TAJNÝ CTITEL

Ostatní členové týmu už dávno opustili základnu, jen ona zůstala. Nechtěla jet domů. Nic ji tam nelákalo. Nikdo kromě vrstev prachu na ni nečekal. Nevybavila si, kdy byla naposledy ve svém domě, kdy naposledy spala ve své posteli. Pravděpodobně i květiny už ztratily své listy. Byla zvyklá na 24 hodinové služby, pár posledních hlášení a spisů o nových technologiích už vydrží. Už když vešla do své laboratoře, něco se ji nezdálo. Na stole stála drobná váza a v ní červená růže. Vypadala jakoby byla čerstvě utržená. Přešla k ní a přičichla si. Krásně voněla. Zavřela oči a vůni si vychutnala. Nebylo to poprvé, co našla takový nezvyklý dárek. Už dva týdny nachází psaníčka, dárky a květiny a stále se ji nepodařilo zjistit, kdo je jejím tajným ctitelem. Prohlédla si růži pozorněji. Kolem stonku našla stočený kousek papíru přilepený úzkým proužkem lepicí pásky, aby se vzkaz neodlepil. Opatrně ho sundala a papírek rozvinula tak, aby si mohla přečíst co na něm bylo napsáno.

"Růže se i před tvoji krásou červená."

Když si uvědomila co vlastně přečetla, její tváře zčervenaly. Ještě nikdy nedostala vzkaz, který by byl psaní přímo na její osobu. Vždy to byly jen obecné poznámky, vtipné komentáře, drobné dárky. Z počátku tomu nevěnovala moc pozornosti. Dárky i vzkazy založila do jedné z poliček její skříňky a odmítala nad tím přemýšlet. Byla si skoro jistá, že se jedná o nějakého vojína, který se do ní zamiloval. Chudák kluk. Vždyť Sam měla oči jen pro jednoho. A ten dotyčný už dávno nebyl jen vojínem.

Tenhle vzkaz ji ale nalomil. Svírala ten kousek papíru v ruce a přemýšlela nad tím, kdo by to asi mohl být. Když se ji před očima zjevil obličej Jacka, musela se zasmát.

"To ne, vždyť on takový není," zasmála se. Ale musela si přiznat. Kdyby to byl Jack, vůbec by se nezlobila. Nikdo ji nenapadal. Znovu si přivoněla ke květině. Takové hezké gesto. Bylo to příjemné dostávat takové dárečky, ale na druhou stranu ji znepokojovalo to, že nevěděla kdo ji je dává. Byla z toho trošku nervózní. Sedla si ke stolu, růži i s vázou přesunula na vzdálenější roh stolu a rozevřela si složky, které měla již připravené k tomu, aby je dopsala.

Ještě nebylo ani jedenáct hodin, když zavřela poslední dokument, vypnula počítač a zhasla světla. Chodba zela prázdnotou, jen pár lidí tu a tam prošlo kolem. Byla unavená, oči se ji zavíraly. Došla až ke dveřím od své ubikace. Vešla dovnitř, sundala si kalhoty i bundu a položila se na postel s očima již skroro zavřenýma. Když dolehla a chtěla si položit hlavu na polštář, zjistila, že to, co měla pod hlavou nebyl polštář. Nadzvedla se a rozsvítila malou lampičku, kterou měla na nočním stolku hned vedle postele. Promnula si oči a soustředěně se zadívala na to, co před ní leželo na místě, kde měl být její oblíbený polštář, který si dovezla z domova. Místo nadýchané podložky pod hlavu tam seděl plyšový medvěd s dalším vzkazem zapíchutým za plyšové srdce, které medvěd držel v rukou. Sam se usmála, posadila se a vzala medvěda do rukou. Chvíli ho jen tak pozorovala, poté vytáhla vzkaz a přečetla si ho.

"Tvé srdce zřejmě patří vědě, ale byl bych moc rád, kdyby bylo i mé."

To už Sam poznala, kdo vzkaz psal. A vše ji konečně došlo. Měl komplice. Jak jinak by se jeho vzkazy a dárky dostaly až do její skříňky v šatně? A co skříňky v koupelně? Vyběhla ze svého pokoje a mířila přímo na ošetřovnu. Vletěla do místnosti jako hurikán až se Janet vylekala. "Co se stalo?" vykřikla Janet a nervózně čekala co ji Sam přiběhla sdělit. Už skoro sahala po mobilní lékárničce, když ji Sam chytila za ruku a tímto gestem ji naznačila, že její zdravotnická pomoc není potřeba. Zadivala se ji do očí a ukázala ji plyšového medvěda, kterého do teď skrývala za zády.

"Jack?" zeptala se. Věděla, že tohle jediné jméno bude stačit k tomu, aby Janet poznala, o co tu jde.

"No konečně jsi na to přišla. A že ti to trvalo." Odpověděla s úsměvem Janet a položila ji ruku na rameno.

"A ty jsi mu pomáhala. Udělal si z tebe komplice," rozčilovala se Sam, ale Janet moc dobře věděla, že to Sam myslí dobře. Viděla na jejích rtech jemný úsměv.

"A jak ráda," řekla Janet a věnovala Sam široký úsměv.

"Vím, co mezi vámi je," dodala.

"Ale mezi námi nic není!" bránila se Sam.

"Já vím, ale každý kdo vás dva zná ví, co k sobě cítíte," snažila se Janet celou situaci vysvětlit.

"Byla jsi to ty, kdo Jacka k tomuhle přesvědčil, že?" zeptala se Sam, položila plyšáka na jeden ze stolů a zasunula si ruce do kapes.

"Když on byl tak smutný, když tenkrát za mnou přišel. Nemohla jsem mu odolat. A mimochodem..." pousmála se Janet a přešla k ní blíž, aby Sam slyšela každé její slovo když začala šeptat ..."když ti začal dávat ty dárky, zjistil, že se mu to líbí," dodala.

"Proč za mnou nepřišel hned? Promluvili bychom si," řekla Sam a zadívala se na plyšového medvídka sedícího na stole.

"Ale to by pak nebyla taková zábava. Jak pro něj, tak pro tebe," odpověděla Janet a na výrazu v jejím obličeji bylo vidět, jak si tohle celé náramně užívá.

"A jak se na něj mám jako podle tebe zítra dívat?" položila Sam další otázku. Už to viděla přímo před sebou. Ona a Jack stojící naproti sobě, Jak netušící, že Sam ví, kdo je její tajný ctitel a Jack plánující další vzkaz či dárek.

"Ráno moudřejší večera. Nech to na zítra, běž si lehnout, ať si odpočineš. Myslím, že zítra budete oba dva vědět, jak se k tomu všemu postavit," poradila Janet Sam a vyvedla ji z ošetřovny, dala ji do ruky medvídka a nasměrovala ji směrem k její ubikaci. Sam byla myšlenkami úplně někde jinde a tak se zamyšleně vydala zpět do svého pokoje.

Janet se s radostným úsměvem otočila na podpadku a než došla zpět ke svému pracovnímu stolu, odeslala jednu velmi důležitou smsku. "Konečně!" zaradovala se.

"Zítra bude velmi zvláštní den," zašeptala a vrátila se zpět ke své práci.