23. Kapitola

(3 057 slov)


„Blah" – Angličtina, obecná řeč

Blah" – Elfské jazyky

Blah" – Psané texty, dopisy, apod…


Poslední Aliance bojovala se Sauronovou armádou na Dagorladu, když se z druhé strany přihnala spojená armáda Orophera a Harrisona.

Přestože Nepřítelovu armádu tím velmi vykolejili a překvapili, nevypadalo to pro ně nadějně. Harrison přikázal svým lidem, aby nepoužívali svou plnou moc a nepřitáhli k sobě tak nechtěnou pozornost. Což byla pro jeho armádu velká nevýhoda, protože vojáci byli zvyklí bojovat s magii – ne bez ní.

Harrison slyšel, jak mu někdo z nejbližších kapitánů říká, že Oropherova skupina a malá skupina elfů z Lothlórien byli zatlačeni do Mrtvých močálů. Harrison vzteky usekl nejbližšímu skřetovi hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Ariana bojovala s Allainem – oba zády k sobě, aby se žádný skřet nedostal za ně a nepřekvapil je – Diana bojovala nedaleko své dcery a díky chaosu, který boj přivedl, si nikdo ani nevšiml, že používala ohnivá kouzla, aby upálila skřety k smrti.

Zatnul ruce v pěst a poručil své skupině, aby ho následovali do Mrtvých močálů – musel pomoci Oropherovi.

Netrvalo dlouho, než se dostal ke skupině. Z válečných skupin, zbyly hrstky a ti zbylí se drželi jen silou vůle.

„Na ně!" zakřičeli Harrisonovi muži a vrhli se na skřety a další obludy. Harrison se snažil dostat co nejblíž k Oropherovi u kterého bojoval Thranduil.

Jak si všiml, Oropher byl zraněn. Černý šíp mu trčel z ramene a těžce dýchal.

Harrison byl téměř u svého přítele, když Thranduilovu proklouzl skřet a zaťal své ostré a nechutné zuby do elfova krku. Oropher bolestně vzdychl a poslední síly, které ho drželi na nohou ho opustili a on padl z zemi. Myslel, že ho skřet sežere zaživa, než z něj skřet odlétl a do jeho zorného pole se objevil Harrison.

Objevili se mu slzy v očích – jim oběma.

„To sem nechtěl," zašeptal Harrison, když se snažil obvázat mu krk, kterému chyběl velký kus masa, jak Harrison odkopl skřeta, „to sem vážně nechtěl," nedovolil si vzlyknout nahlas, ale Oropher si byl jist, že kdyby jeho přítel neměl hrdost, byl by tu plakal jako dítě – trochu byl za to rád. Že pro Harrisona znamenal tolik.

T-o je v poh-odě." Zakuckával se, protože se mu do krku valila krev z jeho rány na krku.

Tati!" vykřikl Thranduil, který si uvědomil, co se stalo – jak to mohl dopustit?! „Neopouštěj mě! Prosím! Nezvládnu to bez tebe!" Thranduil plakal a bylo mu jedno, že je všem na očích. Umíral mu otec, Valar!

Oropher chtěl něco říct, ale krev v krku mu to nedovolila a tak se prosebně otočil na svého přítele – který měl na své straně magii. Harrison viděl jeho prosbu a kývl hlavou, „říká, že máš jeho požehnání a doufá, že budeš žít dlouhý a spokojený nesmrtelný život," řekl mladému princovi – teď již králi.

Thranduil se pozastavil nad jeho slovy – zcela ignoroval, že pravděpodobně přečetl mysl jeho otci. Elfové měli i divnější schopnosti! Tohle mu otec nemůže udělat! Proč mu žehná ke sňatku, když sám umírá?! Thranduil drtil svému otci ruku – za druhou Orophera držel Harrison – a oba nad lesním králem plakali.

Po nějaké době se zvuky boje kolem nich zcela utichli – jejich muži zcela povraždili vojsko nepřátel a všichni se teď seskupovali a uctívali jejich mrtvé.

Jeho poslední slova zněla: miluji tě, synu," řekl Harrison, když položil ruku princovi na rameno – ten sebou jemně trhnul – aby přestal drtit ruku mrtvému králi mezi nimi. Thranduil uvolnil Oropherovu ruku a byl vděčný, když ho Ariana vtáhla do objetí a on přes její ramena sledoval, jak Harrison zvedl Oropherovo tělo a odnesl ho do stanu, kde byly položeni všichni padlí.

Musíš být silný, Thranduile," snažila se ho utěšit, „teď jsme ve válce, nemůžeš si dovolit zaváhat, jinak ztratíme i tebe!" byl z něj teď nový král Velkého Zeleného Hvozdu a jeho lid na něj spoléhal.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Skupina elfů, mužů a hrstka trpaslíků seděla ve velkém stanu, kde diskutovali možnosti boje a snad nedaleký konec války.

V čele stolu seděl Gil-Galad a po jeho pravici seděl král Gondoru – Elendil. Nedaleko od Gil-Galada stál jeho pravá ruka a učedník, Elrond. Kolem nich sedělo několik dalších vůdců – ať už elfů nebo mužů. Na konci stolu seděl Harrison a vedle něj Thranduil, kterému na podporu položila Ariana ruku na rameno. Za Harrisonem stál Allain a ať se snažili sebevíc, přitahovali více pozornosti než ostatní.

Samozřejmě, Gil-Galad znal Harrisona a byl jeho přítelem. Ne tak dobrým jako byl Oropher, ale stále byli dobří přátelé. Byl mu šok, že nikdo z přítomných neznal Harrisonovo území – nikdo ani nevěděl, že Alderian existoval. Nikdo také nevěděl, že Harrison byl císař a ne jen bojovník, který měl k dispozici obrovskou armádu – protože to s čím elf přišel rozhodně nebyla malá armáda.

Armáda se ostatních lehce stranila – ačkoli již věděli, že obyvatelé tohohle světa nejsou nebezpeční, stále měli jistou nedůvěru vůči nemagickým rasám. A to muži, elfové a trpaslíci rozhodně byli – i když někteří elfové dokázali používat kouzla, nebylo to ani v porovnání s obyvateli Alderianu.

Harrison dal svým lidem příkaz, aby ho oslovovali „pane" a ne „vaše výsosti" nebo podobnými tituly a Allain byl tedy oslovován jako „mladý pán" a Ariana jako „slečna" aby ani oni nevzbuzovali pozornost. Oběma sourozencům to vyhovovalo a užívali si jistou „svobodu".

„Zahnali jsme Saurona až za jeho černou bránu! Vyhráli jsme!" radoval se trpasličí vůdce, který byl jako jediný trpaslík v radě – jak se ukázalo Khazad-dûm si nemohl dovolit vyslat více bojovníků a velitelů, alespoň to tvrdili.

„Boj ještě není u konce," přerušil trpaslíkovo radování Gil-Galad, který se s nelibostí podíval směrem, kde se nacházel Mordor, „ten nejdůležitější boj teprve nastane."

Jeho slova zněla velmi temně a všem přítomným přejel mráz po zádech – Harrison se na svého přítele jen usmál, než se jako první vydal ze stanu, aby se ujistil, že jeho muži jsou připraveni na následující boj.

Byl hrdý na svůj lid. Zatím se jím dařilo zcela omezovat svá kouzla až na nějaké nenápadné, které většinou zachránili životy. Armáda, která byla zvyklá bojovat s magií bok po boku, ji prakticky odřízly a i přesto neztratili tolik mužů. Samozřejmě, Harrison by byl radši kdyby nepřišli o nikoho, ale oběti ve válce byly nevyhnutelné a on to moc dobře věděl.

Řekl své myšlenky jeho mužům a velitelům, kteří to poté předali dál a tak se Alderianská armáda hrnula do boje s novou dávkou energie – jejich vládce na ně byl hrdý a oni se rozhodli, že zařídí, aby jeho slova nepřišla vniveč!

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Ariano," ozval se šeptající hlas nového krále Thranduila, který vyhledal svou milovanou. Všichni se připravovali na poslední bitvu, přímo u bran Mordoru a doufali, že Sauron vyleze ze svého úkrytu.

Ariana seděla před stanem, který sdílela se svým bratrem a otcem. Věděla, že Allain si povídá s vlkodlačím kapitánem, zatímco Harrison nedaleko od ní upíjel své víno – hrozný alkoholik, pomyslela si Ariana. Jejich armádě se zatím vedlo dobře, skřeti panikařili, když vojáci Alderianu nezabili na jednu dobře mířenou ránu, jako jiné muže nebo elfy. Oh jak moc se zmýlili. Jejich muži byli velmi, velmi tvrdohlaví a nenechali se zabít. Alespoň ne bez kvalitního boje. Takže pokud se nějakému protivníkovi podařilo zabít jejich vojáka, onen voják sebou vzal minimálně deset nepřítel před smrtí.

Pohlédla na Thranduila, měl kruhy pod očima – ztráta Orophera ho velmi vzala. Jediný, kdo mu dokázal rivalit byl její otec, ale to nebylo to samé – Harrison ztratil přítele, zatímco Thranduil ztratil otce.

Otec nám před smrtí požehnal," pozastavil se, když viděl, Arianin překvapený výraz, „vím, že jsme teď ve válce a neměl bych o tomhle ani uvažovat," zašeptal a sklopil hlavu, aby nikdo neviděl jeho ruměnem – i když nejbližší v okolí, byl Harrison, který k nim byl zády a seděl sám u ohně a zapíjel smrt přítele. Stejně jako posledních sedm let, „ale napadlo mě, že pokud tohle přežijeme…" dál nepokračoval. Nemusel. Ariana nepotřebovala, aby to řekl nahlas, aby věděla, co chce říct.

Představa, že by odešla z Alderianu a nemusela být princezna Ariana – nechtěná princezna, jak jí za jejího mládí říkali ve škole a do teďka tu přezdívku občas zaslechla, když se vrátila do hlavního města a ostatní si mysleli, že je neslyší.

Na druhou stranu se bála – musela by opustit matku, otce a bratra. Nemluvě o bratrovi, kterého pořádně ani nepoznala – Azriela – a dítě, které se narodilo, zatímco oni byli na bojišti. Ani nevěděla, jestli to dítě je naživu, nebo co to je! Když skutečně začala válka, nikdo se neodvážil o komunikaci s Palácem v obavách, že by je nějak mohl nepřítel prokouknout.

To je v pořádku," Thranduil jí políbil na čelo, „nechci tě rozhodováním zatěžovat teď. Rozhodni se až bude po všem," s tím se zvedl a rozešel se od ní.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Spojené síly se blížili k bránám Mordoru. Elfové, muži a trpaslíci cítili povinnosti stát před vojskem Alderianu, jako poděkování za jejich obětavost celou válku – protože to byl Alderian, kdo byl vždy včele a vždy jako první zkřížili zbraně s nepřítelem.

Když byli nedaleko od Mordoru, černá brána se otevřela a ven vyšli síly temna v čele s temným pánem, Sauronem.

„Tohle je konec," zazněl hlas jejich krále všem vojákům v hlavě, „tohle je poslední boj, vyhrajeme tohle a jdeme domů!" jeho hlas byl silný a unavený. I on se již těšil na rodinu a děti, které ho doma čekali! „Rozdrtíme je!" vykřikl nahlas. Jeho slova sloužila jako spouštěč a Alderian spolu s vojsky ostatních se vydali proti vojsku nepřítele.

Harrison zaslepen touhou po ukončení války, se snažil co nejrychleji probojovat k Sauronovi čímž se vzdaloval od svých mužů.

„Tati!" ozval se hlas Ariany, která se snažila dostat k jejímu otci – ač k němu občas cítila nenávist za jeho chování vůči ní, stále to byl její otec! A nechtěla o něj přijít na bojišti! Harrison se ohlédl za jejím hlasem, myslící, že žádá o pomoc, když se k němu přikradl ork – byl obrovský, ale v bojišti mezi masy těl se snadno ztratil. Ariana jen s šokem v očích sledovala, jak jí Harrison v boji hledá – ignorujíc blížící se nebezpečí, když se kolem ní někdo propletl. Nevšimla si, kdo to byl, dokud se ta osoba nepostavila do cesty mezi orkem a Harrisonem.

Harrison se rozhlížel po Arianě, strach ohlušujíc jeho sluch, když uslyšel nedaleko od sebe hlasité „MAMI!" a on se prudce otočil na patě, jen aby viděl, jak ork probodl Dianu do hrudi. Použil magii a ork vybouchl, než mu Diana padla do náruče.

Meč měla zabodnutý přímo v srdci a dřív než byla v jeho náruči, byla mrtvá.

Harrison ztuhl na místě, když sledovala mrtvou Dianu v jeho náručí. Ano, nemiloval jí, ale i tak pro něj byla důležitá. Byla to dcera jeho nejbližší služebné, jedna z prvních konkubín, jedna z mála, které se ho nebáli… byla matkou jeho dcery.

Tak snadno odhodila pro něj život, jakoby její život ani neměl cenu! Litoval, že jí nedával najevo jak moc pro něj znamená, protože věřil, že kdyby Diana věděla, že ačkoli jí Harrison nemiloval, tak jí ale nenenáviděl a třeba by brala svůj život s větší vahou.

„Zničte je," jeho slova slyšeli všichni jeho vojáci a bylo to pro ně znamení, že jejich zákaz o kouzlech nefunguje.

Jestli chce bránit jeho lid, musí všichni vědět, čeho jsou schopni – pomyslel si Harrison, než odložil Dianu do Arianiny náruče a sám se jal boje.

Sauron zrovna zabil Gil-Galada s Elendilem, když zpozoroval Harrisona.

Netušil, zda bytost předním je muž, elf a nebo dokonce Maiar, ale ta moc, kterou ta bytost ovládala? Ošil se jen z pocitu té síly a to od bělovlasého muže stál víc jak dvacet metrů!

Bojištěm se roznesl řev temného pána, který byl tolik zaujatý bělovlasým bojovníkem, že si nevšiml Elendilova syna – Isildura, který se k němu přikradl zezadu a usekl mu ruku, na které měl nasazený prsten moci.

Temný pán byl poražen.

Jeho armáda se roztrousila do všech stran, jen aby se zachránili před armády světla a zlobou Alderianských mužů, kteří neušetřili nikoho z temné strany.

Když protivník byl rozprášen, spojenci se seskupili, aby posbírali své mrtvé, pohřbili je a nebo připravili na cestu – Harrisonova armáda dovážela všechny zpět domů, aby byli poctěni tradičním a hodnotným pohřbem a aby nemuseli bloudit a hledat bránu do Podsvětí.

Harrison nechal zbytek na Elrondovi, který se jal cesty s Isildurem na Horu Osudu, kde měli zničit vládnoucí prsten – i když se Elrondovi nechtělo, bylo vidět, že by chtěl zjistit více o příteli Gil-Galada, jeho učitele a pána, o kterém se vědělo tak málo – a spolu se svými lidmi a Thranduilovou armádou se vydali na cestu domů.

Ariana jela v zadní části jejich armády, zatímco Harrison s Allainem cestovali ve předu. Princ byl smutný ze ztráty Diany, ale on si s ní tolik blízký nebyl – bylo mu líto ztráty Diany asi stejně jako ztráty všech ostatních co zemřeli ve válce – a Harrison měl nasazenou ledovou masku, i když všichni věděli, že i jejich vládce strádá, protože všichni slyšeli jeho zoufalství v hlase, když vydal rozkaz.

Byl to… trochu šok, že ztráta Diany na Harrisona zapůsobil tak silně – nebylo žádným tajemstvím, že Dianu v lásce zrovna neměl – ale o to více byli přesvědčení, že Harrison prostě miluje svůj lid, nehledě na tom kdo to je.

„Tati?" hlas měla chraplavý – od konce boje jen plakala a až do teďka nepromluvila. Nikdo z jejich armády nepromluvil. Jeli zpět s vítězstvím, ale i tak litovali jejich ztráty – i když byli nejmenší ze všech. Harrison si to dával za vinu. Kdyby vojákům nenakázal, aby nepoužívali kouzla, mohla válka skončit již dávno! A za menší cenu…

„Ano?" jeho hlas, kontrastem jeho vzhledu, nebyl nijak silný a ona musela pořádně nastražit uši, aby ho slyšela.

„Thranduil mě požádal o ruku," začala. Allain se nedivil, věděl o princově – nyní králově – citech k jeho sestře, ale nechápal, proč to vytahovala zrovna teď? Harrison kývl hlavou, že rozumí, než se pozastavil nad jejími slovy. Poté stiskl svá víčka k sobě a zhluboka se nadechl, „ráda bych jeho žádost přijala a žila s Thranduilem v Zeleném lese," její slova slyšeli všichni. A všichni se zastavili v pochodování, aby na ní zírali, jakoby jí upadla hlava.

„Tak běž."

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Harrison jí to nemohl vyčítat – uvědomil si, když sledoval, jak se Ariana po boku Thranduila vzdaluje od jejich armády.

Kdyby on mohl, taky by nejradši utekl od všeho – povinností, nátlaku a důvěry, kterou v něj vkládali ostatní. Ale on nemohl! Měl lid, který na něj spoléhal, měl dvě malé děti, které na něj čekali doma spolu s jejich matkou! Celá jeho říše na něm byla závislá a on se nemohl jen tak sebrat a odejít! Protože to by jemu zlomilo srdce.

A i když chtěl být zahořklý, že jeho dcera udělala přesně to, co on nemohl… nemohl. Pohlédl na svého syna, který nechápavě sledoval, jak je jeho sestra opouští. Ani on to nechápal. Ale on na rozdíl od otce jí to vyčítal. Jejich otec si vyčítal všechny mrtvé, ztratil několik dobrých lidí, svého nejlepšího přítele a taky se nesebral a neodešel!

Jeho sestřička, za kterou se snažil vždy stát – i když to někdy nešlo! – mu ukázala záda. Nejen jemu, ale všem jejich lidem a jejich otci! On ji nemohl odpustit a byl si jist, že lidé Alderianu jí také neodpustí. Jen doufal, že si je toho jeho sestra vědoma.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Když byly dva týdny do příjezdu do Alderianu, dostali první zprávu z Paláce za poslední léta. Netřeba, že Harrison nebyl nadšen ze znění ony zprávy.

Morwen porodila za jeho nepřítomnosti dceru. Dceru, kterou pojmenovala – z jeho předpřipravenými jmény, samozřejmě – Athanasia Anahita Dorea Alderiania. Jenže v den narození princezny, Chrám dostal proroctví o dítěti milovaném bohy a podle jejich předpokladů, to měla být princezna Athanasie.

A když Morwen odmítla vydat svou dceru do rukou Chrámu, rozhodli se to vzít kardinálové do svých rukou a unesli druhou princeznu a odmítli ji vydat zpět.

Harrison se dlouhou dobu ani nepohnul, když dostal onu zprávu.

JAK SE OPOVAŽUJÍ?! S tou myšlenkou se po projetím bran do Pontemu, odpojil od vojska a jen s jeho malou osobní skupinou – a s Allainem – a rovnou zamířil do Hlavního Chrámu.

Když dorazili, Chrám byl… nevypadal jako místo víry, ale jako pevnost, která se připravovala před monstry.

Oh.

Nebyli daleko od pravdy.

Masakr před bránou boží – tak nazývali incident, který přežili jen dva obyvatelé Chrámu. Princezna Athanasie a mladý chlapec, který jí chránil před ostatními v Chrámu.

Když Harrison prvně spatřil svou malou holčičku, nedivil se, že kardinálové věřili, že jeho dcera je dítě proroctví. Holčička byla osmiletá – ale vypadala lehce podvyživeně – měla světlou pleť a sněhově bílé vlasy s modrým odleskem a zářivě modré oči. Flos se při hlášení zmínila, že spoustu šlechticů pochybovalo o pravosti čtvrtého dědice trůnu, ale Harrison jasně cítil, jak její magie volala k němu a jen díky tomu jí nezabil, když masakroval celý chrám.

Allain byl také okouzlen svou malou sestřičkou a mrzelo ho, že přišel o její přijetí do společnosti – musela být okouzlující. Pak si však vzpomněl, že v tu dobu byla již uvězněná v Chrámu a setřásl své myšlenky.

Athanasie poznala svého otce na první pohled. Ne však protože, by Chrám a jejich věřící jí řekli kdo je její otec a nebo, že by si pamatovala její matku mluvit o něm. Ne. Poznala ho, protože jí to řekl hlas v její hlavě. To čemu Kardinálové říkali: Hlas boží. Normálně by jí ten hlas měl říkat proroctví, prozrazovat budoucnost, aby pomáhala lidem. Ale teď jí ten otec říkal – řval na ní – že muž před ní, zakrvácený od hlavy až k patě a s mečem v ruce, je její otec a ochrání jí líp než kdokoli jiný. Proto neměla problém skočit muži do náruče, obejmout ho a políbit ho na tvář – nevšímajíc si krvavé stopy na jejích rukou a puse.

Harrison byl lehce vykolejen z chování její dcery. Ale… kdo z jeho dětí byl normální – pomyslel si a s tím se vydali zpět do Paláce.

Nezapomněli za sebou zapálit oheň, aby se zbavili krve v Chrámu.

Allain nad činy jeho otce jen kroutil hlavou, ale jiskřička v jeho oku nasvědčovala, že to on byl ten, kdo zapálil chrám.

Chlapec, který chránil Athanasii v Chrámu se stal členem rytířů a začal se trénovat, aby se mohl stát princezniným osobním rytířem.

Ve Zlatém paláci se princezna Athanasie konečně shledá se svou matkou, svým bratrem a představí se jí její nejstarší bratr a jeho manželka.

V tu chvíli, kdy všichni oslavují, že získali zpět svého člena rodiny, zapomínají, že je Ariana opustila a že se Harrison právě vrátil z války. Dělají, jakoby se to nikdy nestalo a všechno to byl jen jeden zlý sen.