DEAN ZTRÁCÍ S AURIEL DEFINITIVNĚ TRPĚLIVOST, SAM SE SNAŽÍ VŠE UROVNAT.

Sam zvedl hlavu od starého rodinného alba, s kterým se posadil na schody verandy, aby si užil sluníčka, když bratrova Impala vletěla na pozemek jak černý sršeň. Dean šlapal na plyn do poslední možné chvíle, než těsně před domem dupl na brzdy a smykem zaparkoval. Sam z toho rozzlobeného výrazu, s kterým vystoupil, odtušil, že tohle kaskadérské entrée nebylo jen z frajeřiny.

„Hej. Co se děje?"

„U ostatních je Bůh dost nečitelnej, ale u mě má jasnou vizi!"

Samovi se zrychlil tep, zaklapl album a postavil se. „Jak – jak to myslíš? Na něco si přišel? Řekl Castiel konečně, proč?"

Dean se před ním zastavil, s jednou nohou položenou na prvním schodě, zírajíc. Pak, s ještě větší popuzeností rozhodil rukama. „Kámo - vůbec nevím, o čem to mluvíš!"

Sama to zmátlo. „A o čem teda mluvíš ty?"

V tu chvíli Deanův pohled padl za jeho záda a v tom samém okamžiku se mu změnilo i vzezření tváře, proto se rychle otočil.

Místo očekávaného nebezpečí za ním stála jen Auriel, v ruce sklenici kečupu, který tam zůstal po dnešní snídani, kdy měl starší Winchester potřebu si k míchaným vajíčkům přilepšit.

„Je kečup zelenina, Deane?" otáčela nádobou v ruce, dívajíc se na obrázek rajčete.

„Tak přesně o tomhle jsem mluvil! O cherubínovi otravným!" vystoupal nahoru, minul Sama a při vchodu do domu vytrhl lahev andělovi z rukou a spolu se stoprocentním přesvědčením gastronomického znalce ji otráveně poučil. „Samozřejmě, že kečup JE zelenina!" A práskl za sebou dveřmi, až se celá veranda zatřásla.

„No tááák, chlape!" Samovi bratrovo chování přišlo dětinské.

„Ať už mi dá svatej pokoj!" rozlehl se jeho hluboký hlas domem.

Pohlédl v podezření na možný zdroj Deanova popuzení. „Měl bych něco vědět?"

Dívala se na něj, málem se jí ty otazníky zrcadlily v očích. „Něco? Tvá otázka je hodně neurčitá. Mohl bys jí, prosím, upřesnit?"

Sam s trpělivostí sobě vlastní tedy konkretizoval. „Měla jsi teď s Deanem nějaké rozepře? Chápej, jen se snažím porozumět jeho podrážděnosti. Já… neříkám, že za ni můžeš ty, jen… se tomu prostě pokouším přijít na kloub. To je všechno." ospravedlňoval své uvažování.

Přemýšlela a pak jen přikývla. „Dobře. Nejsem si vědoma žádných sporů, a pokud se ti podaří odhalit původ Deanova rozhořčení, pomohu ti ho vyřešit."

To jistě udělá. Zahrnovala svého svěřence pozorností, povinnosti plnila s osobním nasazením a přitom neustále a s neukojitelným entuziasmem zkoumala největší Boží zázrak, k čemuž používala oba dva jako nejbližší a nejdostupnější učební pomůcky.

Mírně se na ní usmál. Studijní zapálení mu nebylo cizí.

Dean si z něj kvůli tomuhle zájmu utahoval stejně tak, jako celé tohle nebeské bádání těžko rozdýchával.

„Promluvím s ním." Šprti by měli držet spolu.

„Dobře. Uhmmm… Same? Ten svatý pokoj, co chtěl Dean… ty víš, kde se nachází?"

„To neřeš…"

xxxxx

Zaklepal na futra. „Ahoj. Můžu?"

„Stejnak sem vlezeš, tak co se ptáš," Dean si vybíral hudbu do sluchátek.

„Díky." Vstoupil a rozhlédl se po pokoji. Přešel k oknu. „Pěknej výhled. Vidíš tu na les i jezero…"

„Máš okna natočený stejným směrem. Koukáš přesně na to samý. Proč prostě nevyklopíš, proč tu si?"

Sam se na něj otočil, zády se opřel o parapet. „Tak trochu jsem doufal, že mi povíš, kvůli čemu se chováš k Auriel tak prchlivě."

Dean zvedl v údivu hlavu. „Prchlivě – je tohle vůbec slovo?"

„Promiň, moje chyba. Zkusím další - impulzivně?"

„Ježíši! Odkud si sem spadnul – z Království divnejch slov?"

„A odkud si spadnul ty -z Nýmandova?"

„Bacha na pusu, kámo! Jsi na mým území a tady vládnu já!"

Sam si odfrkl a obrátil tvář k oknu. Viděl Auriel s jejich rodinným albem položeným na kolenou. „Jen se, svým vlastním způsobem, snaží zapojit."

„Cha! Myslíš tím, když urvala Baby nárazník? Nebo toho oživenýho holuba, kterej kadil v odvetě pokaždý, když mý auto míjel a kterýho ona udělala nezničitelným? Snědla můj pie, přivlastnila si moje rybářský pruty!" vypočítával nezfalšované stížnosti." A - a vrtá se v MÝM soukromým životě!"

Sam se na něj otočil a rozhodil nad tím posledním v nepochopení ruce. „V jakém? Vždyť žádnej nemáš!"

Teď bylo na Deanovi, aby si odfrkl. „Ale mám! Třeba…uhmm… jo! - sexuální?"

„Ten je veřejnej."

Winchester starší se v téhle pravdivé chvíli zmohl jen na to udělat ´Ty si taky trhni´ obličej.

„Myslím, že všechno tohle pramení jen z jejího čistýho úmyslu pomáhat, Deane."

„Žes to nebral stejně, když ti zrevidovala nádobíčko. Pokud si pamatuju, zavřel ses v pokoji a viděli jsme tě až druhý den na obědě se zákazem se o tom zmiňovat."

„Což ty si totálně ignoroval."

Dean se okamžitě zazubil. „Muhehe, byla to sranda. Hehehe… a furt je."

Sam ho nechal dosmát se. „Skončils?"

„Počkej…"

„ O Bože, tohle je trapný! Už ani nevim, proč tu jsem…" odlepil se od okna s úmyslem tuhle šarádu skončit.

Dean se na to konto vzchopil a s vypětím všech sil se přestal pohihňávat. „Ummm… tak jo," odkašlal si a s vážnou tváří se vrátil k předmětu rozhovoru. „Podívejme se tedy na její pozemské klady a zápory…" půl vteřiny přemýšlel, než pokrčil rameny. „Zápory jsou, že klady neexistujou."

Tím bylo tohle téma pro Winchestera staršího uzavřeno. A pro mladšího stejně tak.

Mezitím, co se jeho bratr ohlušil rockovou hudbou a obřími sluchátky, zavřel oči a nechal Metallicu, aby rozmetala jeho popuděnost, on prostě jen udělal to samé jako na začátku, jen v opačném směru – odešel.

xxxxx

Když se Sam po několika dlouhých minutách vrátil na verandu, našel Auriel stále sedící na schodech s jejich rodinným albem na kolenou. Bylo zavřené.

„Chceš si ho prohlídnout?"

Zvedla k němu hlavu a on kývl ke knize.

Prostor kolem ní se rozvibroval, až ho rozbrněly nohy. Tohle se v návalu jejího andělského nadšení dělo pokaždé.

Jakoby vypůjčené tělo nebylo schopno udržet ten náhlý nával energie uvnitř. A i když výraz obličeje zůstával víceméně neměnný, toto vždy dalo nejbližšímu okolí poznat, jak se cítí.

„Ano."

Přisedl si vedle poté, co album s respektem otevřela.

xxxxx

To odpoledne měli v plánu grilovat a v tuhle chvíli mířil Sam v jednom z Bobbyho aut do města za velkým nákupem. S pečlivostí si sepsal seznam, který začal oblíbenými položkami svého bratra a strýce.

Tyhle akce měl rád a jejich příprava ho vždy bavila. Těšil se na rodinné chvilky, protože jich míval v životě jen ojediněle.

Vrátil se ve vzpomínkách o pár hodin, kdy si Auriel prohlížela album a jedna z fotek při otáčení stránek vypadla.

„Pozor!" hlas mu pod tlakem zhrubl. Nechtěl, aby se umazala nebo hůř. Nemohl o žádnou přijít.

„Omlouvám se," opatrně ji zvedla. Byla to jedna z nejcennějších a jedna z mála.

„Já jen – jsou hodně vzácný. Pro nás všechny. Vidíš? Tady si mě rodiče právě přinesli z porodnice," usmál se na malý uzlíček v náručí své matky.

„Dean si tě přál a modlil se za tebe po celou tu dobu."

Sama to nečekaně dojalo. Vzal si od ní obrázek a zadíval se na čtyřletého klučinu, stojícího pyšně před jejich otcem s výrazem, kterým všem oznamoval, že se právě stal velkým bráchou.

„V tento den byl Dean velmi šťastný a v Nebi se zrodil Natiel."

Sam uložil fotku zpátky na své místo, než si uvědomil, co řekla. „Kdo?"

„Jmenuje se Natiel – tvůj Anděl strážný. Byl požehnán mocnou silou odrazit zlo."

Uvnitř ho něco pošimralo. Byl to skoro takový ten pocit, jaký míval na houpačce, když se dostal do nejvyššího bodu a poté následoval volný pád, než houpačka znovu zabrala.

Měl Dean stejné pocity při seznámení s Auriel?

„Co je sním? Proč tu není tak jako ty?"

Sklopila pohled. „Nevím. Možná ho v Nebi něco zdrželo. Nebo mu Bůh ještě neuložil povinnost sloužit zde na zemi. Jednou se tak však stane." V jejím hlase zazněla naděje.

Mlčel a sledoval z boku její tvář. Shlížela na fotku jeho šťastné rodiny, z ní samotné však radost necítil.

„Připadáš si tu sama?" vypadlo z něj, protože na to právě myslel. Protože vypadala, jakoby se jí stýskalo.

Protože se to stává každému – tak proč by to mělo být u andělů odlišné?

Konečně se na něj podívala, prameny vlasů poletujíc kolem obličeje. „Jsi tu ty a Dean v domě. Nejsem sama."

Jistě. Tak jinak. „Měl jsem na mysli osamělá. Občas to vychází odsud," sáhl si na hruď.

Zadívala se na místo, kam si položil dlaň. „V ten moment, kdy jsem ztratila Deanovu duši v Pekle. Ano. A poté celou tu dobu. Než přišel Castiel."

Zvedla k němu oči. „A ty? Měl jsi někdy pocit osamění?"

Jak si v tuhle chvíli byli blízko. „V ten moment, co můj bratr zemřel a ty následující čtyři měsíce, než se vrátil."

„Dean je velmi vážený," pronesla hrdě.

„To Castiel také," opětoval se stejným uznáním.

Přikývla. S respektem otočila další stránku.

Pokud Sam mluvil o její odloučenosti, myslel tím tu nebeskou. Ona však pokaždé vzpomínala tu Deanovu.

xxxxx

Winchestera staršího z pokoje vyhnal hlad. Proto první, co vyndal z lednice, bylo pivo. Oddělal zátku, opřel se u okna o kuchyňskou linku a pohlížejíc ven, se hluboce napil.

V domě bylo ticho a ani mimo něj nezaznamenal pohyb. Všichni si šli zřejmě po svém…

V potřebě se přesvědčit, zdali tak vskutku učinil KAŽDÝ, se naklonil přes pult k oknu a pečlivě prozkoumal pozemek.

Jop, byl tu sám. Jeho guvernantka asi pláchla někam se svým největším fanouškem.

Ušklíbl se – Bůh se při rozdělování andělů přehmátl. Tenhle se rozhodně víc hodil k jeho bratrovi.

Odložil lahev a znovu otevřel lednici, když v něm náhle hrklo. Obrátil pozornost zpátky k pozemku. Najednou mu připadal opuštěný až příliš.

Zatím co vybíhal v počínající panice před dům, vytahoval z kapsy telefon.

xxxxx

„Same?"

„To se mě ptáš?"

„Poslouchej mě -"

„Jestli voláš kvůli doplnění seznamu o položky typu kondomy nebo podivně-úchylný hračky, tak to si kupuj sám!"

„O to nejde. Kde si?"

„Počkej, podívám se. V autě…?"

„Musíš hned zastavit, Same. Pomalu a v klidu."

„Jako proč? Zrovna teď jsem se pěkně rozjel."

„Protože jsou v háji brzdy."

„Pche – tohle je laciný, Deane."

„To není fór! Bobby na nich dělá! Vzal sis špatný auto, Same. Zastav!"

„Ale do teď -"

„Prostě zastav!"

„OK, jen… jsem na blbým místě, někdo by mohl…"

„Ježíši! Teď tu jde přeci o tebe! Pomalu přibrzďuj, nešlapej do toho naplno…"

„Do hajzlu!"

„Co -"

„Pozdě! DO HAJZLU!"

„Same?! Same! Mluv se mnou!"

„Nefunguje to! Do prdele!"

„Hej, hej! Poslouchej mě! Musíš odtamtud! Prostě vyskoč!"

„Nemůžu! Nemůžu…!"

„Jasně, že můžeš a taky to uděláš!"

„Dea -"

„Same? SAME!… Proboha… to ne! Nenenene!"

xxxxx

Za zvuku bortících se plechů a tříštícího se skla křičel do telefonu Samovo jméno. A pak ještě několikrát, i když z druhé strany byl hovor násilně a na dlouho přerušen.

Ztichl a snažil se dostat nervy pod kontrolu. S úsilím nutil svou hlavu, aby vypudila z mysli tu drásající ozvěnu rozbíjejícího se auta a mozek mu mohl aspoň z části začít zase fungovat.

Vzpomínal, kdy se Samem mluvil naposledy a co mu říkal. Nebyl toho však dostatečně schopen.

Připadal si jako ochrnutý a tahle jeho nemohoucnost ho nasírala k nepříčetnosti.

Rozklopýtal se ke svému autu, hnán nutností něco udělat. Jistě na to něco přijde, až bude na cestě, jen prostě už MUSÍ vyrazit, třebaže v tuhle chvíli netušil, kam.

„Deane?"

Byl tak mimo, že se jí ani nelekl. Jen se před ní zastavil.

„Prosil si Boha o smilování." Věděla to dřív, než on si to stačil uvědomit.

Vzhlédl k ní a v té samé nutnosti, která ho poháněla vpřed, protože někde možná vyhasínal život jeho bratra, ji chytil pevně za paži.

„Sam je v maléru, Auriel. Měl vážnou nehodu a může mít těžká zranění. Musíš ho najít a musíš mě k němu vzít!"

Podívala se na jeho prsty, kterými ji drtil loket. „Naleznu ho, avšak ty tu zůstaneš."

Div s ní v návalu zlosti netrhl. „O tom ty nerozhoduješ!"

Ona byla naopak andělsky klidná, když mu hleděla s účastí do obličeje mezitím, co mu objala zápěstí a tlakem přiměla jeho prsty, aby ji uvolnily ze sevření. „Mýlíš se, Deane."

Zanechala ho tu vystrašeného a rozzlobeného. Nejhorší však byl ten pocit viny, protože o tom rozdělaném autu věděl. Stejně tak, jako ho na něj upozornil Bobby, on měl udělat tu další část – říct to Samovi. Jenže na to zapomněl. Nebo si myslel, že to počká.

Přejel si dlaní po obličeji, vztekle kopl do drnu. Copak na tom teď záleží, sakra? Prostě to zkurvil!

Jakoby sekundy strávené čekáním byly zatíženy jeho proviněním a natahovaly čas. Připadal si, že tu stojí hodiny, trestán každou tou nekonečnou vteřinou.

Jestli si však myslel, že tohle je odplata, pak nebyl dostatečně připraven na to, co přišlo, když se Auriel konečně vrátila, držíce Sama v náručí jako hadrovou panenku.

Byl od nich jen pár kroků, a proto dobře viděl, jak z bratrova těla, které k němu nesla, odkapává krev. Z vlasů a konečků prstů volné ruky, která se pohupovala v krocích anděla stejně tak jako jeho hlava, zvrácená a bezvládná.

„Žije? Je naživu?" pohnul se vrávoravě vpřed, vstříc té kruté zprávě. Ona však, místo odpovědi, poklekla a jakoby Sam nic nevážil, pomalu ho položila do trávy, takřka k jeho nohám.

Měla tohle být její němá výtka? ´Podívej, za co jsi zodpovědný! ´

Když Samovi podkládala ochablou hlavu, aby ho šetrně mohla uložit na záda, bylo v tom tolik citlivosti.

„Jeho… jeho obličej…" nemohl od těch řezných ran odtrhnout oči.

„Má tělo zlámané uvnitř. Početná zranění, s kterými nedokáže přežít, Deane."

Padl vedle nich na kolena. „Nenenene! On to zvládne! Neznáš ho!"

„On umírá -"

„Tohle neudělá!" zvýšil na ni hlas jen proto, že si dovolila něco takového před ním vyslovit. „Netvař se, že mě neslyšíš, kámo, když vím, že jo!" mluvil k němu, jakoby Sam tohle všechno jen předstíral. „Nehrabal jsem se z vlastního hrobu jenom kvůli těmhle pár mizernejm tejdnům a …" utřel si nos do hřbetu dlaně,"… a rovnou ti říkám – získat zpáteční jízdenku do Pekla, abych si tam pro tebe došel, je pro mě hračka! A z Nebe tě vykopnou expres, až tam Cas donese ty pravdy, které mu o tobě nasadím do hlavy!" chraplavě se svým argumentům zasmál. „Vidíš - nemáš kam jít, brácho!"

Natáhl ruku, chtěl se ho dotknout a dát mu tak i fyzicky vědět, že je tu s ním. Jenže nenašel místo, z kterého by Sam nekrvácel.

Nakonec mu jen shrnul slepené vlasy z čela. „Bude to dobrý, Sammy. Budeš… budeš… zase v cajku. Dohlídnu na to. Postarám se o to. Já… a Auriel!" jakoby náhle prozřel a uvědomil si přítomnost anděla, zvedl k ní hlavu. „Ty ho dokážeš spravit! Viděl jsem to! Zažil jsem to!"

„Ano. Byla to Boží vůle, Deane. Stejně tak, jako je teď ta, nechat Sama jít."

„NE! Tohle nemá s JEHO vůlí nic společnýho! Za tohle… on… já…" nezvládal to vyslovit nahlas. To o své vině na Samově smrti. Byl tou pravdou tak vystrašený. „Já… nedokážu s tím žít."

„Já vím, Deane. A taky vím, jak moc sis mladšího sourozence přál. Avšak pravdou je, že ty sis Sama nevybral. On byl Božím darem pro tebe stejně tak, jako ty pro něj. Často slýchávám lidi ptát se, co je smyslem života. Tahle otázka mi připadá poněkud… pošetilá. Vždyť život má takový smysl, jaký mu sami dáme."

Vůbec se nesnažil pochopit, co mu to tu říká. Tak nějak se mu zamlžil pohled, propadal v zoufalství, že jediná bytost, která může Samovi pomoc, to ve své podřízenosti Nebi neudělá. Proto ho zaskočilo, když mu položila dlaň na čelo, přímo na rozšklebenou řeznou ránu. „Co to děl- " jeho vylekaný výbuch utnulo stříbrné světlo. Prosvítilo Samovu lebku s takovou intensitou, že měl Dean pocit, že vidí skrz. Z pootevřených úst mu vycházela slabá záře a dokonce probleskovalo z pod řas.

„I my máme právo svobodné volby a já udělala rozhodnutí. Navrátím Sama do našich životů. Aby jim zase dával smysl." Svou druhou ruku mu přitiskla na hrudník. Světlo dostalo na síle a Dean do něho fascinovaně zíral – jak proniká do těla jeho bratra, jak jím prostupuje a zvenčí ho obaluje do stříbřité pavučiny. Možná, že díky té energii se trochu povzneslo i do vzduchu, ale mohlo se mu to jen zdát. Ten jas ho bodal do očí, oslepoval, šimral ho uvnitř hlavy, rozvibroval jeho duši. On se toho pohledu však nechtěl vzdát. Poslední, co si pamatoval, byly její ruce – pořezané a rozedřené. O to, aby dostala Sama z vraku auta, musela jistě hodně bojovat.

xxxxx

Vzbudilo ho prásknutí dveří vozu, které parkovalo pod oknem. Někde vzdáleně hrálo AC/DC.

Přetočil se na záda a zamotal se do kabelu od sluchátek. Musely mu sklouznout z uší, když hlava klesala pod návalem relaxace. Protáhl se, až klouby praštěly. Nechtělo se mu vstávat, klidně by mohl prospat zbytek svého života.

Prásk! Mohl by, kdyby jeho mladší bratr nebyl takový neurvalec a nemlátil dveřmi od auta jako neandrtálec. Takhle se rozmrzele vykulil z postele a došel k oknu, aby na toho vlasatce něco hlasitě zahulákal. Zahlédl z něj však už jen nohy mizející uvnitř vozu a ruku, která následně za nimi přibouchla hlasitě dveře.

„To je-" Dean nestačil dokončit myšlenku, když mu mozek zasáhlo uvědomění, v jakém auťáku se to Sam chystá odjet. Neutrácel čas otevírání okna a řvaním.

Vůbec si neuvědomoval, jak se dostal tak rychle před dům. Ty schody z patra snad musel skočit. Na verandě je ani nepoužil, přehoupl se rovnou přes zábradlí a málem vletěl pod kola. Měl štěstí, že se Sam nerozjížděl jako on – plnou parou vpřed!

Z toho nečekaného incidentu byli vyděšení oba stejně. Přesto Dean ještě neskončil. Jakmile se klopýtavě dostal ke dveřím řidiče, trhnutím je otevřel, popadl totálně zmateného Sama za klopy bundy a násilně ho vytáhl ven.

„Co je to s tebou?!" Sam takovéhle chování nehodlal tolerovat. Smetl jeho ruce rozhořčeně ze svého oblečení a couvl od něj. Dělal si tak prostor na obranu.

„Špatná volba káry, brácho. Uff… dej mi sekundu, musím popadnout dech, běžel jsem až ze shora." Dean se opřel o kolena ve snaze to všechno vydýchat.

Protože po celou tu dobu, kdy vyrazil ze svého pokoje až doteď, ho vzadu v hlavě nepříjemně tlačilo tušení, že sprintuje o Samův život.

Měl pocit, jakoby právě dostal možnost druhé šance.

Zvedl hlavu a zadíval se bratrovi do obličeje. Jediné, co na něm viděl, byla vráska u kořene nosu způsobená Samovou podmračeností. Zazubil se tomu, aniž by věděl proč.

„Co je?!" Sam si sáhl na tvář v domnění, že tam má bůhví co, když na něj Dean tak zírá.

„Nic. Vůbec nic."

„Ty si fakt magor!" zhodnotil jeho výstup.

„S tím dokážu žít."

Sam nad ním jen zavrtěl hlavou a v nedostatku slov avšak pln neuvěření od něj odcházel. Dean zalovil v kapse bundy.

„Hej, Sammy!" Hodil po něm klíčky od Impaly, když se otočil. „Užij si jízdu."

„Díky."

„Mluvil jsem ke svýmu autu."

„Samozřejmě."

Než si stačil oddechnout, byla tu Auriel. Seděla na schodech k domu, v rukách jejich rodinné album. V jedné sekundě se mu zdálo, že má předloktí a dlaně samý řez, v té druhé už byly úplně hladké.

„Nechceš jet taky?" Sam byl nakročený jednou nohou uvnitř vozu.

„Neah. Na verandě čeká transcendentní puzzle bez návodu. A i když jsem ztratil kvůli několika nepasujícím dílkům trpělivost, mám tušení kladnýho celku. A pak – jsem jen v ponožkách."

Závěr poklidných dnů Začátku konce. Ty další pokračují právě tam.