JohnLock

Když se Sherlock večer vrátí domů, je na kost promočený deštěm a jeho nálada nestojí za nic. Slavný detektiv je znechucený počasím, Scotland Yardem i místními zločinci (tři dny bez pořádného případu). Nemá chuť cokoliv dělat, ani si sundat kabát, takže si i v něm sedne do křesla.

„Sherlocku, to snad nemyslíš vážně." řekne John, když ho uvidí. „Usuš se a převleč."

„A proč?"

„Zničené křeslo a zápal plic?" navrhne John, ale nečeká, že by to na detektiva mělo nějaký vliv. „Jako malé děcko." povzdechne si John, než se vydá do koupelny a do ložnice. Přinese do obýváku ručník a Sherlockovo až směšně draze vypadající pyžamo. (John spí v triku a trenkách, protože tak přece normální chlapy spí.)

„Vstaň a sundej ten kabát." přikáže Sherlockovi.

Detektiv poslechne jen na půl - postaví se.

Nakonec ho v podstatě převleče John (můžou za to obavy o Sherlockovo zdraví a taky to, že svlékání tohodle chlapa patří k jeho oblíbeným činnostem), i když se Sherlock také zapojí do oblékání.

Bez večeře se pak vydají do ložnice.

Sherlock si lehne tesně vedle Johna a chvíli se vrtí, než se uloží s obličejem zabořeným do Johnova břicha a rukama omotanýma kolem jeho pasu. Jeho vlasy Johna studí, ale doktorovi to vůbec nevadí. Jednou rukou Sherlocka obejme kolem ramen a druhou ho víská ve vlasech, dokud Sherlock neusne.

John zůstane vzhůru o dost déle a jen v šeru sleduje spícího přítele. Bez ohledu na Sherlockovu náladu a počet vražd (a bez ohledu na to, jestli by to Sherlock přiznal nebo ne), John ví, že tohle Sherlocka vždy uklidní. To, že jeden druhého obejmou a usnou vedle sebe, to je občas vše, co potřebují ke štěstí.

I když nějaká ta vražda navíc by neuškodila.

MorMor

Když Sebastian vejde do bytu, vztekle za sebou práskne dveřmi. Jim to udělal zas. Bez ohledu na všechny ty sliby, které mu dal, Jim opět zbytečně riskoval svůj život a bylo na Sebastianovi, aby ho vysekal z průseru. (A zabil o dost víc lidí, než bylo původně v plánu.)

Ovšem tentokrát Sebastian nekřičel. Nevyhrožoval, ani nenadával. Odvlekl Jima z místa činu a víc si ho nevšímal. Bylo mu jedno, jak nebo kdy se dostane domů. Pokud Jim nedokáže ani jednou držet slovo a dbát na svou vlastní bezpečnost, tak se o něj Sebastian odmítá starat.

Jim už je doma, ale Sebastian si ho nevšímá.

„Sebby, promiň." vyhrkne Jim, sotva se Moran ukáže v obýváku a kouká na něj smutnýma očima.

Ale Sebastian se hned otočí na patě a s prásknutím dveří zmizí v ložnici.

Jim je hned u dveří, ale neodvažuje se je otevřít. Stojí za nimi a po tisící se omlouvá za své chování a slibuje nápravu. Ovšem na Sebastiana to neúčinkuje.

Podmračený odstřelovač leží na posteli, civí do stropu a ignoruje lítostivý hlas, který prosí za odpuštění a slibuje málem i modré z nebe.

Snad jen se třemi, čtyřmi kratičkými přestávkami stráví Jim celé odpoledne a večer u dveří ložnice, které se neodvažuje sám otevřít. Prosí, lituje svých činů, vyhrožuje, slibuje, žadoní, ale bez efektu.

Teprve, když už je okolo tma, tak se Sebastian pohne. Bezhlučně vstane z postele a vydá se ke dveřím, u kterých sedí Jim. Otevře dveře a k nohám se mu skutálí Napoleon zločinu a překvapeně na něj hledí.

„Sebby." špitne velice tichým hlasem.

Sebastian se k němu skloní, chytne Jima v pase, zvedne ho a odnese k posteli. Nemrskne s ním, ale ani ho na matraci nepoloží nijak šetrně.

„Sebby, já-" začne Jim se štěněčíma očima, ale Sebastian ho přeruší.

„Zklapni konečně, chci se vyspat." řekne Moran ne tak úplně klidným hlasem. Lehne si na postel, přitáhne si zoufalého Jima blíž a zavře oči.

A Jim doopravdy zmlkne.

Pootočí se v Moranově náruči, aby ležel obličejem k němu, lehce se nadzvedne, aby Sebastiana mohl políbit na čelo a vzápětí ho obejme a přitiskne se k němu tak, že se Sebastian obává, že se ráno neodmotají. Ovšem nevadí mu to. Spí takhle rád a důležité je hlavně to, že Jim mlčí.