8. Kapitola
(1 826 slov)
„Blah" – Angličtina, obecná řeč
„Blah" – Elfské jazyky
„Blah" – Psané texty, dopisy, apod…
Bylo to sotva po setmění, když do Velkého sálu vtrhla jedna ze služebných s novinou, že Sarah začala rodit. Harrison se vymrštil z trůnu a byl odhodlaný se vydat za jeho konkubínou, když mu bylo řečeno, že by jim tam byl k ničemu a možná by i překážel. Císař souhlasil a poslal služebnou zpět do Mračného křídla, kde byla Sarah v tuhle chvíli, a požádal jí, aby ho o všem informovala.
Uběhlo víc než šest hodin a začal další den, když do Velkého sálu opět vstoupila žena s malým uzlíčkem, který byl zabalen do další deky.
Předstoupila až před schody, kde se poklonila s uzlíčkem v náručí.
„Lady Sarah porodila chlapce, vaše výsosti." Řekla klidným hlasem.
Bylo 25. ledna, sotva dvacet minut po půlnoci. Ve Velkém sálu byl Harrison, služební a jen pár šlechticů, kteří chtěli zahlédnout prvního dědice.
„Chlapce…" zašeptal Harrison a sešel schody k ženě.
„Máme prince!" vykřikl radostně první šlechtic.
„Sláva princovi!" radovali se další. Všichni sledovali ženu, jako by každou chvíli měla maličkého upustit. Mezitím Harrison shlížel na chlapce v jejím náručím.
Jeho první dítě… jeho oči mu zářili radostí a jeho smaragdy byly výraznější než kdy dřív.
„Jak se bude mladý princ jmenovat, vaše výsosti?" zeptala se žena, Marie – která byla Harrisonem vybrána, jako pravá ruka pro Sarah při těhotenství a po narození dítěte, chůva prince nebo princezny.
Harrison se zamyslel a při přemýšlení převzal uzlíček do náruče. Byl on sám taky takhle maličký? Pamatoval si, že Teddy byl o trochu větší… usmál se a vystoupal schody. Připadalo mu, jako by se chlapec v jeho náručí měl každou chvíli rozpadnout. Zahleděl se na chlapce a v jeho smaragdech zableskl zlatý prsten.
Kdyby si nehlídal, jak vystupuje před šlechtou, byl by zalapal po dechu. Jeho syn… viděl v chlapci obrovskou magii. Bylo to poprvé od zničení jeho magického jádra, co cítil tak mocnou a čistou magii.
Usmál se.
Skutečně byl po něm, jak Sarah předpověděla.
S chlapcem v náručí se otočil na poddané, kteří sledovali každý jeho pohyb. Hrdě zvedl hlavu a mávl rukou, čímž se nad hlavičkou prince objevila malá korunka, která byla tenká jako řetízek a veprostřed byla stříbrná hvězda.
„Poklekněte před první Hvězdou Impéria, Allainem Amalielem Harrisonem, prvním princem Alderianu!"
Poddaní jako jeden člověk, společně poklekli a sklonili hlavy.
„Ať žije první Hvězda Alderianu!"
„Ať žije princ Allain!"
Harrison se spokojeně usmál a sešel schody, zpět k Marii.
„Kde je Sarah?" zeptal se a v hlavě si již plánoval, jak jí navštíví a představí jí jejich syna a vysvětlí jí jeho celé jméno.
„Vaše výsosti…" odmlčela se. „Lady Sarah… umřela po porodu."
OoOoOoOoOoOoOoOoOoO
Celý Smaragdový palác byl v chaosu. Malí princ brečel a nikdo netušil, jak ho utěšit. Byl to sotva den, od doby, kdy se narodil a Marie – princova chůva – si nevěděla rady. Pár konkubín se pokoušelo prince utěšit v doufání, že když se jim to povede, získají přízeň císaře, ale princův pláč se ani nezhoršil, ani neztišil.
„Co se děje?" všechny konkubíny a služební se poklonili, když si uvědomili, že do Smaragdového paláce přišel císař.
„To princ, vaše výsosti." Řekla smutně Marie. „Nedokážu ho uklidnit." Byla ze sebe zklamaná. Jak má být chůvou prince, když ho ani nedokáže uklidnit?
Harrison pohlédl k pokojům jeho syna – které původně patřily Sarah – a lehce se zamračil.
„Tohle není nic, s čím by sis mohla poradit." Uklidnil jí Harrison. „Jděte si lehnout, pro dnešek se o prince postarám." Vysvětlil a s ledovým pohledem sledoval, jak se všechny váhavě rozchází do svých pokojů.
Harrison vstoupil do pokojů. Stále v sobě měli jemnou vůni květin, kterou Sarah používala. Princ ležel v postýlce a přímo divoce křičel a plakal. Harrisona cosi bodlo v srdci. Pohled na jeho plačícího syna ho bolel.
Uvolnil si svůj župan, který nosí vždy pokud není nějaká důležitá akce, Allaina si vzal do náruče a magií ho svlékl jen do plenky. Lehl si do postele a položil si malého prince na jeho nahou hruď. Princ byl maličký, takže sotva zabral polovinu jeho hrudi.
Díky spojení kůže na kůži bylo snazší z jeho těla vysát magii.
Včera si to neuvědomil. Nedošlo mu, že takové množství magie pro tak malé dítě mohlo být smrtelně nebezpečné.
Princ nebrečel, protože měl hlad, nebo že by mu chyběl mateřský dotek – jak se domnívala Marie.
Princ brečel, protože ho jeho vlastní magie zabíjela zevnitř.
Harrison nechtěl ani pomyslet, co by se stalo, kdyby přišel jen o pár minut déle.
Spokojeně si oddechl, když ucítil, jak magie z princova těla se přesouvá do něj a z jeho těla jde zpět do vzduchu.
Bohužel, i přesto princ nepřestal brečet a jeho vzlyky snad i zesílili. Přenos magie byl velmi bolestivý pro dospělého Mága, co teprve pro malé necvičené miminko?
Uvažoval, jak by mohl jeho synovi pomoci. Jak odvést pozornost od bolesti, kterou zrovna prožíval?
„Tichoučko buď… píseň začíná."
Pokojem se rozezněl tichý hlas. V jednu chvíli ho ani Harrison nepoznal. Nikdy nezpíval, nemyslel si, že to bude znít dobře. Ale byl překvapen, jak uklidňujíc jeho hlas zněl.
„Zavři očka a spinkej dál,
Tančení v lesích
a potápění v hlubinách,
hvězdy jasně září,
v pozdních hodinách,
šepotají slova
z dlouho ztracených… ukolébavkách."
Netušil, co vlastně zpívá. Vymýšlel si slova a ani netušil, jestli to dává smysl. Nedošlo mu, že to jeho jednodenního syna zajímat nebude. Všiml si, jak se zběsilý buchot srdíčka jeho syna zklidňuje a hlasitý brekot se změnil na tichoučké fňukání.
„Oh, nepůjdeš se mnou tam,
kde ti význam pro život dám…
kde jsou hvězdy ze zlata,
a v raním slunci
budeme plavat v potokách.
Oh, nepůjdeš se mnou tam,
kde se Slunce s magií setkává,
a mraky skrývající je… na to vzpomínám.
Budeme zpívat píseň tu, která nám zůstává…"
Zahlédl, jak Allainovi těžknout očka, a tak se rozhodl pokračovat.
„Včera večer, měl jsem,
ten nejkrásnější sen.
Uslyšel tvůj smích
a viděl v očích tvých,
to nejjasnější světlo,
co ty nejvzdálenější… květiny rozkvetlo.
Všechna magie v lese,
žije v plné své kráse.
Zdá se, že už je na čase,
abyste šli spát…"
Jeho syn již v klidu dýchal i přestože jeho magie byla stále vysávána do Harryho těla. Harrison si oddechl, ale neodvážil se přestat zpívat.
„Oh, nepůjdeš se mnou tam,
kde ti význam pro život dám…
kde jsou hvězdy ze zlata,
a v raním slunci
budeme plavat v potokách.
Oh, nepůjdeš se mnou tam,
kde se Slunce s magií setkává,
a mraky skrývající je… na to vzpomínám.
Budeme zpívat píseň tu, která nám zůstává…"
Když dozpíval, byl si jist, že magie, která byla v Allainově těle byla pryč a jeho syn zhluboka spal. Nechtěl však jeho syna vzbudit, a tak poslal jeho patrona Junovi, aby ho informoval, že bude přespávat ve Smaragdovém paláci s jeho synem.
Takhle princ Allain usínal ještě dva roky, dokud se mu jeho magické jádro nestabilizovalo a Harrisonovy pomoci již nebylo potřeba. Přesto však, když Allain nemohl usnout a šel za Harrym, vždycky mu zpíval tuhle ukolébavku.
OoOoOoOoOoOoOoOoOoO
Diana byla spokojená, když se dozvěděla o smrti první konkubíny. Doufala, že tím získá císařovu pozornost.
Ale od narození prince si císař nezavolal jedinou konkubínu.
Harrison svého syna skutečně miloval. Bylo to poprvé co cítil něco tak podobného lásce a konečně chápal, proč pro něj tehdy rodiče obětovali život… protože on by to pro svého syna udělal taky.
Byl to skoro rok od jeho narození a smrti Sarah a Impérium slavilo nový rok.
První Hvězda seděla na Harrisonově klíně a nadšeně tleskal, když sledoval tanečnice, které tancovali pod pódiem, kde stálo císařovo křeslo, na kterém Harrison seděl.
Letošní oslava se konala na náměstí před Zlatým palácem, kde byly stoly s jídlem a pitím a obyvatele města tancovali a oslavovali nový rok.
Nedaleko od Harrisona tancovala Diana, která doufala, že na sebe strhne vládcovu pozornost, ale jak již zjistila, Harrison věnoval všechnu svou pozornost jeho synovi.
Derian, která si byla vědoma pocitů její dcery byla zostuzena jejím chováním… všichni věděli, že Diana byla ráda za smrt Sarah.
„Ta-ta!" Harrison pohlédl na Allaina, který nadšeně zatleskal, když zatahal Harrisona za jeho náhrdelník, který měl na dnešní příležitost.
Všichni utichli a sledovali malého prince.
„Tata!" vykřikl nadšeně a zahihňal se, když si všiml pozornosti, která na něm byla. Na Harrisonově tváři se rozprostřel hrdý úsměv a všichni obyvatelé připíjeli na nadanost jejich prince.
„Kéž kdyby tě mohla vidět Sarah." Povzdychl si. Litoval, že Allain nemá matku a nejednou zvažoval, že mu někoho z harému přidělí, ale nechtěl riskovat, aby jeho syna někdo zmanipuloval.
Harrison pohladil dítě po tváři, když zpozoroval cosi v dáli na obloze.
Bylo již několik hodin po novém roce a většina obyvatel čekala, až se jejich císař rozhodne, že si půjde lehnout spolu s princem, když se stalo něco, co obyvatele Impéria již 1550 let nezažili…
Vyšlo slunce.
Harrison s princem v náručí povstal z křesla a šokovaně sledoval východ slunce. Stejně na tom byli i ostatní. Někteří zažili východ slunce poprvé za život, jiní se na slunce dívali se slzami v očích, když v nich slunce vyvolalo staré vzpomínky z jejich rodného světa.
„Tata?" Allain pohladil Harrisona po tváři, když viděl, jak mu po nich stékají pramínky slz. Neboť Harrison patřil mezi ty, ve kterých slunce vyvolávalo již dlouho zapomenuté vzpomínky.
OoOoOoOoOoOoOoOoOoO
Bylo překrásný den. Protože však byl leden, byla stále zima, a tak byl Allain zabalen do chlupatého pláště, který ho udržoval v teplu, zatímco Harrison stál bos a v jeho typickém županu na zahradě.
Byl 25. leden. Allainovi narozeniny… a výročí smrti jeho matky.
Uvažoval, zda by se něco změnilo, kdyby Sarah miloval. Kdyby byla jeho jediná žena? V hloubi duše však věděl, že nic by se nezměnilo. Sarah by stále zemřela při porodu a jeho syn by stále přišel o matku. Nic by se nezměnilo…
S Allainem stál v náručí pod stromem, pod kterým byla pohřbena Sarah, překrásnou Vistárií, která vyrostla hned po pohřbu. Byla velká již několik metrů a pokrývala obrovský prostor. Co bylo nejkouzelnější je, že strom kvetl celoročně. Jako by Sarah neustále doplňovala strom magií.
Volnou rukou natáhl ke kmenu a zašeptal.
„Secare." (1*)
Na jeho dlani, se otevřela obrovská řezná rána a proud krve začal téct na zem, ke kořenům Vistárie.
V jednu chvíli byla zem zdravě zelená a ve vteřině se zem zbarvila krví na části, který skrývala koruna stromu.
Allain zatleskal, když viděl, že ze země rostou rudé pavoučí lilie.
Ukázal rukou na květiny u kmenu stromu a druhou rukou chytil Harryho za župan.
„Mama?"
Harrison prohlédl nechápající tvář jeho syna a jemně se usmál.
„Ano, tady leží maminka." Souhlasil a nechal Allaina, aby chytil jeden stromový květ. Poslal Allainem magii a po koruně stromu, mezi květy se rozkvetly nadpozemsky vonící červené karafiáty a celý kmen stromu se projasnil překrásnými bílými fialkami.
Bílé fialky a karafiáty byly nejoblíbenějšími květinami, které Sarah milovala.
Pavoučí lilie byly květiny, které Harrison začal milovat jen díky Sarah, protože mu je každý den nosila do jeho komnaty, kde provoněli obyčejný prostor. Byla to květina, která je spojovala. Květina jejich vzpomínek.
„Kdy monstrum přestává být monstrem?" řekl tichým hlasem Harrison a nechal po tváři stéct další slzu.
1* – Latina – „Řez"
