Kapitola třetí: Bůh žehnej téhle ztracené romantičce!
Před polednem jsme dorazili k branám Oligarpolis. Vykloním se z okýnka a prohlédnu si město bohatých. Čelist mi visí v pantech. Chodníky dlážděné zlatými cihlami, asfaltové silnice, které jsem nikde jinde v tomto světě neviděl, vysoké kamenné domy, zdobené sloupovým, terasami nebo arkádami. Když projíždíme kolem náměstí, vidím nad deset metrů vysokou sochu chlapíka se stříbrným pláštěm, korunou z bílého zlata osázenou drahokamy různých barev i velikostí, jeho holínky pozlacené a stejně tak i pásek a rukavice. Hádám, že jde buď o podobiznu zakladatele města, nebo jinou významnou osobu. Při pohledu na obří sochu se cítím maličkatý jako mravenec.
„K-Kazumo-san," tahá mě marnotratná bohyně za paži. „P-pojďme se sem vrátit až bude tma. Koupíme si tady někde žebřík, lana, krumpáče, kladiva a dláta a-a-a-a pod rouškou noci se vyšplháme na tohohle zaopatřeného strýčka a – " spodní ret jí přetéká slinami, ty mi odkapávají do klína, jak se ke mně zlatokopka naklání, aby mi sdělila svůj geniální plán jak hned první den rozhněvat místní.
„Na to hned zapomeň, ty chamtivá bohyně!" odstrčím ji od sebe, než může domluvit. „Nehodlám se zde nechat zavřít, jen protože se v tobě probudil chronický kleptoman. Na tu sochu zapomeň, už se na ni ani nedívej, jen by tě lákala," zakryju jí oči oběma rukama. Aqua je slepice a ptáci se obecně uklidňují tím, že jim přes kukadla přehodíte látku, to platí, ať už se bavíme o sokolovi, nebo o pštrosovi, třeba to zabere i na tuhle hamižnou potvoru.
„Strýčku! Počkej na mě tady! Já se vrátím, nezapomeň na mě!" volá za sochou modrovláska dramaticky a se slzami na krajíčku, prázdné ruce natahuje po smaragdech velikosti švestek vsazených do jeho platinového řetízku.
Požádal jsem kočího, aby nás vyhodil před obchodem s oblečením. Když se nechytal, zeptal jsem se, kde je tu švadlena, krejčí nebo aspoň švec. Ukázalo se, že ve městě byl také poprvé. Asi pětkrát jsme obkroužili náměstí, lidé si už za naším vozem začali ukazovat, než jsme se zastavili před krámem, na jehož štítu nás zdravil jehelníček. Když jsme vystoupili z vozu a pobrali si zavazadla, kočí se ani nerozloučil a už bičem pobízel koně. Kdyby vydržel u krámu i o malou chvilku déle, mohli bychom mu klidně a bez křiku sdělit, že nám zastavil před cukrovinkami, znovu bychom nastoupili a on by nás vyhodil někde jinde. Jenže, jak jsem předeslal, jen co jsme si pobrali zavazadla, byl ten tam. Takže když mi vnitřek obchodu prozradil, že zde si noblesní ošacení neseženeme, mizel náš vůz kdesi za zatáčkou.
„Teď když ten obrázek vidím více zblízka, vypadá spíše jako dortík s cukrovými jehličkami," mnula si bradu zamyšlená Aqua zírající na prolhaný štít krámu.
Já vyrazil za v dálce mizejícím dostavníkem, mával jsem na něj a volal. Buď mě stařík nahluchlý neslyšel, nebo mě proradný dědek prostě a jednoduše ignoroval. Tak či onak, upoutal jsem pozornost dalšího tuctu zvědavých očí. Všichni zdejší lidi na mě působí jako zbohatlíci. Drahé šaty, napudrované paruky na palicích jak mužů, tak žen, smečky pudlů se zlatými obojky. Až ze vší té záře ztrácím zrak. Vykašlal jsem se na staříka, schoval si hlavu mezi ramena a snažil se zmizet ze scény bez toho, abych způsobil další trapas.
„Kazumo, Kazumo!"
„Ano, já jsem Kazuma," otočím se za Aquou, která v podřepu mým směrem zvedala z chodníku vydlabanou dlaždici.
„No podívej se na ten podvod! Tak Aqua se tu namáhá, aby dostala tuhle zlatou cihličku ze země, a co za to?" seškrábne z dlaždice tenkou vrstvu zlata, pod kterou se schovává obyčejná tuctová žula. „Takhle mě oklamat. To jim nedaruji! Musíme najít starostu. Aqua ho požádá o vysvětlení svou pěstí," hodila kusem šutru o zem, než se napřímila, rozhodnutá obrátit celé město naruby jen proto, že jí zabránilo v krádeži.
„Okamžitě oprav ten chodník a mizíme odtud. Nikoho hledat nebudeme a už vůbec ne starostu, ty lakomá zlodějko! Přestaň ničit veřejný majetek a začni se chovat jako člověk, ne jako zlatem posedlý permoník. Jak se ti vůbec povedlo ten chodník zničit?" naléhám na Aquu, ale ta můj požadavek ignoruje. Tak mi nezbylo, než poškrábanou kostku vrátit do díry vlastním úsilím.
„Kde je vůle, tam je cesta," dá mi palec nahoru dívka podivných talentů, spíše zbytečných talentů.
Jen co jsem zahladil stopy vandalizmu své chamtivé společnice, popadl jsem dva kufry a vyrazil pryč ze scény zločinu. Aqua, která si až nyní všimla, jak se na ni obyvatelé města koukají, jak si na ni ukazují, jak se jí šklebí, se zděsila, posbírala svoje zavazadla a už mi byla v zádech, za doprovodu hlasitého křiku, který nám rozhodně nepomáhal splynout s davem.
…
Podařilo se nám setřást odsuzovačné pohledy místních a po dlouhém bloudění ulicemi i objevit zdejší dům módy. U majitele podniku si Aqua odložila svoje přeplněné kufry, ten můj mi služebná ani silou nebyla schopná vyrvat z mých paranoidních upocených prstů, než nás místní prodejce odvedl do místnosti plné kostýmů, doplňků a jiných luxusních kousků.
Prvně se pokusil Aquu oblbnout drahými látkami ze všech možných koutů světa a různými slevami pro krásné slečny, ale když jsem mu prozradil, s jakým rozpočtem tu obchoduje, přestal nabízet kůži z draka a dal se do hledání něčeho levnějšího. Něčeho, co si i vesničtí škrti, jak nás nazval, mohli dovolit.
Přitančil před Aquu s válcem modré látky, kousek z ní odvinul a nechal slečnu, aby si produkt ohmatala. „Hedvábí jedovatých bažinných pavouků zaručené kvality, obarvené modří z obřích azurových slimáků, metr látky obvykle stojí půl milionu eris, ale protože nenajdu očí, se kterými by látka lépe ladila nikde jinde na světě, dám vám slevu – "
„Kazumo, dá nám slevu!" rozzářila se Aua už podesáté.
„Nehledáme nic na zakázku. Spíše něco hotového, něco levnějšího. Musíme se vejít do nanejvýš dvou set tisíc eris celkem, nezapomeňte," zopakuji se unaveným a robotickým hlasem.
„Jistě… pán ani nemůže pozbýt pár drobných, aby rozmazlil svou slečnu," zamračil se na mě obchodník, který je zvyklý na jiný typ zákazníků, na takový, co skoupý bezmála celý jeho obchod jedním tahem. Ignoruji nechutnou implikaci o mně a Aquě neznalého plešouna a jen trpělivě čekám, co dovleče nyní.
Přinese další exemplář, tentokrát konečně vyhověl mému přání a vzdal se snahy ušít Aquě šaty na míru… a účtovat si za námahu nelidský balík. Aqua si přiložila šaty na hrudník a snažila se představit si, jak by v nich vypadala. Její oči se blyštily. „Už se pomalu dostávají z módy, ale na periferii jsou ještě stále hitem, ta vždy trochu zaostává za dobou. Všimněte si, jak je látka jemná. Nebudete se v nich dusit, jsou vzdušné, lehké a přitom působí takovou drtivou velikostí. To je způsobeno skládanou sukní, napočítáte v ní pět vrstev různých…" plácal tlamičkou dál a dál. Když konečně přestal s vychvalováním svého zboží, dostal se k zajímavější části své přednášky: „Snažím se jich zbavit, takže vám je jsem ochoten nabídnout za až skandální cenu tři sta tisíc eris – "
„Kazumo, dá nám je za skandální cenu!" rozzářila se Aqua už pojedenácté.
„Hledáme komplety pro nás oba, ne jen pro rozhazovačnou slečnu. Spíše něco skromnějšího, něco levnějšího. Musíme se vejít do nanejvýš dvou set tisíc eris celkem, nezapomeňte," zopakuji se unaveným a robotickým hlasem.
Maestrovi vyskočila žilka na čele, pulsovala vztekem. Odkašlal si, než odnesl skandálně levný, ale stále předražený, kostým a vylovil ze své kolekce další dílko ambiciózního umělce, který asi nepočítal s tím, že si jeho dítko někdy někdo bude chtít i koupit. Aqua nespouštěla oči ze žlutých šatů s po kotníky dlouhou sukní vyšívanou rostlinnými motivy po celé své ploše. „Už nevím, co levnějšího vám ukázat a zároveň se necítit, že vám nutím verbež a odpad. Jsou z minulé sezóny, dávno vyšly z módy, ale možná by mohly sloužit jako regrese či jakýsi protest vůči trendům, dvě stě tisíc eris a jsou vaše," rezignoval ubožák krejčí zámožné smetánky, který se teď musí trápit se spodinou.
„Kazumo, dvě stě tisíc eris a jsou moje!" rozzářila se Aqua už podvanácté.
„Hledáme kostýmy pro oba a na mě ještě ani nepřišla řada. Spíše něco lacinějšího, něco levného. Musíme se vejít do nanejvýš dvou set tisíc eris celkem, nezapomněl jste, že ne?" tenhle robot se brzy vymkne z ruky a obrátí obchod snobů v popelavé trosky, pokud mu někdo konečně nevyhoví.
Po pěti minutách přešlapování na místě, při kterém na mě Aqua vrhala odsuzující pohled, se k nám vypasený plešoun vrátil s dvojicí ramínek. Oblek a šaty. Klasický tučňák, na kterého jsem zvyklý z amerických bondovek: naleštěné boty z hnědé kůže, černé kalhoty a sako, bílá košile pod něj a jako doplněk prostý motýlek. Aqua převzala šaty, které dokonale ladily se smokingem. Černé jako noc, odhalující ramena a zakrývající nohy až ke kotníkům. Bez jediného motivu, bez jediné výšivky. Nic se k nim nepojilo, žádný náhrdelník, žádný náramek či obří klobouk, který by nám oběma mohl sloužit coby slunečník. Vypadaly velmi prostě a obyčejně, ale zároveň elegantně a spíše skromně než levně.
„Už jsem je plánoval vyhodit. Jsou staré čtyři sezóny a ani ve své době se moc nenosily. Snažily se napodobit oděvy služebných, ale celý ten nápad byl jedno velké fiasko a škoda prvotřídní látky. Dám vám tohle smetí za dvě stě tisíc eris. Nebo snad pán není ani teď spokojen?" vrhal na mě přímo nenávistný pohled.
„Prvně si je vyzkoušíme," čapnu po ramínku s oblekem.
„Padnou vám, to už od oka vidím. Jinak bych vám je ani nenabízel. Nebo snad pochybujete o mé expertíze?" uraženě na mě zaštěkal. Typuji, že nás chtěl mít co nejdříve z krku. Asi ho zdržujeme od skutečných zákazníků hodných jeho let praxe a zkušeností.
„Stejně se v nich chci prvně vidět," zaksichtím se na něj krapet sadisticky. Sere mě už dobrou půl hodinu, plešoun jeden otravnej, trochu mu jeho pohostinnost vrátím.
„Jak si přejete. Náš zákazník, náš pán," zakoulel očima, sarkazmus citelný z jeho parfémem přeslazeného dechu.
…
Musím se přiznat, líbí se mi. Připadám si jako tajný agent, hravě bych takhle zapadl na nějaké podnikové party lepších vrstev v Tokiu. Upravím si límec, než zaujmu rovný, výhružný postoj proti dlouhému zrcadlu většímu než já. Vidím se v něm celý plus strop i podlaha. „Co to zkoušíš? Já ti ukážu, co se stane, když zkřížíš cestu yakuze," sáhnu pomalu k pásku po imaginární pistoli. Tasím vzduch, ukazovák a prostředníček rovné a spojené do hlavně, palec coby muška. „Pic!" předstírám výstřel proti svému šviháckému odrazu, než si přiložím hlaveň k ústům a sfouknu neexistující kouř stranou.
„Nevěděla jsem, že náš rozumný a bystrý Kazuma je taky chuuni," zazubila se na mě Aqua, jejíž hlava čouhala zpoza závěsu, který měl chránit mé soukromí.
„Aquo! Co tě to napadlo? Takhle na mně šmírovat. Co kdybych tady byl třeba nahý?" panikařím, červenající se na lících, přistižen ve svém malém divadélku.
„Neboj se, neboj," mávla rukou bohyně čumilů bezstarostně. „Já už jsem ten tvůj roztomilý Excalibur viděla. Takže teď už není jediná část Kazumy, která by byla oku vševidoucí bohyně Aquy cizí. Není proč se stydět," dala mi palec nahoru modrovláska.
Roztomilý? Většinou, když slečny poprvé spatřily pýchu svého milého, v panelové literatuře pro osamělé muže vytříbené kultury, tak jejich slovník obsahoval spíše výrazy jako obří, děsivý, mohutný, nikoli ale… roztomilý. Vůbec mi to nelichotilo, naopak jsem se cítil dotčeně, špinavě a odhaleně. Shrbil jsem se, otočil jsem se k Aquě zády a oběma rukama si zakrýval svého vojína. Ne, vojína ne! Generála!
„Aquo, nemůžeš zvolit jiné slovo, kterým bys označila mého synka?" ani nevím, proč ji prosím, možná, abych si zlepšil sebevědomí. Muži ostatně rádi slyší, když jim jejich dámy vychvalují výbavu. Jejich dámy? Ano, od své družky chce pochvalu náčiní slyšet každý chlap, ale ne od své sestry, tedy… ne od téhle marnotratné sestry.
„… Když mě zklamání přijde jako dost negativní výraz, nemyslíš? Roztomilý je takový hezký kompromis," mnula si bradu zamyšlená ničitelka mužského sebevědomí.
„Mlč už, prosím!" vyštěknu na ni, slzy studu na krajíčku. Otočím se na Aquu a odhrnu závěs, už se ji chystám na místě uškrtit, když mi padnou do oka její černé šaty. Zkamením ve svém krvavém výpadu. Nevím, jestli je to kvůli šatům, nebo zda mi plešounův parfémem přesycený dech nadobro zatemnil mysl. Nemrkám, skenuji Aquu pohledem od hlavy až k patě. Něco je špatně, něco tu nesedí.
„K-Kazumo?" ustoupila ode mě zaskočená a zmatená bohyně černých šatů.
„Odkdy je Aqua bishoujo?" zeptám se jí vážným hlasem filozofa, jako bych položil otázku, jaký je smysl naší marné existence v nekonečném kosmu.
„Kazuma si toho všiml až teď?" zaječela na mě Aqua už cvičeně, chystala si pěsti, kterými se mi pokusí vymlátit důlek do hrudi. Když v ní zatrnulo. Rozšířené oči spustila ke svým nohám, pěsti zmateně zatrnuly ve své poloze. „K-Kazuma uznal, že je Aqua b-bishoujo?" zašeptala nevěřícně, špičky uší jí hořely rozpaky.
„Pane, kde jste? Budeme platit!" zavolám kamsi do prázdna místnosti plné předražených kostýmů, rolí drahých látek a textilií a falešných šperků. „Jakékoli šaty, které dokážou udělat i z tak otravné babizny, jakou je Aqua, bishoujo, jsou hodny mých peněz!" obejdu modrovlásku a vydám se hledat krejčího. V hlavě marnotratné bohyně se roztříštilo pomyslné zrcadlo reprezentující její dobré smýšlení o mně, vím o tom, protože se ty pomyslné střepy rozletěly do všech stran a tak hlasitě, že mi to nemohlo uniknout.
„Kazuhnůj je sprosťák!" skočila mi na záda a svalila mě na zem, její ňadra se mi tiskla k lopatkám. Nadevše známý křik se mi opřel do uší a dravé pařáty se daly do škubání mých ubohých nevinných vlasů. Bohužel se zdá, že ani nádherné drahé šaty neumí zcela změnit náturu mojí uječené společnice. Zázraky neexistují.
…
Dorazili jsme k lázním. Připomínali mi období antiky z mého světa. Vysoké sloupy, mramorové sochy maskulinních mužů a nádherných žen, v případě obou pohlaví spoře oděné. Nikdy bych nevěřil, že se budu červenat kvůli soše, asi je to pozůstatek z mých let NEETa, který fantazíroval o neexistujících ženách a mazlil se s figurkami a polštáři s potiskem. Krom kamenné výzdoby, která mého synka také málem dostala do kamenného stavu, nás obklopovaly zahrady spíše francouzského stylu, zastřižené do všemožných geometrických tvarů, ale především do kvádru či koule, pokud šlo o malé keříky. Linie růží lemovaly vstup do lázní, stříbrné ptačí budky s drahokamy, které vypadaly cennější než naše vila v Axelu, byly domovem bezpočtu zpěvavých slavíků, které si majitelé bezpochyby museli vycvičit, jinak si nevysvětluji jejich sluch oblažující tóny.
Zastavíme se na recepčním pultu, který je z ebenového dřeva tak naleštěného, až v něm vidím svůj odraz lépe, než v zrcadle u předraženého krejčího. „Dobrý den vám přeji, budete si přát?" uklonila se nám blonďatá slečna za pultem, jejíž uniforma stála více peněz, než naše oba kostýmy dohromady.
Když se tak rozhlížím kolem sebe, začínám se obávat, že jsme vyrazili poněkud nalehko, co se peněz týče. „Dobrý den. K-kolik tady stojí nocleh? R-rádi bychom každý vlastní pokoj," zeptám se poněkud ohromený a slov zbavený.
„Za naše luxusní apartmá s dech beroucím výhledem na zalesněnou krajinu si účtujeme sedm set tisíc eris za noc. Apartmá je plně vybavené, najdete v něm i vlastní masážní stůl, k večeru vám přijde mistr šéf kuchař uvařit přímo před vašima očima svoje lahodné speciality, a když budete cokoli potřebovat, zataháte za zvonek a služebná vyplní jakékoli vaše přání," domluvila usměvavá blondýnka se skromným poprsím, které Luně nestálo ani po kotníky.
„T-to je docela dost peněz… Všechny ty služby jsou už v ceně, předpokládám?" snažím se najít pozitiva na peněženku ždímajícím apartmá.
„Každý ze služebníků má nárok na spropitné za každou návštěvu a službu," vysvětlila dívka bez prodlevy.
„A kolik je obvyklé zde nechávat na spropitném?" zeptám se, rozklepaný v kolenou.
„Okolo padesáti tisíc eris. Pokud jste velmi spokojený s naším personálem, často jim hosté zanechají i dvě stě tisíc eris," zamyslela se usměvavá a dobře placená slečna.
Chytil jsem se okraje pultu, nohy se mi podlomily. Aqua mě musela přidržovat, jinak bych se svalil na zem. „P-pane?" koukala na mě rozhozeným pohledem dívka, která takovou reakci na zdejší ceník ani ještě nezažila.
„A-a-a-a-a-a něco levnějšího by se zde nenašlo?" můj hlas chroptivý, jako by mě vytáhly ze smrtelné postele a hodili na dlažbu.
„Druhá třída zahrnuje – " začne papouškovat naučenou básničku dražší verze Luny s menším poprsím.
„Levnější," zarývám nehty do dřeva pultu, snažím se vyškrabat nahoru, jako bych se topil ve vzduchu. Snažím se dostat nad pomyslnou hladinu, kterou je pult.
„P-prosím? Ehm… Třetí třída – " panikaří dívka, která teď vytáhla knížku se seznamem pokojů a dala se do kvapného listování a hledání.
„To nejlevnější, co tu máte!" skoro křičím, Aqua mi musela zakrýt ústa rukama, abych neztropil scénu.
Nakonec nám předražená verze Luny, které chyběly zásadní komponenty, ukázala klíče od dvou pokojů, který jsme si mohli dovolit. „Dvě stě tisíc za noc. Jsou na jednom patře relativně blízko sebe. Jen sejdete dolů do přízemí a uvítá vás skromný bazén vyhřívaný lávovými kameny, spolu s košíkem mýdla, šampónu a koupelových bomb různých vůní – " žvanila by asi ještě hodinu, ale tohle mi stačilo.
„Dobře, bereme. Poprosíme vás tedy o tyto dva pokoje a – " než jsem mohl dokončit svůj požadavek, připojil se k nám u pultu párek zazobaných zbohatlíků, kteří slušných mravů moc nepochytili.
„Jedno amore apartmá pro mě a mého drahouška," zmáčkl napudrovanou zmalovanou chodící pudřenku do sametu navlečený výplod módy, kterého maminka nenaučila, co je to fronta.
„To bude sto padesát tisíc eris za noc, jak dlouho se zdržíte?" hledala pod pultem klíč pro netrpělivé naparáděnce.
„Možná týden, uvidíme, jestli si své líbánky o nějaký ten den neprodloužíme. Člověk takovou událost slaví jen jednou, je třeba si ji užít, že ano, drahá?" zazubil se na pudřenku mužíček ve fráčku.
„Ano drahý," přitakala mu mluvící maskérna, než mu vlepila rychlý otisk své rtěnky na tvář.
„Bude to milion padesát tisíc za jedno amore apartmá na týden. Budete si přát ještě něco?" usmála se na krasavce blonďatá dívka.
„To bude vše, jen nám půjčte nějakou opici, která nás zavede na pokoj," vytáhl svazky bankovek, položil je na stůl a ani je nespočítal. „Zbytek si nechte, ať se s tím netáhnu. Papá mi stejně brzy pošle další, tyhle mi už v trezoru začaly smrdět," skoro zhnuseně se oddálil od malého jmění, které právě nechal dívce za spropitné. Ta mu předala klíč a požádala jednoho z nosičů, aby odnesl zavazadla do apartmá číslo tři. Ten se pokorně uklonil, než přijal bankovku, do které se slečna vysmrkala, a kterou po něm chtěla, aby vyhodil. Nemusím zmiňovat, že zmizela v nosičově kapse. Zbohatlíci…
„Promiňte, co jste si to přáli? Už jste se rozhodli?" usmála se dívka za pultem zpět na nás.
„Co je tady tohle amore apartmá, které si tady ten… slušný a upravený pán, před chvilkou koupil?" slyšel jsem dobře, že bylo levnější než to, co jste nám nabízela, jsem chtěl dodat, ale ubránil jsem se pokušení.
„Tento měsíc zde máme takové téma, říkáme tomu ‚lásku si může dovolit každý'. Naše luxusní amore apartmá je po celý měsíc za až lacině nízkou cenu pro mladé páry, jen sto padesát tisíc eris za – " vysvětlovala blondýnka mírným hlasem, než jsem jí přiložil prsty na rty a umlčel ji.
„Takže vy jste nám tady celou tu dobu nabízela pokoje o čtvrtinu dražší, když jsme si mohli dovolit amore apartmá?" můj hlas vzkříšený, pevný a chladný.
„Ale pane, to je vyhrazené jen pro mladé páry a vy přece nejste – " snažila se protestovat dívka, snažící se nám za každou cenu prodat dražší zboží, ale já se nedám.
„Miláčku," popadnu Aquu za kříž a bez varování ji k sobě přitisknu, tělo na tělo. Bez ostychu se k ní nakloním a spojím své rty s těmi jejími. Aquu nereaguje, zkameněla a nepochopila, o co se snažím. Otočím nás tak, aby stála dál od blondýnky, různě se svíjím a kroutím, snažím se kompenzovat za nehybnost a zděšení, kterým do scény přispívala modrovláska.
Propustím její rty a podívám se jí do tváře. Je zadýchaná, zmatená a zaskočená. Trochu zasněná a někde mimo sama sebe, jakoby duchem nepřítomná. „Hraj to se mnou," zašeptám, než jí vlepím rychlou hubičku na rty a otočím se zpátky na blondýnku, která nemrkala.
Prvně jsme chtěli každý vlastní pokoj, hlavně já, abych měl alespoň na noc od Aquy klid, ale když takhle můžeme ušetřit sto tisíc eris za noc, kdo by odolal drobné malinkaté lži? „Jedno amore apartmá prosím," zazubím se na kuplířku. „S dvěma oddělenými ložnicemi, pokud možno," dodám narychlo.
„Ale pointou apartmá, které chcete, je to, že má jen jednu ložnici s širokou postelí s nebesy, na které si může mladý pár noc co noc dokazovat svou vášnivou a nehynoucí lásku," osvětlila nám předražená Luna bez ženských vnad. Aqua po mé pravici stále počítala hvězdičky, což je stále přijatelnější reakce, než zvracení, kterého jsem se bál, že bude po mém neohlášeném útoku následovat.
„A-aha! No tak teda jedno standartní amore apartmá… bychom prosili. Že ano, koblížku?" podívám se na Aquu, která koukala všude možně, jako zmatené štěňátko. Lehce ji kopnu do kotníku, což ji probere. Její mozek konečně vše zpracoval a bohyně party triků přiložila ruku k dílu.
„A-a-a-a-ano! Přesně jak řekl tady můj… medvídek," vzala mou levačku do rukou a přitiskla se ke mně, skoro na mě visela. Její tukové hrudní vaky se mi třely o biceps.
„Ale proč jste teda chtěli prvně dva pokoje?" zvedla podezíravé obočí blondýnka.
„Protože…" snažil jsem se vymyslet výmluvu, ale nic mě nenapadalo. Mozek mi zamrzl v ten nejhorší možný moment. No tak, mysli! Jinak tě prokoukne a dojde jí, že jen chceš ušetřit peníze!
„Protože jsme nechtěli vzbudit podezření!" vyplivla hloupá bohyně najednou bez předešlého zkonzultování svého nápadu se mnou, jakožto hlavou operace oblbnout recepční. „Víte, my… My jsme se oddali jeden druhému proti vůli našich rozhádaných rodičů a teď jsme na útěku!" proč mi to zní jako Shakespeare? Aquo, řekni mi, že zrovna nevykrádáš Romea a Julii? „Už několik měsíců prcháme před našimi rozčílenými rodinami a konečně se věci uklidnily. A tak se, tady můj milovaný čumáček," poplácala mě po zádech. „Rozhodl, že mi vynahradí líbánky, které jsme nikdy neměli, a vezme mě sem do vašich vyhlášených lázní," přehrávala bohyně španělských televizních dramat, bolestně vzdychala, hřbet ruky si přikládala na čelo a jedna bezbranná póza střídala pózu bezmocnou.
Tohle nám nemůže zbaštit. Už jsem se chystal Aquu uškrtit a seřvat, když v tom. „Ó můj bože, to je tak romantické! Zakázaná láska, jsem v slzách!" z očí jí vytryskly slané vodopády.
„Nebojte se, budu váš patron, vaše šťastná hvězda, váš důvěrník. Zapíšu vás do knihy hostů pod aliasy, nikdo se nic nedozví. A vaše apartmá je na mě," hyperaktivní slečna se kvapně zohnula, než nám podala klíč se štítkem tvaru srdíčka s číslem čtyři.
„To po vás nemůžeme žádat, jste laskavá, ale budeme vás muset odmítnout," natahuji se po klíčku.
„Pán před vámi mi tu nechal tolik peněz, že vám z toho zaplatím pobyt na týden a ještě mi něco zbude," zářila na nás jako vánoční stromeček. Vtiskla mi klíč do dlaně a sevřela mi kolem něj prsty. „Váš pokoj je v nejvyšším patře levého křídla, má nádhernou vyhlídku a najdete v něm i zvonek. Zazvoňte si, když budete něco potřebovat, řeknu Sebastiánovi, aby po vás nechtěl vysoké spropitné. Něco mu od pána, co neví jak počítat, taky přihodím. O nic se nemusíte starat, jen si užívejte svoje líbánky," culila se na mě, pak o něco déle na Aquu, jako by jí záviděla její pohádkou romanci. Nevím, jestli je tak ztracený romantik, nebo jen tak důvěřivá blbka.
Tak či onak, máme kde zůstat a za nic jsme nevyplázli ani eris.
...
Autorovy poznámky:
Město jsem si samozřejmě vymyslel, nikde ho nenajdete, alespoň co já jsem si vědom.
Tak konečně dorazili na místo, mají šaty, ubytování, na tom dokonce ušetřili. Je na čase, aby se vše pořádně rozjelo!
Za názor budu rád, tak zatím.
