Ani tiché nedělní odpoledne, vyznačující se podmračenou oblohou a milosrdnou absencí vřískajících dětí v ulicích, nedokázalo uklidnit Severusovy nervy. Už zase vařil pro Weasleyovu rodinu a nemohl se rozhodnout, zda je šťastný, že může dělat to, co umí, nebo zda se mu ježí chlupy na celém těle z faktu, že se stal poskokem toho zrzavého klanu. Sázku s Arthurem pochopitelně vyhrál, upekl pro Molly plněná jablka s fazolemi, kouskem mletého jehněčího, bazalkou a ostrou chilli omáčkou, která jí vehnala krev do tváří. Zamyšleně smíchal zbytky od sobotní večeře s nastrouhaným sýrem a makarony a všechno přemístil do zapékací mísy, vystlané tenkou vrstvou těsta. Kuchyně byla lehce provoněná cibulí, kterou před chvílí nakrájel, osmažil a teď jí posypával maso a nádivku.

Přemítal, jestli by jídlu (a Molly, protože se zdálo, jako by ostré koření pomáhalo proti bolesti na prsou), prospěla špetka koriandru a chilli. Zrovna sahal do plechovky, která obsahovala jeho vlastnoručně namíchanou směs orientálního koření, když jej vyrušilo zaklepání na dveře. Povzdechl si. Od té doby, co odešel z Chez 'O, jeho dům připomínal vlakové nádraží. Když jeden neobtěžoval s tímhle, druhý nutně potřeboval tamto a přinejmenším tři rodiny už se odvážily přijít až k němu domů a vyptávat se, zda by pro ně prosím nebyl ochotný také vařit, aby mohli odpracovat více hodin v továrně. Nepříliš nadšeně souhlasil. Už si touhle prací vydělal deset šilinků a byla to možnost, jak se dál věnovat milovanému vaření... jen kdyby se nemusel otravovat s těmi lidmi. Upřímně, vytvářet chutná jídla, která by si mohl dovolit ze svého platu i chudý tkalec nebo přadlena, představovalo pro Severuse zajímavou výzvu. Bylo to něco úplně jiného, než hrát si s kaviárem, lososem, nejjemnějším telecím a exotickým ovocem. Ptát se v Chez 'O na cenu některého chodu bylo... vlastně, ještě se to nestalo.

Odložil plechovku s kořením, otřel si ruce a otevřel dveře.

'Severusi.' Remus se mile usmál.

'Lupine. Myslel jsem, že jsem se zcela jasně vyjádřil, že tvá společnost není vítaná.' Jak se opovažuje lézt za ním až domů? Severus se okamžitě cítil ještě otrávenější než před minutou. Lupin byl jako kočka, ty mají taky ve zvyku přilepit se na lidi, kteří o kočky vůbec nestojí. Severus si nespokojeně odfrkl. Z Lupina snad aspoň nepadají chlupy po celém domě, což je ovšem chabá útěcha. Severus probodl nezvaného hosta nepřátelským pohledem. 'No, co tady ještě děláš? Běž. Pryč.'

'Doufal jsem, že bys mě možná mohl pozvat dál. Je zrovna čas na čaj, ' vysvětlil Lupin vesele. 'A dostal jsem nápad.'

Beznadějné. Snažil se diplomaticky – a potom polopatě – vysvětlit, že netouží s tím člověkem strávit ani o vteřinu víc času, než je nezbytně nutné. Nesnášel jeho klidné chování, nenáviděl, že je nemožné vyprovokovat ho k hádce, zvedal se mu žaludek z toho, jak byl Lupin pořád tak zatraceně... submisivní. Jako by se měnil a tvaroval podle toho, v jaké byl zrovna společnosti, a to Severus taky nesnášel. Ne, víc – to přímo nenáviděl. Ze všeho nejvíc Severusovi připomínal vařené makaróny, které právě použil jako náplň do masového koláče. Nemastný, neslaný, bezbarvý, bezpáteřní, prostě jako kus těsta - pravý opak Severuse samotného. Ale, Remus Lupin dostal nápad. Takže Severus samozřejmě byl povinen pustit toho idiota dovnitř, to dá rozum. 'No dobře, tak pojď dál.' Lupin byl evidentně příliš tupý, než aby dokázal pochopit tak složitý koncept, jako je odmítnutí. Nedalo se nic dělat. Lupin měl nápad a celá ulice byla zjevně nucená si ho vyslechnout. Severus si byl vědomý, že se tváří ještě kyseleji než obvykle, nicméně ustoupil ze dveří a nechal Lupina vejít.

oTOTo

'No tak,' Severus postavil na stůl šálek, 'ven s tím. Nemám na tebe celý den.'

'Už sis našel práci?' zeptal se Lupin a nepřítomně si pohrával s prázdným šálkem. 'Nebo ses rozhodl nastoupit do továrny? Brumbál potřebuje lidi. Už teď pracujeme víc hodin, než bychom měli.'

'Jsem unešen. Tvoje genialita mě připravila o řeč.' Severus ho zpražil pohledem. 'Takže tvůj báječný nápad je, abych začal pracovat pro Brumbála? Protože jestli ano, nebudu ten čaj ani dávat vařit. Nechám si ho pro někoho, koho se sám rozhodnu pozvat.'

Lupin zvedl hlavu. V očích měl bolestnou nejistotu. Severus se nemohl rozhodnout, jestli je to tak příjemný pohled, jak doufal. Lupin přikládal příliš velkou váhu tomu, co si myslí ostatní. Severus by své pocity nikdy takhle neodhalil.

'Ne. Ptal jsem se jen... ze zdvořilosti.'

'Aha. Tak to už laskavě nedělej.' Severus a zdvořilost nikdy nešli dohromady.

'Tenhle týden jsi připravoval jídlo pro několik rodin, že?' Lupin si přitáhl plechovku kari, otevřel ji a usmál se nad výraznou, příjemnou vůní. 'Vlastní směs, troufnu si hádat?'

'Správně.' Severus necítil potřebu dál to rozvádět. Nalil do Lupinova hrnku trochu mléka a z kuchyňského stolu vzal čajovou konvici. Místnost naplnilo nádherné aroma jasmínu a bergamotu. Nalil do obou šálků. Musel se ptát sám sebe, proč se Lupin tak zajímá o jeho plány. Konvici postavil na stůl mezi ně a přikryl ji látkovým poklopem s pestrými růžemi a sedmikráskami. Lupinova snaha nerozesmát se mu samozřejmě neunikla.

'Upletla ho matka,' zavrčel na vysvětlenou. 'Nevím, proč bych měl měnit dokonale funkční kuchyňské vybavení za jiné, a ještě nekvalitní.'

'Jistě, máš naprostou pravdu.' Potlačovaný smích byl jasně slyšet v jeho hlase. 'Napadlo mě,' změnil téma. 'Že když už stejně vaříš pro několik rodin, ne?' Lupin tázavě zvedl obočí. 'A já náhodou vím o pár dalších lidech, kteří by mohli mít zájem-'

'Pokračuj.' Lupinova slova v něm přeci jen vzbudila jiskřičku zájmu.

'-vařit pro deset nebo dvacet lidí... to už nemůže být zas takový rozdíl, nebo ano? A kdyby všichni souhlasili, že budou jíst totéž... možná bys dokonce ušetřil čas?'

Zatím to dávalo smysl. 'A proč by s tím měli souhlasit?'

'Budou mít všichni víc času na práci, vydělají víc, než utratí. Jejich děti se pořádně nají a možná do sebe dostanou i něco zdravého. Zachránil bys životy, Severusi,' Lupin se široce usmál a doplnil svůj proslov dramatickým gestem, 'nebo aspoň odnaučíš pár lidí živit jejich potomky jen bílým chlebem a margarínem.'

Severus zapomněl na čaj. Najednou viděl Lupina v poněkud jiném světle. 'Co přesně navrhuješ?'

'Ty máš přehled, jak to chodí. Znáš lidi z velkoskladů. Vyznáš se v kuchyni. Neříkám, že zbohatneš, ale... jestli nechceš pracovat pro Brumbá-'

'To teda nechci,' skočil mu Severus do řeči. 'Nesnáším ho. V Chez 'O byl pečený vařený. Taky je kmotrem Blacka a Pottera, jak moc dobře víš. V jeho zavšivené továrně nebudu dělat ani omylem!' Zmlknul. Takže Lupin si to opravdu promyslel, jaké překvapení. A jeho nápad nebyl zas tak mizerný. Byl skoro dobrý, dalo by se říct. Severus se nechtěl snižovat k vaření pro dělníky. Byl zvyklý podstrojovat společenské smetánce. Na druhou stranu, možná přišel čas na změnu. Tohle ještě nezkoušel. Předkládat slušné jídlo lidem, kteří si ho ve skutečnosti nemohli dovolit. Možná by jim dokonce dokázal vysvětlit, že jídlo je důležité, ne jenom pro přežití, ale k dobrému životu. Chuť a vůně v historii okouzlily císaře i královny, sváděly krásné ženy – i krásné muže. Správně připravená krmě byla divadlem pro všechny smysly a Severus si toho byl moc dobře vědomý. Možná proto byl v soukromí tak chladný a rezervovaný, že všechnu svoji vášeň investoval do jídel, která tvořil. Chtěl, aby byla zvláštní, jedinečná. Zkrátka, byl umělcem, a Remus Lupin mu teď navrhuje, aby zázrakem dokonalého soufflé nebo sametově hebké omáčky plýtval na lidi, kteří nepoznají rozdíl mezi máslem a margarínem.

Severus potřásl hlavou, jako by tomu nemohl ani věřit. Pomalu přiložil šálek ke rtům a zhluboka se napil. 'Předpokládám, že podle tebe ten marný pokus mám uskutečnit přímo ve svém domě, co?' Byl si poměrně jistý, že už není cesty zpět. Lupin našel jeho slabé místo – hodil mu rukavici a Severus věděl, že hrdost mu nedovolí ji nezvednout. Tohle dokáže, proč ne. Poučí je o skutečném umění, získá si je skrz jejich vyhladovělé žaludky a bude se slunit v záři jejich obdivu.

Lupin se usmál, širokým, otevřeným, šťastným úsměvem, jaký Severus nepamatoval. Jeho vážná, unavená tvář se úplně rozsvítila. Vypadá taky o hodně mladší, napadlo Severuse, a nebyl tím pohledem zcela znechucený.

'To naprosto chápu, že se ti nechce pracovat pro pana Brumbála. Je to přísný člověk. Myslím, že mu vyhovuje dělníky trochu...' Lupin se odmlčel, jako by si myslel, že kdyby pokračoval, dostane se do potíží. Pak se zatvářil, jako by mu něco došlo. 'Dům ti patří, je to tak?' Zeptal se. 'Takže, kdyby někdo sehnal pár starých stolů a lavic, klidně bys mohl podávat jídlo přímo tady, co říkáš? Nemusel bys ztrácet čas donáškou. Ta místnost tady vedle, tam by si mohl jídlo vyzvednout každý sám a nebo by tam mohli rovnou pojíst, třeba za menší příplatek?'

Severus zvolna přikývl. 'Dům je můj, ano. Jako známý lev salonů nadšeně přivítám, když budu mít obývák neustále plný lidí, a všech deset mých zákazníků se jistě už nemůže dočkat, až jim budu hledět při večeři do talíře.' Věděl, že na Lupina prská, ale ten nápad byl prostě příliš stupidní. Tedy až na to, že nebyl.

'Nemůžeš to prostě brát tak, že ti zaplatí daně, jídlo a budeš mít čím topit?' Navrhl Lupin. 'Sirius ří-'

Severus se divoce zamračil. 'Už nikdy to jméno nevyslovuj v mém domě, Lupine. Je mi u prdele, co říká Black. Jediný případ, kdy máš dovoleno se o něm zmínit, bude, až mi přijdeš oznámit datum jeho pohřbu. Doufejme, že to bude co nejdřív.'

'Omlouvám se, nemyslel jsem-'

Severus mu skočil do řeči. 'Jistě, ty nikdy nic nemyslíš. Uvědomuješ si, že jsi jen rohožka bez jakéhokoliv vlastního názoru? Odjakživa, ve škole to bylo totéž, pořád Blackův a Potterův přikyvovač, nikdy jsi jim nedokázal říct na rovinu, ať se jdou vycpat.' Severusova ústa se zkroutila odporem. 'Poskok jsi byl, nic jiného! A pořád to platí, co? Black jenom pískl a už jsi mu poslušně lezl do postele, vsadím se, že přesně tak to bylo. To on ti řekl, ať mě do toho nesmyslu zatáhneš? Abych se úplně zničil?' Severus se tvářil jako bouřkový mrak.

Lupin vypadal, jako by dostal pěstí. 'Netušil jsem, že máš v sobě tolik jedu, Severusi. Těší tě kazit všem radost – hlavně lidem, kteří se ti snaží pomoct? Nebo ses prostě takový narodil? Doufám, že to druhé, to bys měl pro své chování aspoň nějakou omluvu.' Lupin odstrčil šálek, vstal a na své poměry překvapivě agresivním pohybem odsunul židli. Opřel se rukama o stůl a předklonil se.

Severus nedobrovolně couvl. V Lupinový očích problesklo něco divokého, co v nich ještě nikdy neviděl, a to jej znejistilo.

'Severusi, takhle už se mnou nikdy nemluv, nebo toho budeš litovat.' Jeho hlas byl slabý, ale bylo z něj cítit jakési odhodlání. Jejich obličeje teď byly tak blízko, že by se ho Severus snadno mohl dotknout. 'Nevíš, co jsem zač, protože ses nikdy neobtěžoval to zjišťovat. Kdyby ses aspoň jednou kolem sebe pořádně rozhlédl, možná zjistíš, že svět není přesně takový, jak si představuješ.'

Severus neměl po ruce žádnou odpověď. Cítil, že Lupin, kterého znal a léta jím pohrdal, se mu ztrácí před očima, jako by jeho slabost a povolnost byly jen maskou, pod kterou se schovává jiný člověk. Tenhle podivný tvor, který měl v sobě něco z dravce, něco s drápy a ostrými zuby a divokostí, pohřbenou hluboko v srdci. Když se jejich oči na okamžik setkaly, Severus uhnul pohledem první. Věděl, že musel zajít moc daleko, jinak by mu Lupin tuhle skrytou stránku své osobnosti nikdy neodhalil. Nicméně, nic na světě Severuse nedonutí, aby se omluvil. Prostě ne. Chtěl Lupinovi říct "chcípni", případně "vypadni", ale slova se mu zasekla v krku. Výraz v Lupinových očích mu ještě dlouho bude strašit v hlavě.

Lupin se otočil na podpatku a odešel z domu. Neměl ani tu slušnost, aby za sebou práskl dveřmi.

oTOTo

Následující dny Severus zatvrzele obcházel ulicemi Manchesteru a hledal práci, jen aby mu jeden provozní za druhým více či méně taktně připomínali, jakou má pověst. 'Bohužel, momentálně máme plné stavy, pane Snape,' slyšel znovu a znovu, v každé restauraci, kavárně nebo hospodě, kam zašel. Dokonce i tam, kde měli za oknem napsáno 'přijmu kuchaře', dokázali záhadně někoho zaměstnat v těch 30 vteřinách, než si ceduli přečetl a vešel dovnitř, aby se o práci ucházel.

Po týdnu už by to nejraději vzdal, ale rozhodně neměl v úmyslu nechat Lupina vyhrát. Dokonce i práce v továrně začínala vypadat jako přijatelná varianta. Že se možná chová poněkud dětinsky jej nenapadlo ani na vteřinu. Pořád před sebou viděl ty nebezpečně se lesknoucí oči. Sakra, už se mu o nich dokonce i zdálo. V jednom obzvlášť zneklidňujícím snu ho pronásledoval Lupin s vlčí hlavou. Severus se rozhodl, že toho člověka už nikdy nechce vidět. Někdo, kdo tak vytrvale předstíral, že je někým jiným, musel být nebezpečný. Ne, i Brumbál bude lepší, než dát za pravdu Remusi Lupinovi.

A jelikož Severus nikdy nedělal nic napůl, rovnou zamířil – pravda, neochotně – směrem k textilce pana Brumbála.

Asi půl hodiny seděl v čekárně a hrál si se svými rukavicemi. Další možností bylo zírat na poškrábané zdi s nátěrem v barvě žlutavého průjmu a poslouchat klapání psacího stroje z nedaleké kanceláře. Dokonce i tady byl vzduch plný malých částeček bavlněné cupaniny. Stůl u zdi a police s tlustými účetními knihami pokrývala vrstvička prachu. Nikdo se neobtěžoval přijít ho vyslechnout. Hodiny na zdi pomalu tikaly a přesně odměřovaly, kolik času tady Severus promrhal. Kamna v koutě příjemně hřála, jediný důvod, proč si ještě nezapnul svůj černý kabát až ke krku, nenasadil si čepici a neutekl zpátky do ledových zimních ulic, aby ještě jednou zkusil najít někoho, ochotného dát mu práci.

Nakonec mu došla trpělivost. Severus se rozzlobeně zašklebil na dveře s nápisem James Potter vyrytým na tlustém, pískovaném skle. Severus měl celou řadu pádných důvodů, proč zde netoužil pracovat, a James Potter byl jedním z nich. Chodili spolu do školy, kde Potter a jeho věrný Black všechny šikanovali a jakožto Brumbálovým kmotřencům (sám děti neměl) jim všechno prošlo. Oh, Severus tady opravdu nechtěl skončit. Možná by našel práci v nějaké jiné továrně? Textilek bylo v okolí víc, než dost, jenže pan Brumbál měl ty nejmodernější stroje, díky kterým byla práce o něco bezpečnější, než ve starých manufakturách.

Severus tahal za nitku. Jeho rukavice se začínala párat a hrozilo, že se v ní objeví díra. Tyhle palčáky mu Molly upletla k minulým vánocům. Ona a Arthur byli jeho nejbližší známí, uvědomil si. Měl pár kamarádů ze školy, ale Evan se zabil, když ho vtáhl tkalcovský stav v Sedgewicku, Wilkes se začal ztrácet před očima a za pár měsíců zemřel – tuberkulóza, co jiného. Průměrná délka života v Manchesterských mlýnech nebyla vysoká. Mašiny a plíce zabíjely lidi příliš, příliš brzo.

Asi není na škodu, že musel nějakou dobu jen sedět a nemohl dělat nic jiného, než přemýšlet. Po hodině mu pomalu začaly věci do sebe zapadat: zaprvé, tady rozhodně nemůže zůstat a žádat o práci. Jako kluk se před Potterem a Blackem nikdy neplazil a nehodlal s tím začínat. Rozhodně nebude prosit Jamese Pottera o laskavost. Tak či onak, jeho hrdost by utrpěla. Nicméně, zavržení práce v továrně povážlivě zmenšilo jeho výběr. Vlastně se mohl jen sebrat, jít domů, vařit pro dělníky, vydělávat pár šilinků týdně – možná víc, než by dostal v továrně – a pro jednou páchat dobré skutky. Severus nenáviděl děti, nesnášel své sousedy, prostě z principu neměl lidi v oblibě, ale slepý nebyl. Nemohl si nevšimnout, jak se Molly zhoršovaly bolesti na prsou, jak její pobledlá dvojčata měla zapadlé oči, jak mladá Ginny Weasleyová dřela tak tvrdě, až z toho přišla o svou dívčí krásu. Jako všechny ostatní děti v ulici, mladší i starší. Jako jejich rodiče.

Možná by mohl něco málo změnit – zařídit, aby se aspoň jednou denně pořádně najedli – a přitom by dál dělal to, co má rád. Znovu se nad tím zamyslel. Uvařit jídlo z ničeho a špetky koření, to byla opravdu výzva. A proměnit se v Severuse – dobrodince? Zvedl obočí. Nebyl žádný lidumil a nikdy jím nebude. Ale práci potřeboval a tahle varianta se mu nakonec zdála nejpřijatelnější.

Jen jedna malá, nepatrná, nepřekonatelná piha na kráse – jak má po tom všem proboha jít za Remusem všivým Lupinem a žádat ho o pomoc s přestavěním obývacího pokoje na restaurant? Oh bože, to by byla pro jeho hrdost smrtelná rána! Severus ještě chvíli přemýšlel a nevědomky okopával patou odřenou nohu své židle.

A dost! Najednou vyskočil, natáhl si rukavice, na hlavu narazil čepici a otočil se ke dveřím. Právě sahal po klice, když se dveře otevřely z druhé strany.

'Ale ale, Srabus osobně... jaká čest.' Zlomyslný úsměv jasně prozrazoval, jak moc je James Potter z jejich setkání nadšený. 'Můžu hádat? Určitě jsi tady, abys mě hezky poprosil o práci. Jako bych -'

'Upřímně, Pottere, přibližně tisíckrát radši bych si nechal urvat hlavu tkalcovským stavem. Jedna vteřina ve tvé společnosti a Sokratův koktejl z bolehlavu vypadá lákavě. Nebo ještě líp, nechtěl by sis ho namíchat sám? A ideálně se rozdělit s kamarády?' Zeptal se Severus medovým hlasem. Usmál se přesně stejně nepříjemně, jako předtím Potter. 'Hezký den přeji.' Ve dveřích se ještě otočil. 'Nezapomeň pozdravovat strýčka Albuse. Vyřídím Remusovi, že jsme se viděli.'

V momentě, kdy se podíval Potterovi do toho jeho otravného ksichtu, Severus našel důvod ke spolupráci s Lupinem. Jeho přátelé nebudou mít radost, když Lupina přesvědčí, aby mu pomáhal. Poprvé za několik týdnů se zase cítil trochu spokojeně. Život najednou vypadal lépe — nebo alespoň tak dobře, jak to jde uprostřed ledna ve městě, zamořeném těžkou, kyselou mlhou. Odvede Remuse Lupina od jeho přátel, pomstí se a svoji pomstu jim vmete do tváří. Oh ano, budoucnost vypadala o hodně lépe.