JohnLock

Sherlockovi se podařilo najít místo, kde únosci schovávali malou holku, za kterou požadovali milionové výkupné. Holčička byla vyděšená doslova ze všeho a schovávala se u Johna, kterému se rozhodla věřit. Doktor strávil skoro hodinu povídáním si s holčičkou a dokonce si s ní kreslil křídami na chodník, aby ji zabavil, než přijede policie a s nimi i sociální pracovnice, která si holčičku trochu proti její vůli převzala. John jí musel slíbit, že ji ještě dnes na policii navštíví.

John se s malou rozloučí a otočí se k odchodu, přičemž skoro vrazí do Sherlocka, který mu stojí těsně za zády.

„Sherlocku." vyhrkne John překvapeně a chce ustoupit o krok dozadu, aby nestáli přilepení jeden na druhého. Ovšem to by ho detektiv nesměl držet kolem boků.

„Víš, že vypadáš strašně roztomile, když si hraješ s malými dětmi?" zeptá se Sherlock velice tichým a velice hlubokým hlasem.

„Vážně?" hlesne John skoro šeptem a trochu zčervená. Vzápětí ovšem zrudne jako rajče, protože se k němu Sherlock skloní a políbí ho.

„Sherlocku, jsou tady lidi." řekne John, který doslova cítí, jak mu hoří tváře. Snaží se přitom periferně nevidět ohromené nebo znechucené pohledy policistů okolo.

„Nemohl jsem si pomoct." řekne Sherlock omluvně, ovšem tváří se velice spokojeně. „Vypadal jsi příliš roztomile, abych to neudělal. A to tvoje červenání je taky roztomilé."

John opět zrudne a tentokrát se mu podaří vymanit ze Sherlockova objetí.

„Nemáš vyšetřovat?" zeptá se s předstíraným rozčílením, aby tak bezúspěšně zakryl svoje rozpaky. Bývalí vojáci přece nejsou roztomilí, nebo jo?

Sherlock se jen pousměje a vydá se hledat Lestrada.

MorMor

Jim a Sebastian sedí v restauraci, kam si zašli na oběd. Sebastian má ve tváři svůj obvyklý stoický výraz, za to Jim se mračí.

Už ho docela rozčiluje Moranův věčný kamenný výraz. Krom téhle nehybné masky má Sebastian ještě jeden výraz – podmaračenou zlost, kterou ukazuje vždy, když ho Jim naštve. Momentálně ho Moriarty nechce rozčilovat, ale rád by rozbil tuhle kamennou tvář, rád by u Sebastiana viděl nějaké emoce.

A Jim ví, jak na to.

Beze slova si obejde stůl k Sebastianově židli a sedne si odtřelovači na klín.

„Jime?" hlesne Sebastian překvapeně, ale udržuje klidný výraz, jako by právě nebyli v restauraci plné lidí, co na ně hledí.

„Sebby, já se nudím." hlesne Jim truchlivě. Jednou rukou obejme Morana kolem pasu a opře se mu hlavou o rameno.

„Co kdybychom po jídle zašli domů, Sebby?" zeptá se Jim tiše se rty sotva pár centimentrů od Moranova ucha. „Nedávno jsem si z jedné menší akcičky přivezl pouta, tak co kdybychom si je vzali do ložnice? K posteli mě ještě nikdy nikdo nepřipoutal. To bych ti vlastně byl vydaný na milost a nemilost. Mohl by sis se mnou dělat cokoliv." povídá Jim velice smyslným tónem.

Moran, který se původně chtěl napít, jen sedí, oči přivřené, jednu ruku nataženou ke sklenici.

Jim se spokojeně usměje na rudou barvu, kterou mají Sebasianovi tváře.

„Hned po jídle, co ta na to, Sebby?" zeptá se Jim tím samým vemlouvavým hlasem.

Sebastian skoro nadskočí, když ho Jim políbí na tvář. Než stačí cokoliv říct, Jim se zvedne z jeho klína, a jako by se nechumelilo, si sedne na své místo.

„Sebby, vypadáš trochu rozpačitě." zašveholí Jim vesele.

Konečně trochu pozměnil tu ledovou masku. Teď jsou místo ní rozpaky a možná trochu netrpělivosti. To se Jimovi líbí.