Jak těžké může být na pár minut uhlídat jeden jablečný koláč.

Sam došel do kuchyně a překvapily ho dvě věci: to, že byl Dean doma, aniž by ho slyšel přijít a taky jeho divné počínání.

Bratr čichal k otevřené troubě. Hned na to, jak lovecký pes hnán pachem štvané kořisti, přešel k lednici. Hrabal se v ní několik vteřin, stejnou dobu koukal do mrazáku. Vydal nespokojené zamručení, sehnul se pod pult, postupně zotvíral všechno, co mohl, Sam dokonce slyšel rachocení posouvaných hrnců.

„Kde to je!" brblal a vrátil se znovu k troubě, kam strčil celou hlavu a rozhlížel se kolem dokola, jako by byl na vrcholu Empire State Building.

„Pokud chceš spáchat sebevraždu tak jen malá poznámka na začátek – tohle je elektrická trouba!"

Dean úlekem nadskočil, až se praštil do týla o vrchní rošt. Mnul si postižené místo a trochu nasupeně se na něj otočil. „Kde je můj narozeninový pie!"

Sam zvedl obočí. „Co?"

„Vím, že tu je!"

„Kdo?"

„Někam si ho schoval!"

„Koho?"

„Chmmm!"

Sam samovolně zašilhal na polici s kořením – bylo to místo, kam se sotva vešly malé kořenky dvěma řadami.

Bratr jeho pohled zachytil. „Ha! A mám tě!" hned se tam rozehnal a ve svém maniakálním a slepém chtíči tu úzkou římsu začal překotně přerovnávat.

Sam zvedl zrak ke stropu, potažmo k nebi a neviditelnému Bohu. „To ty sis ho vybral."

xxxxx

Sam se z kuchyně vytratil do svého pokoje. Vonělo to tam jak v babiččině pekárně. Radši by měl vyvětrat, protože až ten koláčový nadrženec dole dojde k prozření s jakým nesmyslem ztrácel čas, bude hledat viníka.

Otevřel okno, talíř s ještě teplým jablečným koláčem posunul mimo průvan, aby hned nevychladl.

Dean vytušil jeho existenci správně, teď bylo otázkou času, kdy a kde ho objeví. A nebo se k takové informaci prostě dostane násilím, které by neváhal na Sama použít.

Olízl si prsty, na kterých mu ulpěla troška toho zázraku. „Mňam! Tak tohle je koncert."

I v koupelně, kam si šel ruce opláchnout, ho ovanula sladká jablečná vůně a s ní ho v těsném závěsu minuly dva páry tmavofialových třepotavých křídel.

„Uf, tak to je síla – voní to až sem - "

Hned na to mu padl zrak na motýla, který přistál na bílém ručníku. Málem ho trefil šlak! Zepovy tenké nohy a dlouhý nenasytný sosák byl obalený žlutou tekutinou – vypadal jak včela, která se po náročném dni vrací do úlu. Akorát, že Zep mlsal na zakázaném ovoci.

„Ty si se v tom ráchal!" Sam na něj vytřeštil oči.

V sekundě se vrhl zpátky zkontrolovat újmy, kterých si předtím nevšiml. Uprostřed byla kůrka trochu prolomená a náplň malinko rozpatlaná. Nic, co by stálo za řeč, ale preciznímu Samovi to málem vytrhlo srdce. „A já ti věřil," byl zklamán Zepovou neposlušností.

Chvíli na tu nepatrnou vadu na kráse zíral a snažil se uklidnit. „To bude dobrý – dám tam svíčku a nikdo nic nepozná. Ne! – svíčky Dean nesnáší! Zamaskuju to šlehačkou! Jasně!" plácl se do čela.

Když Zep proletěl okolo, přitiskl si ochranářsky talíř k sobě. „Ještě jsme spolu neskončily, lízale! A chraň tě ruka Páně, jestli najdu otisky tvých špinavých nohou u sebe v posteli. Čuně!"

xxxxx

Sam vyhodnotil, že v domě není koláč v bezpečí. Dole po něm čmuchal Dean, nahoře Zep. Kolem bylo moc psů na jeden pie.

Proto ho pečlivě zabalil a urychleně odnesl zadním vchodem přes zahradu do kůlny.

„Doufám, že se Bobby brzy vrátí, ať už tohle tajnůstkaření ukončím," opatrně ho pokládal na polici s květináči.

„Ahoj, Same."

Nadskočil a s ním i talíř. Málem šlo všechno do koláčového hajzlu.

Nejprve udělal krok vzad, tím opustil jeho bezprostřední blízkost a pak teprve se otočil.

„Castieli," spolkl vše, co měl na jazyku. Tenhle anděl, i když ho znal jen krátce a i skrze to krátké období se potkávali jen zřídka, v něm vzbuzoval respekt. A stále byl pro něj velkým otazníkem.

„Mohu ti pomoci?" zašmejdil modrýma očima za jeho záda. Sam by přísahal, že se v nich mihla zvídavost.

„Vše mám pod kontrolou."

Castiel jen kývl. Zůstal však stát na místě a jen se díval. Hned na to naklonil hlavu mírně do strany jak zvědavé štěně. „Něco cítím. Neurčitý pach, který však není iritující."

„No, tomu se říká vůně."

„Myslím, že přichází z toho předmětu, s kterým jsi manipuloval," anděl na oválný balíček upřel pohled.

„Tak to zcela jistě."

„Mohl bych se podívat?" projevil ihned zájem.

Samovi se nechtělo. Snažil se koláč držet přikrytý – teplý chutnal nejlépe. „Uhm, no víš, je to dárek. Nechci ho tu teď vystavovat, má to být překvapení."

„Je tedy důležitý?"

„Ano. Je určen přímo k jedněm speciálním narozeninám."

xxxxx

Auriel se objevila po boku prvního anděla v momentě, co za Samem zapadly dveře.

„Tvá přítomnost mne těší, Castieli. Doprovází tě rozkazy od archandělů?"

„Jejich zájem se teď upírá jiným směrem. Jsem tu z vlastní vůle."

Přikývla. „Když tě neváží povinnosti, mohli bychom - " zarazila se a její výraz očí se změnil na plaše zmatený. Udělala krok vpřed a přičichla Castielovi k baloňáku. „Přinášíš sebou akceptovatelný odér jablek."

„To je tvůj mylný dojem. Ta vůně pochází z dárku," anděl hned použil slovo, které mu Sam vysvětlil.

„Dárek? Máš ho tedy uložen v ošacení, Castieli?" ve své úctě k němu čichala jak ke vzácné květině.

„Nemám důvod. To Sam ho přinesl," konečně ji ukázal pravého původce.

Ihned ji zaujal. „Co je to?" dloubla do toho prstem.

„Jak bylo řečeno - dárek."

„Znáš obsah?" zkoumala to.

„Ne. Ale je důležitý."

„Proč?"

„Je určen k narozeninám, které jsou velmi specifické."

Auriel se rozšířily oči. Vzpomněla si na slova, která jí dnes řekl mladší z Winchesterů. „Já mám dnes narozeniny, Castieli."

„Andělé nemají narozeniny - "

„Proto jsou ty mé neobyčejné!" Auriel to dávalo smysl. I to, že: „Ten dárek je tedy míněn pro mne."

xxxxx

„Vypadáš šťastně, Auriel," Sam vyšel na dřevěnou verandu s hrnkem čerstvé kávy v ruce. Během několika málo minut jeho au – pair povinnosti skončí – Bobby se vracel z města s dalším překvapením pro bratra a on dokázal udržet, i přes veškeré nástrahy od obyvatelů domu, pie v tajnosti a skvělé kondici.

Dean se dočká svého vytouženého koláče a hlavně mu už konečně dá pokoj. Ani nevěděl, co ho těší víc.

„Děkuji," otřela si prsty do kalhot.

„Smím se zeptat, co je příčinou?" usrkl. „A zkus vynechat Boha."

„Obdaroval si mne. A" podívala se na něj skoro shovívavě, „Boha můžeš ignorovat, ale neočekávej od něj to samé."

Vedle Auriel se snesl holub, který se stal nedílnou součástí Bobbyho pozemku poté, co ho anděl oživil a začal zuřivě zobat. Vypadal jak naspídovaný šicí stroj. Pohladila ho ukazováčkem po zádech.

Sam pokrčil nechápajíc rameny. „Nepamatuju si, že bych ti něco dával."

„Mohu ti to připomenout," sáhla za sebe a ukázala mu nějakou rozdrobenou hroudu.

„Ani nevím, co to – o můj Bože!" v sekundě mu lok zaskočil v krku. Jediný, co ho navedlo k identifikaci té pozůstalé zrůdnosti, byl talíř. „Co jsi - " rozkašlal se. „Kde jsi - "

„Říkal jsi, že dnes je den mého zrození. A Castiel mě upozornil na dar, co jsi zanechal v kůlně. Bylo od tebe chytré to ponechat na takovém místě," vzala plátek kůrky a rozdrobila ho sivému opeřenci, který, ač to bylo k nevíře, zvýšil zobací rychlost a cpal se jak nezřízený. Sam z toho pohledu skoro zaúpěl.

Vážně to od něj bylo chytré? A to až tak, že veškerá tahle jeho šaráda kolem jednoho koláče končí v holubím voleti? V ptákovi, kterého se snažil aspoň ignorovat, navzdory tomu, že ho nesnášel!? A nedej Bože, aby se tohle kdy Dean domákl – Sob, tak ho bratr pojmenoval. Ale ne v úmyslu ho domestikovat – nýbrž z důvodu, že řvát na něj „sonofabitch!" pokaždé, když mu podělal auto, bylo moc dlouhé.

„Bylo to ode mne stupidní!" Sam nemohl být stávající situací víc rozčarován.

„Mýlíš se. Znáš má oblíbená místa, a proto si věděl, že i domek s nářadím často navštěvuji. Bylo velmi důvtipné umístit tento koláč právě tam. Mohl ses takto spolehnout, že mnou bude nalezen."

Sam na ní zůstal s neuvěřením zírat, když hrábla svým andělským prstem doprostřed hroudy, chvíli lovila uvnitř a obratně vytáhla na světlo boží parádní kus, který, než ho stačila donést k ústům, se jí rozlil mezi prsty ostatní a ona je s požitkem oblízala dočista. „Náplň je nejlepší."

Jediné, na co se zmohl, bylo říct jí, že existuje vidlička. Pokrčila rameny. „Jenže ta je v domě."

Takže tahle katastrofa nebyla dílem toho malého okřídlence! A on se konečně mohl zlobit na někoho sobě rovnému. Skoro.

„Myslel jsem, že andělé nejedí!" řekl dosti důrazně.

„Nemusí, ale můžou," zahuhlala plnou pusou. Zvedla k němu oči plné spokojenosti. „Mám takové narozeniny, jaké si mi přál. Hezké."

Sam cítil, jak ho zloba a vztek opouští. Opravdu chtěl té bytosti, která seděla na schodech a dloubala do jeho tak dlouho chráněného koláče, aby se dostala k vnitřku, začít spílat? Měl jí smazat ten nadšený výraz z tváře tím, že to všechno, v co věřila, bylo nachystáno pro ni, vzešlo jen z jednoho velkého nedorozumění?

Jenže co teď?

A o vteřinu později mu byly jeho další kroky zcela jasné.

„Samééééé!"

„Woops! Myslím, že někoho v domě drží stále mlsná. Budu potřebovat jedno expres doručení, Auriel," ve spěchu k ní přistoupil. „Pie ráj."

„Prosím?"

Chytil její předloktí. „Umm, tak do města. Zbytek dojdu."