Tak trochu ztrapněný Dean, protože nikdo nejsme dokonalý.

„Línej se přetrh," Sam okomentoval Deanovu snahu dotáhnout na molo veškeré rybářské náčiní, plus židličku a lahve piva najednou. Půlku toho během cesty stejně poztrácel.

„Heh, nebudu přeci chodit dvakrát. Pivo?"

„Je šance, že některý z nich nebylo strčený ve tvým podpaží nebo za kalhotama, když si je nes´?"

„Uhm…" Dean se na vteřinu zamyslel „…ne."

„Tak v tom případě odmítnu."

„Fajn, citlivko! Zbude víc pro taťku velrybáře. Dneska zaboduju, cejtím to v kostech!" zamnul si ruce.

„Neslyšel jsem tohle už včera? Jen si nepamatuju číslo, s kterým si se vrátil…" Sam dělal, že se nad tím hluboce zadumal. Pak si hraně plácl do čela. „Jo tak proto! Ona vlastně nula není číslo!"

„Ha-ha! VČERA bylo – DNESKA je!"

„Wow! Škoda, že nemám tužku, tohle moudro bych totiž rád uchoval pro další generace Winchesterů!" Sam ho nepřestával popichovat, pozorujíc, jak Dean morduje rybářskou rozkládací židličku. Po několika sekundách s ní bojoval už tak urputně, jakoby byla posednutá démonem.

„Émm, co to děláš?"

„Co asi myslíš, že dělám?! Rád bych si sednul!" držel ji v obou rukou a třásl s ní. Vypadalo to, že jeden z téhle bojující dvojice byl snad zasažen elektrickým proudem.

„Dostanu se mezi ty tvý zkřížený nohy, roztáhnu je a pak na tobě budu tak dlouho, až se mi z toho bude potit zadek!" páčil kovové tyče a při tom se vztekal.

Sam protočil oči. „Ani nevíš, jak tohle vyznělo."

„Aghrrr! Tahle stupidní…stupidní a…stupidní sesle je důkazem toho, že Peklo existuje! A všichni, kdo se na tomhle čínským šmejdu podíleli by měli pojít na plochý nohy!" prskal.

Samovi prohrábl vlasy slabý závan vzduchu. A ten vždy doprovázel příchod anděla.

„Ahoj Deane. Je všechno v pořádku?" Auriel se objevila na molu, dva kroky od nich.

Sam se zábavou pozoroval, jak se bratrovi změnil výraz v obličeji z „všechny je zabiju" na „dnešní počasí se opravdu vydařilo." Schoval stále nezdolanou židličku za záda, jako by to měl byt důkaz jeho chlapské neschopnosti si s něčím tak banálním poradit.

Ústa se mu prohnula v nechápavé mimice podporována pokrčením ramen. „Jistě, vše OK."

„Zmiňoval si Peklo a jeho nástroj." Auriel zřejmě nebyla v té chvíli daleko. Jak jinak – to, že oni neviděli ji, ještě neznamenalo, že právě v tu chvíli nejsou zkoumáni. Oba už začali tušit, jak se asi cítí laboratorní křeček.

Sam přeskočil očima z anděla na Deana. Větřil zábavu.

„Myslel jsem to obrazně," odbyl jí, otočil se zády a zaškubal za ocelové nohy. Nakopl stoličku kolenem, se zaťatými zuby se s ní „nenápadně" rval jako blázen.

Auriel zaváhala. „Co znamená obrazně myslet? Je to jako přemýšlet v obrazech?" A hned si na to i sama odpověděla. „Ale – to je nelogické. Viděla jsem nádherná díla v muzeích, avšak tebe nikoliv, Deane."

Mezitím, co Sam zvedl v pobavení obočí, Dean v nepochopení hlavu. Vypadalo to, že rybářské křesílko nebude jediné, které mu dá lekci.

Eh, to pivo si dát měl, nehledě na to, kde bylo. A k tomu popcorn.

A také si uvědomil, kde Auriel tráví svůj volný čas. Jistě - tyhle místa pro ni měly studijní potencionál a to téměř v neomezeném množství. Znal pár muzeí, kde by člověk mohl strávit tři dny v kuse a měl by za sebou jen půlku expozic. Heh, člověk jistě – jenže ona stráví tři dny jen zíráním, studováním a zkoumáním věci jedné. Než s takovou pečlivostí prolustruje celou expozici, muzeum ji změní a ona bude na začátku. Ale nevěřil, že by jí to vadilo. Jen zadoufal, že na nic moc nesahá (což si ihned popřel, protože její otisky prstů byly vidět všude, kam se jen Sam podíval a mimo dům se už nenašla věc, kterou by nedržela v ruce) a také, že se příliš nesnaží oživit sekci vycpaných zvířat.

Dean se na anděla otočil s rozčarovaným výrazem ve tváři. „Ale to přeci nemá s obrazy na stěnách nic společnýho!"

Auriel se zamyslela, pak přikývla. „Dobře. Pak tomu tedy nerozumím."

Sam se uchechtl. „To Dean taky ne."

„Sklapni!" bratr na něj popuzeně ukázal, společně se židličkou v pravé ruce.

„Je tohle ten Pekelný nástroj, o kterém si se zmiňoval?" Auriel k němu přistoupila blíž, oči zafixované na tu věc.

Dean si uvědomil svou nepozornost a trhnutím schoval předmět zpátky za záda. „Ehhhmm…ne!"

„Dobře. Protože to vypadá jako obyčejná židle."

Sam viděl, jak bratr chytil barvu. „Obyčejná? Ten konstruktér to musel myslet ze srandy, protože nikdo takhle blbej, aby takovou věc sestrojil, není!"

„Máš kvůli jeho hlouposti tedy teď problémy?"

„Co? Ne!"

„Tak proč si na ní nesedneš tak jako Sam?"

„Nechce se mi!"

„Proč?"

„Grrr! Prostě – víš co! Sedni si na ní sama, když seš tak chytrá!" vrazil jí tu diskutovanou věc do ruky.

Auriel ji převzala skoro posvátně. „Dobře. Děkuji ti." Byla vždy zdvořilá.

Dean si skoro posměšně dal ruce v bok, sledujíc jí, jak pátrá po způsobu funkčnosti. „Jo? Trochu předčasná vděčnost…"

Ozvalo se kovové cinknutí, nohy se rozložily a s ním i Deanova hrdost.

Sam se poškrábal na tváři, jen aby skryl nával smíchu. Bratr ho svým vražedným výrazem málem zabil.

Auriel se posadila na křesílko a hned vzala do ruky Deanův prut. Ten jen zapal nad její nevědomou kuráží po dechu.

„Mohl bys mne naučit s tímto zacházet, Same?"

A Dean nemohl uvěřit ani tomu, že si za učitele vybrala jeho mladšího bratra.

„Jistě," Sam si k ní přitáhl svou židličku velice demonstrativním způsobem a zvedl k jedinému stojícímu hlavu.

„Vidíš? Měl jsi být taky chytrý a seděl bys."

Dean si založil pokořeně ruce na prsou, stáhl rty do úzké čárky. Hlavou mu proběhla hříšná myšlenka, jestli mu v Pekle nebylo líp…