Johnlock

John jen stojí v obýváku, který sdílí se svou přítelkyní Mary a nevěřícně zírá na muže před sebou. Na Sherlocka Holmese, svého již tři roky mrtvého nejlepšího kamaráda lomeno přítele lomeno snoubence, který před ním stojí živý a zdravý.

„Johne?" osloví ho Sherlock nejistě a udělá krok vpřed.

A John udělá krok vzad. Dýchá zrychleně, vlastně skoro lapá po dechu, zatímco vykulenýma očima zírá na muže před sebou.

„Johne, prosím." řekne Sherlock a znovu udělá krok blíž k exvojákovi, jednu ruku nataženou vpřed.

Tentokrát John neustoupí, jen začne nevěřícně vrtět hlavou v záporu, oči pořád přilepené na postavě před sebou.

„Ne." vydechne John. „Ne. Tohle- Ne. Ne."

„Johne, prosím, nech mě to vysvětlit." skoro škemrá Sherlock, ale je mu to jedno, jak zní nebo nezní.

„Ty jsi mrtvý!" zařve na něj John naštvaně, ruce stočené v pěst. „Skočil jsi! Viděl jsem tě!"

„Johne." skoro šeptne Holmes, než se posune o krok blíž.

A John téhle blízkosti využije a vrazí mu pěstí.

Sherlock to nečekal a spadl na zem.

Na chvíli oba strnou, než se Sherlock pohne a posadí se. Ovšem nestoupá si, ani nevypadá, že by se chtěl bránit, pokud by ho John znovu napadl. Koneckonců, má právo ho chtít zbít. Má právo na něj být naštvaný. Má právo chtít, aby Sherlock odešel a už nikdy se nevrátil.

Jenže další rány nepřicházejí, a tak se Sherlock odváží zvednout hlavu a podívat se na doktora.

Ten pořád stojí s rukama v pěst, ale jeho výraz není naštvaný. Je v něm jen bolest.

„Jak jsi mi to mohl udělat?" zeptá se John nevěřícně.

„Odpusť mi, prosím." řekne jen Sherlock a natáhne jednu ruku k Johnovi.

Ten chvíli jen stojí a hledí na něj, ale pak sám natáhne pravačku, jako by chtěl nabízenou ruku přijmout. A vzápětí má sedící detektiv náruč i klín plné plačícího Johna Watsona, který ho objímá kolem krku.

A on zas objímá jeho.

MorMor

Jim si popravdě není moc jistý, co čekat, když zaklepe na dveře Moranova bytu. Stát se může cokoliv od nadšeného objetí a sexu na přivítanou až po pořádnou nakládačku a kulku mezi oči poté.

No, možná by se ručička vah přiklonila více k první možnosti, kdyby se Jim nejdřív ukázal jemu a až potom na všech obrazovkách v zemi, ale co už. Musel pořadí trochu přeházet, když to vypadalo, že mu chtějí poslat na smrt jeho oblíbenou hračku. Takové věci se nedělají.

Tak či tak, teď musí Jim čelit následkům svých činů. A proto teď stojí před bytem Sebastiana Morana a klepe na jeho dveře.

Na chvíli je ticho, než se ozvou kroky a odemykání zámku. A pak se dveře otevřou a v nich stojí vysoký podmračený blonďák v riflích a tílku, jehož pohled ještě potemní, když uvidí, kdo stojí na jeho prahu.

Jim otevře pusu, aby něco řekl, ale nedostane šanci, protože o zlomek vteřiny později v jeho obličeji přistane obrovská pěst a pošle ho k zemi. Jen ještě zaregistruje prásknutí dveří, ovšem pak jeho mozek zareaguje na čidla bolesti.

„Auuu~!" zaskučí Jim, obě ruce přitisknuté k napadené tváři. Tohle mu Moran ještě neudělal.

Velice pomalu se Jim postaví na nohy, jeho oblek trochu špinavý od podlahy na chodbě.

Než stačí něco udělat, dveře bytu se znovu otevřou a v nich opět Sebastian. A Jim schytá další bolestivý náraz čehosi do obličeje, než se dveře zase zabouchnou.

Tentokrát se Jim na nohách udrží. A překvapeně hledí na balíček mražené zeleniny a utěrku, které mu Seb vrazil do obličeje.

Jim se pousměje a velice opatrně si přitiskne studený obklad k otékající a bolavé tváři, než znovu zaklepe na dveře.

Jedinou reakcí je cvaknutí zámku. Zamčeno.

„Tak já přijdu zítra." ohlásí Jim, než se vydá pryč. Nebylo to nejlepší, ale mohlo to dopadnout mnohem mnohem hůř.