„Chrám je až tam na samém vrcholu," ukázal Corinthian na vysokou skálu nad nimi. Cesta tam musela být určitě náročná. Nikomu se proto nechtělo opustit vyhřátou subtropickou pláž a vydat se do hor.
„Matthew poletí jako první, bude nám ukazovat cestu. Pak půjdeme my dva a poslední Corinthian, aby nás chránil před nebezpečím," vytvořil Luk plán pro výstup ke chrámu.
„Jak je libo," zazubil se cvičený zabiják.
Vydali jsme se do hor. Na samém vrcholku nás čekal maličký chrám otevřený do všech světových stran.
Uprostřed chrámu se nacházel kamenný oltář. Položila jsem na něj všechny svěřené předměty, jež kdysi náležely Snu, a čekala jsem.
Luk se už netrpělivě díval na hodinky, nic se nedělo. Matthew neklidně poletoval, ale svého pána nikde neviděl. Corinthian si hrál s vystřelovacím nožem a snažil se udržet ve střehu proti případnému nebezpečí.
„Neměla se říct nějaká kouzelná formule?" zeptal se Luk.
„O žádný nevím," přiznal Matthew.
Třeba jako: „Přijď Sne z rodu Věčných!" Nikdo nic neřekl, takže to byl asi dobrý nápad. Zopakovala jsem to pro jistotu ještě dvakrát.
Zachrastil štěrk. Corinthian byl rázem u nás. V jednom z výklenků se objevil vysoký muž s černými přerostlými vlasy a tmavýma očima.
„Ten vypadá jako náš původní šéf," zvolal Matthew. „Vypadá jako Sen. Jsi Sen?"
„To mi vážně lichotí, ale bohužel Sen nejsem. Jsem jen obyčejný sepisovatel příběhů," představil se muž.
„A co tu děláš?" osmělil se Luk.
„Chodím sem, stejně jako vy, vyhlížet Sna. Už je to však spousta let, co se neobjevil. Nejdřív jsem si říkal, že jde jen o mě, ale i ostatním spisovatelům vyschly nápady. Já bez svých příběhů však nedokážu žít. Snažil jsem se chovat včely, ale ani to mi nepomohlo zaplnit tu prázdnotu, co cítím. Chodím sem každé ráno, držím sygil Pána snů, ale nic se neděje," vytáhl z kapsy zmenšeninu muší masky. „Proč by sis to nemohla zkusit ty? Na, vezmi si ho," podal mi maketu. „Pevně ho drž a řekni: Sne z rodu Věčných, držím tvůj sygil. Zjev se mi."
„Sne z rodu Věčných, držím tvůj sygil. Zjev se mi," zopakovala jsem a znovu jsme čekali. Já, Luk, Matthew, Corinthian a spisovatel.
„Teď můžeme jenom čekat," řekl, vytáhl z brašny knihu, sedl si na zem za zády sloup a dal se do čtení.
„Co to má znamenat? To tady budete jen tak sedět a číst si?" Matthew se čílil.
„Co my jsme, abychom rozkazovali Pánu snů. Až bude chtít, přijde. Navíc je tu klid na čtení," spisovateli se podařilo havrana trochu usměrnit. Přistál vedle autora. „Sygily stejně fungují jenom v rukou Věčných."
„To nemůžeš s určitostí vědět. Kdo ví, v jaké společnosti se tu nacházíme," odpověděl muž.
„Co vlastně čteš?" Matthew se mu podíval přes rameno.
„Narnii. Vždy se k ní rád vracím."
Čekání bylo nekonečné. Nevím, čeho byl Luk svědkem, ale mě na tomhle podivném místě přepadaly obrazy prazvláštních bytostí. A s tvářemi se mi okamžitě vybavovala i jména. Soustředěně jsem zavřela oči.
Eva
Kain
Abel
Merv
Lucien
Hob Gadling
Lyta Hallová
Nuala
Sen musel být blízko.
„Někdo sem jde," zašeptal Corinthian jen tak tiše, aby ho neslyšel příchozí. Dál se opíral o oltář, ale ruce měl připravené k tasení zbraní a zuby mu lehce zavrzaly.
Jakoby to věděl, do chrámu vešel muž s dokonalým vzhledem. Napřímený, si nás všechny přeměřil pohledem. „Dovedl jsi je až sem, dobrá práce," kývl směrem, kde stál Corinthian.