MALÁ LEŽ, KTERÁ DEANOVI NEVYŠLA.

„Ne."

„Deane…"

„NE!"

„Ale…"

„Kterému z těch ne jsi nerozuměla?"

Zaváhala. „Nerozumím této otázce…"

Zatnul zuby.

Pokoušel se jí už hodnou chvíli vypakovat z motelového pokoje, kde měl v plánu si nezávazně užít.

Té drobné servírce z bistra od naproti za pár okamžiků začíná pauza na oběd a on z těch třiceti minut, které ho s ní čekali, neměl v úmyslu strávit ani jednu s Auriel.

Jenže ona se z nějakého důvodu odsud nechtěla hnout.

Šmejdila očima po místnosti, hltala všechno, na co jen dohlédla. „Myslím, že vím, proč jsi tu," hodnotila velkou postel.

„To těžko…" odfrkl si.

„Chceš odpočívat," popošla k ní.

Hlavně ať si…

Posadila se na kraj. „Ostrážím tvůj klid."

…nesedá.

Ztrácel s ní trpělivost. A to neuvěřitelně rychle. Sevřel ruce v pěst a potlačil chuť na ní zařvat, ať vypadne.

A díky té snaze o násilné zklidnění mu mozek vyprodukovat geniální myšlenku.

Marnil své úsilí tím, že se ji snažil od sebe odehnat. Místo toho ji však musí zapojit.

Ano – s její touhou po vzájemné spolupráci by tohle mohlo vyjít.

Aniž by se uvnitř tak cítil, nasadil provinilý výraz. „Tak jo. Máš pravdu," pokrčil odevzdaně rameny. „Chci si tu odfrknout a zkusit se prospat jinde, než venku na lavici. A v domě se to během dne nedá, se vším tím boucháním a pokřikováním," vymýšlel si. Skoro by sám sebe litoval.

„Jistě. Bobby bývá v garáži občas hlučný. Obzvlášť, když je při opravách netrpělivý. A Sam používá k pročítání textu hlas, i když ho nikdo neposlouchá," přizvukovala mu.

Deana to pobavilo. „Čte si nahlas? Muheh, je fakt divnej! Po kom ten kluk je?"

„Po tobě… Byl narozen jako druhý. To znamená, že je po tobě…" Auriel nezaváhala.

Dean téhle její odpovědi věnoval dvě vteřiny svého života, když se nad ní zamyslel. I tak to bylo moc. Protočil oči a v duchu ji odeslal do imaginárního úložiště označené K.O.Š.

„Uhm, zpátky k tématu…" vzal Auriel za loket, postavil ji a vedl ke dveřím. Při tom si nepřestával vymýšlet.

„Tentokrát bych chtěl zkusit usnout sám, bez tvý pomoci…" Už se těšil, jak si s obsluhou z bistra zařádí. Potřeboval to – nebyl s nikým od…

„Budu se tedy na tebe pouze dívat," ujistila ho.

„Nenenene!" snad až příliš rychle a striktně jí to zatrhl. Právě si totiž představil, jak anděl zkoumá s pečlivostí a zájmem jeho entuziasmus, pravým jménem erekce.

Cítil, jak jeho vzrušení začíná opadávat a to mu málem vehnalo slzy do očí.

Otevřel dveře a vystrčil ji ven jak nezbedné dítě.

Stála tam a jemu to přišlo pořád hodně blízko.

„Možná bys na mě mohla počkat támhle na tý… ne! táááámhle na tý pumpě," mávnul rukou k té skoro ztrácející se za horizontem.

„Proč?"

„Je tam spousta zajímavých věcí."

„Jaké věci?"

„Nóó… „ snažil se rychle něco vymyslet. Jenže mozek mu právě spadl do kalhot. „Suprový šmuky."

„Co-?"

„Běž se podívat sama. Honem!" přerušil jí s výrazem, že by měla vážně letět.

Zaváhala. „Budeš tu v pořád-"

„Jistě, že jo. No tak huš! Huuuuššš!" tleskl do dlaní, jakoby opravdu chtěl rozehnat hejno opeřenců.

Otálela ještě vteřinu, než konečně zmizela.

„Fju," Dean si odfoukl.

Vrátil se zpět do pokoje, pečlivě za sebou zavřel a pro jistotu ještě vykoukl z okna, aby zkontroloval okolí.

„Bezva-" otočil se a málem si o ní zlomil nos.

„Raději tvůj klidný spánek ohlídám. Šmuky si prohlédnu později."

„NE!" zahřměl jí nevybíravě do obličeje.

„Jsi rozzlobený. Takto bys neměl usínat. Zlost oslabuje mysl a myšlenky mění do podoby temných vizí. Byl si již dost zkoušen a já nedovolím, aby tě dále trápily…"

Stála u něj tak blízko, že se prameny vlasů kolem jejího obličeje mírně pohnuly pokaždé, když vydýchl.

Dívala se mu z pár centimetrů do obličeje, oči fixované na jeho. V tom pohledu bylo tolik zájmu a svědomité péče.

A Dean si uvědomil, že od chvíle, co ji nafasoval, se jeho život stal nesoukromým.

Tohle pochopení a momentální intimní blízkost v něm probudila novou touhu… zakroutit jí krkem.

Nestačil si ani uvědomit andělskou dlaň na svém čele, když se s ním pokoj zhoupl.

„Co si to-" zatřásl hlavou. Jenže bylo pozdě – Auriel započala se svou terapií. A jeho vlastní plány, jak se zbavit stresu, šly do kopru.

Zapíchl jí ukazováček do hrudi. „Ty…" a teď si to s ní vyřídí. Pěkně z pusy do očí.

Zamrkal. Opřel se rukou o stěnu. „Ty…" ještě s ní neskončil. Druhou rukou se chytil hrany stolu. Klidně tu takhle bude stát, dokud jí to všechno neřekne.

„Ty…" byla zase tak blízko, vznášela se mu před obličejem, rozpíjela se. Padal a bál se, že to bude bolet.

Obličejem se zabořil do měkkého polštáře, nohám i tělu se ulevilo.

Přistání epes rádes.

Ležel v obrovské posteli na břiše a vypadal se svými rozhozenými končetinami jako lidská hvězdice.

Pořád byl nakrklej.

„Ty… si můj okřídlenej problém, Aurrr…"