Luk šel s hlavou skloněnou, z očí měl malé škvíry. Choulil se do svého šatstva, jen aby se uchránil před nevlídným počasím. „Jak dlouho ještě půjdeme? Tahle země je fakt strašná. Budu rád, až se odtud dostanu… Kde ta věc vůbec má být?" mrzel se a klel, kdykoliv zakopl o trosky, které do poslední chvíle nebyly vidět.

„Musíš mít trpělivost," zavolala jsem dozadu na Luka.

„A jak to vlastně vypadá? Ta maska."

Dnes jsem měla vizi. Nejspíš za to může ten kámen. Viděla jsem osobu, snad to byl muž, ale jeho vzhled byl nějak pokřivený. Rysy měl prodloužené a všude z něho trčela pera. Brodil se hroudami a vichrem stejně jako my. Nesl masku. Měla podobu muší hlavy. Byla dost velká na to, aby si ji mohl nasadit i dospělý člověk. Nesl ji tak opatrně, jako by to byl největší poklad na světě.

„A nemohl by to ten tvůj kámen najít? Kdo ví, jestli už není dávno zavátá tímhle bordelem."

Vytáhla jsem kámen a dívala jsem se na něj. Vítr kolem mě ustal, ale všechno ostatní zahalil do temnoty. Nechával mi jen jednu cestu volnou. Cestu, která vedla do samotného středu světa Zkázy. Přes hory odpadů a údolí propadlých dolů. Po zatopených lomech a loukách posetých rozbitým porcelánem, až k pouštím zvětralého mramoru.

Písky se přede mnou samy rozhrnovaly a vytvořily nové duny. A pak. Pod hromadou černých per tam ležela maska, jež se stále leskla, i přes to, že musela být omílána mramorovým pískem.

Byla dokonalá.

A teď ji mohl vidět i Luk. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kde je vlastně Luk? Kolem mě nikdo nebyl. Musel zůstat někde v tom nečase. Jak bych ho mohla najít? Vždyť ho neuvidím ani neuslyším a kámen už neodkrýval cestu jako směrem k masce. Za chvíli i já budu muset do vichru, kde neuvidím ani na krok.

Neměla jsem na výběr. Nasadila jsem si masku a vyrazila jsem do probíhající demolice.

„Už se nikdy nevrátím do Snění. Je to má vina. A ani ty se tam už nepodíváš. Promiň mi to, Luciene. Nebyl jsem dobrý vládce. A své chyby už nebudu moci nikdy napravit. Sbohem, můj příteli," hlas mi zněl v hlavě, jako by byl můj vlastní a před očima mi právě mizel nejoddanější služebník. Teď však nebyl čas truchlení. Bylo potřeba sebrat veškeré síly, zvednout se a jít.

Neznala jsem cestu, ale doufala jsem, že jdu správným směrem. Šla jsem stále kupředu za nejasným pocitem. S každým krokem emoce sílila. Dá se to vůbec nazvat emocí? Bylo to něco blízkého. Něco blízkého tomu kameni a masce. Snad to byla víra. Naděje.

Sen. Sen o změně. Že jednou zas se věci budou vyvíjet k lepšímu. A svět bude v bezpečí.

Přede mnou na zemi ležel chlapec. Schoulený do klubíčka. Chránil si obličej a divoce oddechoval.

„Zůstaň v klidu. Vezmu tě domů," řekla maska. Chlapec se mi uvelebil do náruče a vyrazili jsme do Bdění.