Kapitola druhá: Bůh žehnej tomuhle nešťastnému chudákovi!
Potom, co si Aqua konečně sbalila první kufr, což jí zabralo necelé dvě hodiny, jsem se ji pokusil přemluvit, aby mi dovolila také si něco málo přibalit do mého poloprázdného kufru. Zlovolná bohyně mé skromné přání však chladnokrevně zamítla. Prý už mám přece nabaleno, jinak bych nevybíhal ze dveří s takovým elánem. Přál jsem si ji uškrtit, a možná bych se k činu i odhodlal, jenže mě předběhlo zatažení za kliku.
Nejsem amatér, nehodlám ohrozit své dobrodružství více, než se mi už poštěstilo. Kdyby Megumin Aquu načapala, jak si balí, kladla by otázky. A pochybuji, že by se nám podařilo takovou situaci zpacifikovat. Proto jsem se předem pojistil proti nastíněnému klišé vývoji událostí, a jakmile se Aqua dala do vyhazování obsahu své skříně na postel, zamknul jsem.
Ozvalo se zaklepání. „Aquo, už je pozdě. Půjdu spát," zívne unavená lolitka.
Oddechnu si, žádné nebezpečí nám nehrozí. Vidíte? Když člověk myslí dopředu, může se vyhnout zbytečným potížím. Stačí zachovat chladnou hlavu a –
„Neviděla jsi, Kazumu? Celý den tu tak pocupitával po chodbách a myslel si, že je nenápadný. Trochu mě jeho chování znervózňuje," z hlasu cítím, jak nepříjemné jí sledovat mé plížení bylo. Nevědomky se shrbím ve své vině. „Možná… možná zase sbíral naše prádlo, aby si jím naplnil vanu a oddával se v ní svých nechutným fantaziím?" její jazyk zpřelámaný a vystrašený.
„Nic takového jsem nikdy neudělal! Jedná se o pouhé nedorozumění!" vykřiknu směrem za Megumin bez přemýšlení. Nejsem úchyl. Pouze jsem zkoušel vyprat kalhotky svých přátel, jejichž soukromí zcela respektuji, ve vaně a čirou náhodou jsem zakopl a nahý spadl do vany za nimi. Proč jsem byl nahý? B-bylo zrovna teplo?
„Aquo? Co pohledává Kazuhnůj u tebe v ložnici?" zděsila se Megumin. „Zakřič, jestli potřebuješ pomoc! Klidně vyrazím dveře!" v hlavě naší šílené arci čarodějky se nejspíše vykreslila nějaká velmi špatná a zvrácená představa toho, co se v zamčeném pokoji právě odehrává.
Panika mi zavázala jazyk, takže Aqua zareagovala rychleji než já. „Nechoď sem, Megumin! Kazuma mi tu s něčím pomáhá a není to nic pro nevinné oči!" hysterická modrovláska přestala s balením a jen seděla nad svým rozevřeným kufrem plným svršků a blbostí, její hlas přeskakoval jako u pubertálního hocha.
„Co se to tam děje? Otevřete, mohu vám nabídnout pomocnou ruku. Je to pavouk? J-já se pavouků nebojím, rozmáznu ho svou kouzelnou holí, jako jsem rozmázla Ničitele!" nabídla se nervózní dívka.
„Aquin hemeroid o velikosti jablka se roztrhl! Všude je krev a strašně to smrdí! Ráno ji vezmu za ranhojičem!" vymyslím si namístě něco, co nebohou Megumin dozajista odežene ode dveří a od nás.
„P-pro boha…" zděsila se Megumin. Aqua po mně skočila se záměrem mě uškrtit. Podařilo se mi ji chytit a zacpat jí pusu předtím, než stačila zaprotestovat. „Nikdy by mě nenapadlo, že náš Kazuma bude tak loajální ke svým druhům. Špatně jsem odhadla tvůj charakter. Dobrá práce, Kazumo. A-Aquo, držím ti palce, ať se brzy uzdravíš. Pomodlím se za tebe u Eris. Jestli mě někdy budou trápit vředy, vím, na koho se obrátím. Už musím jít! Volá mě přívětivá chladivá náruč mé krve prosté postele!" poslední slova zněla tišeji a tišeji, což mi prozradilo, že se lolitka dala na úprk.
„Aquo-sama, vaše oběť nebude nikdy zapomenuta. Dnešek vejde do dějin jako den, kdy padla vaše důstojnost ve jménu výletu do luxusních lázní," změním svůj tón i styl mluvy, abych trochu bohyni vředů uklidnil. Rozhněvaná bohyně mě však kousne do dlaně, než se mi vysmekne z úchopu a začne mě mlátit do hlavy, kterou si už instinktivně kryju zkříženýma rukama.
„Kazuma je prevít! Prase! Hovado! Takhle lhát o dokonalém a nádherném pozadí bohyně Aquy! Za tohle se ti krutě pomstím, budeš litovat dne, kdys pohanil jméno Aqua!" takhle mi nadávala ještě asi čtvrt hodiny, než se uklidnila a rozhodla se vrátit k balení svých zavazadel. Zbytek večera jsme strávili v nepříjemném tichu. Aqua mi čas od času věnovala pohled plný slz a soplu, jen aby hned zas trhla pohledem stranou a pokračovala v předstírání, že neexistuji.
V jeden moment jsem se jí chtěl i omluvit, ale pak jsem tu vlouděnou myšlenku zahnal. Koneckonců, Aqua si soucit nezaslouží. Jen pije a brečí. Investuje své body zkušenosti do party triků a utrácí za alkohol. Vytvářet umí leda tak dluhy a prázdné lahve. Už od prvního dne, co mě sem krásný anděl spolu s Aquou přenesl, jsem toužil jen po výměně své zbytečné společnice za skutečnou super schopnost nebo klidně i kouzelnou relikvii, bral bych cokoli.
Najdou se samozřejmě i slabé momenty, kdy zapomenu jak uječená a otravná ta bestie je, a kdy jsem za ni rád. Bohužel takových není mnoho a častokrát je Aqua způsobila sama, jako když pobije armádu nemrtvých, kterou ale na nás sama přivolala svou pouhou přítomností! Takové chvíle nemůžu oslavovat, kdyby se nenacházela poblíž, žádné nebezpečí by nám nehrozilo. Mluvím samozřejmě jak o honičkách s nemrtvými v podzemní kobce Liche, tak o cestě do Arcanretie a nočním útoku zombie.
Nezaslouží si mou lítost, může být ráda, že ji beru s sebou na svou dovolenou, na které jsem především ji nechtěl. Napadlo mě, když se tu tak nudím mezitím, co trucující Aqua balí, že si otevřu kufr a svážu si bankovky tak, aby jen nebyly poházené v kufru. Trochu na styl padouchů z amerických filmů, kteří otevřou kufr a v něm leží vyskládané komínky sponkou nebo gumičkou pohromadě držených bankovek. Lépe by to vypadalo potom v lázních, až ho otevřu. Takhle působí spíše, že jsem vykradl banku a prchám před autoritami. Nicméně z toho nápadu nakonec sešlo. Jakmile jsem pootevřel víko kufru, Aqua na mě otočila hlavu, v očích jí blýskaly naleštěné safíry. Vypadala jako kočka připravená skočit po myšce. Ne ne ne. Nehodlám riskovat. Zabouchnu víko a pevně si přimáčknu svůj poklad ke hrudi. Možná budu potřebovat pro své zavazadlo i zámek…
…
Slunce ještě ani nezačalo vycházet a my už vyšli na cestu. Já se svým jedním skromným poloprázdným kufříkem, Aqua se třemi přeplněnými zavazadly, ze kterých čouhaly rukávy, okraj peřiny a… rozmačkané stínítko od lampy? Kdy ho dovnitř stihla propašovat bez mého vědomí?
„Kazumo-san~!" zavolá na mě otravným hlasem daleko za mnou se loudající bohyně přeplněných a zbytečných zavazadel.
„Nic ti vezmu. Co sis nabalila, to si hezky taky poneseš," zopakuji se už po páté.
„Kazuma má jednu ruku volnou a jeho miniaturní kufřík neváží skoro nic!" běduje rozmazlená princezna. „Kazuma by se měl zachovat jako chlap a chopit se mých, těžších kufrů. Alespoň tyhle dva! Neboj se, já ti na oplátku velmi ráda ponesu ten tvůj malinkatý dětský kufříček," přísahám, že jsem ji slyšel, jak si mlsně olízla rty.
„To by sis tak přála! Ani se ho nedotkneš. Jsou v něm naše peníze určené jen a pouze pro výdaje za naše rekreační dobrodružství!" zaštěkám na ni a pokračuji dál. „Měla sis zabalit méně, jak jsem ti několikrát navrhoval, protože mi bylo hned jasné, že to takhle dopadne. A ani si mě nepřej začít o té sprosťárně s ‚zachovej se jako chlap'. Nejsem tvůj nosič. V této partě každý táhne své břímě a to platí i pro tuto vyjížďku," stojím na místě a volnou rukou gestikuluji na znamení, jak mě tahle debata rozčiluje. „Jestli se ti něco nelíbí, můžeš se klidně vrátit domů, nikdo ti nebrání. Rozhodně ne já," navrhnu jí vážným hlasem.
„Co kdyby se ale Kazumovi něco stalo, no? Kazuma je nemehlo, které za svůj krátký život stihlo umřít už celkem čtyřikrát. Kdyby nebylo mě, už dávno bys hnil pod hlínou. Když dnes nepůjdu s Kazumou, už zítra ho vyplaví stoka. Na tváři bude mít vyděšený výraz a v kalhotách naděláno," konečně mě dohnala lži a pomluvy metající modrovláska.
„Pokaždé, když jsem umřel, bylo pro nebo kvůli někomu jinému. Prvně ta holka, co ji málem přejel traktor, za kterou jsem položil jak život, tak důstojnost. Potom mě setnul šógun zimy, když jsem pacifikoval Darkness. Potřetí se mi zlomil vaz, když jsme vydělávali peníze pro zaplacení tvých dluhů, což byla mimochodem tvoje vina, protože jsi nepostupovala podle plánu, ale podle logiky pokazit, co jen jde. A nakonec jsem se nechal, z vlastní vůle dodávám, sežrat Hansem, abych ochránil tvé město a tvé věřící! Kdybych byl takový sobec, za kterého mě všichni máte, ještě bych si trůnil na točivém křesle u počítače v Japonsku!" opírám se ukazovákem marnotratné bohyni do čela, snažím se jí takto nacpat alespoň ždibec rozumu do hlavy, ale pochybuji, že ve své snaze uspěji.
Aqua sklapla. Konečně se mi ji podařilo umlčet. Vypadala uraženě, dotčeně snad, její oči utíkaly stranou a mračila se. Už jsem se otáčel na patě, že znovu vykročím vpřed, když zaslechnu zašeptání. „Kdybys nezemřel, nebyla bych teď tady. Seděla bych si na židli v nebi a zobala brambůrky," její hlas neutrální a klidný natolik, až mě to znervózňuje. Podívám se tedy za ní přes rameno, výraz mé tváře nečitelný, jako ten její. „Kdybys byl trochu větší sobec a zůstal ten den hezky doma, nemusela bych si toho tady tolik vytrpět," její oči bez jiskry, její rty, jen co domluvily, mrtvé.
Koukla se na svoje zavazadla, po jednom v obou rukou a jedno zmáčknuté pod pravou paží. Zvedla ji a nechala kufr padnout na zem. Ten se samým nárazem otevřel a do všech stran z něj vyletěly modrovlásčiny svršky, zbytek lampy na olej, péřová peřina, polštář a plyšový medvídek bez oka. Aqua jen sklopila oči a mlčky pokračovala v cestě dál, o jedno břemeno lehčí.
„Aquo? Něco jsi tu zapomněla," ukážu na hromadu teď už od prachu špinavého oblečení.
„Měl jsi pravdu. Jsou to jen samé krámy, nech je ležet. Jdeme. Chci si už konečně sednout," pronese poraženě se sklopenou hlavou. Vidím, jak rudé jsou její prsty, do kterých se zarývají madla dvou zbylých kufrů.
V ten moment jsem se cítil jako opravdový hajzl. Když jen očima přejedu obsah zavazadla, většina jsou zbytečnosti, které bychom našly na své ubikaci, ale i přesto se cítím špatně. Ta podivná věc v mé hrudi se nepřirozeně svírá a škrtí. Za tohle budu litovat. Jen co to všechno posbírám, začne se mi Aqua smát, jaký jsem poslušný nosič, jak hezky si mě vytrénovala, jak jednoduché je mě zmanipulovat. Ale víte co? Kašlu na to. Stejně sebou táhnu jen kufr ani ne zpola plný papíru a co tak vidím, kromě lampy, které pád na zem vystlala a ztlumila péřovka, nevidím nic až tak těžkého. Sehnu se a nastrkám všechno hezky zpátky dovnitř. Jen co zaklapnu víko, podařilo se mi vše i lépe poskládat než ukňourané bohyni, popadnu obě zavazadla a kvapnějším krokem doženu Aquu.
Jdeme bok po boku. Dívka po mé pravici stále neprohodila jedinou poznámku o tom, jak rychle jsem vyměkl. Čas od času se jí po očku mrknu do tváře, jestli se náhodou nějak arogantně neculí, její profil stále zůstává neměnný. Bez emoce, pohled lehce mířený k zemi.
Za chvilku jsme dorazili k dostavníkům. Aqua si odložila na zem a sedla si na jeden z kufrů. Postřehl jsem, jak si mnula unavená bříška prstů. Než odejdu poptat se, jestli některý z vozů neplánuje cestou projíždět kolem našich lázní, postavím vedle Aquy její ve skutečnosti velmi lehké zavazadlo. „Děkuji…" slyším ji zašeptat. Bez jedovatosti, bez posměchu či sarkazmu, pouze s pokorou a vděkem.
Jen jí pokynu hlavou na znamení, že to nestojí za řeč, než oslovím chlapíka, který vypadá jako kočí. Bohužel nikdo se ani neblížil naší destinaci, tak mi nezbylo, že si zakoupit jízdu s cílovou destinací přímo u lázní u jednoho z kočí. Trochu se nám to prodražilo, trochu dost, ale alespoň máme vůz jen sami pro sebe, což znamená zaprvé méně pocitů méněcennosti kvůli pohledu na vypracované dobrodruhy a zadruhé méně facek kvůli zírání do výstřihu spoře oděných dobrodružek. Kočí nás ujistil, že cesta, kterou hodlá vést koně i vůz, je více než bezpečná, takže se není čeho bát. Řekl jsem mu, že se o sebe umím jako dobrodruh a hrdina Axelu více než dobře postarat, načež ten milý prevít odvrátil zrak a snažil se přemoci potřebu se mému tvrzení vysmát. Na spropitné ať rychle zapomene!
…
Naše zavazadla naložená a naše zadnice usazené. Kočí švihne bičem a koně vyrazí vpřed. Dokázali jsme to. Nikdo o našem malém dobrodružství nemá ani tušení. Ani Megumin ani Darkness mi mou dovolenou nezkazí. Rozvalím se na tvrdé dřevěné lavičce, nohy mužně roztažené. Opřu se hlavou o stěnu vozu a ten jako na potvoru najede na kámen. Praštím se do týlu a už si mnu zadní stranu hlavy.
Aqua se potichu zachichotá, než se natočí na sedadle naproti mně tak, aby lépe viděla z okýnka. Jindy bych něco poznamenal, ale protentokrát to nechám plavat. Jak ji tak pozoruji, jak měří scenerii v dálce klidným, spokojeným pohledem, jak si bradu podpírá rukou, jejíž pokožka vypadá jako ze sametu, tak musím uznat, že teď opravdu působí jako bohyně. Už několikrát jsem postřehl, že když Aqua mlčí a zrovna netropí potíže či nechrápe slintajíc při tom do kupky sena za doprovodu hlasitého prasečího chrochtání, může nezasvěceného lehce oklamat. Vyvolat v něm dojem, že tato žena je elegantní a mírná kráska, o kterou by řečtí rekové vedli války, ale jen co otevře ústa, iluze se rozplyne. Jen co vytáhne flašku chlastu, změní se v uječenou potvoru, která zvrací duhu.
Moje spolucestující si mého zahloubaného zírání povšimla a hned se zašklebila. „Oh? Že by léty samoty prověřený panic Kazuma konečně povolil na ostražitosti a propadl božské kráse a grácii, kterou je Aqua?" vycenila zuby samolibá pijavice, a jak jsem dříve tvrdil, anděl je ten tam.
Jindy bych řekl něco chytrého a jedovatého na styl: ‚Chvíli jsem si myslel, že jsem ve špatném voze, ale pak banshee začala kvílet a já si byl zase jednou jist: Ano, to je naše Aqua.' Ale odolám pokušení a rozhodnu se pro něco jiného, něco svěžího, něco originálního. Zatím byla tato cesta jenom dlouhá nepohodlná jízda, na které mi zdřevěněl zadek a na týlu vyrostly boule, zkusím si cestu trochu opepřit. Aqua je přeci jen… v jistém slova smyslu… osvícena pod správným úhlem… také žena, potrénuji si své hlášky, budu je v lázních potřebovat.
„Ach ano, vaše krása mě uhranula, spanilá slečno," prohrábnu si vlasy a lehce zakloním hlavu, snažím se znít jako hráč.
„Co prosím?" náhle Aquu přešel smích. Celá zatrnula.
„Hloubka vašich očí mě zaklela, jsou jako dvě studny bezedné," ta slova zněla lépe v mé hlavě, než když jsem je vypustil ústy do éteru.
„Hloubka?" zamrkala Aqua zmateně.
Co ještě obvykle bishounenové chválí svým dívkám v manze? Mysli mysli! „Vaše nohy jsou tak dlouhé a hladké, bez jediného chloupku, určitě si je pravidelně holíte," co to melu?
„O co ti jde? Snaží se mi snad panic Kazuma dvořit?" pozvedla jedno udivené obočí Aqua, její pohled kdesi na hraně mírného znechucení a slabého pobavení.
Potřebuji silnější kalibr. Na co bych mohl ještě marnotratné bohyni složit kompliment? Už jsem se vyjádřil o jejích očích, vlasech, nohou…
„Vaše prsa," začnu, ale zarazím se. Musím svá slova volit opatrně. O ňadrech se hovoří se ženami těžko. Nemůžu vyštěknout: vaše dudy jsou jako hory. Ne ne ne. Musím na to něžně, kreativně, ale zároveň musí vyplynout, že mi nejde jen o její kozy. Nicméně se ale neobejdu bez stručnosti, ráznosti a jisté lechtivosti a vtipnosti svého postřehu. Naštěstí jsem tak trochu poeta a slova mi přirozeně přišla na jazyk, jak se na lamače dívčích srdcí sluší. „Vaše prsa se bimbají jako dva kostelní zvony, které –"
„Není divu, že Kazuma je stále sám. Nedokážeš složit jediný upřímný kompliment, který není buď okoukaný z televize nebo není úchylný," kritizovala mě, teď již s jistotou mohu tvrdit, zhnusená Aqua. „A přitom na světě nenajdeš někoho lepšího, komu skládat komplimenty. Nemusíš nic hledat, jen mrknu a vidím dokonalost, kterou je Aqua. Stačí ji konstatovat a už máš půlku práce za sebou," skromnost této semetriky mě neustále udivuje.
„Když jsi takový profík, předveď se. Slož mi kompliment, když je to tak jednoduché," vyzvu ji lehce dotčen tvrzením, že moje lepší kousky jsou okoukané z dramat v televizi.
„Hej! Taková hra ale od začátku není férová! Kamuza patří mezi nejhorší spodinu, umístíme-li jej do jakéhokoli paralelního vesmíru. Ani uznávaný básník by si s jeho odpornou povahou a nudným vzhledem nevěděl rady," prvně jsem byl dotčen, nyní se mi chce brečet.
„Snaž se! Ukaž mi, že jsi múzou všech múz, za kterou se neustále prohlašuješ," prosím ji, skoro se zvedám z lavičky, abych před ní klekl na kolena.
„Dobrá dobrá… když Kazuma tak hezky škemrá, nemohu jej přece odmítnout," zaksichtí se samolibá bohyně podlézavých lichotek. Její obličej zvážní, přehodí si nohu přes nohu, opře si loket o koleno a bradu o sevřenou pěst stejné ruky. Působí trochu jako socha Myslitele. Její oči sledují každý můj neučesaný vlas, každý žmolek na mém oblečení, jakýkoli můj neduh.
„Vzdávám se," hodlá hodit ručník do ringu líná bohyně planých slibů, ale já ji nenechám.
„Prosím, Aquo-sama! Moje sebevědomí už utrpělo mnohé rány, ale tvá brzká rezignace mě může poznamenat nadosmrti," slzy mi stékají po tvářích. Prsty se mi chvějí a vize se mi mlží.
„F-fajn! J-jsi docela… roztomilý, když fňukáš? Vypadáš jako… miminko, které udělalo bobek a snaží se to svést na plyšového méďu," usmála se na mě Aqua upřímně. O to víc její kompliment bolí, protože ho nejspíše myslela upřímně.
„Můžeš pochválit i něco jiného kromě mého tuctového vzhledu," posmrkávám. Utřu si nudli do rukávu a čekám na sladká slova, která teprve správně vybarví můj prvotřídní charakter hrdiny.
„Ehm? N-no dobrá, pokusím se, ale neslibuji žádný zázrak," vytáčí se Aqua, které nejspíše došly nápady. „Když se na tebe tak koukám… víš, jsi docela… milý… občas?" dostala ze sebe nakonec.
„Nejtuctovější a nejneutrálnější lichotka, jakou může být špatně napsaný hlavní hrdina harémové show korunován a i tu si zasloužím jen občas," chytím se za hlavu a schovám si ji mezi nohy. Snažím se schoulit do klubíčka, když se jako želva zasunu sám do sebe, krutý svět mi nebude moci znovu ublížit.
…
Když se setmělo, zastavil kočí vůz. Koně si potřebují odpočinout a za tmy se prý lehce sjede z cesty do škarpy. „Kdybych vezl nějakého siláka, mohl bych si dovolit jet i v noci, a kdyby náhodou kolo někam zapadlo, ten silák by kolo vyprostil, ale když tak vidím svůj vyhublý náklad…" věnoval mi toho večera zklamaný pohled, jako by viděl nejubožejší houžvičku na světě. Staříku, do poraženého koně se nekope!
Prvně jsme plánovali spát v trávě pod širým nebem, jenže té noci vál silný mrazivý vítr, který sice nevadil ošlehanému drsnému kočí v tom, aby se zachumlal do kabátu a vsedě usnul na svém posedu, ale nám vilou a teploučkou kotatsu zhýčkaným měkkotám by se mohl stát i smrtelným. Už daleko jsou dny, kdy jsme s Aquou bok po boku mrzli ve stodole, ale i ta měla alespoň střechu nad hlavou a stěny, bránící nás před čímkoli, co se na nás z nebe mohlo snést. Ať už déšť, sníh, kroupy nebo kedlubny.
Takže nakonec jsme se v podstatě zabarikádovali uvnitř vozu. Aqua vytáhla ze svého zavazadla husím peřím napěchovanou peřinu a hezky se v ní uvelebila. Obalila se jí, vypadala jako nějaká rolka z listového těsta, které Aqua sloužila cobi náplň. Zachumlaná si spokojeně vrněla mezitím, co já se svíjel na ničím nevystlané ani nevyhřívané lavičce. Zuby mi drkotaly a táhlo mě za krkem.
Nechtělo se mi nahlas uznat, že zbytečné krámy, které si sebou přibalila Aqua, až tak zbytečné ve skutečnosti zase nebyly. Přesto jsem nejednou zvažoval spolknout hrdost a vyžebrat si od bohyně masových rolek spásu. Napadlo mě vetřít se jí do kokonu, nebo ji z něj úplně vymotat a s bohyní se o peřinu poprat, všechny tyto nápady jsem však zavrhl. Patří mi umrznout, že jsem o arci kněžce kdy zapochyboval. Pro boha, už ze zimy blouzním.
„Kazumo," zašeptá Aqua mým směrem. Otočím se na housenku, celý rozechvělý. „Přijde mi, že se ti leží dost nepohodlně. Tady máš," vytáhne ruku z útrob kokonu a podá mi svůj polštář, ještě je teplý. Rozhodl jsem se, že raději obětuji krční páteř, než abych tady umrznul. A tak namísto toho, abych si polštář strčil pod hlavu a srovnal si jím obratle, jsem se jím přikryl, schoulený do pozice plodu, aby mi teplo zbytečně neunikalo.
„Hlupáčku Kazumo, to patří pod hlavu," poučuje mě mluvící rolka.
„N-nemáš v těch svých kufrech náhodou ještě jednu p-peřinu? Nebo jen d-deku? Přehoz p-přes křeslo? Cokoli, co bych p-přes sebe mohl n-natáhnout?" dostanu ze sebe, rty modré jako borůvky.
„Ale copak copak? Kazuma na mě křičel, protože jsem prý nabalila jen samé zbytečnosti, ale teď se klepe zimou a prosí chytrou a moudrou Aquu, která myslí na dny dopředu, o pomoc, hi hi," vychutnávala si mé utrpení modrovlasá slečna. Nezněla ani tak povýšeně jako spíše vesele a spokojeně. Zavrtěla sebou v kokonu, aby se lépe uvelebila, než pokračovala. „Pokud Kazuma slíbí, že se omluví a že se ode dneška bude k Aquě chovat s respektem, který si jako bohyně zaslouží, a že jí koupí láhev nejdražšího vína, a že ji bude doma týden obsluhovat, a že – "
„M-má tenhle seznam p-požadavků taky nějaký k-konec?" kýchnu, div mi z nosu nevystřelí nudle.
„Pokud Kazuma slíbí tohle vše, Aqua se s ním o své pohodlí podělí," nabídla bohyně přeplněných kufrů a vyhřátých peřin. Na znamení, že svou nabídku myslí vážně, rozbalila svůj kokon a nadzvedla duchnu tak, jako by mě zvala, abych se k ní přidal.
Jakýkoli jiný mládenec mého věku by na mém místě zaváhal, překousl by bolest a zimu a odmítl by. Jenže já nehodlám umřít, ne takhle. Aqua je jako sestra, kterou jsem nikdy neměl, byť jsem si ji od rodičů velmi přál. Jenže tahle vykutálená sestřička je otravná, hlasitá, sobecká a neschopná. Byť mohu říci, že je fyzicky nádherná, její osobnost a náš na nenávisti a nechuti spolu souhlasit na i maličkostech založený vztah mi znemožňuje vidět ji jako hrdinku svého malého dobrodružství. Spíše ji chápu jako kouli na noze, kterou jsem si ironicky ke kotníku přikoval sám.
Zvednu se a v momentu se promrzlými zády tisknu k boku zničehonic panikařící dívky. Cítím, jak se snaží odsunout, ale kukla jí brání v útěku od mé maličkosti. Jen co si tohle uvědomí, pokusí se mě vyhnat ostrou špičkou svého kostnatého loktu. Bodá mě do kříže, strká a kope. „Kazuhnůj ještě ani nesouhlasil s mými podmínkami a už se ke mně tiskne jako nadržený panic, jakým je!" bědovala na lících se červenající slečna.
Co se to tady červenáš? K ničemu tady nedojde. Co za zvrácené nápady se ti to honí v hlavě? Takové zkažené chování bych čekal od Darkness, ale ne od odpudivé Aquy. Pokud se nepřestaneš vytáčet a stydět, začnu se svíjet a nervózně vrtět i já! „Mlč, hloupá marnotratná bohyně," zakryju nás a pokusím se uvelebit, než dodám. „Není to teplý, když se spodní partie nedotknou."
„Co je Aqua v očích sprostého Kazumy? Aqua je žena, nádherná a půvabná bishoujo! Nebylo by na tom nic teplého ani divného, kdybychom spolu leželi pod jednou peřinou!" vrazila mi koleno mezi půlky uražená modrovláska.
„Pokud na tom není nic divného, tak sklapni. Když jsme sem prvně přišli, sdíleli jsme spolu všechno. Spali bok po dobu v té samé stodole, na tom samém seně, dokonce i ignorovali smrad toho samého psího lejna v onom seně. Tak nedělej z komára velblouda, zavři zobák a spi," natáhnu se ke své lavičce pro nikým nevyužívaný polštář a hodím nám ho pod hlavu.
Aqua se ke mně otočí zády, cosi si zabrblá pod nosem a víc už tu noc se mnou nepromluví.
Autorovy poznámky:
kurzíva: sarkazmus/ironie/důraz lvl 1
tučné písmo: a) sarkazmus/ironie/důraz lvl 2 nebo b) vyřčené kouzlo či c) křik lvl 1
KAPITÁLKY: křik lvl 2
TUČNÉ KAPITÁLKY: křik Aquy (křik lvl 3)
Japonská jména (nebo cizí jména obecně) se mi špatně ohýbají, ale snažím se. Podobně, protože sleduji anime v angličtině, váhám, jestli japonská slova přepisovat počeštěně (šónen) nebo s anglickým hláskováním (shounen), upřímně je mi milejší anglická verze (třeba cundere je mi hodně proti srsti, mému srdci je milé jednoznačně tsundere!). Asi to udělám tak, že slova, která už v češtině běžné používáme (jako šógun) přepíšu česky, a slova více z otaku komunity (kuudere, yandere,…) ponechám v poameričtěné verzi.
Tak zatím! :D
