13. Kapitola
(1 595 slov)
„Blah" – Angličtina, obecná řeč
„Blah" – Elfské jazyky
„Blah" – Psané texty, dopisy, apod…
„Vaše výsosti." Uklonil se ve dveřích Jun. Harrison vzhlédl od svého šálku čaje. Jun měl zpoždění – což v Junově případě se ještě nikdy nestalo. Zamračil se, když si všiml, že jeho dlouholetý společník stojí na prahu a nevchází do skleníku.
„Děje se něco?" zeptal se. Čekal cokoli.
Jen ne, to, že Jun vstoupil do skleníku a uhnul stranou, čímž odhalil malé děvčátko. Harrison se zamračil o trošku více.
„Vaše výsosti, dovolte mi představit vám dceru konkubíny Diany, Lily." Pokynul rukou k malé dívence.
V Harrym se vzedmul vztek. Jak se opovažuje?! JAK?! Jen tak použít jméno jeho matky! Dokonce nikdo ze šlechty se neodvážil její jméno vyslovit se špatnými úmysly.
Dívenka, Lily, očividně vycítila jeho nelibost, protože se lehce přitiskla k Junovi, pro pocit ochrany. Když si Harrison uvědomil svých emocí, které vyplívaly na povrch, zhluboka se nadechl a s dalším napitím čaje, jeho emoce se uklidnily jako s mávnutím kouzelného proutku.
Harrison pokynul rukou ke křeslu naproti němu a Jun popostrčil malou dívku ke křeslu. Pomohl jí posadit se a do rukou jí pomalu položil vlažný čaj, aby se přinejhorším neopařila.
Lily převzala šálek a začala foukat – neuvědomila si, že čaj není vařící – a pokukovala po muži sedícím naproti ní.
„Objevil jsem jí v zahradách Zlatého paláce, když jsem mířil za vámi." Řekl tichým hlasem Jun a Harrison přikývl, že ho slyšel.
„Víš, kdo jsem?" zeptal se, když dopil svůj šálek čaje a nechal si od Juna nalít další. Kolik jí tak mohlo být? Zamyslel se. Pamatoval se, že na Allainovu žádost povolil Dianě jednu audienci a ona ho toho dne požádala o poslední společnou noc. A to bylo skoro před sedmi lety… takže šest let.
Zamračil se. Proč ale nebyl informován, když se narodil další potomek jeho krve? Zatnul ruce v pěst, když si vzpomněl, že Diana svou dceru pojmenovala Lily. Nadechl se a vydechl a nechal všechen vztek odplout.
Lily se nad jeho otázkou zamyslela. „Tatínek?" zeptala se opatrně. Měla z muže strach, ale on také přesně zapadal do popisu jejího tatínka, o kterém mu maminka vyprávěla.
„Tatínek?" ujistil se, že slyšel dobře.
Lily souhlasně zakývala hlavou – tak prudce, že vylila čaj a Jun ho musel kouzlem uklidit, než jí nalil nový a v nepoužitém šálku. „Ano! Maminka o tatínkovi Lily často vypráví!" řekla s úsměvem.
„A jak jsi se dostala do mých zahrad?"
„Serine mi vypráví příběhy o palácích a o překrásných zahradách. Maminka vypadala při jednom takovém příběhu smutná a já jsem jí chtěla natrhat květiny, aby se jí nestýskalo." Vysvětlila malá holčička.
„Serine?"
„Moje chůva!" řekla nadšeně se vzpomínkou na chůvu. „Musí se o mě bát!" zděsila se, když si uvědomila, že je již venku dlouho.
Harrison mávl rukou k Erikovi, který k němu přistoupil. „Odveďte Lily zpět do Onyxového sídla."
Erik se uklonil. „Jak Slunce poroučí." Počkal, až Jun vzal od Lily šálek s neupitým čajem a pomohl jí seskočit z křesla, než následovala Erika z místnosti.
OoOoOoOoOoOoOoOoOoO
Erik se poprvé cítil šokován.
Díky dlouholeté službě, kterou vykonával u Harrisona, byl připraven na všechno – samozřejmě, Lily byla lehké překvapení, ale císař nikdy nepoužíval žádné lektvary nebo kouzla, aby nezplodil potomky, takže jednou to přijít muselo.
Byl však šokován, když mu byla Lily vyrvaná z náručí. Kočár, ve kterém přijeli zastavil před bránou do pozemku Onyxového sídla a cesta až k sídlu byla únavná pro malou dívku, a tak Erika požádala, aby jí vzal do náručí. Již když se však přiblížil k sídlu přihnala se k němu skupina služebných a jedna v drahých šatech mu dívenku téměř rychlosti světla vzala z náruče.
Chůva, Serine – pokud si kapitán dobře pamatoval – měla Lily v náručí a ostatní stáli před nimi a zabraňovali tak kapitánovi jakýkoliv pohled na dívenku, jako by se báli, že jí doprovodil celou cestu jen pro to, aby jí před nimi zabil…
Erik se narovnal a odkašlal, když zpozoroval, jak Diana vyšla ze sídla, aby zjistila, co za rozruch se děje před jejím sídlem.
„Očekávejte audienci u jeho výsosti." Jeho slova mířila jak na malou dívenku, která chůvě usínala v náručí, tak na paní domu. Než se rozešel ke kočáru, uklonil se jejich směrem a Diana se zmohla jen s šokem sledovat jeho záda. Jen po chvilce vytřásla z hlavy všechno a obrátila se na její dceru a chůvu.
„Drahoušku, kde jsi byla?" zeptala se s úsměvem. Diana svou dceru milovala a od doby, kdy se narodila, každý souhlasil, že se její chování zlepšilo – stále to však nebylo nic ve srovnání se vznešenými dámami v Paláci.
„S tatínkem." Zamumlala Lily ospale, když se opřela o Serinino rameno.
Všichni přítomní zkoprněli šokem. Slyšeli dobře?
„S kým že?" zeptala se Diana roztřeseným hlasem.
„S tatínkem, o kterém maminka mluví a Serine vypráví příběhy." Řekla a zívla si.
Diana přijala informaci, že její dcera byla s jejím mužem v klidu a děkovala Magii, že se jí dítě ve zdraví vrátilo.
„Hvězdičko, jak to nazýváš jeho výsost?" zeptala se s nejistým úsměvem Diana. Nenáviděla to slovo – připomínají to až moc Allaina. „Takhle nemůžeš oslovovat jeho výsost." Varovala jí.
„Nezdálo se mi, že by mu to vadilo…" řekla, než se propadla v náručí její chůvy do říše snů.
OoOoOoOoOoOoOoOoOoO
Allain kráčel chodbou jeho – JEHO – paláce s hlavou hrdě zdviženou a s úsměvem. Letos mladý princ dosáhl plnoletosti – dvaceti dvou let u chlapců – a jeho otec se rozhodl ho přesunout do Proskleného paláce. Což byla pro Allaina skvělá správa.
Víte, když dítě dosáhne plnoletosti znamenají to dvě věci. Zaprvé, většina se poprvé účastní bálu – což je pro šlechtice velká věc. Zadruhé, protože jsou dospělí, mohou se oženit a provdat.
Často šlechtici mají již od malička své snoubence, ale když je nemají je pro ně jejich první bál příležitostí najít si budoucího partnera.
Allain si byl vědom, že jeho otec plánoval letošní bál pro nově plnoleté – normálně se bál pro tuto příležitost bral 1. října, kdy začíná sezóna bálů, ale pro letošní rok, kdy jediný princ Alderianu dosáhl plnoletosti se konal speciální bál.
Měl se konat za dva týdny a Allain měl v plánu tam šokovat všechny přítomné.
Allain nikdy nevěřil, že bude někoho milovat. Alespoň dokud nepotkal Amélii a proto věřil, že je jeho spřízněnou duší.
Samozřejmě, nikdo nedokáže skutečně říct, jestli je nebo není – kromě Vlkodlaků a Ferumů, kteří své spřízněné duše dokáží vycítit na míle daleko. Byla to magie, kdo nám přiděloval naše spřízněné duše a byla to tedy magie, kdo je dokázal poznat. A kolik v Alderianu existovalo obyvatel, kteří zvládli vidět jakoukoli magii?
Jeden.
Jen jeden.
A nebyl to nikdo jiný než samotný císař Impéria.
Allain věděl, že jeho otec měl spřízněnou duši. Netušil však, proč jeho otec jí nevyhledal a co se sní stalo. Měl tušení, že je mrtvá – jako menší věřil, že jeho maminka byla otcova spřízněná duše. Věděl, že mezi šlechtici kolovali pomluvy, že jeho spřízněná duše je mrtvá a dokonce, že jí vlastníma rukama zabil. Někdo tvrdil, že jeho spřízněná duše je osoba, kterou nesnáší… verzí je spoustu, ale nikdo netuší, jaká je pravda.
Ani Allain netušil, co je pravda.
Vyšel z paláce a nasedl na již připraveného jednorožce, kterého dostal k jeho narozeninám od jeho otce a cuknutím otěží se rozjel k domu Amélie.
Svou milovanou neviděl již několik týdnů. Protože oslavy jeho plnoletosti byly únavné a Allain s plnoletostí získal povinnosti, požádal jeho dívku, aby se na několik týdnů stranila paláci, aby ho nemohla rozptylovat.
S úsměvem seskočil z jeho jednorožce ještě dřív, než stihl hřebec zastavit a prošel bránou k sídlu bez problému.
V jeho kapce od pláště měl sametovou krabičku, kterou si vzal do ruky, ve které byl zásnubní prsten – doufal, že tohle gesto jeho milovaná již pochopí! Když smaragdy nezabraly.
Stiskl krabičku a vešel do sídla.
Za normálních okolností, ho služební vítali s úctou a úsměvy na tváři, ale tomu dnes tak nebylo. Služební na prince hleděli s šokem a strachem. Všiml si, že několik z nich se dokonce třásli strachy.
Allainovi se rozbušilo srdce – začal vněm hlodat špatný pocit. Rychlým krokem se rozešel k jejím komnatám a s rychlím zaklepání vstoupil.
„Amélie-" začal, jen aby se zarazil, když viděl jeho milovanou ležet nahou pod neznámým mužem.
„Allaine!" vykřikla šokovaně Amélie a odstrčila ze sebe muže. „Můžu to vysvětlit." Postavila se a zabalila do županu, který měla na kraji postele.
Allain si všiml nepočet znamínek lásky na krku, které postupovali níže pod župan a v jeho očích vzplál oheň.
„Poslouchám." Řekl ledově – hlas velmi podobný jeho otci, že by se Harry uculoval ještě několik měsíců, kdyby ho slyšel. Hrdostí, samozřejmě.
„J-já…" Amélie nenacházela slova. Allain byl vždycky stydlivý – myslela si, že z jejího pokoje uteče jen při pohledu na ní a ona by mu to potom mohla vysvětlit, jakmile by se uklidnil, v paláci. Ale on stál před ní narovnaný hrdě, jako pravý dědic jeho otce. Nahrnuli se jí slzy do očí. „Moc m-mě to mrzí…" zašeptala.
„Mělo by." Ušklíbl se a hodil jí k nohám sametovou krabičku. Krabička se s dopadem rozevřela a odhalila tak překrásný diamantový prsten. Amélie hleděla na prsten s šokem – chtěl jí požádat o ruku?
„Tohle znamená konec mezi námi." Oznámil. Potom, čeho byl svědkem s ženou – o které si myslel, že zná první poslední a která mu neustále tvrdila, že ho miluje a bude vždy po jeho boku – která ho tak zradila, nechtěl s ní mít nic společného. Otočil se na patě a vyšel z komnat nechávajíc dveře stále otevřené, prsten s jeho odchodem pohltili plameny, které zmizely, stejně rychle jak se objevily.
Amélie měla sklopenou hlavu v hanbě až do doby, než Allain zmizel – ve skutečnosti se jen snažila skrýt její rozzuřený výraz, který již nedokázala udržet…
TAK ONA MOHLA BÝT MANŽELKA BUDOUCÍHO CÍSAŘE?!
