19. Kapitola

(2 336 slov)


„Blah" – Angličtina, obecná řeč

„Blah" – Elfské jazyky

„Blah" – Psané texty, dopisy, apod…


Harrison zuřil. To je možní slabé slovo. Jak mohl být, tak naivní?! Věřil a důvěřoval jim a oni ho takhle zradili!

Když mu Stíny řekli před lety jejich podezření, nechtěl tomu věřit, ale když mu nedávno přednesli jejich důkazy a vzpomínky? Oh, ve vzteku zničil celou svou komnatu.

Dal jim domov, dal jim své přátelství a svou důvěru… nemohl pochopit, proč ho Nerdanel a Fëanor zradili.

Teď seděl na svém trůnu a pod schody klečeli jmenovaní s hlavami skloněnými a u jejich krku byly přiloženy meče.

Nerdanel plakala. Plakala již od doby, kdy jim stráže vtrhli do domu, aby je předvedli do Zlatého paláce. Fëanor se tvářil provinile, ale bylo vidět, že svých činů nelitoval.

„Víte, čím jste se provinili?" zeptal se Harrison. Přítomní jen s bolestí v hrudi hleděli na elfí pár. Každý se manžele oblíbil, byli zdvořilí a milí. Hlavně si získali císařovu důvěru, což bylo to nejdůležitější a nejobtížnější co je možno získat.

Dorian, který stál nad nimi měl zavřené oči a jen čekal na rozkaz, kdy bude muset zabít své přátele. Bolela ho jen ta představa, ale byl věrný svému císaři. Jasper byl přítomen, jak ministr dorazil hned jakmile se dozvěděl o prohřešku manželského páru a spolu s ním dorazil Zeus a Vega, kteří byli zrovna u něj, řešit záležitosti o dědictví pro jejich děti.

Jinak ve Velkém sále bylo pár dalších šlechticů a pod schody stál Jun s Derian, jako pravá ruka a hlavní služebná císaře.

„Přísahali jste." Zašeptal. „Dali jste přísahu, že budete věrní Alderianu, že ho nezradíte, že nikomu bez mého svolení neřekněte o jeho existenci-"

„Vždyť se to nedá brát jako zrad-" začal Fëanor, kterého již nebavilo obviňování, když neudělal nic tak zlého. Nebylo to jako by prodal Alderian nepříteli!

„MLUV TEHDY KDYŽ JSI TÁZÁN!" zahřměl císařův hlas a všichni přítomní, kromě menšiny, poskočila šokem. Harrison se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Morwen, která byla přítomna kvůli proviněním její přítelkyně. Nedivila se, že Fëanor něco takového udělal, byl to otec a ona byla ráda, že v sobě opět probudil otcovské pudy a on se začínal zajímat o své syny. Pravda byla, že Morwen již od znovuzrození Fëanora navštěvovala Pontemský chrám a modlila se za Nerdanelininy syny, aby jim bylo dopuštěno a pokud je ani tak síně Mandos nepřijmou, tak aby byli přijmutí do Podsvětí Alderianu.

Harrison věděl o jejích návštěvách Chrámu a sám se modlil k magii, aby jim bylo odpuštěno anebo aby našli klid v Podsvětí.

Ani ho tolik netrápilo, co Fëanor udělal, jako spíš, že mu to neřekl a tajil to před ním. Že ho nepožádal o pomoc… byl by mu nabídl pomocnou ruku.

„Proč?" zazněl Harrisonův hlas tiše, ale ve velkém sálu to znělo jako výkřik.

Fëanor prudce pohlédl na svého dlouholetého přítele a oči mu ztvrdli. „Co jsi čekal? Že nechám svého nejstaršího syna zemřít? Chtěl skočit do ohnivé propasti!" zvýšil se mu hlas, ale když si všiml napnutí Doriana za sebou, raději se opět ztišil. „Chtěl spáchat sebevraždu, protože nebyl schopen splnit slib, který dal svému vlastnímu otci… přísahu, do které jsem je donutil." Po tváři mu stekli první slzy. „Když jsem našel Maglora, toulal se po břehů moře a mluvil jen o tom, jak moc mě zklamal." Zavrtěl hlavou. „Nemohl jsem je nechat tam, takhle se trápit a zabít se, když jsem měl možnost pomoc jim."

„Co jejich sliby?" zeptala se Morwen. Chápala, že Fëanor bez vědomí kohokoli vpašoval jeho dva nejstarší syny do Pontemu a ukryl je v jeho sídle. Ale i tak bolelo, že ani jí a ani Harrisonovi nevěřil, aby je požádal o pomoc anebo o svolení.

„Jakmile jsem jim slovně odpustil, že nesplnili své sliby, jejich povinnost vůči slibu se rozplynula." Pohlédl z Morwen na Harrisona. „Je lehčí prosit o odpuštění než o svolení." Po jeho slovech sklonil hlavu až mu ležela na zemi – v pokloně jako prostý člověk.

Harrison přimhouřil oči. Chápal chování Fëanora, ale stále ho zabolelo, že ho o pomoc nepožádal. Byl by pomohl. Ale takhle, když o jeho prohřešku vědí již všichni – Palácový drbny jsou všude – bude obtížné to zachránit.

Ale co si nalhával, on by pro své děti udělal totéž.

Promnul si oči a namasíroval spánky. Připadalo mu to jako noční můra. Přestože Alderian přijal Fëanora a Nerdanel, neznamenalo, že se stále nebojí okolních bytostí – nedůvěra vůči vnějšímu světu v nich byla zakořeněna kvůli lidem, kteří se je snažili zabít a nikoho nezajímalo, že to bylo již několik tisíců let anebo že bytosti v tomhle světě nejsou ty samé jako v jejich originálním světě.

O nohu se mu otřel Bakari a on pohlédl na svého přítele a společníku, dlouhou dobu v Paláci nebyl. Harrison věděl, že ligr si ve Vílím lese našel družku – jakou to netušil, ale byl za svého přítele rád. Očekával, že mu v nejbližší době přinese ukázat jeho mláďata. Bakari byl dobrou psychickou podporou, když Harrison dělal obtížná rozhodnutí. Ligr byl přítel k nezaplacení – chránil císaře a jeho rodinu, bojoval po boku svého pána a vždy se snažil uklidnit císaře. Harrison měl však pocit, že dneska mu jeho přítel nepomůže. Prohrábl mu hřívu, ve které měl spletený copánek a usmál se na něj – možná ano.

Při pohledu na Bakariho ho napadl nápad.

„Za porušení přísahy vůči Impériu a jeho obyvatel, Fëanor ztrácí všechen svůj majetek, který mu v Alderianu patří a dostává ho lady Nerdanel – která je pouze obětí viny svého manžela." Odmlčel se. Nechtěl vinit Nerdanel z chyb jejího manžela. Ano sice zatajila, ale to bylo očekávající od manželky, ne? „Co se vašich synů týče…" nad jeho slovy se Fëanor napnul, jen doufal, že je nezabije, to by byla jeho smrt. O majetek přijít dokázal – nebylo by to poprvé – ale o syny, ti, co mu zbyli, přijít nemůže. „Maedhros s Maglorem budou sloužit v Paláci po dobu tisíce let, než se rozhodne, co s nimi dále."

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Celý velký sál byl ponořen do ticha. Bylo to poprvé od Nerdanel a Fëanora co Alderian byl navštíven někým z venku – alespoň oznámenou. Obyvatelé byli… nervózní. Ano, Nerdanel s jejím manželem a jejich synové se ukázali jako přátelští, ale to neznamenalo, že bude taková celá jejich rasa.

Harrison byl překvapen, když byl probuzen v jeho komnatách a byl mu do rukou předán vzkaz od velitele špehů, že skupina elfů žádá o azyl v Pontemu, protože je přepadli skřeti a jak se ukázalo jeden z nich znal velitele Stínů. Elfové byli unavení, ale obyvatele Pontemu by nemohli v klidu spát, kdyby je jejich císař neposoudil jeho úsudkem. Obyvatelé až příliš byli závislí na svém vládci – jak si byl Harrison bolestně vědom.

Harrison dal svolení a rozkaz přijmout elfy do města a předvést je do Velkého sálu.

Pro elfy to byl úžasný pohled. Celé město byla na noc lehce osvětleno levitujícími lampióny, které ač byly dostatečně jasné, aby si nikdo na ulici nerozbil hubu, nebyly tak silné a lidé mohli spát s otevřenými okny. Po ulici pobíhali zvířata, která nikdo z nich v životě neviděl, některé věci levitovali ve vzduchu, aniž by si jich někdo všímal a fontána, kolem které prošli, vytvářela z vody zvířecí tvary a bavila tak děti, které jí sledovali a které hned jakmile si všimli neznámých osob, utekly se schovat k rodičům. Další šok pro ně byly obyvatelé. Většina vypadala jako oni, někteří měli kulaté uši, jako lidé – Mágové a Vlkodlaci v lidské podobě – další měli stejně špičaté uši jako oni – Upíří, andělé, Démoni a někteří Ferumové – a poté tu byly obyvatelé z Národa, kteří vyčnívali kdekoli, proměnění Vlkodlaci a nemůžeme zapomenout Ferumy, kteří byli z části zvíře.

Byl to kouzelný, ale zároveň děsivý pohled pro elfí skupinu.

Dech jim byl vyražen, když vstoupily na nádvoří Zlatého paláce. Samozřejmě, normálně by palác zářil již od bran Pontemu, ale protože byla noc a palác sám od sebe nevydává záři, tak ve tmě není vidět, že je ze zlata. Když však vstoupíte na nádvoří, které je osvětlené, je jasně vidět, z čeho je palác postaven.

I's laurë!"(1*) zalapal po dechu jeden z elfů.

Ilqua na- made -o laurë."(2*) Ozval se další, lehce podrážděný elf.

Jejich vůdce je jen pobaveně sledoval a sám žasl nad krásou paláce. Lehce pohlédl na muže, který je vedl městem – muže o kterém si do dnešního dne myslel, že ví všechno. Znal ho již léta a byl pro něj dobrým přítelem, ale jeho přítel byl milovník do cestování a musel se vrátit domů, takže ho již léta neviděl. Až do dneška…

Harrison seděl na svém trůnu, Allain po jeho pravé straně, konkubíny po vyvýšených stranách sálu, šlechtici po stranách spodního patra a pod schody stáli Králové.

Dveře do sálu byly otevřeny strážemi Zlatého paláce. Do sálu vešla skupinka elfů spolu s mužem a několika muži v černých pláštích – členy Stínů. Všichni se zastavili sotva dva metry od schodů k trůnů a vůdce Stínů klekl na kolena a hluboce se poklonil, přičemž položil ruku na hruď.

I elena kal- at i lú -o our omentie."(3*) Hlas elfa – vůdce již od pohledu – byl melodický a jeho vzhled bral dech. Měl tmavé dlouhé vlasy po záda, světlou pleť a na hlavě mu seděl kroužek z čistého stříbra. Harrison se usmál, nad jeho slovy. Věděl, že obecná řeč nebyla oblíbená mezi elfy, ale myslel si, že alespoň jeden z nich jí uměl. „Vaše velikost je úctyhodná a já jsem poctěn být ve vaší společnosti."

Bylo vidět, že elf velmi zvažuje svá slova. Koneckonců byl v sálu plným neznámých osob – spoustu z nich očividně nebylo elfy a ani lidé, takže byl více než opatrný.

Sama magie musela požehnat našemu setkání." Nad jeho slovy se elf zarazil – nebyl to zcela typický elfský pozdrav. „Jsem Harrison, Slunce Alderianu a pán Pontemu – města, ve kterém se nacházíme."

Při jeho slovech scházel schody, načež stanul před Gil-Galadem. Harrison o něm již spoustu slyšel od Valentína De Villierse – vůdcem Stínů.

Gil-Galad se na Harrisona zvláštně podíval. Muž před ním byl impozantní. Stačil elfovi jediný pohled po celém sále a viděl – téměř cítil – respekt ve vzduchu. Valentín o svém pánu moc nemluvil a Gil-Galad se pro jejich přátelství neptal, a přesto byl šokován, že tak hrdý a pyšný elf(4*) padl po příchodu do sálu na koleno a sklonil hlavu. Dokonce ani před ním se nikdy nepoklonil.

Muž před ním měl snědou pleť – velmi netypickou u elfů – a sněhově bílé vlasy, které měl svázané do volného copánku, přehozený přes rameno. Uši měl skryté pod vlasy, ale podle moci, kterou muž vyzařoval, nepochyboval, že před ním stojí mocný elf – možná jeden z prvních! Na sobě měl velmi kvalitní tuniku(5*) ve zvláštním tvaru – velmi volnou a otevíratelnou ve předu. Kalhoty byly upnuté jako punčocháče, ale nebyly průhledné a vypadaly z tvrdšího materiálu. U krku měl velký smaragd, který fungoval jako sepínání vrchní části tuniky, na rukou prsteny ze zlata a smaragdů a přes ramena rudý plášť s kožešinou na vrchní části kolem krku, který byl sepnutý smaragdovými sponami a perlovými řetízky. Na hlavě mu ledabyle seděla zlatá koruna, která vypadala jako paprsky slunce a mezi vlasy se mihotaly krátké řetízky, bezpochyby náušnice.

Co ho však překvapilo bylo, že oči elfa před ním, byly intenzivnější než drahokamy, které onu osobu zdobily. Tak zářivé smaragdy u žádného elfa ještě nikdy neviděl.

Mé jméno je Gil-Galad, jsem vele-král Ñoldor, rád bych požádal o možnost pobytu na krátkou dobu, než se já a mý muži uzdravíme a posilníme na cestu zpět domů." Usmál se a jemně sklonil hlavu v uznání úcty. Netušil proč, ale něco uvnitř něj křičelo, že osoba před ním je nebezpečná. A on nechce být jeho nepřítel.

A víte co? Nikdy se jeho nepřítelem nestane…

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Nerdanel byla na roztrhání – její manžel přišel o status, titul a majetek a všechno dostala ona. To by nebylo tak obtížné, ale ona s tím získala i povinnosti – stala se hlavou její rodiny, místo Fëanora a tak byla velmi zaneprázdněna. Její manžel, přestože se to snažil utajit, byl zklamán, že přišel o své vlastnictví, ale byl rád, že nedopadl tak špatně – za jeho prohřešek by jiní byli popraveni a jejich synové sloužili ve Zlatém paláci jako služební.

I přes všechno byla Nerdanel ráda, že má své poslední syny u sebe. Proplakala ztrátu jejích ostatních dětí a byla ráda, že alespoň, dva jí zbyly. Modlila se k Agyn, aby dávala na její syny v Podsvětí pozor a každý rok na Samhain zapalovala před portréty jejich zesnulých synů svíčky a modlila se za jejich klidný a bezpečný život v Alderianském Posvětí – protože ona věřila, že její synové šli na místo, kam půjde po smrti ona. Koneckonců jako právoplatná obyvatelka Alderianu i ona půjde po smrti do Podsvětí a setká se tam s nimi. Maedhros s Maglorem s ní rádi sdíleli její vizi na znovu-setkání se sourozenci.

Maedhros sloužil jako služebný u rytířů, zatímco Maglor sloužil ve Smaragdovém paláci jako Morwenin služebný. Již teď Nerdanel věděla, že jakmile si chlapci odbydou svůj tisíci letý trest, tak Maedhros se chce stát rytířem a Maglor se chce stát umělcem – obě povolání jsou velmi ceněná v Alderianu, takže ani jeden z rodičů nenamítal.

Navíc Maedhros se prý zakoukal do jedné démonské dívky, která navštívila rytíře, aby jim pomohla s tréninkem – je z chrámu a umí skvěle léčící kouzla.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Gil-Galad se za jeho krátký pobit v Alderianu setkal s Morwen a pochopil, že je Harrisonovou ženou – elf si stále nebyl vědom rozdílu mezi manželkou a konkubínou. Také se setkal s Harrisonovýma dětmi a nemohl si nevšimnout, že ani jeden z nich není podobný Morwen.

Byl s Harrisonem v jeho pracovně, když se ho na to odhodlal zeptat.

„Netušil jsem, že máte ženu." Harrison nad jeho slovy přitakal.

„Jako vládce po mě nedlouho po nástupu na trůn požadovali, abych měl dědice – k tomu je žena nutná." Zasmál se.

„Vypadáte s Lady Morwen spokojeně." Harrison opět přikývl.

„Jsem rád, že se rada uklidnila, poté co se narodil můj syn a poté má dcera."

„Nejsou vám, ani ledy moc podobní – až na oči."

Harrison zvedl oči od pergamenu, který pročítal. „Allain s Arianou nejsou potomci Morwen." Přiznal. „Allainova matka zemřela při porodu a Arianina matka je Diana."

Gil-Galad se zarazil. „Je?"

Harrison nevědom nevěřivého pohledu na elfově tváři přitakal. „Diana je jedna z mých žen."

„JE?!"


1* - „To je zlato!"

2* - „Všechno je tu ze zlata."

3* - „Hvězdy září v čase našeho setkání." – Ráda bych upozornila, že v této kapitole používám překladač pro Quenyu, kterou podle mých informací používali vznešení elfové tak my to připadalo vhodné.

4* - Gil-Galad věří, že Valentín (upír) je elf, kvůli jeho vzhledu – kráse, špičatým uším a nesmrtelnosti

5* - Snažím se psát, jak by to asi popsal Gil-Galad, myslím tím bílou košili a upnuté kalhoty, nahoře u zapínání má připnutou smaragdovou brož.