Důkaz, že nejen Auriel se dokáže chovat jak velké dítě.

Část první – Deanova letadla.

„Myslel jsem, že jedeme do města. Proč nejedeme do města?" Dean se ohlédl po odbočce, kterou právě minuli.

Sam za volantem zavzdychal. „Nejedeme do města. A nikdy jsme neříkali, že tam míříme."

„A kam teda jedeme?"

„Deane! Ptáš se jak malý dítě už od chvíle, co jsem nastartoval. A já ti už po stopadesátý říkám, že je to překvapení!"

„Prostě seď a užívej si to, synku!" Bobby ho povzbudivě ze zadní sedačky poplácal po rameni.

Dean si uraženě založil ruce na prsou – nejenže ho nenechali v rámci téhle jejich supertajné cesty řídit jeho Bejby, ale ještě se oba dva už od včerejška chovali divně. V případě Sama, divně divně.

Tak jak si asi představují, že by si TOHLE mohl užívat?

Otráveně se otočil k okýnku, ale koukat ven mu nevydrželo ani minutu. „Už tam budeme?"

Sam ve snaze se ovládnout našpulil pusu. „Ne."

Starší Winchester se vrátil ke svému odrazu ve skle bočního okénka. Tak na vteřinu. „A teď?"

„Můžeš s tím přestat? Je to k zbláznění! Bobby, proč mu taky něco neřekneš?" Samovi po půlhodinovém neustále se opakujícím tématu kam a proč jedou, už nervy vytéct musely.

„Utněte to oba dva nebo to udělám já!" ozvalo se výhružné zavrčení.

„Já jsem s tím nezačal -" bránil se.

„Ale začal!" prsknul Dean.

„Zmlkni, blbečku!"

„Proč nezklapneš sám, pitomče?"

„AU!" – to Bobbymu došla vzadu s oběma trpělivost a přetáhl každého z nich po temeni svou kšiltovkou. Teď tu před ním seděli, drbajíc si postižené místo na hlavě a jistě s velmi ublíženým výrazem ve tvářích (což jen tušil) - ale hlavně, že byl od nich klid. „Aspoň nemůžete říct, že jsem vás dva idioty nevaroval."

Chvilku byl na ´pískovišti´ klid, než se Sam natáhl, aby zapnul rádio. V tu chvíli schytal od Deana plácanec přes ruku, jen to mlasklo. Nevěřícně na něj pohlédl.

„Kam si myslíš, že saháš?!" teď to byl Dean, který nebezpečně vrčel.

„Co je? Jen chci pustit - " nedořekl, protože se dopustil stejné akce, která měla na chlup stejnou reakci – nápřah a mlasknutí.

„Řek´sem, kam si myslíš, že saháš!"

Sam na nic nečekal a v návalu pomstychtivosti mu to oplatil. Hned na to se strhla mezi nimi prudká šťouchanice, kdy oba šermovali rukama, aby jeden bránil druhému, ten druhý se snažil si prosadit svou a ještě u toho šoférovat. Do té doby, než se za nimi zvedl hurikán.

xxxxx

Bobby dořídil na určené místo s oběma na zadní sedačce, kam je po té jejich dětinské rvačce vyhodil. Každý seděl uraženě nacpaný ve svém rohu, chvílemi se zabývající sledováním ubíhající krajiny a hned na to se kopajíc, když si mysleli, že se po nich nedívá. Připadal si, že veze dva osmileté cizí spratky a ne dospělé muže a k tomu bratry. Už ani nekomentoval jejich škleby a vztyčené prostředníčky, které vytahoval jeden na druhého ve snaze se takto mlčky urážet. Byli to fakt idioti, ale miloval je jak svoje vlastní.

Hned jak Dean zjistil, kam míří, přestal s opičárnami a přimáčkl nos na sklo. „Jedeme na vojenské letiště? Cool!"

Bobby se na něj usmál do zpětného zrcátka. „Tak ses dočkal, co?" A pak mrkl na Sama. Tohle mělo být pro staršího z Winchesterů opravdu velké překvapení. A vůbec se nejednalo o letadla.

Dělali na tom se Samem několik dní, zařizovali, sháněli, upláceli. A když se zdálo, že všechno stejně bude marné, ozval se člověk, který se o celé akci dozvěděl zhola náhodou, znal seržanta Johna Winchestera ještě z dob vojenské služby a proto mu bylo to příjmení tak povědomé. Stačil jeden telefonát, slovo dalo slovo a najednou bylo vše nachystáno.

A teď je čekala ta zábavnější část. Bobby při příjezdu k bráně ukázal propustku, která jim zajistila bezproblémový vstup. Se svým člověkem se měli sejít u hangáru 3. Už teď byl Dean jak u vytržení, co potom, až zjistí, kvůli čemu tady vlastně jsou.

„Týýý vole – výsadkový C130 Hercules! Huh! A támhle C17 Globemaster! Hele, hele! To je C5 Galaxy! Sammy dívej, dííívej!" hrábnul po bratrovi a přitáhl ho k okénku. Vyjmenovával a ukazoval, s očima navrch hlavy, zářícíma, jak dva zelené smaragdy na slunci.

„Hele, támhle je ňákej bombardér," Sam chtěl být taky za chytrého, ale Dean jeho snahu smetl poklepáním si na čelo.

„Tohle je transportní letiště, ty inženýre. A to je Airbus 400M Atlas!" zakroutil nechápavě hlavou, jak může něco tak zásadního Sam nepoznat.

Bobby přesně věděl, kdo se tu potatil. John Winchester byl machr přes všechno, co jen na dálku smrdělo jakýmkoli motorem. A Dean v tomhle otce neskutečně kopíroval.

Boj byl zapomenut, teď se oba dva mačkali jeden na druhého ve snaze vidět vše a pokud možno najednou. Dean vřískal pokaždé, když spatřil něco dalšího, něco nového, nebo něco většího, Sam se neustále ptal kde.

xxxxx

„Pan Singer?"

„Stačí Bobby. A vy musíte být major Lawrence."

„Stačí jen majore," oba muži si potřásli rukama.

„Tohle je Sam a … Kam se ten kluk zase ztratil! Deane! Krucinál! Měl si čekat tady!" Bobby už z něj začínal být sám na palici, uhlídat ho mezi všemi těmi stroji byl úkol pro SWAT.

„Pojďte se podívat, chlapi! To je kráska! Wow! Woohooo! Salutuju a přísahám na její boky!" Deanův rozjařený hlas se ozval z vnitřku hangáru.

„Co tam ten idiot - " Bobbymu zatrnulo, že pokud se takto starší z Winchesterů vyjadřuje o nějaké poručici, budou odsud eskortováni hodně rychle a hodně daleko.

Vojenské garáže byly obrovské, letadla v nich snad ještě větší. A u jednoho z nich se motala malá postavička, která se právě teď snažila vyškrábat na gigantickou pneumatiku. Bobby si oddychl, že je to jen guma od kola a ne podprsenka s hodností, kterou se Dean snažil zdolat.

„Juhůůů! Jsem pán světááá! Nebudete mi věřit, ale právě jsem si z těch pokladů a hlavně tady ze slečny Belly Osprey stříknul do trenek!" hulákal.

Sam si plácnul v rozpacích do obličeje, Bobby nasadil výraz „vyřídím si to s tebou jen co slezeš" a major se usmíval.

„Tak tohle musí být Johnův prvorozený – pamatuju se, že o něm hodně mluvil."

„Ne určitě tolik, jak on bude mlít o tomhle místě!" prohodil k němu Bobby.

„Deane! Tohle není to, proč jsme tady!"

„Jsem na vojenským letišti s harémem neskutečných krasavic – Bejby mě sice bude nenávidět, ale já tu rozhodně pro TOHLE jsem!" poskakoval na vrcholu obřího kola.

Major se obrátil na Sama. „Bejby? Jeho žena?"

„Jeho auto," až omluvně mu odpověděl.

Armádního to rozesmálo. „Myslím, že pokud ho budeme chtít dostat dolů, budeme mu muset nabídnout něco víc. Řekněte mu, jestli by se nechtěl podívat dovnitř kokpitu."

Sam na něj vytřeštil oči. „Opravdu? Protože to by ho udělalo fakt šťastným. Ale…" hned na to obdařil šarži lítostivým pohledem. „Vás tahle nabídka bude mrzet."

„Říkali jste, že má narozeniny a zmiňovali, že si prošel těžkým obdobím – berte to jako terapii a já jako začátek splátky dluhu, který jsem u Johna měl a za jeho života mu to nestačil vrátit."

xxxxx

„Sedej, Sammy, budeš můj druhej kopilot!" Dean ho stáhl do pilotního křesla. Sám už měl nasazenou přilbu s mikrofonem a letecké brýle.

Sam musel uznat, že jeho bratr by se výborně vyjímal na armádních náborových letácích. Vypadal profesionálně a navíc mu to slušelo. Muži by chtěli být jako on a ženy by ho zbožňovaly.

„Co je?" Deana jeho zírání znervózňovalo.

„Nic. Jen – bavíš se?"

„Ou, yes! Zbožňuju to tu," bratr položil ruce na řídící jednotku. „Ale neříkej to Bejby – žárlila by!"

Sam protočil oči. Snažil se dostat na hlavu druhou přilbu, ale nebyl v tom moc šikovný. Až, když mu ji Dean mlčky natočil do správné polohy, zapadla na místo. Připláclo mu to vlasy do očí, proto pár sekund trvalo, než si je zastrkal po obvodu.

Teď na něj nechápavě zíral Dean. Sam se cítil připraven a proto mu ukázal palec nahoru.

„Ježíši, vzal jsem sebou Eleanor Rooseveltovou!"

„Myslel jsem, že nesnášíš lítání!" vrátil mu to.

„Jenže teď jsme viditelně na zemi. Ale vezmi si pro jistotu tohle," Dean mu hodil do klína malý batůžek.

„To je padák?" zajímal se Sam.

„Éééhm…jo." Dean ho pobaveně pozoroval, jak si to cpe na záda.

„Nějakej malej, ne? To mě má jako unýst?" nezdálo se mu to.

„Je to ekonomický balení!"

„Aha. Tak už vím, na co jdou moje daně," Sam si chytil popruhy na ramenou, jakoby měl za několik vteřin vyskočit nad Pacifikem.

„Připraven?" Dean ho poplácal po přilbě.

„Oh, já už se narodil připravenej, seržo!" vypadalo to, že ta hra na vojáky chytla i Winchestera mladšího.

„Amerika je na tebe hrdá, vojíne Trotle!"

„Díky, seržante Kašpare! Jsem pro svou vlast připraven zemřít jako vlastenec!"

„Spíš umřeš jako pitomec!" Dean se na něj zašklebil – a hlavně na ten malinkatý batůžek, který si Sam tak hrdě připevnil na záda. Padák by se mezi náhradním vojenským oblečením, zahrnující i spodní prádlo, hledal marně.

xxxxx

Po dvaceti minutách to Sama přestalo bavit a dalších dvaceti dostali ven i Deana.

Sice poletoval mezi stroji dál jako šílenec a vykřikoval jejich označení jak hlasatel čísla na bingu a kdyby mohl, jistě by si nějaké propašoval domů. Dokázal si představit a jako jediný z toho byl nadšený, jak by se vyjímala C5 Galaxy na Bobbyho pozemku, hned vedle jeho černého Chevroletu.

Skoro fňukal, že musí hangár opustit. Jeho tragédie byla ovšem ihned zapomenuta a to v momentě, kdy mu byla představena ta hlavní atrakce.

Oči mu málem vypadly z důlků, čelist poklesla ke kolenům.

„Takže můžeme už konečně opustit letadla a věnovat se tvému dárku?" Bobby ho vzal kolem ramen.

„To je…to je…" Deanovi konečně na vteřinu došly slova. Jak osvěžující.

„Myslím, Bobby, že oslavenec bude po dnešku potřebovat přebalit," Sam se zasmál. Tušil, jaký to bude mít asi na bratra účinek a proto na tom s druhým mužem tak tvrdě pracovali. Protože neznali nikoho jiného, kdo by si výsledek jejich organizačního maratonu zasloužil tak, jako právě Dean.

„Myslím, že jsem právě umřel a narodil se do dokonalého světa," hlesl vedle něho.

I Sam ho vzal kolem ramen.

„V tom případě – dvakrát tak hezké narozeniny, Deane!"