Steve byl už dávno na nohou, když se objevil u dveří svého starého přítele. Zazvonil a čekal. Se zářivým úsměvem sobě vlastním se rozhlížel kolem sebe. Byl na světě už tolik let, že žádné čekání pro něho nebylo dost dlouhé. I když ve zdejším případě se v něm postupně probouzela nervozita. Otočil se zády ke dveřím.

„Nemá být neděle náhodou dnem odpočinku?"

Steve se otočil za zvukem a rázem mu bylo jasné, že neměl žádný důvod k tomu čekat další katastrofu. S mírně nesoustředěným pohledem tam ve veřejích stál Bucky v uspokojivém stavu – byl tady a byl živý.

„Tak pojď. Slíbil jsem ti, že tě vytáhnu. Takže, nazuj tenisky a jdeme."

Bucky jen nespokojeně odbroukl, přesto si poslušně nasadil boty. Steve věděl, že Buckyho chování byla jen póza, jistě se nemohl dočkat stejně jako Steve.

„Tobě není nic svatý," zavrčel Bucky, když zamykal. Klíč si schoval do dlaně a vzhlédl ke Stevovi. Ten se jen smál: „Víš, kolik je hodin?"

„Vím, že je neděle."

„Za tu dobu, co tys ještě tvrdě spal, jsem se já stihl nasnídat, jít na mši, převléknout se a dojít za tebou," udělal Steve výčet svých dnešních aktivit.

„Bez tak sis pustil rádio, kde šla mše, a u toho jsi snídal, a pak jsi jen na sebe tohle hodil a šel jsi obtěžovat moje dveře."

„Bucky, Bucky, Bucky. Žijeme v moderním světě. Nemusím zapínat rádio, když mám televizi, kde jsou přímé přenosy i s obrazem," poučil Steve svého starého přítele o možnostech moderní doby, kterým už přišel na kloub. Bucky si z poučky odnesl své: „Ha, takže jsem měl pravdu."

„Na to nebudu reagovat."

„Já jsem to věděl," prohlásil Bucky vítězoslavně.

Steve začal pomalu přicházet k závěru, že jít dnes ven, nebyl nejlepší nápad, když se spolu nedostanou nikam dál, než k ranní bohoslužbě. „Řekni mi, jaké to je, jíst chleba s máslem a přitom odříkávat Otčenáš?" a Bucky toho nechtěl nechat.

„Hlavně, že se dobře bavíš," kapitán se dal do běhu. Měl v úmyslu alespoň na chvíli uniknout před poznámkami Jamese Buchanana Barnese. Chtěl mít klid a nenechat se ničím rozptýlit. Vypnout mozek, nic nevnímat a prostě jen běžet. Míjet všechno takovou rychlostí, až se svět kolem něho rozptýlí do všebarevné skvrny. „Myslíš, že mi můžeš uniknout?" Škoda, že jeho strategie platila pouze na Sama.

Bucky běžel po jeho boku bez známek únavy, ani byť jen zrychleného dechu. „Vždycky jsem byl rychlejší, než ty," Bucky si nedal pokoj.

„Jenže to jsem nebyl schopný uběhnout víc než deset metrů," oponoval Steve a ještě přidal.

„Deset metrů? To si fandíš," smál se Bucky. „Vzpomínáš, jak jsme jednou utíkali před tím rozzuřeným daklem?"

„Můj nápad to nebyl házet po něm klacky, abychom zjistili, jestli spí."

„Ne, tys po něm chtěl házet kamením," připomněl Bucky.

„Přiznávám, že to mohlo být trochu méně než deset metrů. Ale musíš uznat, že jsem byl v nevýhodě," žádal si Steve uznání.

„Začal jsi tak děsivě sípat, že jsem tě musel vzít na záda, aby tě to zvíře nesežralo. A nakonec pokousal mě," pronesl naoko vyčítavě.

„A to ti nikdy nezapomenu."

„Já tobě taky ne."

Steve s Buckym se na sebe ve spěchu podívali, aby si byli naprosto jisti, že nikdo z nich není uražený. „Tak co? Dáme závod?" usmál se Steve.

„Klidně, ale stejně budu rychlejší."

„To se ještě uvidí," Steve vyrazil jako namydlený blesk. A Bucky ho podobnou rychlostí následoval.

Po několika kolečkách kolem Monumentu si opět nenechal Bucky své myšlenky pro sebe: „Už toho můžeš nechat, stejně víš, že nakonec vyhraju." Potřeboval soupeře vyvézt z rovnováhy. Už cítil, jak mu v krku vysychá a jazyk se mu lepí na patro, nohy mu těžkly a postupně začal nedobrovolně zpomalovat. Přesto nechtěl nechat Steva jen tak vyhrát. Hlavně když teď měli oba stejnou kondici. Kdyby Steve vyhrál, bylo by to s ním k nevydržení. Ale i když jejich síla byla rovnoměrná, Stevův duch byl neporovnatelný. Bucky si toho byl naprosto vědomý.

Steve se dostal na celou délku před Buckyho a neměl v úmyslu zvolnit. Běžel mezi stromy jako dráha. Cítil se neskutečně. Jak dlouho čekal na příležitost, kdy si bude moct takhle s Buckym změřit síly. Připadalo mu, že si sahá na dno svých možností a to ho povzbuzovalo k ještě většímu výkonu. Celé jeho tělo bylo naplněno adrenalinem. Čekal, že běh s Buckym bude neskutečný, ale tohle opravdu nečekal.

Probíhal olistěnými stromy a stín mu dodal ještě o trochu více náboje. Steve však nedokázal donutit své tělo, aby tuto sílu využilo. Možná že už byl za hranicí svých schopností. Tělo ho přestávalo poslouchat. Steve zpomaloval. S takovou ho za chvíli Bucky předběhne. Po pár dalších krocích se musel k dalšímu pokroku odhodlávat. Začaly ho pálit plíce. Už to nebyly jen nohy, ale i dech ho přestával poslouchat. Snažil se nadechnout, ale něco mu bránilo. Měl dovoleno získat jen malý trošek vzduchu do plic. Opřel se o strom a v předklonu se snažil rozdýchat svůj záchvat.

Kdy vlastně měl naposledy astmatický záchvat? Podíval se na své pohublé bledé ruce. Nohy se mu třásly jako už dlouho ne. Byl naprosto vyčerpaný. Svezl se na zem. „Bucky?" sípavě vydechl své zavolání.

Vedle něho knikl velký černý pes, poslušně se posadil po jeho boku a díval se na něho starostlivýma očima. „To bude dobrý," vydechl povzbudivě Steve. Opřený zády o strom vytáhl mobil z kapsy teď obrovských nepadnoucích tepláků a vytočil číslo člověka, o kterém byl přesvědčen, že jim pomůže.