Stála jsem s Lukem v zádech před svým domem. Dál od školy jsme opravdu nemohli být. Vážně skvělý den.

Už jsem se otočila ke druhému odchodu, ale Luk nepřestal hypnotizovat dveře. Na naše vchodové dveře klepali dva muži v dokonalých oblecích.

Luk mě strhl do houští a nechtěl mě pustit. „O tom mluvili ti Věční," zašeptal. Ne, to se nedělo. To prostě nemohla být pravda.

Viděla jsem, jak jim babička otevřela a oni vpadli do našeho domu. Byl slyšet hluk, třískot, rozbíjení skleněných oken. Převraceli police, ale ať už hledali cokoliv, nemohli nic najít.

„Kde to je!" zvýšili hlas. „Slíbily jste nám poslušnost, vaše dítě mělo dodržovat pravidla jako všichni ostatní. Věděly jste, co se stane, když je poruší. Je konec. Nikdo neohrozí naše společenství."

Zazněl výstřel.

Po chvíli oba muži vyšli z domu a vytratili se. Konečně mě Luk pustil. Vyrazila jsem dovnitř, co mi nohy stačily. Tohle se nemělo stát.

Vnitřek našeho domu byl k nerozeznání. Cokoliv, co vyvolávalo nějakou vzpomínku, bylo zničeno nebo se to nacházelo na špatném místě. Jen babička seděla v křesle jako každé odpoledne. „Babičko," vydechla jsem a složila jsem se jí k nohám. „Co se to tu stalo?"

„Musím ti říct jeden příběh," pověděla babička klidně. Dívala jsem se na ni a čekala, až začne.

„Nuala však viděla mnohem víc, než by si ona sama dokonce přiznala."

„Babi."

„Je to důležité. Poslouchej. Nuala, ukrytá před zraky lidí, viděla něco, co ji zasáhlo stejně jako smrt její lásky. Stala se svědkem scény, při které se Sen – jiný, než ten kterého milovala, – rozhodl zbavit zodpovědnosti za svou Říši. Viděla, jak se Sen nechal omámit jistotou, která ho změnila. Změnil se tak, že by ho nikdo nepoznal. Zmizel zrakům všech. Jediné, co po něm zbylo, byl zelený drahokam, který u sebe Nuala uschovala," babička vytáhla z kapsy zelený kámen. Svými zkrvavenými prsty mi vložila drahokam do dlaně. „Patří tobě." Babiččiny rysy se měnily ze vteřiny na vteřinu.

„Už můžu jít," otočila hlavu k bledé mladé dívce s výrazným kloboukem. „Měla jsem skvělý život. Děkuju."

Dívka se postavila a dala babičce ruku na rameno. „Kdyby byli všichni jako vy. To by byla má práce hned o poznání veselejší. Máte pravdu, tenhle kámen patřil mému bratru. Vy jste znala Nualu?"

Už jsem nevydržela dlouho mlčet. Byla jsem zlomená a měla jsem vztek. „Ty, smrti, jdi pryč!"

Dívka s přívětivým obličejem si mě se zájmem prohlédla. „Omlouvám se, že jsem tě dosud přehlížela. Jsem Smrt. Ale řekni mi, kdo jsi ty?" Smrt byla viditelně zmatená tím, že mi nemohla přijít na jméno.

„To je moje vnučka Nio. Jednou náš svět zachrání," řekla babička a s klidem odešla.

„Můj bratr ten kámen nikdy nesundal z krku," promluvila Smrt najednou pochmurně. „Musel se vzdát všeho, aby zmizel."

„O čem to mluvíš? Co když taky zemřel? Všichni umírají. Někde daleko ode všech, úplně osamělý," Luk mi najednou připomněl svou přítomnost a položil mi ruku na rameno.

„Kdyby zemřel, věděla bych to. Jsem přece Smrt."

„Takže po mně taky budeš chtít, abych našla Sna?" vyštěkla jsem na ni.

„Chtěla bych pro něho jen to, co by ho udělalo šťastným. Sen se často chová dost dramaticky," pousmála se nad eskapádami svého bratra. „Takže ostatní přišli za tebou?" zeptala se s hřejivým zájmem.

„Jo."

„A chceš jim pomoct?" podívala se mi do očí.

„Už nemám na výběr."

„Vždycky si můžeš vybrat, Nio. Chceš Sna najít?"

„Ano. Jen ještě potřebuju najít masku a prášek," dívala jsem se na krvavý drahokam.

„Maska je ve světě Zkázy. Než zemřel, donesl ji tam služebník mého bratra."

„Jak se tam dostanu?"

„Podívej se kolem sebe. Nepřipadá ti to jako zkáza?" řekla Smrt a zmizela.