JohnLock

Sherlock s koleny pod bradou sedí ve svém křesle a přivřenýma očima sleduje Johna. Malý doktor cosi píše do notebooku a tváří se při tom smrtelně vážně. V místnosti je takové ticho, že jde slyšet i televize, na kterou se v bytě pod nimi dívá paní Hudsonová.

Za celý den John nepromluvil a skoro se na Sherlocka ani nepodíval.

Detektiv ví, čím to je. Opět Johna naštval a ten mu to teď vrací tím nejhorším způsobem – ignoruje ho. A Sherlock nesnáší, když ho někdo ignoruje, obzvláště jedná-li se o Johna. Potřebuje Johnovu pozornost (a chválu).

Musí si Johna nějak udobřit, ale jak? Co má John rád?

První, co Sherlocka napadlo, může rovnou škrtnout. Teď na sebe John nenechá ani sáhnout.

Co dalšího?

Čajkovskij.

Ne.

Pletené svetry.

Ne.

Čaj. Earl Grey.

N- moment.

Čaj. Mohl by mu uvařit čaj! To by přece John mohl pochopit jako omluvné gesto.

Sherlock se okamžitě postaví a vyrazí se do kuchyně. Dnes odpoledne si John ještě čaj nevařil. Silný čaj bez cukru. Zapne konvici a netrpělivě čeká, až se voda dovaří. Má trochu obavy, aby se John během těch pár minut, co zabere příprava, nerozhodl, že si čaj uvaří sám.

Ovšem ten dál sedí ve svém křesle a Sherlocka si nevšímá. Hlavu zvedne teprve ve chvíli, kdy před něj Sherlock položí kouřící hrnek.

„Co to je?" zeptá se John podezíravě.

„Čaj." odpoví mu Sherlock, celý šťastný, že John promluvil. „Pro tebe." upřesní.

„A proč?" zamračí se John lehce.

„Jako omluva." povídá Sherlock trpělivě. Copak to není jasné?

„Čaj jsi mi uvařil jen jednou. Taky jako omluvu." řekne John pomalu a podezíravě si prohlíží svůj hrnek. „Zkusil jsi mě otrávit."

„To není pravda." ohradí se Sherlock při vzpomínce na Baskerville. „Měli to být halucinogeny, ne jed."

„A to má být polehčující okolnost?" zvedne John udiveně obočí.

„Nemůžeš to nechat být?!" rozčílí se Sherlock. „Chtěl jsem se ti omluvit, tak jsem ti uvařil čaj. Jestli ho nechceš, tak to řekni rovnou!" S těmi slovy Sherlock sebere hrnek s čajem, odnese ho do kuchyně a mrskne s ním do dřezu.

Bytem se hlasitě rozlehne prasknutí porcelánu.

„Sherlocku!" zakřičí John a vztekle vyskočí na nohy. „To byl můj oblíbený hrnek!"

MorMor

„Kolikrát jsem ti to říkal?" zeptá se Sebastian naštvaně. „Kolikrát jsem ti říkal, ať neprovokuješ ozbrojené lidi? Mohl jsi z tama v klidu odejít, ale to bys nesměl být ty! Málem ses nechal zabít, ty idiote!"

„Sebby, já už to neudělám, vážně." povídá Jim tiše a dívá se na Morana pohledem odkopnutého štěněte. „Nemohl jsem si pomoct, tak jsem si do nich trošku rýpnul. Nemůžu za to, že si to vzali osobně."

„Trošku rýpnul? Mám ti zopakovat, co jsi jim řekl?" odsekne Sebastian naštvaně.

„Sebby, tak už se nezlob, prosím." škemrá Jim a prstem přitom přejíždí po Sebastianově hrudi. „Já ti tady slibuju, že už to nikdy neudělám."

„To mi slibuješ pokaždé, když takhle zbytečně riskuješ a já na tebe řvu."

„Ale tentokrát to myslím vážně." povídá Jim přesvědčeně. „Je mi líto, že ti pořád přidělávám starosti. Slibuju, že se budu chovat slušně a nebudu už zbytečně riskovat. Jenom už se na mě nezlob, prosím, Sebby."

„Nevěřím ti ani slovo." řekne Sebastian a tváří v tvář Jimovým štěněčím očím se mu daří zachovávat kamenný výraz.

„Sebby, prosím. Já se ti omlouvám, tak už se nezlob." Tentokrát Jim vypadá, jako by měl na krajíčku.

„Proč se vůbec rozčiluju. Stejně to příště uděláš zas." povzdechne si Moran.

„Ale Sebby." vyhrkne Jim normálním hlasem a chytne Sebastiana kolem krku. „Já vím, že mě vždycky zachráníš, tak proč bych si neužil trochu srandy?"