* * * * * Adrienne * * * * *

Za jízdy jsem si bolest tolik neuvědomovala, ale teď to bolelo opravdu hodně. Azalea, naše hlavní léčitelka, mi ránu právě čistila. Toho jejího učně jsem ignorovala, na mně se nic učit nebude. Myslím, že Azalee to došlo, protože všechno dělala sama a on se jen ostýchavě díval. Bolestně jsem zasyčela. Azalea mi na ránu právě přikládala Atheleas. Pálilo to, i když bolest pomalu ustupovala. Azalea mi tedy ránu ještě zavázala a pak se uklonila a s omluvou prý odešla podat zprávu otci a matce.

Cítila jsem se strašně. I když mě rána už tolik nebolela, děsila jsem se toho, co mi řekne otec. Věděla jsem, že bude naštvaný. Když jsem byla menší, Eldorion dostal od Krále Faramira a Královny Éowyn krásného hřebce. Byl velmi těžce zvladatelný a já jsem se na něm strašně toužila projet, přesto, že mi to otec zakázal. Osedlala jsem si ho a odjela s ním směrem k místu, kde na koních trénují noví gondorští vojáci. Zpočátku byl trochu divoký, ale potom se uklidnil. Zrovna, když jsme si začali opravdu rozumět, vešel dovnitř otec spolu s Hamirem, někdejším gondorským kapitánem, a je následovalo asi dvanáct poměrně mladých kluků, tak okolo sedmnácti let, aby se učili bojovat. Když mě otec spatřil, ustrnul v pohybu. Jakmile si však kůň všiml nově příchozích, začal vyhazovat. Sundal mě během krátké chvilky a já jsem zůstala ležet na zemi. Nic mi nebylo, jen jsem bylo trochu pohmožděná. To ale otce nezajímalo. Zajímalo ho to, že jsem porušila to, co mi řekl. Spoustu dní jsem nemohla vkročit do stáje a pár dní jsem dokonce neměla ani soukromí, protože jsem kolem sebe pořád měla stráž. Otec mi tehdy řekl, že jsem ho velice zklamala, a že bych si více měla vážit svobody, které mi s matkou dopřávali. Než jsem stihla pokračovat ve svých myšlenkách a vzpomínkách, otevřely se dveře a dovnitř vešel Gandalf. Vypadal velice ustaraně.

V tu chvíli zpoza mě vyšel Eldorion a šel mu naproti. Úplně jsem zapomněla, že je tady se mnou. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle. Nesnášela jsem, když jsem někomu musela ukazovat, že jsem slabá a v té chvíli jsem slabá opravdu byla.

* * * * * Eldorion * * * * *

Šel jsem směrem ke Gandalfovi, tvářil se ustaraně. I já jsem si dělal starosti. Adrienne si podle mě vůbec neuvědomovala závažnost situace.

„Jak je na tom?" zašeptal směrem ke mně potichu Gandalf a očima bedlivě pozoroval mou sestru.

„Má poraněný pravý bok, není to nic vážného, ale rána byla poměrně hluboká," odpověděl jsem Bílému čaroději stejně potichu.

„Nechcete si popovídat přímo se mnou, Gandalfe?" zeptala se zničehonic ostrým hlasem Adrienne. Hodil jsem po ní varovným pohledem. Se mnou ať si takhle klidně mluví, ale ať ji to ani nenapadne s Gandafem Bílým. Jestli jsem si ale myslel, že můj pohled s ní něco udělá, zmýlil jsem se. Pohled mi naopak velice tvrdě opětovala. Po poněkud krátké chvíli jsem oddělil pohled svých očí od těch jejích. Ten pohled se nedal vydržet. Jako by to bylo teď nedávno, tak si vzpomínám, jaké to bylo roztomilé malé děvčátko. Nevzpomínám si, kdy došlo k té obrovské změně. Bylo to náhlé? Nebo se takhle měnila s postupem času? Sám nevím. Možná jsem v ní pořád viděl svou malou sestřičku. Ta tu teď ale přede mnou nebyla. Místo ní tady teď stála, dle mého názoru poněkud nedospělá, umíněná a na dívku příliš tvrdá devatenáctiletá dcera gondorského krále a královny. Se smutkem jsem si uvědomil, že jsou pryč ty doby, kdy jako desetiletá vždy s úsměvem zdravila každého, koho potkala. Teď doslova rozkazovala, a podle jejího názoru nedůležité lidi, ignorovala.

Zatímco jsem takhle uvažoval, Gandalfa, zdá se, Adriennin tón vůbec nerozhodil. Naopak podíval se na mě pohledem, jako by žádal, abych ho s ní nechal o samotě. Jeho žádosti jsem samozřejmě vyhověl. Gandalf Bílý byl velice vážená a důležitá osoba celé naší historie. Kývl jsem na něj a on mi s úsměvem pokynul také. „Pošlu za tebou otce a matku", řekl jsem chladným hlasem směrem k Adrienne a pak jsem se vydal rychlým krokem pryč. Chtěl jsem se ještě podívat jak je na tom Afarius. Ona si snad ani neuvědomuje, jak je jí ten kůň oddaný.

* * * * * Adrienne * * * * *

„Nechcete si popovídat přímo se mnou, Gandalfe?" Už mě opravdu štvalo, když si lidé o mně povídali za mými zády. Eldorion po mně šlehl varovným pohledem. Dokázala jsem si živě představit, co se mu asi honí hlavou. Pohled jsem mu oplatila a čekala jsem, než uhnul pohledem. Vzdal to překvapivě rychle. Potom si ještě s Gandalfem vyměnili očima něco, čemu jsem nevěnovala pozornost, a odešel z místnosti. Předtím mi ale nezapomněl říct, že za mnou pošle ještě mé milované rodiče. Bojím se, co mi řekne otec. Mé další myšlenky ale přerušil Gandalfův hlas.

„Chápu, jak se asi cítíš, Adrienne," řekl. Já jsem se na něho podívala, jako by nebyl z téhle planety. „Nechápete vůbec nic, Gandalfe." Vím, že k tak důležité osobě bych měla chovat větší úctu a respekt, ale zkrátka to nešlo.

Jeho to, ale ani v nejmenším nevyvedlo z míry. „Vážně? Jediná dcera Gondorského krále a královny. Vychovaná se třemi bratry. Tvůj vlastní lid Tě nebere jako Gondorskou princeznu. Ale napadlo tě někdy, Adrienne, proč je tomu tak?" Gandalf už mluvil velice potichu. A přestože byl jeho hlas shovívavý, naháněl mi husí kůži. Ano, už tolikrát jsem přemýšlela, proč to tak je. Ale pravdu jsem vidět nechtěla.

* * * * * Gandalf * * * * *

Velice mě znepokojovala ta temnota, která z ní sršela. Nebylo jí tam tak moc, ale stačilo to na to, aby ji později ovládla. Ach, ta dívka se od své rodiny vzdalovala. S velikým zaujetím jsem sledoval tichý souboj mezi ní a Eldorionem. Ten vypadal, že se nechce hádat a s oznámením, že sem pošle Aragorna a Arwen, odešel.

„Chápu, jak se asi cítíš, Adrienne," řekl jsem jí. Ta věta na ni ale měla opačný účinek. Podívala se na mě velice zvláštním pohledem a odpověděla: „Nechápete vůbec nic, Gandalfe."

„Vážně? Jediná dcera Gondorského krále a královny. Vychovaná se třemi bratry. Tvůj vlastní lid Tě nebere jako Gondorskou princeznu. Ale napadlo tě někdy, Adrienne, proč je tomu tak?" chtěl jsem, aby si uvědomila, že chyba nejspíš bude na její straně. Že to není tak, že by se proti ní všichni spolčili. Vypadalo to, jako by se na chvíli zamyslela. Ale jejé pohled se nezměnil. Tak nic, budu na to muset jít z druhé strany.

„Zítra se tady bude konat velice významná událost, Adrienne. Zasedne rada. Z historie určitě víš, co to znamená," řekl jsem a hodlal jsem pokračovat. Teď totiž přijde nejdůležitější část našeho rozhovoru. Tady nesmím selhat. „Já se ale přesto bojím, že bude příliš pozdě. Musíš pro mě něco udělat, Adrienne." Viděl jsem, jak se jí v očích objevil zájem.

„S největší pravděpodobností bude rada trvat několik hodin. Jako zástupci lidí zde budou tvoji rodiče. Gondor má nejlepší ochranu jakou by teď mohl žádat. Naproti tomu Rohan je teď velice zranitelný." Viděl jsem, jak se jí v očích začíná zračit pochopení. Věděla, kam tím mířím. Než ale stačila začít něco namítat, zvedl jsem ruku a pokračoval. „Nechej mě to dopovědět, Adrienne. V Rohanu se něco děje. Lidé jsou nemocní a umírají. Šíří se to rychle. Rohanští vojáci zaznamenali, že na hranicích se něco děje. Král Faramir dennodenně vysílá své dva syny se svými muži, aby prozkoumávali terén. Královna Éowyn se marně snaží najít léčitele, který by dokázal vyléčit nemoc, jenž zužuje už skoro celý její lid. Ty musíš jet do Rohanu, Adrienne," dokončil jsem svou dlouhou řeč a čekal, jak na to mladá dívka přede mnou zareaguje. A nečekal jsem dlouho.

Adrienne si chytila svůj poraněný bok a ztěžka se na lůžku posadila. „Mithrandire, při vší úctě k Vám, ale mohl jste si již všimnout, že můj otec ani matka nevítají s otevřenou náručí, když opouštím brány Minas Tirith," řekla tónem, o kterém jsem silně pochyboval, že ji učitelé učili, aby mluvila.

„Otec ani tvá matka o tom vědět nebudou," řekl jsem velice tiše a pomalu. Jakmile to ale uslyšela, jako bych v ní touhle větou probudil zájem. V očích měla ale stále pochybnosti. „Jak to chcete udělat, Gandalfe? Mí rodiče vědí o všem. A kdyby mě náhodou neviděli, jak projíždím hlavní bránou, myslíte, že stájníci hned neoznámí, jak si všimnou, že Afarius není ve svém stání?" zeptala se se zájmem. Samozřejmě jsem věděl, že utajit to před nimi celou dobu je nemožné. Potřebuji jen získat čas, aby Aragorn nemohl okamžitě vyslat hlídky, aby ji přivedly zpátky. Rozhodl jsem se jí to tedy vysvětlit.

„Adrienne, tvůj otec i matka se o tom samozřejmě dozví, ale to ty už budeš na cestě. Pro jednou využiješ svůj vliv na ostatní. Myslím, že víš, co myslím. Afarius ti určitě bude věrným společníkem."

„V případě, že bych souhlasila, kdy bych měla vyjet? Teď se necítím příliš dobře," řekla a ukázala směrem k ráně na boku. Já jsem pocítil naději. „Zítra během rady." Bylo na ní vidět, že se zamyslela.

„Pojedu."

* * * * * Adrienne * * * * *

Jakmile Gandalf odešel, zůstala jsem v léčitelském křídle sama. Tedy, skoro. Před dveřmi určitě stáli stráže. Přemýšlela jsem o tom, co jsem Gandalfovi slíbila. Když jsem mu řekla, že pojedu, všechno mi vysvětlil. Teď už není cesty zpět. Tohle je moje jediná šance ukázat, že taky za něco stojím. Až teď mi začalo všechno docházet. I ta Gandalfova slova. „Bude to nebezpečné, velice. Nesmíš jet obvyklou trasou, vyhýbej se otevřeným prostorům a jezdi tak, aby ses vždy měla kde schovat." Začínal mi pomalu docházet význam těch slov. Do čeho jsem se to zase namočila? Otec se mnou po tomhle už nikdy nepromluví. Tedy, jestli vůbec bude mít příležitost. Mám se vydat do Edorasu, místa kde sídlí Král Faramir a Královna Éowyn. Potíž je ale v tom, že musím jet přes hory, a i když skřetů už moc nezůstalo, ti co zůstali, byli právě v horách. Cesta přes hory potrvá nejméně čtyři dny. Gandalf mi říkal, že jakmile odsud „zmizím", otec určitě pošle hlídky, aby mě „vrátily" zpět. Tvrdil mi, že se ho pokusí přesvědčit, že jsem soběstačná, a že má pouze poslat zvědy, aby strážili hranice. Proto ty hory. Teď to hlavní. V Rohanu nikdo nesmí vědět, kdo jsem. Gandalf je přesvědčený, že kdyby to někdo věděl, byla bych mrtvá dřív, než bych stihla vůbec něco udělat.

A teď to nejlepší – mám se vydávat za léčitelku. Já, která o léčitelství nikdy nic neslyšela. „Už jsou zoufalí, s radostí uvítají každého, kdo nabídne pomoc," říkal mi. A potom mi dal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Prsten. „Posílá ti ho Paní Galadriel. Viděla, že ho budeš potřebovat. Nasaď si ho, pak budeš moct lidem pomáhat. Jen to musíš najít někde uvnitř sebe."

Nevěděla jsem, co tím myslel. Co mám najít uvnitř sebe? Proč musí pořád mluvit v hádankách? Než jsem ale mohla ve svých myšlenkách pokračovat, uslyšela jsem hlasy. Věděla jsem, že to bude matka a otec. Prsten jsem tedy rychle schovala do útrob nemocničních šatů, které jsem měla na sobě místo mého jezdeckého oblečení. Právě včas, velké dveře se začaly otevírat. Podle mého očekávání dovnitř vešel otec i matka. Kromě nich tady ale byl i Eldor a Elled. Na matce bylo vidět, že se drží, ale po pár krocích už se rozběhla k posteli, na které jsem seděla.

„Adrienne! Můj Bože! Neumíš si představit, jak jsme se o tebe báli!" řekla mi matka a sedla si ke mně na postel. Letmo jsem se podívala na ostatní. Otec vypadal opravdu naštvaně. Eldorion na sobě nedal znát žádné emoce, ale moc spokojeně se netvářil. Kromě matky byl Elled snad jediný, kdo byl alespoň trochu rád, že mě vidí. Mladší z mích starších bratrů se na mě usmál a já jsem mu úsměv slabě oplatila.

„Určitě se poučila, nemám pravdu, Adrienne?" zeptal se otec a při pohledu na moji poněkud zamračenou tvář pozvedl jedno obočí.

Ignorovala jsem jeho otázku a řekla jsem, že chci do svých komnat. „Ale tady budeš na dohled Azalee, kdyby se cokoli dělo," zamítla okamžitě matka. Zoufalá jsem se podívala na moji jedinou záchranu v místnosti, na Ella. A ten mě nezklamal. „Matko, však ji nechej, já ji do komnat doprovodím, a kdyby něco, může vždycky zavolat Nicol." Vděčně jsem se na něj podívala. Otec, který mlčel, vypadal, že s tím vůbec nesouhlasí, ale rozhodnutí ponechal na své ženě. A ta nakonec svolila. V momentě, kdy to udělala, přiskočil ke mně Elledion a pomohl mi, se postavit na nohy. Nejprve se mi skoro podlomily, ale na druhý pokus už jsem hrdě stála. Eldorion se mezitím otočil na patě s tím, že jde sehnat někoho, kdo mi připraví pokoje, odešel. Lehce se opírajíc o Ella jsem pomalu došla do svých milovaných komnat. Otec i matka se od nás odpojili hned po tom, co jsme opustili léčitelské pokoje a šli poděkovat Azalee.

Elled mě doprovodil až k posteli. Vedle té, na malém nočním stolku, ještě byla na stříbrném podnose položena mísa s ovocem. Elledion se na mě starostlivě podíval. „Vím, jak se asi cítíš, Ad," řekl. A jemu jedinému bych to i věřila. Měl to stejné jako já, jen měl jednu výhodu. Byl synem svého otce. Já jsem byla jen křehká dcera, která nedodržuje společenské chování.

„Víš, že kdybys cokoli potřebovala, jsem tady pro tebe." Ano, to jsem věděla. Ale bohužel, já tady už brzy nebudu pro něho.

Lehce jsem se na něj usmála a on se podle etikety lehce uklonil a s úsměvem opustil mé komnaty.