JohnLock

„Takový nudný případ." brble si Sherlock pod nosem, když odchází z budovy New Scotland Yardu. „Něco tak nebetyčně primitivního by snad Lestrade mohl vyřešit i sám. I malé dítě by si všimlo, že to udělala manželka, tak-"

„No dobrá, nech už toho." přeruší ho John unaveným hlasem. „Jestli máš v plánu celý den omílat, že jsou místní detektivové pitomci, tak si jeď domů sám. Já si raději zajdu do města, protože jinak bych ti musel vrazit za to, jak jsi otravný."

„Já nejsem otravný." přivře Sherlock naštvaně oči.

„Bože, to je on!"

Nejen Sherlock a John se překvapeně zastaví, když se ulicí rozlehne nadšené zaječení.

Johna na moment napadne, že tudy musí procházet nějaký slavný zpěvák nebo herec, ale vzápětí si všimne trojce křenících se žen věkem okolo 20, chováním okolo 12. Fanynky nějakého chudáka, napadne Johna.

Pak mu dojde, že ty tři míří k němu a k Sherlockovi.

„Ale ne." hlesne John.

„Znáš je?" zamračí se Sherlock na Johna.

„Myslím, že čtou blog." řekne John neochotně a silou vůle se snaží nedívat na Sherlocka.

To už tři fanynky dorazily k nim.

- - o - -

John s úlevným povzdechnutím sedne do svého křesla a na moment zavře oči.

To bylo - strašné.

Zabránit Sherlockovi, aby ty tři totálně nevyděsil nebo nezdeptal a zároveň držet fanynky dost daleko od detektiva, aby ho nemohly osahávat (což Holmes bytostně nesnáší), nebo aby mu něco neukradly jako suvenýr, je nadlidský úkol. John se obával, že ho tři ženy roztrhají za to, že je nechce pustit k jejich modle, ale nakonec ho zachránila výmluva, že musí vyšetřovat jednu vraždu.

Jinak než útěk se jejich cestě k taxíku říkat nedalo, ale ty tři byly trochu- děsivé.

„Všechno je to tvoje vina." obrátí se Sherlock na Johna.

„Cože?" zarazí se John a podívá se na podmračeného Sherlocka.

„Je to tvoje vina, že se o nás dva zajímá taková individua, jako jsou ty tři. Tvoje články na blogu jsou zbytečně idealizované a lidé se z toho vyvozují chybné závěry."

„Není to idealizované." hádá se John. „Píšu ty věci z mého úhlu pohledu, neidealizuju je. A nemůžu za to, kdo si to čte. A jak se chová. To si vyřiď s rodiči těch tří."

„Spíš s jejich psychiatry." zabručí Sherlock nespokojeně, než zmizí ve své ložnici

MorMor

„Tohle není fér." zopakuje Jim asi po sto padesáté.

A Sebastian opět nijak nereaguje. Ví, proč se jeho společník vzteká, ale taky ví, že s tím nic nenadělá.

Jim měl plán. Skvělý plán, jak unést Sherlocka Holmese a Johna Watsona přímo před nosem celého Scotland Yardu i všemocného Mycrofta Holmese. Přitom to bylo vše tak jednoduché. Stačilo si počkat, až Holmes a Watson vyjdou z budovy a ukázat jim Jima. Oni by se za ním hned rozběhli, Jim by je nalákal do jedné uličky, kde by už čekali nějací poskoci a ti by detektiva i jeho kolegu omráčili a poslali na předem určené místo.

Plán, kde není co pokazit. Plán, který absolutně nepočítal s oblíbeností Blogu doktora Johna H. Watsona.

Jim už stál na druhé straně ulice, když Holmes a Watson vyšli z budovy plné detektivů. Ovšem než stačil ty dva upozornit na svou přítomnost, objevily se tam Ony. Tři uhihňané fanynky, před kterými museli Sherlock i John doslova utéct, aniž by si všimli, že jejich nepřítel číslo jedna je jen pár metrů daleko.

Kdyby Jim neměl nachystaný plán, tak by ho celá situace pobavila, ale takhle-

„To není fér. Nějaké pitomé fanynky všechno pokazí." brble si Jim pod nosem. „Proč ti dva vůbec mají fanynky?" zeptá se Sebastiana, než se napije kávy.

„To bys ty měl vědět nejlépe. Ty jsi taky jejich fanoušek." prohodí Moran s ledovým klidem. „Možná dokonce fanoušek číslo jedna." dodá přes zvuky kašlajícího a dusícího se muže.

„Já nejsem jejich fanoušek!" rozkřikne se Jim hned, co je schopný se normálně nadechnout.

„Ne? A od kdy?" ušklíbá se Sebastian. „Sleduješ v médiích každou zmínku o těch dvou, pronásleduješ je a sleduješ, víš o nich všechno. Tím se projevují i ty tři, co je přepadly ve městě."

Jim na Sebastiana hledí s naprosto nehybným výrazem, který se pomalu mění ve vyděšený.

„Ježiši Kriste." hlesne Jim. „Já jsem fanynka Sherlocka Holmese."