„Povím ti příběh," spustila ráno babička.

„Ale já spěchám do školy," na tohle jsem zrovna dnes neměla čas. Už jak jsem ráno vstala, mi bylo mi jasné, že nestíhám. Nezazvonil mi budík, a proto jsem teď honila každou minutu, abych se dostala včas na vlak.

Ale babičce to bylo jedno: „Kdysi dávno žila jedna dívka," mluvila, zatímco jsem si česala vlasy. „Jmenovala se Nuala. Vlastně to nebyla úplně obyčejná dívka. Byla z říše Víl. A tuhle vílu její vlastní královna Titania darovala Pánu proměn a snění. On Nuale věnoval část svého domova, zodpovědnost k plnění úkolů a dal jí její vzhled. Ona mu na oplátku odevzdaně sloužila, až její služba přerostla v hluboké pouto. Jejich láska byla nekonečná a hlubší než Mariánský příkop," babička ráda přeháněla.

Ve spěchu jsem si navlékla bundu a přehodila jsem si batoh přes rameno. Než jsem stačila zavřít dveře, příběh dokončila.

„A jejich láska skončila stejně jako všechny ostatní. Smrtí a novým životem."

„Ahoj, babi," zavolala jsem ještě a uháněla na vlak.

Na nástupišti už na mě čekal Luk, spolužák, který jako jeden z mála dokázal zvládnout moji praštěnou rodinu. Takže by se dal označit za mého kamaráda. „Kde jsi byla tak dlouho?" zeptal se. „Už jsem se bál, že nestihneš spoj."

„Ále, babička mi zas vyprávěla, jaký by mohl být náš svět. Měla by už pochopit, že náš svět je takový, jaký je, a nedá se změnit," postěžovala jsem si.

„Někdy si říkám, jak si zrovna ty zasloužíš takovou babičku, Nio Bělovlasá," takhle mi říká jedině babička a Luk. Měli by spolu trávit míň času.

„A kdybys byl na mém místě, ty by ses vydal na velkou cestu a hledal bys chlápka jménem Sen, i když vůbec nevíš, kde ho máš hledat? Ten člověk možná vůbec neexistuje. Kdyby to všechno bylo pravda, tak by se nám zdály sny, pokud by žil, ne?"

„Ach, ty malověrná," Luk byl možná ještě praštěnější než moje rodina. „A co to má znamenat?"

„No, že máš nedostatek víry k tomu-" Luk se zastavil uprostřed věty. Dvě minuty před příjezdem se na kolejích objevil vlak. „To je divné."

Z okénka vyhlédla hlava s dobráckým úsměvem a signalizovala nám, ať si nastoupíme.

Luk mě bez varování chytl za ruku a rázem jsme byli uvnitř. Vlak se rozjel. Byli jsme lapeni mezi cizími lidmi a ujížděli jsme od svých řádných povinností.

Cestující vypadali náramně podivně. Muž, co nám zamával, měl snad přes dva metry, vypadal jako severský dřevorubec. Na sedačce ležela s nohami vzhůru dívka se síťovanými punčochami a ruce měla balónek, co každou chvíli měnil tvar. A pak dvě osoby, co z nás nechtěly spustit zrak. Jedna byla malá ale enormních rozměrů a druhá nebo druhý, těžko jsem mohla určit, jestli to byla žena nebo muž, se tvářil/a víceméně pohrdavě a kouřil/a cigaretu.

Luk se na ně celou dobu jen díval a nic neříkal.

Obr promluvil: „Nemusíš se nás bát, Nio Runová." Jeho hlas měl příjemnou melodii. Ale jak mohl znát mé jméno? Začala se mě zmocňovat panika.

„V těchto místech nemáme žádnou moc. Jen projíždíme. Vlastně jsme tu jen díky lidem, jako je tvoje babička."

Luk si náhle začal důkladněji prohlížet naše únosce. „Já tě znám," ukázal na dobře oblečeného muže. Nebo to byla žena?

„To si myslím, Luku. Ale teď tu nejsme kvůli tobě."

„Motýli jsou nejhezčí k večeru," ozvala se dívka s balónkem.

Nejděsivější z nich zaskřípala zuby.

„Bude snazší, když nás představím," podotkl muž, který sahal ke stropu. „Já jsem Zkáza a moji sourozenci Touha, Zoufalství a Delirium z rodu Věčných. Potřebujeme, abys našla našeho bratra, Sna."

Tohle nemohl myslet vážně. Určitě ho poslala babička. „Chápej, že pokud bychom my sami byli schopní ho najít, už bychom to dávno udělali. S jeho nepřítomností naše moc slábne, ne že by mi to vadilo, ale ten řád, co zaplavuje svět, mě vyhání a já nejsem zvyklý dělat věci na příkaz někoho jiného."

„Musíš ho najít," promluvila Touha a podbřiškem se mi rozlil zvláštní pocit. „Ale jak? Vždyť nic jako sen neexistuje. Jak bych mohla najít něco, co není? To není možné."

Zoufalství si začalo rvát vlasy: „Ona to neudělá. Já jsem vám to říkala. Všichni jsme odkázáni k zániku, protože jediná osoba, která mohla všechno změnit, nás zklamala."

„Takhle to ale nedopadne, viď že ne. Ty se přece jen na tu cestu dáš. Už jen ze zvědavosti," Touha udělala výpad.

„Stačí jen dojít do chrámu snů. A přivolat ho. Nic těžkého," oznámil Zkáza.

„To nezní zas tak hrozně," přitakal Luk.

Zoufalství se zasmálo, až mě zabolelo u srdce. „Až na vykonavatele řádu a fakt, že se Sen sám rozhodl zmizet, jako ty. Nevím, co jsi mu tenkrát řekl, ale rozhodně za to všechno můžeš ty," obžalovalo Zoufalství Zkázu.

„Jak bych mohla jen tak přivolat Sna?" svou otázkou jsem překvapila sama sebe.

Věční se ke mně otočili. Zkáza přede mnou poklekl. „Potřebuješ artefakty. Spací prášek, Snovu masku a zelený drahokam."

„Jak poznám, že patřily jemu?"

„Neboj, to poznáš," potvrdila Touha.

„Tak dobře. Ale teď nás vraťte zpátky na vlak, ať stihneme dorazit včas do školy," uzavřela jsem. Luk na mě jen nevěřícně zíral.

„Uděláme víc než to," Delirium se najednou posadilo, fouklo do rybiček, co jí plavaly kolem hlavy a vír odnesl Luka se mnou pryč.

„Kam to vlastně chtěli?"