„Proč se ještě nevzbudil?" zeptal se věcně Joe. Barry stále ještě pohledem hypnotizoval svého dvojníka.

„Nevím. Anestezie měla přestat působit už před hodinou," prohlásila Caitlin. „Ale vitální funkce má v nejlepším pořádku," zkontrolovala ještě jednou všechny ukazatele.

„Za to můžu já. Neměl jsem to po něm chtít," Barry se cítil zodpovědný za Savitarův zdravotní stav.

„Nesmysl, Barry. On se proto rozhodl sám," Iris mu položila ruku na rameno.

Barry jí jemně stiskl ruku. Vnímal její přítomnost i její slova, ale přesto si neodpustil: „Já jsem takový sobec."

Savitar se potýkal s novými vzpomínkami.

Znovu viděl, jak jejich matku zavraždil žlutočervený přízrak. Najednou se i s bratrem objevili kdesi na ulici. Doběhli zpátky k domu, jen aby viděli, jak jejich otce odvádějí v poutech.

A pak ty roky ve škole kdy byl Barry středem pozornosti a všichni se mu vysmívali a nedali mu nic zadarmo jen proto, že neuměl držet jazyk za zuby. Salvator byl jiný. Byl pozorovatel. Dělal to, co se od něho očekávalo, žil podle společností nastavených pravidel, jen aby je jednou překonal.

Stejně jako jeho bratra ho stále tížily vzpomínky. Vždy si ho minulost našla, stejně jako Jeana Vajeana. I přestože Joea přinutil, aby ho přihlásil na internátní školu, pořád se k němu vracela jako bumerang. Zbavil se všech známých, nechal za sebou město, které mu připomínalo jen zrůdné události. Chtěl mít od všeho pokoj a mít jednou čistou hlavu. Začal proto před ní utíkat. Svůj běh dovedl až tak daleko, že se dostal na školní závody. Stal se z něho vynikající sprinter. Nikdo ho nebyl schopný předběhnout. Až na jeho denní můry. Myšlenky budou vždycky rychlejší.

.

Večer, kdy explodoval urychlovač částic, přišel za Barryem do práce. Netrpělivě ho pozoroval s rukama založenýma na hrudi. „Už to bude?" ptal se snad po sté. Už ani ne za hodinu měli být s Iris a Becky na představení a Barry ještě trčel v práci a nevypadal, že by nějak pospíchal. S takovou zase přijdou pozdě a lístky může prostě vyhodit z okna. Hlavně že předtím Barry všechny dostal na slavnostní zahájení provozu toho urychlovače.

„Ještě chvilku," Barry zkontroloval čas potřebný pro dokončení analýzy.

„Je tu nějak dusno. Nezdá se ti?" zeptal se Barry.

„To je proto, že mě svou nedochvilností doháníš k nepříčetnosti. Ještě chvíli a uvidíš, co znamená atmosféra tak hustá, že by se dala krájet," pohrozil mu Salvator.

Barry se nad tím pousmál a šel otevřít okenici přesto, že venku zuřila bouře. V tu ránu oknem projel blesk. Zasáhl Barryho a srazil ho k zemi. Bratr okamžitě vyskočil na nohy a bez jediného zaváhání a rozmyslu se vrhl k nehybné postavě. Klekl si vedle Barryho. Chtěl zjistit, jestli žije a tak mu přiložil dlaň na hrudník a okamžitě dostal i on výboj.

.

„Věděl jsem, že jste s tím nepřestal, Wellsi, stejně jako já," Eilingovi svítili chtivě oči.

„Přestal, a už se nesnížím k tomu, abych ničil životy nevinných lidí," odporoval doktor Wells.

„Nesnaž se tvářit jako neviňátko. Viděl jsem toho rychlíka v červeném. A kdo jiný by ho mohl učit, co?" Eiling si trval na svém. „Chci ho. Jinak je po všem. Povím, kdo doopravdy jsi."

Dr. Wells se jen křivě usmál a řekl: „Máš ho mít."

Následující den Salvator zmizel ve vojenském prostoru a dlouhou dobu ho nikdo neviděl.

Nesnášel to tam. Nikdy tam pro něho nikdo nebyl. Posílali ho na mise, ze kterých se nikdo nevrátil živý, pokud nebyl dostatečně rychlý nebo měl jen obyčejné schopnosti hojení. Když se z jedné akce objevil zbitý a s půlkou tváře spálenou neznámou kyselinou, nikdo mu nepomohl. Všichni spoléhali na to, že se z toho dostane sám. Nekrózu však nerozchodí nikdo. Od té doby se mohl chlubit znetvořeným obličejem.

Mlčky však trénoval dál, protože věděl, že pokud chce utéct, musí se naučit ovládat své schopnosti a běžet, jak nejrychleji bude moct. Tak rychle, že ho kamery ani radary nebudou schopny zachytit. Naučil se vnímat prostor jedním okem a rázem se přiblížil ke svobodě.

.

Vojáci vyrazili do terénu vypořádat se s jednou metaženou, která by mohla vyhodit do vzduchu celé město, kdyby chtěla. V nestřeženém okamžiku se své skupině vytratil. Nikdo si ho nemohl všimnout. V uniformách vypadali všichni stejně. Zmizel za roh ulice. Vytřásl se z obojku s výbušninou, jež měl připevněn nad kotníkem pro případ, že by chtěl utéct, a rozběhl se, co to dalo.

.

Už nějaký čas cestoval Evropou, vždy strávil jen chvíli na jednom místě. Pomalu ho ukolébával klid a pocit, že ho nikdo nesleduje.

Procházel se ulicemi Paříže, když do něho vrazila uspěchaná dívka. Celá zbledla, když se podívala muži do tváře, přesto na něho promluvila: „Excuse moi, je toi nevšimla."

„Cože?" nechápal, co mu chtěla sdělit.

Dívce se oddechlo, že nemusí mluvit francouzsky. „Nechtěla jsem do tebe vrazit. Spěchám na vlak," podívala se na hodinky. „Který odjel před pěti minutami."

Salvator se zasmál. Stejná jako Barry. „Kdy ti jede další?"

„Za dvě hodiny," znělo to spíš jako otázka.

Ani nevěděli, jak se to stalo, a kráčeli spolu vycházkovým tempem směrem k nádraží.

Bylo nádherné počasí, všechno kvetlo a teplý vánek si hrál s lemem letních šatů. Společně nasedli do vlaku a vydali se vstříc další destinaci.

Tak se seznámil s Alice.

.

Škoda jen, že jejich společná cesta netrvala déle. Alice vyrazila jedno ráno nakoupit čerstvé pečivo ke snídani. S květinami, bagetou a kávou svižně přebíhala mlžným oparem. Jenže auto bylo rychlejší. Salvator z jejich pokoje uslyšel ránu, při které se mu zastavilo srdce. Seběhl k místu nehody, kde na zarudlé silnici ležela Alice s kosatci ve vlasech.

PŘÍŠTĚ UVIDÍTE

Barry: Ahoj. Jak se cítíš?

Savitar: Kolik mi zbývá času?

Barry: Kdo ví. Zachránili jsme tě.

Savitar: Vážně?

Barry: No.

Savitar: No. A co teď?

PŘÍŠTĚ NEUVIDÍTE

Joe: Co se děje, Barry?

Barry: Víš. Chtěl bych od tebe jednu laskavost.

Joe: Jen do toho. Hlavu ti neutrhnu.

Barry: Mohl bys u sebe ubytovat Sava? Bylo by to jen na dobu, než si něco najde. Byl bych ti moc vděčný.

Joe: Ten… člověk by měl být ve vězení. Já vím, že se snažíš ve všech vidět jen to dobré. Ale co když je jen obyčejný zloduch?

Barry: To neříkej. Tak to není. Hluboko uvnitř je stejný jako já. A stejně, když jsme na něj použili Flashpoint, odsoudili jsme ho ke ztrátě paměti. Časem bude takový, jakého si ho uděláme.

Joe: Snad máš pravdu. Já tý vaší super vědě nerozumím.

Barry: Slibuju, že o něm ani nebudeš vědět. Sav je velmi tichý. A stejně, k čemu by ti byla jeden prázdný pokoj, když teď bydlíme s Iris ve vlastním.

Joe: Tak ho zaplníme pomateným psychopatem…

Barry: A už jsem mu to tak nějak slíbil.

Joe: Barry?!

Barry: Promiň, už musím běžet.

Joe: Ještě jsme neskončili!