeky. Všichni ostatní za vesly, na tom byli podobně.

Loď se sklouzla po okraji víru a mířila proti proudu k pravé skále. Ještě chvíli ji nesl proud víru, než začala zpomalovat. V tu chvíli už ale v podpalubí veslovali trpaslíci a posouvali loď malými krůčky kupředu. Vše šlo podle plánu až do chvíle, kdy po proudu řekly zavál silný poryv studeného větru a napl jednu ze srolovaných plachet.
Kapitán se zamračil. Cítil, jak loď pod jeho nohama stále zpomaluje. Vír byl v tu chvíli neobyčejně silný a manévr na který mu obvykle stačili čtyři námořníci, nyní nezvládalo šest trpaslíků. „Zatraceně." Zaklel a přešel na příď lodi kde stál jeden ze členů posádky s kuší v ruce. Byli už ale skoro na dostřel od skály.
„Střílej" zakřičel na něj.
„Ještě nejsme dost blízko!" odvětil a soustředěně se díval na svůj cíl.
„Blíž už nebudeme, dělej!"
Námořník vystřelil z kuše velký šíp, na který bylo přivázané lano. Šíp se s naprostou přesností zabodl do jednoho ze stromů, které rostly na sklaním výběžku. Hned poté, následovali další čtyři šípy a čtyři lana. Loď sebou prudce škubla a zastavila se.
Kapitán si oddychl a svižně přešel na druhou stranu lodi zjistit, jak daleko od víru se dostali.
Svraštil obočí. Lana držela loď pevně, ale byla zakotvená mnohem dále od skály, než bylo původně v plánu. Byli až příliš blízko horizontu víru na to, aby se mohli v noci bezpečně odpoutat, vyveslovat zpět na jezero a proplout kolem víru bez povšimnutí. Kapitán se zamračil a rázným krokem zamířil do podpalubí.

Legrační! Tenhle příběh jsem vzdala před několika lety protože jsem se nemohla dostat přes tuhle kapitolu. Ovšem když jsem teď prohrabala dokumenty zjistila jsem, že ji mám vlastně napsanou. :D :D :D Teoreticky bych mohla tento příběh zase oživit. Co myslíte?