Už je to dávno, co se vytratil sen. Sen věčných možností. Sen Věčných. Už jen ti nejstarší si pamatují na doby, kdy šli v noci spát a ve spánku k nim přicházely příběhy. Dnes prý ještě vidí obrazy, ale kdo by jim věřil. My ostatní jen zavřeme oči a ráno je opět otevřeme bez jakýchkoliv podivných nočních výjevů.
Spáči však tvrdí, že nám chybí v životě ještě něco dalšího kromě samotných snů. Dosud jsem však nepochopila, co tím myslí.
Našemu žití se nedá nic vytknout. Jako komunita zachováváme mír a úctu k sobě, ostatním a především ke svým zákonodárcům. Každý člověk má přesně stanovený osud. Člověk se narodí, studuje, najde si partnera, najde si práci, založí rodinu, stárne a zemře. Je to prosté, jednoduché a všem tento systém vyhovuje.
Není tu místo na žádné myslet nebo představovat si. Existuje jen to, co známe a máme dokázané svými výpočty a smysly. Ne každý se s tím vším však dokáže smířit.
„Zase jsi zasněná, Nio?" babička mě poplácala po zádech a s jiskrou v očích se na mě dívala.
„Dívám se na tamten mrak. Zítra z něho bude pršet."
Babička se na mě přívětivě usmála a dala mi za ucho spadlý pramen vlasů. „Jak ten mrak vypadá?" Ty její věčné hádanky.
„Je to mrak. Takže vypadá jako mrak."
„Já si myslím, že vypadá jako orel," pravila babička bez zaváhání. Její jistota mě vyvedla z míry, proto jsem se na mrak podívala znovu. „Proč zrovna orel?"
„Tenhle mrak může být jedině orel. A ne nějaký obyčejný vrabčák. Podívej, jak je dravý a jak útočí na ostatní mraky." Babička si pořád vedla svou. To ona ještě pamatovala na dobu snů.
„Dnes se mi o tobě zdálo."
„Babi," pokárala jsem ji. Lidem se přece sny nezdají.
„Vážně, zdálo se mi o tobě. Čeká tě velká cesta."
„Sama víš, že to není možné. Vždyť chodím do školy, nemám v plánu se vydat na cestu," připomněla jsem babičce.
„Hlouposti. Mám takové tušení, že ho najdeš."
„Tušení," podotkla jsem sarkasticky. Babička můj tón rozhodně nemohla přeslechnout, ale dělala jako by nic.
„Tuším. Ty najdeš Pána snů. Nemůžeš tomu vzdorovat věčně," babička byla neúprosná.
„Copak se ti tu nelíbí? Máme perfektní život. Není potřeba na něm nic měnit," snažila jsem se odporovat.
„To říkáš jen proto, že nevíš, jaké to je snít, jaké to je něco si přát. Jak se můžeš ráno probudit s úsměvem na rtech nebo s písní v hlavě."
„A co noční můry?" snažila jsem se najít trhliny v babiččině vizi ideálního světa.
„A přesto se ti zdají sny," završila babička.
„Nezdají." Babička neměla pravdu, ne úplně.
„Jsi předurčená k tomu, abys našla Sna, Nio Runová," prorokovala babička.
Neměla pravdu. Sny se mi nikdy nezdály. Jen občas vídám jednu postavu. Nedokážu ani říct, jak vypadá, jestli je zahalena v černé nebo bílé róbě. Nedokážu říct, jakou barvu mají oči té postavy.
Proč o to vlastně babičce tolik jde?
„Už zase to nebohé dítě strašíte?" Mamka mě konečně přišla zachránit.
„Ona to dokáže. Zachrání nás všechny."