Druhý den se pro královskou rodinu zpočátku jevil jako každý jiný, obzvláště první polovina dne. Jako vždy, za svítání snídaně a dopoledne obyčejné činnosti a povinnosti. Eldorion celé dopoledne projednával a Hamirem střídání a hlídky na městských hradbách, Elledion se část dopoledního programu věnoval Historii a zbytek se věnoval zdokonalováním se v zacházení s mečem se svým učitelem. Elros a Adrienne se oba zpočátku věnovali společenským studiím, a když měli hotovo, dostala Adrienne za úkol potrénovat s mladším bratrem jízdu na koni. Dalo by se říct, že to pro ně bylo normální a ničím narušované dopoledne. Ale ve skutečnosti to bylo pouze ticho před bouří. Před bouří, která se měla začít projevovat o pár chvilek později.

Byl zrovna oběd, když to začalo. Všichni seděli u stolu a panovala poněkud uvolněnější nálada než obvykle.

Ale v tom se rozrazily dveře a dovnitř vešel na první pohled starý, celý v bílém plášti, opírajíc se o bílou hůl.

„Moc se omlouvám, pane," vtrhla hned za ním hlavní dvorní dáma Nicol, „tvrdil, že se znáte a dožadoval se, že si s Vámi musí promluvit okamžitě."

Všichni zvedli hlavu od stolu. Elros, Adrienne, Elledion ani Eldorion nevěděli, o koho jde. Avšak jakmile se na nově příchozího podívali Aragorn a Arwen, strnuli v pohybu. Vypadali, jakoby snad zapomněli i dýchat. Aragorn, který vypadal, jakoby uviděl ducha, ustrnul ve veškerém pohybu, ale jakmile se vzpamatoval, okamžitě se zvedl od stolu a vydal se směrem k hostu. Arwen ho napodobila.

„Jak je tohle možné?" zeptal se, naprosto zaskočený Aragorn, „jsi to ty, příteli?"

„Jsem to já, drahý příteli," promluvil.

„A velice mne mrzí, že se spolu setkáváme za těchto okolností," pokračoval. Na to se Aragorn zamračil.

„Okolností?" zeptal se Aragorn znepokojeně. Muž se na místo odpovědi podíval na Nicol a ostatní poddané, kteří stáli v místnosti. To Aragorn pochopil a pokynul jim, aby odešli ze síně. Ti se tedy lehce uklonili a opustili místnost. A celou tuhle scénu pozorovali čtyři osoby, potichu sedící u stolu a snažící se pochopit situaci.

„Objevuje se stín, Aragorne, spousta elfů včetně Paní Galadriel a Pána Celeborna opustilo břehy Valanoru," řekl muž vážným hlasem.

Poté přenesl pohled na čtyři osoby u stolu. Jakmile se na ně podíval, lehce jim pokynul hlavou na znamení úklony a oni se na oplátku postavili a také naznačili poklonu.

„Velice rád poznávám syny a dceru Aragorna a Arwen Večernice," pravil jejich směrem, již s mírným úsměvem.

Dovolte, abych se vám představil, jsem Gandalf Bílý a vrátil jsem se zpět, abych pomohl Středozemi čelit stínu," pokračoval. V tu chvíli se na mladých tvářích objevilo pochopení, znali tuhle část historie a věděli, jakou úlohu měl Bílý Čaroděj ve válce.

Gandalf se obrátil zpátky na Aragorna a Arwen.

„Bude svolána nová rada," řekl, „uskuteční se tady, na cestě sem je již i Pan Elrond a v den konání rady by tady měl být i Pán Celeborn a Paní Galadriel. Kromě nich tady samozřejmě budou také jiné bytosti."

Na tvářích Arwen a Aragorna se projevovala starost. A když už se čtveřice nejmladších v místnosti chtěla zvednout a jít, Gandalf obrátil svůj pohled na ně a Arwen to postřehla.

„Tohle je náš nejstarší syn Eldorion," začala a ukázala přitom na svého syna, „jeho mladší bratr Elledion, naše dcera Adrienne a nejmladší syn Elros," představila všechny a na každého postupně ukázala. Gandalf se každému z nich postupně podíval do očí a zastavil se na něm pohledem.

„Je mi velikým potěšením," řekl jim. Věděl, že každý z nich ještě sehraje svoji velkou a důležitou roli.

* * * * Gandalf * * * *

Vešel jsem do síně a ta paní, zřejmě dvorní dáma se mě snažila zadržet. Řekl jsem jí tedy, že se s králem i královnou znám a musím s nimi okamžitě mluvit. Uviděl jsem Aragorna, Arwen a zřejmě jejich děti. Byli na své rodiče velmi podobní.

Aragorn byl zpočátku velmi překvapen, ale později už pozorně poslouchal, co mu říkám. A pak jsem se podíval na jeho děti, když mi je Arwen představovala, všiml jsem si té pýchy co má v očích, ano byla pyšná na své syny a dceru. Tušil jsem proč, když si je člověk prohlédl, všiml si, jak jsou podobní na své rodiče. Eldorion, bylo vidět, že je velmi podobný otci, vzhledem velmi a myslím, že také v zacházení s mečem. Elledion, opak svého staršího bratra, vzhledem podělil matčiny geny, vypadal téměř jako elf. A třetí syn, Elros, zatím je příliš mladý, dokonalý střed obou rodičů, řekl bych však, že v budoucnu bude spíše na otce. A nakonec Adrienne, jediná dcera, vzhledem matčina dokonalá kopie, ale její povaha je mi záhadou, má v očích jiskru, stejně jako její bratři, přesto však jinou, temnější. Něco mi říká, že každý z nich ještě sehraje svou zásadní roli a důležitou.

***** Adrienne *****

Od příjezdu Gandalfa šlo všechno od desíti k pěti. Připadala jsem si, že tam, kde jsem, všude překážím. Otec byl spolu s Gandalfem, Eldorionem a ostatními kapitány někde zavřený a projednávali obranu města. Dokonce měl přijet i pan Éomer. Elros byl ještě mladý na to, aby rozuměl tomu, co se děje, ale taky se choval jinak. Myslím, že Elledion byl na tom podobně jako já. Ale aspoň byl muž. Já jsem byla žena, nikdo se o moje názory nezajímal. Matku jsem od rychlé snídaně neviděla a tak jsem opravdu nevěděla, co dělat. Po chvilce dusivého nicnedělání jsem si uvědomila, že Afarius by určitě společnost uvítal. Šla jsem tedy do svých komnat, převlékla jsem se ze svých šatů do jezdeckého oděvu a vyrazila směrem ke stájím.

Došla jsem do stáje a snažila jsem se, aby mě vidělo co nejméně lidí. Vedle Afariova stání bylo přichystané sedlo a uzda. Vzala jsem tedy obojí a chystala Afariuse na projížďku. Užívala jsem si, že jsem si ho sedlala sama. Moc příležitostí k tomu totiž nemám, obvykle mi ho sedlají stájníci a já s ním potom jen jezdím.
Když už byl Afarius připravený vyrazit, vyvedla jsem ho ze stáje a ignorovala jednoho stájníka, který mi uskočil z cesty. Když jsem došla před stáj, nasedla jsem na Afaria a vyjela směrem k bráně. Nesnášela jsem ty pohledy lidí, které na mě házeli, když jsem jela kolem na koni. Podívali se na mě a začali si mezi sebou šeptat. Věděla jsem, že mě mají rádi mnohem méně než třeba Eldoriona nebo Elrose, ale vždycky jsem z toho měla takový divný pocit. Ani ho neumím popsat. Je to… Víte, že někdo vás nepřijímá, takového jaký jste. Já vím, že neodpovídám jejich předpokladům dokonalé královské dcery, že se dostatečně nevěnuji společenským studiím, nemám nejlepší chování k ostatním a spoustu lidí, které nepovažuji za důležité, ignoruji. Často jsem dostávala od matky kázání, jak se mám chovat k lidem, ale já se k nim chovám stejně jako oni ke mně. Nepřijímám je. Než jsem mohla pokračovat, v přemýšlení dojela jsem k bráně. Pokynula jsem strážím, ti otevřeli bránu a já jsem vyjela ven. Konečně.
Pobídla jsem Afariuse do rychlejšího cvalu. Před námi byl vidět Osgiliath, ale tam přímo jsme nejeli. Tentokrát ne. Afarius byl zmatený, když jsem ho stočila doprava, místo toho abychom jeli směrem k Osgiliathu k Anduině.
„Noro lim" pošeptala jsem mu. Okamžitě nastražil uši, zpozorněl a zrychlil.
Tentokrát jsem ani nevěděla, kam vlastně jedeme. Po chvíli jsme dojeli k malému lesu. Byla jsem v něm jen párkrát a párkrát jsem jela kolem. Zpomalila jsem Afaria do klusu a poté do kroku. Porost tady byl celkem hustý a tak jsem nechtěla riskovat. Čím jsme šli hlouběji, tím víc jsem cítila, jak se ochladilo. Najednou mi bylo chladno i přesto, že jsem měla oblečený plášť. Afarius zneklidněl. Cítila jsem, jak hází hlavou a frká. Já sama jsem taky cítila náhlou nejistotu. Byla mi zima a cítila jsem nepříjemné ticho. „Ewch yn ôl" pošeptala jsem svému příteli. V okamžiku, kdy jsem se ho chystala otočit a jet zpátky, něco se mihlo za stromy. To už jsem Afariuse nemusela pobízet. Díky svojí vrozené rychlosti a obratnosti se v mžiku otočil a zamířil si to ven z lesa. Srdce mi divoce bilo v hrudi. Nevěděla jsem, co to bylo, a nevěděla jsem, jestli bych to vůbec chtěla vědět. V duchu jsem mu poděkovala za to, jak s přesností věděl kam jet a jak se vyhýbal všem stromům okolo. Když už jsem myslela, že jsem z nejhoršího venku, něco zasvištělo vzduchem a já jsem viděla, jak si to šíp mířil směrem ke mně. Neměla jsem tušení, odkud se vzal, ale na o tom nebyl čas přemýšlet. Rychle jsem Afariuse strhla na stranu. Ale bylo moc pozdě, i když šíp neskončil zabodnut do mého boku, zanechal tržnou ránu. To už jsem se Afariuse ani nesnažila vést, povolila jsem mu otěže a nechala ho, aby našel nejrychlejší cestu ven z lesa.
Než jsem se nadála, jeli jsme cvalem směrem k bráně. Jednou rukou jsem si držela bok a druhou jsem držela otěže. Čím víc jsme se přibližovali k bráně, tím větší jsem měla strach. Nebála jsem se toho, co bylo v lese, ale že otci a matce zase přidělám starosti. Věděla jsem, že nemám jezdit pryč a když jedu, vždycky dostanu kázání.
Když už jsme byli kousek před bránou, uslyšela jsem výkřik.
„Otevřít bránu!"
V tu chvíli jsem věděla, že to dopadne špatně. Kdyby se ve mně až doteď uchovávala nepatrná naděje na to, že bych se téměř nepozorovaně dostala do svých komnat, vypršela.

* * * * * Aragorn * * * * *

Stál jsem zrovna s Éomerem, Gandalfem, Eldorionem a Hamirem na nádvoří a probíral obranu města, když jsem uslyšel výkřik stráže brány.
„ Otevřít bránu!"
Podíval jsem se na své přátele a rychlým krokem jsem se přesunul blíž k okraji nádvoří, abych viděl, kdo jede.
V tu chvíli jsem zkameněl. Byl jsem si jistý, že je to Afarius, ale nemohl jsem uvěřit, že je to Adrienne. Vůbec to nepůsobilo, jako její obvyklá, naprosto jistá jízda. Naopak to vypadalo, že se Afariuse jen přidržuje a druhou rukou si drží bok.
Jakmile projela bránou, Afarius se ani nezastavil, spíše ještě zrychlil a tryskal směrem k hlavnímu nádvoří. Než jsem se stihl vzpamatovat, už kolem mě proběhla Nicol a křičela na jednu ze svých služebných, ať okamžitě sežene léčitele. Když jsem to slyšel, málem jsem opravdu zapomněl dýchat. Držela si bok a Afarius po kamených cestách cválal neuvěřitelně rychle. Musela být zraněná. Na to jsem do zmínky o léčiteli vůbec nepomyslel. Otočil jsem hlavu a spatřil jsem Arwen, jak si drží šaty a běží směrem ke mně. Zrovna ve chvíli, kdy ke mně má žena přiběhla, Afarius se tady objevil. V mžiku u něho stáli Eldorion a Éomér. Éomér uklidňoval Afariuse a Eldorion pomáhal své sestře dolů z koně. Hned jak stála nohama na zemi, objevila se u ní Azalea, hlavní léčitelka, s Ardorem, jejím učněm.
Pomalým krokem jsem se k nim vydal. Jeden ze stájníků už odváděl Afariuse a Adrienne léčitelce zrovna okazovala zranění. Potom se Azalea, Ardor, Adrienne a Eldorion společně vydali do hradu. Arwen chtěla jít s nimi, ale Azalea ji zastavila jedním pohybem ruky a s úklonem řekla, že má počkat, než se vrátí.

Nevěděl jsem, kolik času uběhlo, než za mnou a Arwen přišla do sálu Azalea.
„Vaše výsosti, slečna Adrienne bude v pořádku, měla pouze poraněný pravý bok. Ránu jsem vyčistila a zavázala, bude v pořádku," řekla s úklonem.
Podíval jsem se na Arwen, oba jsme mysleli na to samé. Proč má poraněný bok?