…protože Deanův pomyslný pohár trpělivosti nikdy tak ukrutně nepřetékal!

Plesk!

„Son-of-a-bitch! Tak tohle byla poslední kapka!"

Sam si vyložil nohy na lavici umístěné na verandě, čímž ji celou zabral. „Kapka? Spíš valník."

Dean právě skončil s hodinovou očistou exteriéru své Bejby. Blýskala se jak černý diamant a on se v tom lesku vzhlížel stejně tak pyšně, jako její černočerný odraz v jeho zelených očích nemohl vytvořit většího kontrastu.

Vzápětí mu ta obdivná něžnost byla vymazána z obličeje obrovským cákancem, který se rozstříkl po přední kapotě.

Byl tak extrémní, že zastínil i ten romantický pohled na smaragd zasazený do ebenu.

Teď měl v očích obraz jen nechutné trusově bílé versus smrtelně narušené černé.

A v té nastalé a neúprosné odvetě to byl freaking Winchester versusholubí fucking mrtvola.

„Ten zkurvysyn kadí, kudy lítá!" Dean se za zvuku nadávek protáhl skrze otevřené okénko a otevřel přihrádku v palubní desce. „Za to, že jsem dopustil, aby moje trpělivost zašla tak daleko budu nenávidět sám sebe ještě hodně dlouho!" vinil se. Až tíha jeho stříbrné zbraně v dlani mu vrátila sebeúctu.

„Ukaž se, kaďomile!" hulákal s pohledem upřeným k nebi a revolverem schovaným za zády. Snad, aby si holub nevšiml?

„Ukaž se, ať ti můžu nacpat do tý tvý opeřený prdele pozdrav! Dneska jsou mý narozeniny a ty mi tím splníš jedno z dalších přání!"

Číhal. Skenoval. Lovil.

Trpělivost. Vytrvalost. Vítězství.

„Ahoj Deane. Omlouvám se, ale účel tvého úmyslu jsem zcela nepochopil. Tvé pozdravy jsou u mne vždy vítány, avšak pokud ses je rozhodl sdělovat zadní části tohoto půjčeného těla tak nevím, zda jim budu schopen plně porozumět."

Anděl. Doslovnost. Zvednutý tlak.

Zíral na něj, teď on sám zmaten situací a ztracen v jeho slovech. „Cože?" vzdal to.

„Mluvil si k nebi, Deane a volal si."

„Ne…teda jo. Sakra! Ale to nebylo určený tobě, Casi!"

„Ou. Poté tedy indicie, které k tomuto určení vedly, byly mnou nesprávně vyhodnoceny."

Stál před ním s přimhouřenýma očima stočenýma k zemi a vypadal, že nad svým omylem vážně přemýšlí. „Hm, tázal sis tedy jiného anděla?"

Dean z něj začínal být nervózní. Zdržoval ho od popravy.

„Je čas vyrovnat s Kadimírem účty!"

Castiel znovu zapřemýšlel. „Neznám žádného anděla s takovým jménem. Avšak pokud je ti něčím povinován a ty si s ním přeješ promluvit, pozeptám se ostatních bratrů."

Deana ovanul proud vzduchu jak Castiel snaživě odstartoval.

„Jéžíš!" plácnul se do čela. Ten andělský lidomil pomotá, co může a s tímhle si v nebi utrhne pořádnou ostudu!

Zachytil Samův pohled.

„Co!" rozhodil v nechápavě obranném gestu ruce.

Bratr nad ním mlčky zakroutil hlavou a vrátil se ke čtení.

„Zase sem neprávem obviněnej! A to se mi stává celej život!" musel se politovat.

Vzápětí mu štěstíčko přeci jen ukázalo svou vlídnou tvář. A to přímo na otevřených dveřích garáže.

V Deanovi se nahromadil adrenalin. Konečně si na té špinavé kryse shladí žáhu!

Nečekal a zamířil. „Tohle je za Bejby, sráči!"

Se zvukem výstřelu se rozprskla lampa zavěšená nad vchodem. Rty se mu stáhly do přísné linky. I mistr tesař…

Zmáčkl spoušť znovu a pak ještě jednou. Druhá kulka odštípla dřevo několik centimetrů od holuba, třetí vlétla dovnitř garáže, odkud se ozvalo ostré kovové cinknutí.

„Co to, sakra…!" stáhl nevěřícně ruku se zbraní. Pokud kdy míjel, bylo to proto, že chtěl. Což ovšem nekorespondovalo s jeho momentálním zabijáckým chtíčem a tím, že třikrát minul.

A pak se z garáže vyřítil Bobby. S dvouhlavňovou v ruce a zastrašujícím výrazem ve tváři. Zuřivě se rozhlédl po pozemku, hledajíc nepřítele. Jenže stál tam jen Dean a tupě zíral do ústí svého revolveru.

„Co se děje!"

„Nevim, ale mnou to není. Tu řitní rouru nad tebou musí něco chránit!"

Bobby v nepochopení zvedl hlavu, avšak neviděl nic než…

„Tys rozbil mou lampu, zničil dveře a prostřelil bok auta, který jsem právě spravil jen kvůli tomuhle ptákovi?!" jeho hlas i pohled ztvrdly.

„Výčet všech těhle věcí mu připiš na účet!" svalil na něj vinu. Pak se ušklíbl. „Vsadím se, už ho začínáš taky nenávidět, hm?!"

„Idiote!" Bobby by jistě pokračoval, kdyby se holub nezvedl a nenamířil si to rovnou k Impale.

„Tak ty budeš ještě provokovat!" Dean bojoval stejně urputně jako s každým jiným démonem. Tvář stažená soustředěním, planoucí nenávistné oči a pevně sevřená sanice indikovaly všem v okolí, že nebude konec, dokud on neřekne, že je.

Tahal za spoušť a pronásledoval ptáka horkými kulkami. Po okolí se rozléhalo práskání výstřelů, které následovaly v rychlém sledu.

Nevšímal si rozstřeleného květináče, díry v okapu ani Sama, který se přehoupl přes lavici a zalehl pod ní ihned po té, co mu jedna z těch bláznivých střel lízla stránku knihy a zaryla se do dřevěného opěradla. Jistotu mu tenhle úkryt však nedával vůbec žádnou.

„Přestaň! Přestaňpřestaňpřestaň!" křičel vyděšeně. V téhle smršti, kde nic nebylo pod kontrolou, bylo jen otázkou času, kdy někoho zraní.

A k tomu měl Dean nejblíže, když holub opsal křivku, vracel se směrem k němu a on, s posledním nábojem, vyčkával.

Bobby na něj řval, Sam křičel, jenže tohle – tohle bylo důležitější!

„Ještě ne, ještě ne, ještě ne…" zklidňoval se. Až, když pták klesl na úroveň jeho výšky, vítězně se ušklíbl. „Mám tě!"

V tu chvíli mu střelnou dráhu zastoupila Auriel.

„Do prdele!" spíš instinktivně, než by tomu chtěl, trhl rukou, vychýlená střela zasáhla hrnek s nedopitou kávou položený na verandě pod lavicí. Sam si v šoku otřel hnědou tekutinu z tváře.

„Tohle už, prosím, nedělej!" její výraz a tón hlasu nebyly v přímé úměrnosti s použitým slovem „prosím."

Dean si v první sekundě nebyl jist, k jakému skutku se to její „nedělej" vztahuje.

Rozhlédl se kolem, aby to zjistil. Bratr byl z nějakého důvodu zašoupnutý pod lavicí, Bobby se k němu hnal s pěnou u pusy a zatnutými pěstmi, pár květináčů se válelo po zemi, z děravého sudu tekla čůrkem voda…

A na rameno anděla právě přistál jeho nenáviděný nepřítel. Opeřený hrudníček se mu udýchaně nadzvedával, z té honičky byl i poněkud rozčepýřený.

Ale ne tak, jak se právě teď rozčilením nadouval Dean. „To – pod tvojí je ochranou! PROČ?!"

„Je to živá bytost."

„Jenže to jsou švábi a krysy taky!" prsknul.

„Ano."

Po tváři se mu rozlil ´cože? ´ výraz.

Nikdy by to nepřipustil, a kdyby se ho na to někdo zeptal, okamžitě by to popřel, ale – občas si při rozhovorech s anděly cítil marně.

„Ďábelský skutky nepřicházejí zpod zemí, ale shora!" vyjádřil svou myšlenku nahlas.

Bohužel před andělem, který byl nebeským patriotem do posledního peříčka. Deanovi se za to rouhání dostalo prvního varování (které přejmenoval na striky. Máš tři a jdeš z kola ven!).

Auriel, stejně tak jako když se zhasne světlo, celá potemněla. Její postoj se změnil z obranného na ready to kill.

I ten okřídlenec na jejím rameni se jakoby schoulil do sebe.

„Nejen zbraně dokážou rozpoutat válku, Deane. Myšlenky a slova jsou stejně tak mocná a dají se snadno zneužít."

„Fajn!" i přes její osobní kázání se nechtěl vzdát. „Jak bys potom vysvětlila tohle? Já to jako projev míru nevidím!" v záchvatu žalování ukázal na tu ´pohromu´ za sebou.

Natáhla krk, aby viděla. „Je to jen trus."

„Je to žíravina na mém autě!" pro větší pochopení a dramatičnost teď pro změnu ukazoval na sebe. „A pochází tady od tvýho kamarádíčka!" zašermoval prstem proti němu.

„Řeknu mu tedy, aby své vyprazdňování vykonával mimo tvůj vůz a tento pozemek."

„Ty mu to - " nevěřil, dokud se nenatočila ústy k holubovi a nepromlouvala k němu polohlasně jazykem, kterému nerozuměl. Opeřenec se k jejím rtům zvědavě natahoval, takže to vypadalo, že si spolu šeptají.

Díval se na tu scénu a z hlouby jeho tolik pošramocené duše, v tom kusu okoralého a zatvrzelého já, probublal pocit laskavosti. Samozřejmě, kdokoli by měl tolik drzé odvahy ho z takového vteřinového rozpoložení obvinit, by byl na místě tuhej!

„No to mě poser!" uklouzlo mu. Pak si uvědomil svou nerozvážnost pronášet něco takového v její přítomnosti. „Tedy myšleno obrazně. To znamená NE doslovně! Jakože to nemyslím vážně! Kruci - zapomeň na to!" polkl v představě něčeho tak zvráceného do čeho se právě zamotal. ZAPOMEŇ, že jsem kdy něco takového před tebou řekl!"

Tohle Auriel naštěstí pochopila převelice rychle. „Dobře. Máme tedy dohodu. Já na to zapomenu a ty se již nebudeš snažit eliminovat tohoto živočicha."

Dean se i ve své nastávající potupnosti stačil pozastavit nad tím, jak je možné, že je Auriel tak obratná v uzavírání dohod. Zvláštní.

„Chmm."

„Děkuji," jeho nic neříkající zachrchlání brala jako závazné ano. Obrátila se a zamířila k Samovi, který se za zvuků nadávek a oprašování zvedal ze země. Holub na jejím rameni se otočil. Naklonil hlavičku a Dean tuto jeho provokativní pózu neustál.

Bastarde! vypustil němě z úst, namířil na něj ukazováček a poté si ve smrtelném gestu tím samým prstem přejel pod bradou. Budeš krvácet!

Hned na to se mu v zorném poli objevila nepříčetná Bobbyho tvář. „Ty šáhlej maniaku!"

Neměl by, v den výročí svého narození, být jeho život oslavován?