5. Kapitola

(2 869 slov)


„Blah" – Angličtina, obecná řeč

„Blah" – Elfské jazyky

„Blah" – Psané texty, dopisy, apod…


Ve Velkém sále bylo hrobové ticho.

Harrison seděl na svém trůnu s ledovou maskou a shlížel na šlechtice, kteří se báli jen promluvit, přestože v jejich hlavách jejich hlasy křičely nesouhlas a kdyby se nebáli, že jejich hlava ulítne od těla dříve než stačí dopovědět jejich protest možná by i promluvili nahlas.

Jeden ze šlechticů, Arcivévoda Helion, stále nezletilý (jako jediný potomek jeho otce musel převzít titul i přestože je nezletilý) si odkašlal a vystoupil z řady.

„Vaše výsosti…" hledal správná slova. „Myslíte, že je moudré zvolit vaši první konkubínu tak brzy? Obzvlášť dnes, na Uau?"

„Přesně tak." Přidal se další šlechtic. Jak si Harrison všiml, podle znaku na v prstenu, Baron Dimitri. „Alderian by jistě nebyl potěšen, kdyby jeho jediný vládce přijal první konkubínu, zatímco všichni oslavují konec roku."

„Oh?" ušklíbl se Harrison. „Měl jsem dojem, že zrovna vy, Barone Dimitri budete souhlasit s mým rozhodnutím."

„Prosím?" nechápal muž.

„Je to totiž vaše dcera, koho hodlám přijmout za konkubínu." Usmál se. Nad jeho slovy Baron vypnul hruď a začal zářit štěstím. Naznačil rukou k hloučku šlechticů, kteří byli jen jako doprovod a z něj vyšla krásná mladá dívka. Byla krásná… ale na Harrisonův vkus byla až příliš odhalená.

„V tom případě nemám důvod proč nesouhlasit, vaše výsosti." Usmál se Baron. „Má dcera Evelin je přítomna, pak nevidím důvod, proč neuskutečnit obřad teď a tady." Ignoroval špitnutí dívky, které znělo: „Ale co moje šaty?" a s nadřazeným pohledem si prohlédl všechny ostatní.

„Oh, jaká škoda." Řekl císař. Dveře do Velkého sálu se otevřely a dovnitř vstoupila mladá žena, sotva plnoletá s tmavě hnědými vlasy svázanými v drdolu, ve kterém byla zasazena diamantová čelenka, která držela bílý závoj. Závoj vypadal jako by byl vytvořen z nejjemnějších pavučinových nití, a i přesto na obličej pod závojem nebylo dobře vidět. Dívka měla světlou pleť a jemné křivky. Na sobě měla šaty bez ramínek se srdcovým výstřihem, záda byla holá a sukně se táhla dva metry za dívkou. Sukně byla pokryta bílým peřím, které bylo tak jemné a lehké, že se chovalo jako sama látka a bylo lehce průhledné.

„Neměl jsem na mysli, tuhle dceru." Ušklíbl se, postavil a sešel schody až se zastavil před dívkou v bílém.

„Vzdejte hold první konkubíně!" ozval se Jun a Harrison nadzvedl závoj, který poté přehodil dozadu, aby spadl na drdol. Po jeho slovech se všichni šlechtici hluboce uklonili a stráže s rytíři poklekli na kolena. „Diamantem císaře, lady Sarah." Harrison Sarah políbil jako důkaz, že byla přijata císařem.

„Ne!" zavrčela Evelin, sestra Sarah. „To místo mělo být moje! Tati slíbil jsi mi, že to já budu císařovou konkubínou!" hodila se na Barona, který to nečekal a neudržel rovnováhu a s jeho dcerou spadl na zem.

„Vaše výsosti, jste si jist, že je to zrovna má nejmladší dcera, kterou chcete jako svou konkubínu? Je nezkušená a neschopná." Modré oči Sarah se do Barona zabodly jako smrtící jehly. Jak mohl otec mluvit o vlastní dceři takhle? Nechápalo spoustu šlechticů. „Evelin je zkušenější a schopnější-"

„Vypadám jako někdo, kdo chce již použité zboží?" zeptal se arogantně Harrison. Věděl, že je špatné mluvit o ženách jako o zboží, ale pochyboval, že by to šlechtici jinak pochopili. Při románku na jednu noc mu bylo jedno, jestli ta dívka je panna nebo ne, ale konkubína měla patřit jen a jen císaři, a proto se rozhodl přijmout jedinou pannu, kterou znal, jako důkaz, že žena, která bude v harému může patřit jen jednomu jedinému muži… taky doufal, že většina žen a dívek již panny nejsou, takže nebude šance, aby jeho harém byl obrovský.

Nad jeho slovy sebou Evelin trhla a spousta šlechticů, kteří toužili, aby jejich dcery byly v harému také. Byl to šok. Harrison nikdy neprojevil zájem o žádnou ženu, takže nikdo netušil, jaký typ žen měl rád. Ale teď zjistili, že do harému budou přijaty jen panny… což znamená, že jejich dcery již nemohou – pomyslela si většina.

„Vybral jsem si první konkubínu." Usmál se škodolibě. „Takže od nového roku jsou otevřeny dveře Harému a Správce Harému spolu s první konkubínou budou dohlížet na výběr." Pokynul rukou k ženě, která měla světle růžovou pleť, tmavě růžové oči a zářivě růžové vlasy, které kolem ní vlály a ve kterých byly propleteny růže. Pravou stranu hlavy měla od ucha až dozadu pokrytou růžovými lekníny a ze spánků jí rostly špičaté zatočené rohy do strany. Z boku jí z těla vyrůstaly růže a její vlasy čas od času dávaly dojem, že jsou rostliny – ztvarovaly se do tvaru květiny.

„Správkyně Harému, Flos, zdraví vznešené pány a dámy." Kývla jejich směrem hlavou, ale všichni si všimli, že se nepoklonila. Na tváři při měla milý a jemný úsměv, ale její oči slibovali krutou pomstu, pokud by jí někdo oponoval. Krutost zmizela, když se její pohled přesunul na Harrisona se Sarah po jeho boku.

Flos Sazama, Hraběnka, které se přezdívalo krvavá květina. Vynalezla způsob, jak mučit za pomoci květin a nikdo, kdo jí padl do rukou nevyvázl živý. Jak bylo vidět, Flos si oblíbila první konkubínu, takže její titul Správkyně Harému byl převážně pro dobro konkubíny. A všichni přítomní věděli, co to znamenalo. Bylo to varování, že pokud se kdokoli pokusí postavit první konkubíně neskončí dobře.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Tu noc, kdy Alderian slavil konec roku a celé nebe v císařství svítila překrásným ohňostrojem, obyvatelé pili a slavili další dobrý rok.

Harrison byl ve své ložnici, Sarah ležela v posteli a v klidu oddychovala, zatímco císař stál na balkóně a sledoval každoroční ohňostroj. Všechny lampiony, které osvětlovali celé město byly zhaslé a všude byla temnota, aby byly ohňostroje výraznější. Byl to překrásný pohled.

Ucítil dotek a jemné ruce ho objali zezadu. Hlava padla mezi jeho lopatky a on začal utěšující kroužky kreslit na ruce, které ho objímali.

Bylo to od něj sobecké. Věděl to. Nezeptal se Sarah, zda se chce stát jeho konkubínou. Možná, kdyby si jí nevybral byla by šťastnější a v budoucnu se stala manželkou někoho ze šlechticů.

Sarah byla vystrašená z jejich společné noci, ale Derian, která jí pomohla do svatebních šatů jí uklidnila a Harrison byl jemný a něžný. Kromě krátké bolesti, kterou však čekala, se cítila skvěle a ona nelitovala, že se stala císařovou ženou ani na chvilinku. Nic si nenalhávala. Vždy chtěla být manželkou, chtěla mít svého muže jen pro sebe, a to s císařem nikdy nedostane, ale ani si nenalhávala, že jen co by přestala být jejímu otci užitečná, provdal by jí bohové ví komu. Nechtěla ani pomyslet, na to, s kým by skončila, kdyby se nestala konkubínou. Navíc jako první konkubína má vyšší postavení než kterákoli jiná budoucí konkubína v harému. A pokud porodí dědice? Bude mít zabezpečený život jako první konkubína a matka dědice. Sarah nebyla mocichtivá, ale chtěla žít. A věděla, že bez moci to nebude snadné. Již věděla, že jí Flos pomůže, ale ještě stále tu byl její otec a rodina. Jako její rodina měli právo jí navštěvovat a nepochybovala, že její sestry se jí pokusí využít, aby získali moc a pozici v harému. Možná se jí pokusí sesadit z pozice hlavní konkubíny, kdo ví? Ale Harrison byl první muž, kdo s ní jednal s úctou a něhou. A ona si ho nenechá vzít. A už vůbec ne jejími sestrami. Dokonce od Harrisona dostala titul Drahokamu, což byl titul, který mohl dostat jen a pouze konkubíny, které dali život dědicům císaře.

Když ohňostroj ustal, všechno utichlo a upadlo do temnoty, Harrison odstoupil od zábradlí a jemně vzal Sarah za ruku. Vysadil jí na zábradlí a políbil jí. Sarah jemně zakňučela, její spodek ještě stále byl nepříjemný z její první noci, ale zapojila se do polibku.

Jejich polibek byl přerušen, když se kolem nich jemně osvětlilo a pár vzhlédl, aby zjistil, co se stalo.

Společně v objetí sledovali, jak se na nebi objevují hvězdy a jak obyvatelé vycházejí z domů a sledují oblohu a vzpomínají na oblohu, která byla tolik rozdílná od této, oblohu, která byla v jejich rodném světě.

Harrison si povzdychl, věděl, že hned ráno, jakmile se dostaví do pracovny dostane všechny odpovědi na jeho otázky od jeho věrných, ale teď se chtěl věnovat jeho první ženě.

S tou myšlenkou podebral Sarah pod zadkem. Sarah trvalo chvilku, než pochopila, že má obmotat nohy kolem vládcova pasu a nechala se odnést zpět do postele s vědomím, že se dnes v noci nevyspí.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

„Zopakujte to." Přikázal Harrison. Seděl na svém trůně ve Velkém sále, v první den v novém roce a s ním v sále byly rada, která se skládala z králů, Hlavy Chrámu, Hlavy Nekonečné věže (kde jsou zaměstnáni všichni čarodějové a čarodějky a kde se řešili magické problémy), Hlava všech Magických škol (kterých bylo pět – Severní, Jižní, Západní, Východní a Centrální) a Hlavního Ministra.

Rada tu však nebyla, aby držela císaře „na uzdě" nebo aby ho omezovala. Sama rada měla moci pouze 20 % zatímco císař 80 %. Jejich funkce je pouze radit a ulehčovat práci císaři.

Nicholas, král Upírů předstoupil a zopakoval to, co již jednou řekl: „Hned poté, co se na nebi objevili hvězdy, naše Stíny zaznamenali, probuzení jiných bytostí."

„Jaké bytosti?" zeptala se žena s tmavou pletí v bílých šatech s bílým špičatým kloboukem, kozačkami nad kolena a tmavě hnědými vlasy v copánku, zatímco v rukou držela hůl delší než sama žena. Z pod klobouku jste mohli vidět zářivě zelené oči. Arabella Callisto – Hlava Magických škol.

„Jsou podobní Mágům, ale spíše lidem-" když vyslovil „lidem" všichni kromě Harrisona sebou lehce trhli. Nikdo nezapomněl, co lidé udělali a jak naháněli jejich lid, jen protože byli jiní. Všichni obyvatelé Alderianu byly šťastní, že ve zdejším světě nejsou lidé.

„Takže jsou to lidé?!" zavrčel Claud, král Vlkodlaků.

„Ne." Ujišťoval svého dlouholetého přítele Nicholas. „Jsou lidem podobní jen tím, že nemají magické jádro jako Mágové." Vysvětlil upír. „Ale mají špičaté uši, jako Elfové, z příběhů našeho světa. Jsou silnější a rychlejší než lidé a tělesně zdatnější, vyšší a pravděpodobně i dlouhověcí, ne-li nesmrtelní."

„Jsou hrozbou?" zeptal se Harrison na otázku, která vrtala v hlavě všem přítomným.

Nicholas zavrtěl hlavou. „Ani neví, že jsou sledování. Podle Stínů většina z nich táhne na západ a zbytek se rozmisťuje po světě, ale nikdo z nich se k Alderianu ani nepřiblížil, a kromě občasného zabití zvěře pro jídlo, zatím neprojevili žádný agresivní akt."

Všichni utichli, když přemýšleli, jaké budou jejich další kroky, než se podívali na jejich vládce.

„Pak budiž, nechme je jejich osudu." Mávl rukou. „Pokud zaútočí, odpovíme stejně a vyhladíme dříve, než stihnou vynalézt zbraně proti nám." Nad jeho slovy všichni souhlasně přikývli. Nikdo nechtěl zažít další třetí světovou od znova. „Ať je Stíny sledují, tam kam táhnou a zjistí co nejvíce."

„Jak poroučíte, můj pane." Uklonil se Nicholas, než se omluvil, aby předal rozkaz Stínům, elitní jednotce, která se specializovala na kontrolu elementu stínu což z nich dělalo skvělé vyzvědače a špiony.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Projížďky na Dailovi byly pro něj nejlepším uklidněním, když už měl dost papírů v jeho pracovně nebo mu trénink nepomáhal vyhnat všechen stres.

Samozřejmě po probuzení začal jezdit na projížďky mimo Alderian a cestoval po novém světě. Samozřejmě si byl vědom Stínů, kteří ho sledovali z dály a nedával jim to za zlé. Věděl, že se o něj jen bojí a přijal to. Byl rád, že alespoň v Alderianu má klid.

Přemýšlel o informacích, které donesly Stíny. Samozřejmě, již věděli o bytostech, kteří si říkali Valar a Maiar, kteří žili ve zdejším světě. Harrison byl sběratel a informace se taky sbírali – samozřejmě. Osobně se o ty bytosti nezajímal. Jednou byl v jejich přítomnosti a necítil z nich žádnou hrozbu. Proto se o ně nezajímal. A stále nezajímá!

Jen je znepokojen. Nově probuzené bytosti – elfové! – dorazili k Valar a začali se od nich učit. Naštěstí elfové nedokázali ovládat magii. A když už se našel elf, který byl schopen ovládat magii, byl schopen spojit se jen s troškou magie.

Ne. Ani elfové a ani Valar nebyli hrozbou pro jeho lid. A dokonce ani jeden z padlých Valar – Melkor, pokud si pamatoval dobře – by nedokázal porazit jeho obyvatele.

Samozřejmě, pro jistotu ztížil základ pro Magické školy, aby byli schopni se ubránit komukoli, kdo by dělal problémy na jeho území.

Jeho myšlenky se přesměrovali zpět k jeho první konkubíně. Jeho Harém již měl více členek. Každá byla speciálně vybrána. Našly se také, které nesplňovali základní požadavky, ale i také, které se nechtěli stát konkubínami, protože již měli své milé a byly přinuceny jejich rodiči. O takové případy se postarala Flos a hned takových případů ubylo. Nemohl si vybrat lepší Správkyni Harému.

Ušklíbl se. Přestože měl k dispozici již víc žen, Sarah byla nejčastěji v jeho společnosti. Byla taky jediná, která byla v jeho komnatě. Sarah byla jediná konkubína, která směla do jeho komnaty, kdy se jí zachtělo. Zbytek konkubín musel počkat, až je Harrison navštíví v jejich osobních prostorech ve Smaragdovém paláci.

Přesto si všiml, že Sarah začíná být unavená. Možná by jí mohl vzít na dobrodružství do Křišťálového paláce? Usmál se.

Nejednou pomyslel na to, zda Sarah není jeho spřízněná duše. Samozřejmě, neměl šanci, jak to zjistit, ale pomyslel na to a… vždy mu z toho bylo smutno. Kdyby měl možnost, jak zjistit, že je jeho spřízněná duše, byla by jediná žena v jeho životě. Ale bylo to zbytečné. On přišel o jakékoli spojení s jeho druhou polovičkou a mohl jen doufat, že jeho polovička netuší, že kvůli jeho sobeckosti přišla o dar magie. Doufal, že jí to nebolí. A že snad ani neví, že měla spřízněnou duši.

Zavrtěl hlavou a všiml si, že je zpět za hradbami. Dail se musel rozklusat zpět domů. Usmál se. Nebyl sám. Měl svého milovaného hřebce, věrné a milující poddané, a i pár přátel.

Seskočil z hřebce, který se zastavil před Zlatým palácem. Pohladil ho na hlavě a popohnal ho jeho cestou – kam se hřebec vydal, netušil, ale měl ponětí, že se vydal dělat neplechu služebným. Ušklíbl se nad vzpomínkou, kdy jeho hřebec vtrhl do kovárny Národu a všichni se ho pokusili chytit, aniž by mu ublížili. Netřeba říct, že neúspěšně a naháněli ho až do doby, kdy to Daila přestalo bavit a sám si odklusal zpět na povrch ke svému stádu.

Prošel rychle jeho palácem, než se dostal do zahrady, do které měl přístup jen on a o kterou se staral on a magie. Usedl pod jednu jabloň, která místo plodů měla zlaté květiny a zamyslel se.

Měl Sarah rád. Věděl, že to není láska, jako taková, ale měl jí skutečně rád. A věděl, že pokud něco nepodnikne, čas mu jí vězme.

Zaklonil hlavu. Bohužel rychleji, než chtěl a zahradou se ozvala hlasitá rána, jak jeho hlava narazila do kmene jabloně. Z větvě nad ním spadl zlatý květ, který pomalu začal padat do jeho ruky. Těsně, než dopadl do ruky se květ změnil do jablka.

Jablka, které bylo ze zlata a které v sobě mělo mocnou magii.

Jabloně byly jeho osobní projekt. Tušil, že jednou se nebude chtít rozloučit s některými jeho přáteli nebo milovanými, a tak pomocí alchymie vytvořil zlaté jablko, které poté zasadil a nechal vyrůst jabloňový sad. Sad podporoval magií a jediný kdo dokázal proměnit květy v jablka byl on.

Sledoval jablko a uvažoval.

Samo jablko nedá nikomu nesmrtelnost. Stále osoba může zemřít, ale ne časem. Jeho tělo přestane stárnout, někdo by mohl i omládnout. Ale samozřejmě, když někdo mu zabodne dýku do srdce, tak zemře!

Usmál se a postavil.

Musí plánovat dovolenou s jeho první konkubínou a nechat Derian upéct dort pro jeho Diamant.

Ušklíbl se. Sarah nebude tušit co se stalo.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

V tiché zimě se Harrison procházel po jeho Palácových zahradách a nechal se uklidňovat pomalým padáním sněhu.

Blížil se konec roku a celý Alderian byl pokryt pod vrstvou sněhu.

Harrison byl oblečen v bílé košili, černých kalhotách a přes ramena měl přehozený těžký bílý plášť s kožešinou kolem krku. Jeho dlouhé vlasy měl z části svázané dozadu a ruce mu chránili tenké černé rukavice. Překvapivě měl na nohou teplé zimní boty, což překvapilo každého, kdo ho potkal cestou do zahrady.

„Vaše výsosti." Harrison se otočil za hlasem a pohlédl na Sarah, která byla oblečena v teplých šatech s těžkým pláštěm, laděna do světle modré a nad hlavou držela papírový deštník.

Kývl jejím směrem na pozdrav a dále se věnoval výhledu na zasněženou krajinu.

Sarah se postavila vedle něj a nenápadně si ho prohlédla a všimla si krví zbarvené rukávy a zakrvácený spodek pláště. Slyšela, že ve Zlatém paláci byli nalezeni špióni, kteří tam poslali odpůrci císaře. Naneštěstí pro špióny, to byl Harrison, kdo je objevil.

Každý věděl, jak odpůrci nazývají Harrisona.

Monstrum.

A Sarah měla pocit, že zrovna tenhle titul jejího muže trápil.

„Víte, kdy monstrum přestává být monstrem?" vypadlo z ní, dřív, než se stihla zastavit.

Harrison se k ní otočil. Sarah mohla vidět otazníky v jeho očích a kdyby neměla dost sebezáchovy, byla by se rozesmála.

„Kdy?" zeptal se tichým hlasem a sepnul dlaně. Věděl, že neudělal nic špatného, ale necítil se hrdý, že ho někdo přezdíval monstrem. Jak byl podle nich rozdílný od Voldemorta, kterého vždy považoval za monstrum?

„Když je někým milováno." Řekla s úsměvem, přistoupila k němu, aby ho skryla pod jejím deštníkem. To, co nečekala, bylo, že si jí Harrison přitáhl k sobě – deštník v šoku upustila – a věnoval jí vášnivý polibek.

Když se od sebe vzdálili, Harrison měl na tváři jemný úsměv.

„Takže vy už dávno nejste monstrum, můj pane." Pohladila ho po tváři a věnovala mu další polibek.