JohnLock

Sherlock se zarazí hned na prahu bytu a podezíravě si prohlíží místnost před sebou. Ve dvou vázách stojí květiny ovázané mašlemi a na stolku v obýváku je otevřená bonboniéra.

„Ty květiny jsou opravdu nádherné, že?" zašveholí za detektivem paní Hudsonová a vejde dovnitř. „Ty růže dostal John od své sestry a ty gerbery od kolegů z práce. John vypadal doopravdy dojatě. Nečekal, že si vzpomenou, že má narozeniny. Strašně mě mrzí, že jsem o tom nevěděla, mohla jsem mu upéct aspoň malý dort."

Monolog paní Hudsonové je přerušen klapnutím dveří. Aniž by si toho všimla. Sherlock zmizel ve své ložnici. Domácí se zatváří trochu uraženě a odejde zpátky k sobě.

Když se John vrátí z obchodu, není po Sherlockovi jiné stopy, než jsou jeho boty. John uklidí nákup, ale Sherlock se za tu dobu neobjevil, ani když ho John volal. Trochu ustaraný se vydá do ložnice.

Sherlock i v kabátu a s šálou kolem krku sedí na posteli, rukama si objímá nohy a obličej má zabořený do kolen.

„Nesedělo by se ti tady líp, kdyby ses vysvlékl?" zeptá se John zvědavě, ale odpovědi se nedočká. John vyleze na postel a sedne si na paty vedle Sherlocka.

„Co se děje?" zeptá se ustaraně a opatrně jednou rukou chytne detektiva za rameno.

„Nic jsem ti nepřinesl." zamumle Sherlock skoro zoufale.

„Já nic nechtěl." zamračí se John nechápavě.

„Máš narozeniny. Nemám pro tebe dárek." přizná se Sherlock a zvedne hlavu. Dívá se na Johna pohledem smutného štěněte.

„Ty seš vážně pitomec." pousměje se John. „Já žádný dárek nechci."

„Ale lidi dávají dárky těm, co jim na nich záleží. To normální lidi dělají, ne?" dohaduje se Sherlock.

„Já ti k narozeninám taky nic nedal, tak toho nech." pousměje se John. Nakloní se k Sherlockovi a krátce ho políbí na rty. „Dáš si čaj?"

MorMor

Sebastiana vlastně trochu překvapilo, když ráno při nahlédnutí do kalendáře zjistil, že má narozeniny. Co odešel do armády a jeho rodiče zemřeli, nikdy je v podstatě doopravdy neslavil. A ani mu to moc nechybělo.

Ovšem teď má trochu starosti.

Když (no, z nedostatku jiných slov musíme říct) nastupoval k Jimovi, zjistil si o něm jeho zaměstnavatel v podstatě všechno. Při té příležitosti Jim nahlas prohlásil, že se už těší, až spolu oslaví jeho (tedy Moranovi) narozeniny.

Od rána má proto Sebastian trochu nejistý pocit z toho, že mu Jim chystá nějaké překvapení nebo nedej bože oslavu. Ovšem den proběhl naprosto normálně. Vyhrožování podnikatelům, zajištění zmizení zadluženého bankéře, hádka ohledně mytí nádobí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Jim něco chystal.

Když si Sebastian večer sedal na gauč, aby si přečetl noviny, měl chuť si úlevou oddechnout. Až na to, že se bál, že ve chvíli, kdy by to udělal, stalo by se něco strašného. Nic takového se nestalo, a tak Sebastian začal číst večerní tisk. Dostal se až na stránku pět, když si najednou zarazil.

Jim už se v obýváku dlouho neukázal a v bytě je ticho. A ven rozhodně neodešel, toho by si Sebastian všimnul.

Moran pomalu odloží noviny a postaví se.

Vedle gauče leží na zemi konec rudé pentle, která míří ke dveřím a mizí za rohem.

Sebastian s podezíravým výrazem zvedne konec stuhy a vydá se za ní.

Rudě značená cesta míří přímo k ložnici. Druhý konec pentle drží Jim, který leží na posteli.

„Už jsem si začal myslet, že nikdy nepříjdeš." řekne Jim a posadí se. „Nechceš si konečně rozbalit dárek?" zeptá se vesele. Prsty jedné ruky přitom zatahá za konec druhé rudé pentle, kterou má volně uvázanou kolem krku.

Sebastian se jen pousměje a zavře za sebou dveře, než se vydá k posteli.