Už několik dní jsme chodili lesem. Co nejdále od civilizace, aby nás nedostihli vykonavatelé pořádku. Prodírali jsme se houštím a maska mi v rukou těžkla.

„Půjdeme ke mně domů a vezmeme tam batoh, kam dáme věci. Nemůžeš je takhle pořád tahat. Za chvíli ti dojdou síly," konstatoval Luk.

„Nemůžu ohrozit tvou rodinu," bránila jsem jeho příbuzné, když jemu klesla morálka až na dno.

„Ty jsou v ohrožení od chvíle, co jsem nepřišel do školy. Víc už je ohrozit ani nemůžeme."

„Ani ty bys se mnou neměl chodit. Akorát jsi kvůli mně v nebezpečí."

„Kecy. Jdeme ke mně," uzavřel Luk. Je nejlepším společníkem, jakého jsem si mohla přát.

Najít batoh, do kterého by se vešla maska, bylo dost náročné. Krosnu jsme zavrhli hned ze začátku. Museli jsme proto udělat kompromis.

Luk dole uklidňoval své rodiče a předváděl jim, že mu nic není, zatímco jsem se schovávala v jeho pokoji a snažila se do batohu vsoukat co největší část maskového chobotu. Zbytek bude prostě čouhat ven.

Na okno po celou dobu rytmicky ťukal havran. To mi nijak na klidu nepřidávalo. Snažila jsem se ho nevšímat, ale po dnech, co nám pořád byl v patách, se to dalo jen těžko.

Další série ťukání. Už jsem toho měla vážně dost. Rozevřela jsem okno a oslovila jsem havrana: „Co chceš?" jakoby mi mohl rozumět, nebo mě mohl odpovědět.

„No tak pardon, že votravuju," vydal ze sebe havran. „Ty hledáš Sna. A já blázen jsem si myslel, že potřebuješ pomoct."

„Pomoc s čím? Ty víš, kde je spací prášek?"

„Znám někoho, kdo to ví. Dovedu tě za ním. Jinak, já jsem Matthew," představil se havran.

„Já jsem Nio."

„Zvláštní jméno," rýpnul si Matthew. Jako by mi to musel zrovna on připomínat. Matka byla přesvědčená o tom, že se jí narodí chlapec, a tak si ani dívčí jméno nepřipravila. Měla jsem být Josef. Matka byla tak zoufalá, že mi jméno nakonec vymyslela babička. A dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Rozrazily se dveře, až havran nadskočil. „Jsi připravená? Protože bychom měli co nejdřív vyrazit," Luk mi už bral batoh z ruky a hodil si ho na záda.

„Co se děje?"

„Naši možná přišli na to, že náš výlet není tak bezpečný, jak jsem jim od začátku tvrdil," pověděl spěšně a s výhružným pohledem se podíval na Matthewa. „Huš."

„Na mě teda žádný huš neplatí," ozval se dotčeně Matthew.

„Co?" Luk se rázem zarazil. Mluvícího havrana ještě nikdy neviděl.

„Tohle je Matthew. On ví, kde je spací prášek. A dovede nás tam," představila jsem našeho spojence.

„Jsem Luk a teď uskoč. Chci zavřít okno."

„Mohl bys na nás počkat venku? Za chvíli se k tobě připojíme," dodala jsem dřív, než stačil Luk prásknout okenicemi.

„A jak se vaši dozvěděli pravdu?" zeptala jsem se poplašeného Luka.

„Řekl jsem jim, že už se nikdy nesmíme vrátit do školy, jinak by to byl můj poslední výlet. Musíme pryč, než mi to zakážou," vypadl z pokoje a ruku v ruce jsme utíkali do lesa pronásledovaní černým havranem.

„A kde je vlastně ten spací prášek?" Luk chtěl mít přehled o naší pouti.

Havran se snesl na jednu z nižších větví, aby byl v úrovni našich očí: „Je za polárním kruhem."

„Jak si můžeš být tak jistý?" Luk měl pořád problém důvěřovat mluvícímu zvířeti.

„Jak by tam vůbec někdo mohl spát, když tam není noc."

„A kde přesně ho máme hledat?" zeptala jsem se pro změnu já. Polární kruh byla pořád dost široká oblast.

„Je tam jeden děda, který tvrdí, že plní sny malým děckám. To nemůže být náhoda. A jestli se chcete zeptat, jak se tam dostaneme, tak vám říkám, že poletíme letadlem." Zamezil havran dalším našim dotazům. Přesto jsem se nadechla k další otázce. Avšak Luk mi ji sebral z úst: „Jak můžeme letět letadlem. Ty jsi havran a nás asi už všude hledají. Nemáme doklady. Nemáme ani peníze."

Matthewa to nijak nerozhodilo: „Ta věc, co máš na krku," ukázal zobákem na zelený drahokam. „Dokáže měnit svět kolem nás."

„Vytváří iluze," zašeptala jsem překvapeně.

„Vždyť jsem to řekl. Takhle se dostaneme nepozorovaně, kam budeme chtít."

Dál jsme šli mlčky. Cesta byla dlouhá a mně se vracely myšlenky k vizím, které mě pronásledovaly v čase spánku. Od té doby, co jsme začali s touhle výpravou, se mnoho věcí změnilo a pořád mění.

Viděla jsem Nualu. Musela to být ona. Byla schovaná v houští a pozorovala, jak se před ní vytrácí Sen. Vyběhla za ním, ale už byl nenávratně pryč. Rozplynul se a hledal první ženskou nositelku, na kterou narazí. Nuala mu vlastně vyběhla vstříc. Vzala kámen ze země a věděla. Věděla, že Sen je jí blíž než myslí. Procházela tak dlouho lesem, až narazila na dům. V požehnaném stavu ji vzali k sobě a nabídli jí nový domov.

Všichni pasažéři letadla měli stejnou konečnou destinaci jako my. Zvláštní kolik se našlo obchodníků mířících na Severní pól. Matthewa to donutilo zpozornět. „Vypadá to, že všichni najednou chtějí odkoupit Santovu půdu." Luk si je mlčky prohlížel. Ani mně se nijak zvlášť nezamlouvali. Všichni vypadali naprosto stejně v těch oblecích, kravatách a shodných sestřizích. Obzvlášť podezřele vypadali ti se slunečními brýlemi. Na letišti se rozdělili, přesto čtyři z nich šli naším směrem.

Pro jistotu jsme se přestali ohlížet a za rohem ulice se nám vrátil náš vzhled: „Už jsem skoro zapomněl, jaké to je být člověkem," pronesl havran, ale stejně bylo vidět, jak pookřál, když mohl opět létat. „Za Santou je to tudy," vyletěl do výšky a mířil kupředu.

Nemusela jsem se za Matthewem ohlížet, předměty se už zase k sobě začaly magicky přitahovat a sami mě táhly správným směrem.

Za další zatáčkou se před námi objevil komplex budov Santy Clause. Teď už jsme měli konec putování na dosah. Matthew se pohodlně usadil na plot.

„Dál ani krok," ozvalo se za námi. Reflexně jsme se otočili. Tři muži v oblecích tam stáli s odhodlanými pohledy. Pořádek nás doběhl i tady.

„Okamžitě nám vydejte ty věci, jinak…"

Luk si protektivně stoupl mezi mě a muže v černém. „Jaké věci máte na mysli?"

„Vydejte nám tu masku a kámen," zavolali.

Havran se otřásl. „Vůbec nevím, o čem to mluvíte," pokračoval Luk ve svém zapírání.

„Lhaní se odpírá všem pravidlům. Vidíme, že je máte u sebe."

Něco se mi na tom všem nezdálo. Nebylo jich náhodou víc? Mlčela jsem, protože jsem nechtěla přivolat ještě větší smůlu.

„Jsou v tvém batohu," zasyčel hlas za námi. Během vteřiny měl náš batoh ve svém držení. Muž nás obešel, pozorně si nás prohlédl, až se mu zajiskřily brýle a přidal se ke svým druhům. „Vevnitř jsem sebral i ten prášek. Teď už jsou naprosto bezmocní. Hloupé děti a vypelichaný havran. Taková banda nemohla nikdy ničeho dosáhnout."

„Nenávidím tě. Jak může někdo, jako ty, vůbec existovat?!" urazil se havran.

„Jen si posluž," odbyl ho zloděj.

„Jsi zrádce."

„Vážně? Já jsem strážce, jestli ti to ještě nedošlo," odpověděl stále klidným hlasem a brýle se mu znovu zaleskly. „Tak jako ostatní." Tohle bylo vážně zvláštní.

Jiný z těch čtyř najednou vynesl rozsudek: „Zabijte je." Ukázal na nás tři. Muži vytáhli pistole, nože, mačety, obušky a s děsivým úsměvem se připravili k útoku. Jediný, kdo by z nás měl šanci utéct, by byl havran, ale ten byl náhle jako omráčený.

Stačilo jim tedy jen vystřelit. Jako s babičkou. Pevně jsem zavřela oči a čekala jsem na svůj poslední okamžik.