24. Kapitola

(2 535 slov)


„Blah" – Angličtina, obecná řeč

„Blah" – Elfské jazyky

„Blah" – Psané texty, dopisy, apod…


Harrison se procházel s Junem po zahradě a užívali si klidný den. Bylo to teprve včera, co se vrátili zpět do Paláce a císař se rozhodl nechat Athanasii a zbytek jeho dětí, aby se sblížili spolu s Morwen a Ayako.

Zrovna se vrátil z pohřbu všech padlích ve válce a nemohl si nevšimnout, jak se Derian omluvila z jeho přítomnosti. Jeho nejvěrnější služebnou smrt Diany velmi vzala. I když si nikdy nebyly blízké, záleželo jí na ní a její smrt způsobila velkou ránu. Ránu, kterou nebude možno zahojit. Harrison předpokládal, že takhle by se cítil, kdyby on přišel o své dítě ve válce.

Usedl do svého oblíbeného altánku, kam mu Jun rychle dopravil čaj se zákusky a poté na povel se posadil a začali si společně užívat klid přírody, která je obklopovala.

Z klidu je vytrhl hlas, „vaše výsosti."

Harrison otevřel oči, aby viděl, že Jun se postavil po Harrisonově pravici a pohled mu sklouzl na osobu stojící před ním.

Derian.

Vypadala unaveně. Měla kruhy pod očima, opuchlé oči od pláče, pleť měla nepřirozeně bílou, její uši a ocasy byly sklesle povadlé, bez života, na rozdíl od Junových, který sebou neustále šustili a hýbali.

Derian poklekla na koleno a sklonila hlavu až k zemi, „vaše výsosti," zopakovala, „přeji si být uvolněna z funkce."

Její slova vykolejila jak Harrisona, tak Juna.

A přesto Harrison nebyl zcela překvapen. Derian přišla o dceru, je jen jasné, že nechce sloužit muži, kvůli kterému zemřela.

Jun na druhou stranu svou sestru nechápal. Samozřejmě – i on truchlil nad ztrátou své neteře, ale to nebyl důvod, proč opustit jejich pána! Skutečně nechápal. Věřil, že kdyby on byl v Derianině kůži, on by se takhle nezachoval! A právě kvůli tomuhle incidentu, se mezi nerozlučnými sourozenci – kteří vždy bezmyšlenkovitě podporovali jejich pána – vytvořila propast, která se již nikdy neslepí. Jun Derian nikdy neodpustí.

A Derian od tohoto momentu již nikdy nevstoupí ani na krok do Paláce. A tohle byla poslední chvíle, kdy viděla mága, kterému přísahala věrnost.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Neuběhl ani rok a nastala doba, kdy Azriel nastupoval do akademie. Azriel, jako milovník boje se zbraněmi, se rozhodl nastoupit do Akademie Acrux, která se zaměřuje na boj se zbraněmi a magii berou jen jako podporu, a ne hlavní zbraň. Ano, to měl na té akademii rád. Byla to jediná akademie, která magii nepovažovala za zbytečnou anebo za zbraň. Do školy byli přijímáni jak prostí, tak šlechticové a akademie byla v jižní části Alderianu.

Azriel stál u kočáru, který byl postaven pod schody, které vedli do Zlatého paláce a doslova vibroval nadšením.

Za tu dobu, co se Harrison vrátil se s otcem seznámil a nepřehánělo se, když se řeklo, že ho uctíval jako boha. Morwen se snažila, aby její syn věděl o svém otci všechno, ale to jen způsobilo, že Azriel si idolizoval Harrisona a když viděl skutečného otce, viděl jen to nejlepší. Byl nadšený, když viděl, Harrisona bojovat se zbraněmi a přísahal, že jednou ho porazí. Harrison byl rád, že Allain své sourozence miloval.

I když Azriel ze začátku neměl rád Allaina – slyšel od služebných, jak byla Ayako nešťastná na začátku jejich vztahu, a tak mu to dost vyčítal. Naštěstí se přes to bratři dostali. Pro Allaina byla Athanasie jako náhrada za Arianu. Arianu nikdy nezajímala magie – protože pro ni neměla nadání – a Athanasie magii uctívala. Zbožňovala magii, a i když magii sama ovládat nemohla a dokázala ovládat jen Svatou magii, což byla magie vyhrazena pro členy chrámu – kterých teď bylo pramálo – a princip byl v tom, že si modlitbou propůjčili magii od bohů a tím seslali kouzlo. Kouzla to byla mocná, ale obtížná a mají dlouhou vyvolávací dobu, takže než je kouzlo sesláno je potřeba, aby někdo chránil vyvolávače.

Azriel se o magii nezajímal. Jediná magie, která ho zajímala byla magie Vnitřní, která dokázala zesílit jeho tělo – nebo ho zrychlit, udělat ho více odolným a tak…

Harrison byl rád, že tihle tři sourozenci měli dobří vztahy. Nepřál si, aby se v jeho vratké rodině dělali další rozepře.

Po resignaci se Harrisonovou novou hlavní služebnou stala Laure, která je Lávovým Ferumem. Byla doporučena Junem a již století byla jednou z Harrisonových služebných, takže věděla více než dost, co všechno bude mít za povinnosti.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Když se Ariana oddělila od otce a Allaina, jako by jí ze srdce spadl kámen. Vždycky měla své povinnosti jako jediná princezna, a i když opustila Pontem a přesunula se do Ohnivých Svazků i tak byly její povinnosti náročné. Nechtěla si ani představit, jak moc by se to zhoršilo, když tam teďka nebyla její matka, která jí vždy před vším chránila a pomáhala jí!

Doufala však, že ve Velké Zeleném lese, kde jí nikdo nezná jako princeznu, najde klid a spolu s Thranduilem najde lásku a bude mít konečně rodinu, kde jí nikdo nebude přirovnávat k jejímu bratrovi a otci.

Povzdychla si při vzpomínce na otcův ledový pohled, když jí řekl ať si jde. Její otec nebyla bytost – protože on nebyl považován za obyčejného mága – která by projevovala city, ale čekala nějakou reakci. Jistě, léta žila daleko od rodiny, ale stále to bylo na území, nad kterým měl vládu. Teď, když se chtěla oddálit od rodiny a zcela opustit Alderian se nezmohl jen na ledový pohled?! Její hlava vrčela vztekem nad otcovou nezaujatostí, když se jednalo o ní… její srdce jí však vyčítalo, že ho opustila. Že je všechny opustila.

Zavrtěla hlavou. Nikdo se o ní nestaral. Nikdo kromě její matky. Nikomu z té rodiny nic nedluží a nemá důvod brát na ně ohled.

A pokud to přece jen byla chyba. Tak tu chybu již udělala a ona nedokáže vrátit čas zpět.

Co tě trápí?" zeptal se Thranduil. Celé vojsko již hodinu procházelo lesem a všichni viděli, jak Ariana vzdychala a měla utrápený výraz. Jednorožec, který si uvědomil Arianina rozhodnutí opustit Alderian před lesem, se oddělil od jejich vojska a vydal se zpět do Alderianu, kde má své stádo, které nechtěl opustit. Proto seděla před Thranduilem na jeho losovy.

Možná…" odmlčela se, „mám strach o otce," zamumlala. Thranduil věděl, že spolu nemají dobrý vztah a snažil se do ní vcítit, ale on sám měl s otcem dobrý vztah. Nad jejími slovy všichni přítomní elfové přikývli. Mysleli si, že Harrison je elf a když elf ztratí své milované, ztrácí vůli žít a vydávají se na cestu do Valinoru… nikdo na to však nepoukázal, protože to podle nich byla zcela normální myšlenka a mysleli si, že proto se o otce bojí.

Můžeme se modlit k našemu stvořiteli, aby mu dal dost síly, aby to zvládl," usmál se a podporu a upevnil stisk, který měl kolem Ariany. Ta se na něj děkovně usmála a kývla na souhlas. Nehodlala se však modlit k Eru Iluvátarovi. Její otec nebyl elf ani nic jiného, co Eru stvořil, tudíž neměl nad ním žádnou moc – stejně jako nad ní. Ona se bude modlit k bohům, které ona zná a kteří chrání jí a její lid.

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Uběhli čtyři roky, než se konala svatba Ariany a Thranduila. Udělali tak, aby řádně uctili padlé ve válce.

Na jejich svatbu se sjeli všichni elfí lordi a páni. Lord Elrond s lady Galadriel jim dali jejich požehnání a Ariana konečně cítila, že je šťastná od odpojení se od rodiny. Thranduil se snažil jí pomoci zapomenout na jejího otce – on sám věřil, že Harrison již je dávno ve Valinoru.

Ariana se celé ty roky snažila myslet na jiné myšlenky. Učila se zvykům lesních elfů, nosila jejich šaty, jedla jejich jídlo, učila se s jejich zbraněmi… kdyby nevěděli, že její původ neleží mezi lesními elfy, mysleli by si, že je jedna z nich. Byla šťastná.

A přesto…

Chyběli jí lidé Alderianu. Ferumové, kteří pro člena její rodiny udělali cokoli, co jim na očích viděli, její přátelé, její bratr, Ayako, otcovi konkubíny…

Milovala elfy a jejich zvyky. Ale jen teď, když neměla přístup k tomu, čeho měla nadbytek v Alderianu, viděla, jak moc měla ráda její oblečení, jídlo, šperky… všechno bylo jiné.

V Alderianu neexistovalo, aby jejím směrem služebnictvo házelo posměšné úšklebky pokaždé když se jí něco nepovede – jako to dělali někteří elfové zde.

Tam byla princezna, jen její otec a bratr stál nad ní co se týče moci. Tady je elfka neznámého elfího bojovníka – možná lorda – a jediný důvod proč se k ní chovají s úctou je, že byla vyvolenou jejich krále. Byla si však vědoma posměšků, které kolovaly za jejími zády.

Elrond si jí odchytil, když byla sama v zahradách, na sobě stále šaty, které měla na sobě při oddávacím obřadu – nemohla si nevšimnout, že látka se ani v nejmenším nerovná látce z Alderianu, které byly z nejlepších akromantulích vláken – když vzpomínala na život v Alderianu a na svou rodinu.

Byl jsem překvapen, když jsem nezahlédl vašeho otce při obřadu," Ariana sebou lehce poskočila, když promluvil. Byla šokovaná, když se uvědomila, že si nevšimla, že se k ní takhle někdo přikradl. Pravděpodobně její pobyt v lese jí otupěl smysli.

Nerozešli jsme se v dobrém," zamumlala.

Nesouhlasil s vašim sňatkem?" zeptal se překvapeně. Elf, kterého potkal na bojišti mu nepřišel jako někdo, kdo by bránil dceři ve štěstí. Ariana se usmála nad nevírou elfa.

Vždycky jsem byla připravená na dohodnutý sňatek, abych posilnila naši rodinu," řekla potichu a zahnala vzpomínku, když jí Falco sám vysvětloval, proč on se žení. On měl štěstí, že dívka, kterou mu jeho otec vybral byla ta, do které se zamiloval. Ona by takové štěstí mít nemusela a mohla by dopadnout jako Allain a Ayako. „Měla jsem neuvěřitelné štěstí," že Bohové museli při ní stát, bylo nevyřčeno – již dávno se smířila s tím, že uctívání jakékoli jiné všemocné bytosti, bylo lesními elfy bráno jako rouhání a jen to zhoršovalo jejich smýšlení o ní, „že mi otec nenašel někoho. Ale vím, že král Oropher se s ním několikrát domlouval na možném zasnoubení."

Pak pro něj muselo být obtížné, přijít o milovanou polovičku a hned na to i o dceru," řekl vážně. Protože Diana byla matkou Ariany všichni, kdo nebyl zasvěcen – Gil-Galad a Oropher – věřili, že Diana je jeden z důvodů proč se Arianin otec mohl vydat do Valinoru.

Ariana se na Elronda šokovaně podívala, „cože?"

Samozřejmě, můžeme to považovat za zázrak, pokud se do teď ještě nachází ve Středozemi," Ariana na elfího lorda zmateně zamrkala „musí pro něj být obtížné bez vaší podpory neodplout do Valinoru," dodal. Ariana si uvědomila o čem mluví. Elfové často odchází do Valinoru, když ztratí svou drahou polovičku… co vlastně v takové chvíli dělají obyvatelé Alderianu? Diana jí nejednou vyprávěla, že sama byla odhodlaná vstoupit bránou do Podsvětí.

Brána do Posvětí umožňovala bezbolestný způsob, jak někteří mohli vzít si život, aby byli se svými drahými, kteří pobývali za bránou. Kdokoli zemřel v blízkosti brány, necítil bolest, ale jen klid v duši a teplo rodiny, která ho vítala do podsvětí. Tak dlouho dokud osoba byla plnoletá mohl si život vzít kdokoli, samozřejmě, než se mohl zabít, musel uvést důvod proč. Smrt byla jedna z mála věcí, která nebyla odsuzována a nevzbuzovala strach – i když jí lidé oplakávali. Alderian však smrt viděl jako další dobrodružství a ne konec.

Nedělala si iluze – její otec nemiloval Dianu. Ale miloval obyvatele, kteří ztratili život kvůli jeho rozkazu o nepoužívání magie při boji, a to mohl být důvod proč by se vydal do Podsvětí.

Co budu dělat?" pokud si její otec skutečně vyčítal smrt všech padlích v boji, je možné, že odešel do Podsvětí. Pustili ho vůbec? Lidé Alderianu by určitě nedovolili Harrisonovi odejít dobrovolně a bez boje. Nohy se jí podlomili a ona by se skácela k zemi, kdyby jí Elrond nepodepřel, „co jen budu dělat?" zopakovala a z očí se jí vyvalily slzy. Elrondovi bylo elfky líto. Nedokázal si představit být na jejím místě.

Musím se přesvědčit, že je otec v pořádku," Rozhodla se a pokusila se postavit, když se zastavila, „ale nemohu nechat Thranduila samotného…" Elrond viděl její vnitřní boj a povzdychl si.

Možná bych mohl pomoci," nabídl a sledoval, jak se na něj zaměřili Arianiny zelené oči. Lehce se otřásl – připadal si, jako by ho probodla ledovým kopím, „chtěl jsem si promluvit s vašim otcem, mohl bych vám poté říct, jak je na tom," řekl a lehce se usmál.

Ano…" zamumlala, „to je dobrý nápad," přitakala, ale poté se zarazila. „Ale vy nevíte, kde se nachází Alderian," dodala. Na Elrondově tváři se zformoval nervózní úsměv. Samozřejmě, že se nabídl dívce pomoci, kvůli tomu, že tak získá polohu o městu, kde žije nejobávanější vojsko, kterého se bál samotný Sauron. Byl si však jistý, že by pomohl i kdyby z toho neměl žádný užitek. Ariana si povzdychla. Byl to velký risk, ale ona musela vědět, jak je na tom její otec. Ztratila matku, nemůže ztratit i otce!

OoOoOoOoOoOoOoOoOoO

Elrond opustil se jeho doprovodem Velký Zelený les několik dní po obřadu. Thranduil byl překvapen, když po třech měsících se elfí lord vrátil a žádal slyšení u jeho královny.

Věděl, že s jeho manželkou je cosi v nepořádku od jejich svatby – i když hlásek v hlavě mu říkal, že to začnulo již od doby co se spolu vrátili do lesa. Nemohl se tomu však dost věnovat – musel vládnout a řešit velké pavouky a skřety, kteří se začali zabydlovat v jeho lese.

Věděl, že Ariana požádala o nějaké změny v paláci. Požádala jeho služebné, kteří mají na starost výrobu oblečení, zda by bylo možné ušít oblečení ve zvláštním stylu – nemohl vědět, že to byl styl Alderianu, protože když Arianu prvně potkal již byla uchvácena stylem elfů a začala nosit jejich oblečení, žádala kuchaře o zvláštní jídlo a když pro ni vybíral ozdoby do vlasů, požádala o jiné.

Nechápal to. Až do jejího odpojení od rodiny si nikdy neuvědomil, jak moc je jiná. Nebyla však rozdílná od lesních elfů, ale snad od všech elfů, které znal i neznal! Snažil se jí vyjít vstříc, ale jeho ostatním se nelíbilo, že museli vybočovat z jejich pravidelného režimu, měnit sví zvyky…

Thranduil seděl na svém trůnu, po jeho pravici stála Ariana – vypadala unaveně a měla opuchlé oči od pláče. Společně sledovali, jak Elrond přistupuje blíže k trůnu a následně s úctou sklonil hlavu. Z nějakého důvodu měl pocit, že ta úcta patřila Arianě a ne jemu.

Královno Ariano," jeho hlas byl melodický, jako hlas každého elfa. Než však stihl pokračovat byl přerušen Arianou, která seběhla schody až k elfovi.

Potkal jsi otce? Jak je na tom? Je v pořádku? Jak je na tom Alderian?" chrlila ze sebe otázku za otázkou a Thranduil neviděl svou Arianu tak energetickou za poslední čtyři roky. Pak si však uvědomil, co řekla. Požádala Elronda, aby zjistil, jak je na tom její otec? Ucítil v sobě slabou žárlivost, kterou zahnal – Ariana by ho nikdy takhle nezradila a Elrond také ne.

Byl jsem až v," zasekl se, když se snažil vzpomenout si na jméno města.

Pontemu," pomohla mu Ariana a on děkovně přikývl.

Ano, v Pontemu jsem se setkal s vaší celou rodinou, než váš bratr usedl na místo, které pravděpodobně pratřilo vašemu otci," chvíli trvalo, než zaznamenala jeho slova. Pokud její bratr seděl na trůně… znamená to, že její otec- podlomili se jí nohy jen z té myšlenky a Thranduil k ní přispěchal a pomohl jí zvednout se. „Je mi to líto," s těmi slovy se jim uklonil a odešel z hal lesního lidu, aby se vydal domů.

Arianě stékaly slzy proudem a pevně se držela Thranduila, aby se znovu nesložila k zemi, „otče…"