„Třeste se před silou mocného Thora Hromovládce!" zvolal Thor do shluku rebelů, kteří znevažovali právo země a utlačovali slabé a bezbranné. Rázem mezi ně vhodil své nejvěrnější kladivo. Ihned se dalo do své práce, rozráželo si cestu davem a čistilo prostor pro svého pána a vládce. Dostalo se až na konec vřavy, s vědomím své prázdnoty otočilo a téměř gravitační silou se přitáhlo opět do Thorova drtivého stisku.
Odinson pevně sevřel svoji nejlepší zbraň. Vrhl se do davu. Rány padaly na všechny strany. Nikdo nebyl v bezpečí před zuřivostí běsnícího boha. V okolí bylo cítit statické napětí. Každý úder kladiva uvolnil bleděmodré záblesky. Thor je cítil v konečcích prstů, dodávaly mu sílu a energii do dalšího boje. Jak to bylo dávno, kdy naposledy bojoval na pokraji selhání. Thorovi se na tváři rozprostřel dychtivý úsměv.
Cítil se jako malý chlapec. Odin jim poprvé dovolil se zúčastnit boje, jemu a Lokimu. Oba byli celí nedočkaví. Jediné, co do té doby z války viděli, byla vítězná jízda vojáků, kteří se vrátili domů. Všichni jim vzdávali pocty, klaněli se jim, dámy jim házely květiny, provolávala se jim sláva. Jednou chtěl být stejní jako oni. Oslavovaný v písních a díky svým chrabrým činům známý po celé říši. Jakmile vzal do ruky válečnickou sekeru, okamžitě patřil mezi muže bránící bezpečí jejich domoviny. Proudila jím energie jeho mocných předků a nikdo ho s jejich pomocí nemohl porazit. Tak se mu podařilo skolit svého prvního trola.
Proč jen Loki nezažíval to stejné, co on? Kde Thor viděl slávu, Loki viděl smrt. Kde Thor cítil nadšení, Loki cítil strach. Kde Thor neváhal ani zlomek vteřiny, Loki pochyboval. Proto teď dlel v cele, kde ho mříže a prastará kouzla chránila před sebou samým. Jak rád by ho Thor měl vedle sebe. Mohli by spolu bojovat, Thor svými svaly a Loki bystrostí své mysli. Byli by neporazitelnými bratry potírajícími jakoukoliv revoltu. Legendy o nich by se nesly po celém vesmíru, dál než jen do devíti říší jejich světa. I jejich protivníci ve Valhale by o nich pěli oslavné písně. Jen kdyby se mu nezatemnil rozum.
Thor vší silou uhodil do holeně nejblíže stojícího obra. Ten pod váhou úderů se zaduněním padl na kolena. Mezitím se Thor rozběhl a skočil. Jeho skok mu propůjčil sílu k ještě důraznější ráně na obrovu dolní čelist. Prostor se zaplnil krví a vzduchem proletěla stolička nepřehlédnutelných rozměrů. Thor pokračoval ve své trajektorii, donesl se až k dalšímu stvoření, které udeřilo kladivo do břicha, dalšímu pročíslo čupřinu, následující získal bolestivé vykloubení ramene. Nic čím by si sám Thor už mnohokrát neprošel. A každé z jeho zranění ho vždy posílilo a dalo mu vědomí, že šlo jen o další banalitu v boji. Thor dopadl na zem. Ještě teď mu zvonilo v uších, jaký políček si vysloužil od dalšího protivníka.
Thor se na útočníka zle podíval. Postavil se na nohy a poslal kladivo na okružní cestu po bojišti. Na obra se vrhl s holýma rukama. Což by jistě Lokimu přišlo naprosto šílené, ale ten mu neměl co radit z vězení, ve kterém vězel za své temné skutky. Nic nehleděl na zhmožděniny, které mu obr působil při každém doteku. Asgarďané se hojí rychle, než skončí souboj, nebude jeho tělo o nich ani vědět. Thor udeřil na koleno. Po stehně se škrábal nahoru, až doběhl ke krku a zavěsil se na nepřítelův ohryzek. Celým svým tělem se snažil omezit obrův přísun kyslíku. Jeho kůže však byla jako z kamene. Naštěstí slyšel svistot Mjölniru, který se k němu vracel. Natáhl ruku a reflexně se jeho prsty sevřely kolem bezpečné známého dříku. Jednou ránou do zátylku obra složil k zemi. Thor měl co dělat, aby v poslední chvíli neskončil uvězněný pod nehybným tělem svého odpůrce.
Bojoval dál, dokud nebyl poslední obr doveden přinejmenším do bezvědomí. Jeho odhodlání nemělo v devíti světech obdoby. A s věrným kladivem po boku nemohl nikdy prohrát. Konečně ležel poslední protivník v prachu země a Thor mohl slavnostně zvednout ruku s Mjölnirem nad hlavu. Se zadostiučiněním si prohlížel svou dobře odvedenou práci. U srdce ho hřál radostný pocit a dokonce i počasí mu přálo.
„Dopřejme si chvíli odpočinku, Mjölnire," rozhodl Thor a svému věrnému společníkovi dovolil vrátit se nazpět domů. Hromovládce se stále díval před sebe, přesto však cítil tíhu Mjölniru, který se nepohnul ani o píď. „Mjölnire, máš mé svolení odejít."
Thor shlédl ke své neomylné zbrani a nestačil se divit. „Jaké čáry…"
I kdyby chtěl, Mjölnir neměl možnost uvolnit se od svého majitele. Stejně tak ani Thor se nemohl svého kladiva vzdát. Pohled, který se mu naskytl, ho překvapil, vystrašený však nebyl. Thor nikdy neměl strach, ani když teď jeho paži zakončovalo kladivo ukuté v samotném středu mrtvé hvězdy. A nepocítil ani náznak obav, když se ozval signál, který ho vyzýval ke sjednocení s ostatními Avengery.