JohnLock
Blíží se druhá hodina ranní, ale v prvním patře domu na Baker Street se svítí. Mezi neúplně zataženými závěsy jde vidět vysoký hubený muž oblečený do kalhot od pyžama, vytahaného šedého trika a modrého županu, který hraje na housle. Hudba zní i na ulici, takže v domě musí být slyšet doslova všude.
Sherlock je myšlenkami ztracený ve svém myšlenkovém paláci a hudbu, čas ani okolí vůbec nevnímá. Tedy do chvíle, kdy v patře nad ním vrznou dveře a na schodech se ozvou tiché kroky.
Aniž by tóny houslí sebemíň zakolísaly, zkontroluje Sherlock čas. Dvě ráno. Detektiv se trochu zamračí a psychicky se připraví na vlnu výčitek, které musí zákonitě přijít.
Dveře se potichu otevřou a dovnitř vejde John. Ovšem nic neříká. Jen přejde ke gauči a sedne si na něj.
Sherlock se udiveně otočí, ale hrát nepřestane.
„Nevadí, že tady budu? Nemůžu usnout." řekne John trochu nejistě.
Sherlock lehce pozvedne obočí, ale nic neříká. Jen se otočí zpět k oknu a hraje dál.
Postupně se hudba mění v tichou, uklidňující melodii.
Trvá to snad jen půl hodiny, než John zmožený únavou a uspaný houslemi zavře oči a usne.
Sherlock hraje ještě chvíli, ale pak housle odloží. Velice opatrně přes Johna přehodí deku, než se vrátí ke hraní.
MorMor
Až na chodbě je slyšet kytarové sólo, které je následováno jekotem zpěváka s mírně prochlastaným hlasem. Zdrojem tohoto je jeden z bytů ve čtvrtém patře. Sebastianovi, kterému repráky řvou do zad jednu rockovou píseň za druhou, to v nejmenším nevadí. V klidu sedí u stolu, pobrukuje si melodie a s pedantskou pečlivostí čistí jednotlivé součástky odstřelovací pušky, kterou má rozebranou na desce stolu.
Moran se rozhodl využít toho, že jeho lehce šílený zaměstnavatel vyrazil ven a začal s inventurou svého muničního skladu. Tahle práce se nedá dělat, když kolem poskakuje nadšený nebo nudící se Jim.
Sebastian doleští a promaže všechny dílky a pustí se do skládání zbraně do původní podoby. Sotva s tím skončí, Jim se vrátí domů.
Sebastian i přes hudbu zaslechne klíče v zámku a Jimovu sprostou nadávku, než se dveře zabouchnou. Sebastian na to nereaguje. Naposledy zkontroluje pušku a schová ji do obalu. Ať už Jima rozčílilo cokoliv, on se to bez pochyby brzy doví, nemusí se kvůli tomu zvedat ze židle.
Trvá jen chvilku, než se Jim se znechuceným výrazem ve tváři objeví ve dveřích a naštvaně se na Sebastiana podívá. Nic neříká, vztekle produpe kolem Sebastiana a trochu bezohledně vypne CD přehrávač.
„Opatrně." napomene ho Sebastian a otočí se na židli, aby viděl na Jima.
„Co to posloucháš za děs? Řve to až před dům." vzteká se Jim.
Sebastianův naprosto klidný výraz se změní na trochu podmračený.
„To je moje oblíbené CD." řekne Sebastian chladně.
„Tahle hrůza, co rve uši?" ukáže Jim nevěřícně na přehrávač.
„Mám snad poslouchat to tvoje vrzání, co tu hraje pokaždé, když vymýšlíš nějaký nový šílený plán?" zeptá se Sebastian ledovým hlasem.
„Moje hudba není žádné vrzání. Je to klasika. A moje plány nejsou šílené." hádá se Jim.
„Pro mě je klasika tohle." řekne Sebastian. Vytáhne z přehrávače svoje CD, sebere pouzdro se zbraní a odejde.
Jim sebou trochu překvapeně trhne, když uslyší prásknutí dveří.
„Co to do něj vjelo?" prohodí udiveně a jde si udělat čaj.
Sebastian je opravdu úžasný. V podstatě dokonalý zaměstnanec, spolehlivý, neodmlouvá, bezchybně plní všechny byť podivně znějící rozkazy. A v osobním životě je také skvělý, snad až na ty věčné poznámky o Jimových kuchařských schopnostech. Ale v hudbě se nejspíš nikdy neshodnou.
Jim nemá nic proti novější hudbě, i když preferuje tu vážnou, ovšem to, co poslouchá Sebastian, to je čiré barbarství a s hudbou to nemá nic společného. Bude ho to muset odnaučit.