11. Kapitola

(3 595 slov)


„Blah" – Angličtina, obecná řeč

„Blah" – Elfské jazyky

„Blah" – Psané texty, dopisy, apod…


„Děkuju." Usmál se na rytíře, který mu pomohl sundat jeho zavazadlo, ve kterém si vezl veškerý svůj majetek, který snad bude potřebovat v akademii. Vzal do ruky zavazadlo, které bylo kouzlem odlehčeno – kufr mu okouzlil Harrison.

Beze slova se rozloučil s rytíři a vstoupil do hlavní budovy akademie. Samozřejmě, jako někdo, kdo žil ve Zlatém paláci, nebyl nijak ohromen akademií, obzvlášť když byla menší než palác jeho otce. Ale vypadala perfektně. Tady se bude žít skvěle, pomyslel si Allain a rozešel se do hlavního sálu, kde byli ostatní studenti.

Jak si všiml, byl nejmenší ze všech – byl také jediný sedmiletý student.

„Podívejme se." Ozval se zpoza Allaina posměšný hlas. „Spletl sis budovu, prcku?" zasmál se hlas a Allain se otočil čelem k hlasu. Před ním stál zhruba jedenáctiletý chlapec se zrzavými vlasy, modrýma očima a pihy ve tváři.

Allain se zamyslel, když hledal šlechtice s takovým vzhledem. Vedle onoho kluka se objevil další a další. Všichni tři měli zrzavé vlasy a pihy v obličeji. Jen oči se lišili a jemné rysy.

„Co to tu máš, Tome?" zeptal se jeden ze zrzků.

„Malý a hubený, že by miminko?" pošklebil se další. Allain nad jejími slovy jen přimhouřil oči.

Nikdo tě nemůže ponižovat, bez tvého svolení – jsi jediný princ Alderianu, zazněl mu v hlavě hlas otce a on zatnul pěsti. Je princ!

„Zrzavé vlasy, pihy v obličeji a umouněné oblečení…" ušklíbl se nad jejich rudými tvářemi. „Že by Weasley?" okolní studenti se zasmáli.

„Moje slova!" zasmála se jemně dívka s hnědými vlasy, bouřkovýma očima a snědou pletí, lvíma ušima na hlavě a lvím ocasem, vykukující zpoza ní. „Leona Malfoyová, je mi ctí, vaše výsosti." Udělala pukrle a usmála se na Allaina.

V sálu utichlo, po jejich slovech a všem přítomným i zrzkům proběhlo jediné hlavou – VAŠE VÝSOSTI?!

„I mě je ctí, lady Malfoyová." Uklonil se jejím směrem, nabídl jí rámě – což vypadalo komicky, bereme-li v úvahu jejich rozdílné výšky a společně se rozešli k pódiu, kde se měl odehrát projev ředitele Rastabanu.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

„Vítám vás, v akademii Rastabanu, ve východním Alderianu. Jmenuji se Atlas Flamel a jsem ředitel Rastabanské akademie, která pro vás bude následujících sedm let jako vaše rodina. Dnešní den je pro vás na seznámení se s pozemkem školy. Zítřejší den vám začne vyučování podle rozvrhu sestaveného podle studiích, pro které jste se rozhodli a které jste si zvolili, před příjezdem do školy." Ředitel byl starší Mág, s již stříbřitými vlasy a tmavou pletí. Na sobě měl bílý hábit, vyšívaný zlatými nitěmi.

„Chtěl bych vás upozornit na pravidla, která jste povinni dodržovat a za jejich porušení můžete být vyloučeni z Rastabanu, ať už jste jakéhokoli titulu. Za zdmi této školy, jste všichni šlechtici, dědici mocných rodů, milované děti… ale zde jste jen studenti. Zde nezáleží na vašem postavení a ani na vašich rodinách. Tady jen záleží, jak moc dobře ovládáte svou magii a jak moc jste schopni pobrat znalostí. Věřte, že každý student má šanci vystudovat, dokud se alespoň pokusí…"

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Allainův první den skončil pokojně. Spolu s Leonou prošel celý pozemek školy, aby se druhý den neztratili. Na otravné zrzky již nenarazili a když se vrátil na pokoj, seznámil se se svým spolubydlícím.

„Zdravím, vaše výsosti." Řekl chlapec, který přestože vypadal na jedenáct let, byl sto deset let starý, protože jeho křídla na zádech dokazovala, že je z Andělské rasy, která stárne desetkrát pomaleji. Což znamená, že přestože je mu sto deset, jeho mysl funguje jako jedenáctiletému chlapci. A pravděpodobně bude mít mysl jedenáctiletého chlapce i když vystuduje akademii. „Jsem Niko Di Nitto, je mi potěšením." Zazubil se rošťáckým úsměvem a s komicky se poklonil.

Allain si nemohl pomoci, ale jeho koutky se zvedli v úsměv.

„Allain stačí." Řekl s uvolněným úsměvem. Upřímně se obával, že skončí na pokoji s někým, kdo se bude chovat jako ten zrzek. Ale zdá se, že měl štěstí.

Na dveře se ozvalo zaklepání a Niko se otočil na Allaina, aby rozhodl. Allain kývl hlavou, načež Niko otevřel dveře a s úsměvem pozdravil osoby na chodbě, než je pozval do pokoje.

Do pokoje vstoupili čtyři děti, mezi kterými byla Leona, která se vážně bavila s chlapcem, který měl tmavě modrou pleť a z vlasů mu rostly rohy, ze kterých mu kvetly bílé malé květy. Oči měl celé světle modré, jeho vlasy byly uhlově černé a jeho uši byly protáhlé a špičaté. Leona pokynula rukou od modrého chlapce k Allainovi, načež se chlapec poklonil, než položil svou ruku na srdce (1*).

„Elgadel Andreevich, zdraví první Hvězdu Alderianu." Usmál se na Allaina jemně.

„Allain." Úsměv mu opětoval. Elgadel spolu s Leonou se posadili na křesla, která byla v pokoji, k čajovému stolku a Allain si všiml dalších dvou děvčat.

Černovlasá s rudýma očima trpělivě vyčkávala až Niko domluví, co na ní horlivě křičel, zatímco hnědovlasá s oříškově zbarvenýma očima a snědou pletí se potichu smála jejich směrem.

Černovlasá dívka to nevydržela a obrovskou rychlostí vystřelila rukou a odhodila Nikiho na zeď, kde se objevila prasklina.

„To už ztaší (2*)." Řekla hnědovláska přísným a autoritativním hlasem. Černovláska s Nikem se po dívce otočili.

„Daniell, viděla jsi to? Ona mě odhodila!" vykřikl uraženě Niko, který se pomalu zvedal a protahoval svá křídla, která zjemnila jeho náraz na zeď.

„Nemůžu za to, že jsi nesnesitelný." Řekla znuděným hlasem a otočila se k Allainovi. „Jsem Christine Bloodfallen, je mi ctí vás poznat." Udělala pukrle s rukou na srdci a usmála se téměř neznatelným úsměvem.

„Jste dcera-" byl přerušen Nikovým otráveným hlasem.

„Samozřejmě, že je jediná dcera upířího krále a sestra kapitána palácových strá-AU!" vykřikl a chytil se za hlavu. Allain za sebou zaslechl, jak se u stolku Leona s Elfadelem potichu smějí. Christine zůstala ledově klidná a Niko se ublíženě podíval na Daniell, která mu byla nejblíž a měla zvednutou ruku, kterou ho jen před chvílí pleskla po hlavě.

„Že velmi nezlušné skákat komukoli do řeši a kdybyšom byli ve Zlatém palási, ve společnozti že'o výzozti, zem si žiztá, že by' byl už dávno za svou drzozt popraven (3*)." Zavrtěla hlavou. „Skákat 'Vězdě do řeši. Máš snad už sepzanou poslední vůli? (4*)" Allain si nemohl nevšimnout jejího zvláštního přízvuku.

Alderian měl jeden jazyk, ale protože obyvatelé byli ze všech koutů jejich bývalého světa, ještě teď některé rodiny si zachovali svůj rodný jazyk a přízvuk. Je to však spíše výjimečné a jen málo obyvatel dokáže mluvit jinými jazyky – proto byly označovány jako Mrtvé jazyky.

Daniell se otočila čelem k Allainovi a i ona udělala elegantní pukrle. „Daniell Zerre, dědiška a budouzí nejlepší šarodějka v selé 'iztorii Alderianu. (5*)" Usmála se, a i ona se přesunula k čajovému stolku, kde si již Elgadel připravil jakýsi čaj, ve kterém plavaly stejné květiny, jako měl na rozích, měl překrásnou modrou barvu a provoněl celý pokoj.

Do Allainova zorného pole se dostala opět Christine. „Ano jsem dcera krále Nicholase." Odpověděla na jeho otázku, kterou ani nestihl položit a připojila se k ostatním k čaji. Niko s Allainem se na sebe podívali, než i oni usedli ke stolku.

Allain se napil podivně zbarveného čaje a projel ním spokojeným pocit, jako vždy když popíjel čaj s otcem, a pomyslel si – Asi to tu nebude tak špatné – s úsměvem.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Allainův pobyt ve škole probíhal v klidu. Přestože se ho chlapci Weasleyovi několikrát pokusili znemožnit, jeho nový přátelé mu vždy pomohli – pokud to tedy stihli a Allain se o ně nepostaral sám.

Když nastal Samhain, Allain zapálil před fotkou jeho matky svíčku. Alderianští obyvatele věřili, že když vystavíte fotku mrtvé osoby a kolem ní rozsvítíte svíčky navštíví vás jejich duše. Svíčky v dýních kolem domu jim mají ukazovat cestu. Nezapomněl také pomodlit se k bohyni Agyn (bohyni země a mrtvých), aby dávala pozor na jeho matku v říši mrtvých.

Princ se do Pontemu vrátil až na Zimní slunovrat, aby se s Harrisonem účastnil průvodu, kterého se jako členové císařské rodiny museli konat… samozřejmě, že nemuseli, ale pro prostý lid to byla jedna z mála akcí, kdy byli schopni vidět naživo jejich císaře s princem a Harrison jim nechtěl tuhle radost brát.

Do Rastabanu se vrátil druhý den v novém roce a s vědomím, že se 20. března zase vrátí domů, aby se účastnil Filiuse se pozdravil s jeho přáteli a společně zapadli zpět do chodu akademie.

„Je škoda, že se nemůžeme být přítomni na tvém Filiusu." Povzdychla si Leona a trucovitě si založila ruce. Allain se nad jejím počínáním usmál.

„Byl bych rád, kdybyste byly přítomni, ale Rastaban nedovoluje, abyste se účastnili Filiuse nebo Filii vašich sourozenců – byl zázrak, že jsem dostal povolení účastnit se svého." Zasmál se. Leona se s Nikem zazubili a ostatní se usmáli – všem bylo jasné, že ředitel souhlasil, protože kdyby ne, Allainův otec by ho pravděpodobně osobně popravil a na jeho místo by dosadil někoho jiného.

Ředitel byl v boji v jeho myšlenkách, když se rozhodoval, zda dovolit Allainovi vrátit se týden před jeho Filiusem. Pravidla akademie jasně stanovovala, že student nesmí opustit pozemky akademie, pokud to není kvůli akci, kterou pořádá Rastaban, svátky nebo velmi důležité rodinné důvody (většinou prošla jen smrt v rodině). Přestože Filius a Filia se slavila po celém Alderianu, akademie je nepočítala jako jejich svátky, neboť až do příchodu prince, v akademii nebyl žádný osmiletý student. Na druhou stranu v ředitelových myšlenkách byla představa, že Harrison zavraždí jednu z jeho konkubín, jen aby to byla výmluva, jak dostat jeho syna do Pontemu na jeho Filiuse (to, že se konkubína nepočítá jako člen rodiny, mu v tom stresu nedošlo) a proto se rozhodl prince uvolnit pod podmínkou, že po návratu podstoupí testy, zda se učil mimo akademii.

„Ať žije, Hvězda Impéria!" ozvali se rytíři, kteří byli určeni jako doprovod prince do Alderianu, který trval týden kočárem a čtyři dny jen s koňmi.

„Musím vyrazit." Usmál se na jeho přátele, kteří ho každý objal nebo poplácal po ramenou a rozešli se. Když se Allain rozešel ke kočáru čekalo tam na něj milé překvapení. „Marie!" řekl radostí.

„Vaše výsosti." Pozdravila ho a stiskla ho v objetí, když ji objal. „Jaký byl váš pobyt v Akademii?" zeptala se. Ona sama vystudovala Rastaban a zatímco její manžel studoval v Acruxu, jižní akademii Alderianu a tudíž věděla, že to není snadné. Byla si však vědoma, že princ je více než schopný v magii. Nepochybovala, že kdyby s jeho výukou začali dříve a on se magii začal učit od malička, byl by pravděpodobně již v jeho nynějším věku magický génius.

„Skvělý." Přitakal a úsměvem ji uklidnil.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Když Allain s Marií dorazili do Pontemu, celé město bylo vyzdobeno barevnými květinami a všichni se radovali a usmívali. K jejich kočáru přistoupil Jun, který v rukou držel velký balíček.

„Vaše výsosti." Poklonil se k Allainovi, který se na něj v odpověď usmál. „Přijeli jste později, než jsme vás očekávali." Přiznal a předal Marii balíček, který ona předala Allainovi.

Když Allain balíček otevřel, bylo v něm nové jednoduché oblečení, boty a k jeho údivu, žádný šperk. „Kvůli vašemu zpoždění, není čas, aby princ dojel k Paláci a musí tak jít s průvodem na nádvoří Zlatého paláce." Vysvětlil Jun a když začalo několik rytířů protestovat, dodal. „Tak zní rozhodnutí Slunce Impéria."

Rytíři jako na povel ztichli. Kdo by si dovolil oponovat jejich císaři?

Allain se s pomocí Marie oblékl do oblečení, které pro něj nachystal jeho otec a vylezl z kočáru. Jak si všiml, na ulici se začali shromažďovat další Filiusové a Filii.

Abyste pochopili, Filius a Filia jsou dva různé názvy pro jednu tradici. A to přijmutí do společnosti. Děti Mágů to mají v osmi (chlapci – Filius) a v šesti (dívky – Filia) letech, zatímco ostatní rasy to mají v roce, kdy jejich děti (kvůli jejich rozdílnému stárnutí) stejně staří v mysli, jako děti Mágů.

Děti se v den této tradice obléknou do jednoduchého, ale čistého a slušivého oblečení a procházejí městem až na nádvoří Zlatého paláce (v ostatních městech a vesnicích na náměstí), kde dostanou na hlavu květiny, které žehnají jím dobrou budoucnost a většina jde domů.

Allain se okouzleně díval po městě. Byl poprvé mimo hradby Paláce a hradby akademie. Při cestování z domova do akademie a zpět se po městě nedíval, věděl, že by jen litoval, že se po něm nemůže projít. Ale teď tu stál a mohl se spolu dalšími dětmi procházet městem až do Zlatého paláce, kde na ně budou čekat jejich rodiče.

„Užijte si cestu." Usmála se na něj Marie a ona s Junem se uklonili, než nasedli do kočáru a vyrazili vedlejšími cestami do Paláce. Až po jejích slovech si Allain uvědomil, že se děti začali pohybovat a on se rozešel, aby nebyl zcela poslední. Jeho již dlouhé vlásky mu v jemných vlnách spadaly až pod lopatky a on se s úsměvem rozhlížel po městě. Dospělí, kteří sledovali průvod na děti házeli okvětní lístky, aby nešlapaly po obyčejné zemi, čímž jím přáli dobrou cestu a šťastný život. V Alderianu neexistoval nikdo, kdo by nerad sledoval průchod mladých Filiusů a Filií. O to to bylo speciálnější, že letošního průvodu se účastnil jejich jediný princ!

Průvod byl dlouhý, a kam se děti hnuly, tam se k nim připojily další a další. Byla už tma, když děti vstoupily na pozemek Zlatého paláce, a přestože už teď se těšily do postele, jako by je nabila další síla, která jim dala dost energie na to, aby se rozeběhly a našli jejich rodiče, který jim na hlavu položil květinový věnec.

S jemným úsměvem a lehkou bolestí v hrudi, když zpozoroval jednoho chlapce, jak ho jeho matka láskyplně objímá, se rozhlédl kolem a hledal Marii. Protože kdy jiný by mu měl dát jeho věnec na hlavu, než jeho milovaná chůva?

Uslyšel za sebou šustnout oblečení a otočil se za zvukem, očekávajíc Marii, když šokovaně zíral na svého otce, kterého poprvé viděl pořádně ustrojeného – pryč bylo jeho každodenní oblečení, které připomínali župan.

Byl oblečen v bílé košili, kterou měl z většiny rozepnutou a zastrčenou za širokým černým páskem, který zakrýval celý jeho pas až k bokům a z pod kterého vedly černé kalhoty, které byly úzké a přiléhavé k tělu a dole byly zastrčeny do bot, které byly vysoké pod kolena. Přes ramena měl přehozený kabát, který nebyl nasazen, ale jen přehozen a připevněn pomocí dvou černých šňůrek, které zajišťovaly, aby kabát nesklouzl vládci z ramenou. Kabát byl černý z venku, ale uvnitř byl krvavě rudý. Jeho vlasy byly opět ostříhané a v jemném rozcuchu vypadal, jako by zrovna vstal – což bylo klidně možné… na sobě neměl jediný šperk, dokonce ani jeho prsteny, který sebou všude nosil – až tak Harrison ctil Filiuse a Filie – a pro dnešek se rozhodl pro obyčejnější vzhled… tedy. Ne že by jeho rozhodnutí něčemu pomohlo – stále na sebe stáhl všechnu pozornost přítomných.

Harrison normálně nechodil na přijmutí dětí do společnosti. Ten den měl být o dětí a on si byl vědom, že vždycky když se ukázal stáhnul na sebe pozornost – což podle něj, nebylo fér vůči dětem. Ale rozhodl se letos účastnit, kvůli Allainovi, samozřejmě.

„Tati?" zeptal se překvapeně Allain, který stále nemohl uvěřit, že před ním stál jeho otec. Slyšel o tom, že se neúčastní, a tak myslel, že ani letos nebude. Proto počítal s Marií.

„Allaine." Kývl jeho směrem a pokynul, aby k němu přistoupil. Allain tak beze slova učinil a zastavil se až sotva dvacet centimetrů od Harrisona. „Gratuluju, synu." Řekl a položil na princovu hlavu věnec, který byl vytvořen z modrých pivoněk – Allain nikdy neviděl modrou pivoňku a byl si jist, že v celém Paláci neroste, takže byl zvědavý, kde služební sehnali tak vzácnou rostlinu – a slunečnic. Květiny, přestože normálně velké, byly vcelku malé – pravděpodobně zmenšeny kouzlem – a upraveny tak, aby vypadaly jemně a nevině.

Allain nedokázal zadržet jeho úsměv, který se rozprostřel po jeho tváři a se slzami v očích objal Harrisona.

„Děkuju, že jsi tu pro mě." Zašeptal.

„Vždycky." Pověděl potichu Harrison a políbil Allaina do vlasů. Natáhl mu ruku, kterou Allain bez váhání vzal a společně se rozešli.

„Kam jdeme?" zeptal se princ a zmateně vzhlédl na Harryho, když si uvědomil, že se vydali k Harrisonově hřebci, Dailovi. Harrison bez problému vysadil chlapce do sedla, než se sám vyhoupl za něj a pokynul hřebcovi, aby se rozklusal pryč z pozemku Zlatého paláce. Zatímco pochodem šli přes město celou věčnost – alespoň z pohledu dětí – díky Dailovi dorazili k cíli jen po hodině cvalu.

Allain musel zaklonit hlavu, aby byl schopen vidět špičku budovy. Budova, před kterou otec se synem stáli byla enormní, a přesto se skládala jen z jedné okruhové budovy, která měla kopulovitou střechu. Budova byla postavena z nejčistšího jadeitu a střecha byla ze zlata a měla v sobě malá okénka, která byla jediným poskytovatelem světla do budovy.

„Kde to jsme?" zeptal se Allain zmateně. Budova bylo obrovská, a přestože do Zlatého paláce měla daleko, představa, že celá budova tvořila jedinou místnost…

„Tohle je Pontemský chrám." Allain se zmateně podíval na svého otce.

„Já myslel, že…" zarazil se. Harrison se na něj usmál.

„Nejsem věřící." Přikývl na nevyřčenou otázku. „Nevěřím v bohy, má víra je jen v Magii." Položil svou ruku na srdce a sledoval, jak ho magie objala, jako by měla vědomí a děkovala mu za jeho slova. „Ale Sarah byla." Odvětil, zastavil a seskočil z Daila, než pomohl Allainovi na zem. „A když tě čekala, ráda mluvila o tom, že tě sem až budeš Filius vezme a požádá jednoho boha o tvou ochranu." Vysvětlil a společně se rozešli po schodech ke chrámu.

Zlaté dveře se otevřely a jim se naskytl výhled na obrovskou místnost, která byla z jadeitu a podél stěn stálo do kruhu celkem šest soch ze zlata. Dvě ženy a čtyři muži.

„Učili jste se o bozích?" princ zakroutil nesouhlasně hlavou. Harrison se zamračil. Nesouhlasil s výukou o víře – osobně napsal zákon, který stanovoval, že víra nesmí být nikomu vnucována. Kdyby Allain projevil zájem o bohy Alderianu, věděl, že by svolil a nechal jeho učitele mu o nich říct, ale jeho syn ani nevěděl, že nějací bohové jsou?! Nehodlal však Allaina připravit o možnost rozhodnout se o jeho víře. „Naši lidé věří v šest bohů, každý zastupuje jeden z hlavních elementů a další věci. Nejstarší – dvojčata – jsou bohové Erus a Eras."

Harrison zapadl do jeho role profesora – kterého ne tak často v sobě nacházel – a ukázal na dvě sochy vedle sebe, které stály naproti dveřím, kterými vešli. „Erus, bůh Světla, života, štěstí, plodnosti, svobody, odpuštění a míru a jeho drahokamem je perla. Jeho bratr, Eras je bohem temnoty, smrti, války, chaosu, síly, řádu, krásy, tajemství a osudu a jeho drahokamem je onyx. Hned napravo od Erase je Uton, bůh vzduchu, zákonů a pravidel, spravedlnosti, hudby a umění, zpráv a mučení a jeho drahokamem je Diamant. Vedle Utona je Uana, bohyně vody, pravdy, moudrosti, snů, milosti, času, naděje a povinností. Jejím drahokamem je akvamarín a ona je druhorozená z bohů." Allain s úžasem pozoroval sochu, která jako jediná nestála, ale seděla a jedna její noha byla v podlaze, čímž vytvářela dojem, že je podlaha z vody a v rukou držela dva kalichy, které spojoval proud vody, který levitoval před bohyní.

„Nalevo od Eruse je Heius, bůh ohně, věrnosti, lovu, léčitelství, pomsty, obchodu, dětí a budoucnosti. Jeho drahokam je rubín a věřící se k němu dnešním dnem modlí, za budoucnosti jeho dětí a pro jejich ochranu." Princ si všiml, že u jeho sochy je zapáleno několik svíček a jsou tam položeny dary – většinou skládačky z papírů, obrázky dětí, květiny a takové…

„Vedle Heiuse je Agyn, bohyně země, přírody, lásky, manželství a závazku a strážkyně duší a mrtvých. Jejím drahokamem je smaragd."

„Páni." Žasl Allain. Nikdy ho nenapadlo, že Alderian má něco jako bohy. Vždy byl učen, že za jejich životy vděčí magii a o bozích nebyla ani jediná zmínka. Ucítil Harrisonovu ruku, která ho na zádech popostrčila k soše, která jako jediná měla svíčky a dary.

„Napodob mě." Pokynul synovi a poklekl. Než však stihl položit kolena na zem, pod jeho nohami se objevil malý polštářek, který zpříjemňoval modlení pro ty, kteří nebyli na modlení zvyklí. Allain otce následoval až byl ve stejné poloze. „Sepni ruce a přilož je k hrudi, takhle." Ukázal a Allain se jemně zamračil. „Co se děje?" zeptal se Harrison nad výrazem jeho syna.

„Modlíš se často?"

„Poprvé." Přiznal císař s lehkými rozpaky nad jeho vlastní pravdou. „Ale viděl jsem tvou matku to dělat tisíckrát." Zasmál se a otočil se zpět k soše. „Ehm." Odkašlal si. „Mocný Heiusi…" zarazil se. Přestože je pravda, že Sarah sledoval při modlení tisíckrát, její modlitby vždy proběhli v tichosti, takže upřímně netušil, co říct. Ale Sarah řekla, že modlitba musí vycházet ze srdce a tím se rozhodl řídit. „Klečím před tebou jako otec, který miluje svého syna nadevše." Allain zčervenal, nad slovy jeho otce. „A jako otec vás žádám, abyste ochraňoval mého syna a dohlížel spolu s vaší sestrou Uanou na jeho budoucnost. Tak vás žádám, ne jako císař Alderianu, ale jako obyčejný otec, který chce pro svého syna to nejlepší."


1* - Důvod proč spoustu lidí dává své ruce na srdce je, že je to Alderianský pozdrav mezi šlechtici, proto to bude v příběhu časté. Na druhou stranu Harrison a ani Allain ten pozdrav nepoužívají, protože to by znamenalo, že se snižují na jejich postavení, jen šlechty, zatímco jsou císařské krve.

2* - Prosím, berte v úvahu, že se snažím o francouzský přízvuk a ty „chyby" tam jsou úmyslně, aby vytvořily francouzský přízvuk. UPOZORŇUJI, že nemluvím francouzsky a neznám nikoho, kdo dokáže, tudíž píšu podle rad z internetu, a tak jak mi to sedí.

3* - „Je velmi neslušné skákat komukoli do řeči a kdybychom byli ve Zlatém paláci, ve společnosti jeho výsosti, sem si jistá, že bys byl už dávno za svou drzost popraven."

4* - „Skákat Hvězdě do řeči. Máš snad už sepsanou poslední vůli?"

5* - „Daniell Serre, dědička a budoucí nejlepší čarodějka v celé historii Alderianu."