JohnLock

„No to si snad děláš prdel." zhodnotí John dost trefně situaci, ve které se on a Sherlock ocitli.

Naháněli zločince Londýnem (nečekané, že?) bez toho, aby dali komukoliv vědět (taky nepřekvapí) a onen zločinec, idiot i dle Johna, jim utekl až na střeše tohoto domu, kde by měl být v pasti, protože ze střechy není kam a jak utéct. Místo toho si onen zločinec oběhl střechu dokola a skoro z ní shodil Sherlocka, načež se rozběhl ke dveřím zpět do budovy a zabouchnnul je za sebou.

Zvenčí není klika. (Vtipné, že? Počkejte, až to zjistí Scotland Yard.)

„Proč má Lestrade vypnutý telefon?" vzteká se Sherlock, který se snaží zavolat pomoc.

„Protože není ve službě?" tipne John.

„Vždycky má zapnutý telefon. Proč ne teď?"

„Protože je čtrnáctého února?" navrhne John a zoufale se rozhledne po světlech města kolem.

„No a?"

„Dneska je Valentýn, Sherlocku." upozorní ho John. „Svátek všech zamilovaných." dodá, když vidí ten prázdný výraz.

„A-ha?" předstírá Sherlock, že to pochopil.

John jen zavrtí hlavou a sedne si se zády opřenými o stěnu vedle dveří.

„Na Valentýna si většina lidí plánuje romantické večeře ve dvou, se svíčkou a drahým vínem na stole. Možná taky kytky, film nebo čokoláda. A rozhodně nechtějí být rušeni pitomci, co se nechají chytit na střeše."

„Na večeři se svíčkami a drahým vínem stačí, když zajdeme k Angelovi." prohodí Sherlock trucovitě, než sebou plácne vedle Johna a stočí se do klubíčka s koleny pod bradou.

„Nech toho." usměje se John a vezme ho jednou rukou kolem ramen, aby si ho přitiskl blíž k sobě. „Zamčení na střeše s tím nejlepším výhledem na celé město, to je na nás dva vlastně dost romantické. Jen by to příště chtělo aspoň deku."

MorMor

Sebastian akorát vyleze ze sprchy, kde ze sebe smíval veškerou špínu a krev z posledního úkolu, když mu příjde zpráva od Jima. Adresa nového cíle a instrukce.

-Luxusní restaurace. Soukromý salónek. Blízký kontakt. Společenské oblečení.-

Zabití ve společnosti obvykle nebývá Moranovými úkoly, ale pravidla jsou to poslední, co může Sebastian ve své práci a s tímto zaměstnavatelem čekat. Nicméně i přes svůj skoro instinktivní odpor k nažehlenému oblečení Moran poslechne. Jde jen o trochu ztíženější podmínky boje, nic víc.

Cesta do restaurace i do salónku je naprosto bezproblémová. V salónku zatím nikdo není, jen kulatý stůl prostřený pro dva, se svíčkami a chladícím se šampaňským. Ovšem do půl minuty se dveře znovu otevřou.

A v nich stojí Jim.

Sebastian se trochu zamračí a začne hledat nějaký náznak problémů, ale Jim vypadá naprosto v pořádku.

„Uklidni se, tygře." usměje se Jim a přejde ke stolu. „Je Valentýn, copak to nevíš?"

„A tos mi to nemohl napsat normálně?" mračí se Moran.

„Ne, nevzal by sis oblek." našpulí Jim uraženě pusu, ale vzápětí se rozzáří. „Co si dáš k jídlu?"