Bylo už dost pozdě, když se Severus vrátil domů. Pracně z kapsy vylovil klíče a při tom žongloval se třemi velkými taškami, plnými různé zeleniny, nakoupené za výhodnou cenu. Zítra uvaří báječnou polévku – měl celá kila cibule, kousek čedaru a pěkné jehněčí, které hodlal podusit. Podařilo se mu vejít do chodby, zastavěné různými krámy, aniž by něco ze svého nákladu upustil, a brzy všechny potraviny uložil na jejich místo. Zeleninu do spíže a maso do šikovné chladící skříně, kterou si pořídil, když byl ještě opěvovaným šéfkuchařem, dobře placeným luxusní restaurací.

Severus zatopil pod vařičem a postavil vodu na čaj. Chvíli konvici pozoroval, ale pak ji rázně sundal z ohně. Může to klidně vyřídit rovnou. Odhodlaně popadl kabát, zabalil se do dlouhé šály a vzal si rukavice, pak za sebou zavřel dveře a přešel přes ulici o několik domů dál, kde měl svoji rezidenci Remus Lupin. Pronajímal si jednu místnost ve druhém patře. Ne, že by ho Severus někdy navštívil, ale v téhle čtvrti se znali všichni.

Váhavě přistoupil ke dveřím a zaklepal.

'Hledáte někoho?'

Severus se otočil po hlase. Na okamžik se zarazil, aby nasadil patřičný výraz. 'Ano, hledám.'

'A kohopak, smím-li se ptát?' pokračoval Lupin, shrbený ve studeném větru. 'Netušil jsem, že se stýkáš s mým domácím.'

'Nejsi nějaký zvědavý? To takhle vyslýcháš každého?' uklouzlo Severusovi, který už úplně zapomněl, že se rozhodl být milý (tak přátelský, jak jen dokáže), a že ve skutečnosti přišel za Lupinem.

'Jen jsem se ptal,' hájil se Lupin s klidem. 'Nechtěl jsem tě urazit.'

'Super,' odtušil Severus. 'Tak sklapni a pojď se mnou.' Zatnul pěsti. Musel... musel! 'Prosím, Lupine. Potřebuju s něčím poradit.'

Lupin zaváhal, jako by se nemohl rozhodnout. 'Co ode mě chceš, Severusi? Myslím, že jsi mi posledně dost jasně naznačil, že o mou společnost nestojíš.' Ve svém ošoupaném, záplatovaném kabátě vypadal obzvlášť hubený a bezmocný.

Severus přesto zachoval klid. Něco od toho člověka potřeboval a nechtěl ho zase rozzlobit, po pravdě, jeden pohled na neovládajícího se Lupina mu bohatě stačil. Ke své pomstě potřeboval spolupráci. 'Nemůžeme vyřešit detaily u mě doma? Je zima jak v psinci. Mám čaj a koláčky,' dodal.

'Pozvání na čaj? Severusi, ty mě překvapuješ! Tak pojďme.'

Severus zavrtěl hlavou – nemohl si pomoct. A netušil, jestli je to Lupinem nebo jeho vlastní radikální změnou názoru.

oTOTo

Tak se po pár týdnech zase sešli nad starým kuchyňským stolem, s šálkem horkého Earl Greye před sebou. Severus přinesl tácek s koláčky, smetanou, džemem a medem. Teprve když ho k tomu přímo vyzval, Lupin si skoro váhavě jeden koláček vzal. 'Řekneš mi konečně, o co se jedná, Severusi?' požádal. 'Posledně jsem neodcházel s pocitem, že se z nás stali nejlepší kamarádi.'

'Ehm-' odpověděl Severus. Měl pocit, že viděl svou potlučenou hrdost, jak právě vyletěla z okna. 'Ehm.'

'Zajímavé. Ale nejspíš jsem to nepochopil.' Lupinovi pobaveně zasvítily oči. Severus ho zpražil pohledem a veselí zmizelo. 'Vím, že nejsme zrovna nejlepší přátelé. Ale pokud bys byl ochotný svěřit se mi, s čím přesně ti mám pomoct... asi by nám to tenhle rozhovor dost usnadnilo.'

Severus už to chtěl mít za sebou. Zhluboka se nadechl a pohrával si na moment s myšlenkou, že Lupina místo omluvy zardousí. 'Minule jsem byl možná trochu příkrý. Je...' odkašlal si. 'Je mi to...'

'To nic, Severusi. I já jsem mohl být vstřícnější.' Lupin se dokonce tvářil upřímně.

Severus si byl poměrně jistý, že kdyby se Lupin pokusil být ještě milejší, promění se v plyšového medvěda. Nechal si svůj postřeh pro sebe. Nemohl si dovolit znovu si jej znepřátelit. Nesnášel, když závisel na jiných lidech, zvlášť, když tím jiným člověkem byl Lupin, ale připomněl si Blackův a Potterův protažený ksicht, až zjistí, že mu Lupin dělá poskoka. Pomáhalo to. Bez téhle příjemné představy by nejspíš Lupina brzo nakopl do bolestivého místa. 'Super,' zopakoval, s kyselým výrazem ve tváři. To nejhorší měl z krku. Víceméně se omluvil a zas tolik při tom neutrpěl.

'Chtěl jsi, abych...' napověděl mu Lupin, sundal z konvice pletený poklop a nalil si ještě trochu čaje.

'Uvažoval jsem,' Severus se díval, jak si Lupin přidává čaj a maže si na koláček kousek másla. 'Možná bych si chtěl otevřít bistro... nebo spíš jídelnu, se spoustou jídla za lidové ceny. Ale aby bylo lepší, než co dostaneš v hospodě... a dělníci si ho mohli dovolit.' Severus se zadíval do svého šálku. Tohle vyznělo, jako by mu na nich záleželo. Tak to rozhodně nemyslel. 'Chci se nějak uživit. Ale odmítám prodávat ty hnusy, co se tady obyčejně jí. Asi to nebude gurmánská restaurace, ale chci, aby jim chutnalo a aby pochopili, že i nejprostší jídlo může být kouskem umění. Ten okamžik radosti, když ochutnáš něco nečekaně dokonalého, i když je to jenom blbá brambora, připravená na neobvyklý způsob, nebo mrňavý kousek hovězího, který ale kolik dní nasával marinádu z koření, vypěstovaného na druhém konci světa.'

'Severusi... netušil jsem, že v tobě dřímá tolik poezie,' usmál se Lupin. 'Dávej si na to pozor, ať si ještě někdo nepomyslí, že máš city.'

'Nemám! Nějaké básničky s tím vůbec nesouvisí, prostě ovládám své řemeslo.'

'Neřekl jsi snad, že vaření je forma umění? Proč by se mělo lišit od krásné malby nebo básně? Ty ti také dokážou dát potěšení. Neboť člověk není živ jen chlebem, alebrž žije z každého slova, které sejde z úst našeho pána, nepíše se něco podobného v bibli?'

'Silně pochybuju, že by se mé jídlo mělo srovnávat s náboženským prožitkem. A poezie je dobrá akorát pro buzeranty...'

'Opravdu? Ty jsi moc básní nepřečetl, co, Severusi? Poezie je pro nás všechny. Přesně jako jídlo – každému chutná něco jiného.' Lupin se na židli pohodlně opřel. 'Existuje i poezie o jídle.'

'Spadlo ti ozubené kolo na hlavu? Nebo ses našňupal nějakých zplodin?' Severus se na něj podíval s neskrývaným překvapením. 'Je snad tohle normální konverzace?'

Lupin se zasmál. Tím svým otevřeným úsměvem, ze kterého kdysi Severusovi poskočilo srdce. 'Konverzace, ty a já? V žádném případě!' Široce se usmál, ostré bílé zuby se nebezpečně zaleskly. 'Člověk jest tvorem masožravým,' zarecitoval bez varování, 'a je mu třeba výživy — nejméně jednou za den; Nemůže žít jako sluka, z vody, ale jako žralok nebo tygr dychtí po kořisti.' Lupin se zakřenil, zakousl se do koláčku a kus ho utrhl. Žvýkal a svěsil ramena. 'To napsal Lord Byron.'

'Jak jsem říkal,' prohlásil Severus. 'Básničky jsou pro buzny. Byron byl teplouš.'

'To se podívejme, takže přece jenom o literatuře něco víš? Kdo by to byl do tebe řekl, Severusi. Ve volném čase si čteš o Byronovi?'

'Těžko. Na nesmysly nemám čas.'

'Místo toho vytváříš poezii k jídlu?'

'Dejme tomu.' Severus protočil oči. Věděl, že je dobrý, a své chuťovky soukromě považoval za malá umělecká díla. Ale poezie? To už je trochu moc. 'Nechápu, jak slova na papíře můžou nahradit plný omáčník.'

'Jde o city, Severusi. Schopnost způsobit čtenáři nebo jedlíkovi potěšení nebo příjemné překvapení. Slova krmí a vyživují mozek, stejně jako to dělá jídlo s tělem. Nikdy jsi nepřivřel oči rozkoší, když jsi na jazyku ucítil lahodnou omáčku?'

'Jistěže...' Severus ho zblízka pozoroval. Nadšení dalo Lupinovým tvářím barvu, vypadal živější, téměř hezký.

'Stejné je číst krásnou báseň, prostě jiný druh omáčky. Probouzí v lidech pocity. Stejně jako tvoje jídla, jinak bys nebyl tak slavný. Říkej si co chceš, píšeš poezii tymiánem a estragonem na jemném plátku jehněčího.'

'Chceš říct psal jsem.' Severus byl zase zahořklý. 'A mezi slavný a známý je dost velký rozdíl. Navíc, ať jsem byl slavný nebo ne, díky lžím tvých přátel už nikdy nebudu pracovat ve slušném podniku.' Zhluboka si povzdechl. Vzdával to. Jestli mu Lupin nepomůže, stejně ani neví, kde začít.

Světlo v Lupinových očích jako by pohaslo. 'Je mi to opravdu líto, Severusi. Jestli to pomůže, nevěřím jim. Sirius někdy umí být takový... Krutý. Vím...' Lupin se na okamžik odmlčel. 'Já vím, že se vždycky neshodneme, ale věřím ti.' Kývl. 'Věřím ti.'

Severus přemítal, zda Lupinovi skutečně kape na karbid. Jak by mu mohl věřit? Ačkoliv, Severus opravdu byl čestný člověk, i když ne vždycky ten nejmilejší. Mlčel. Neměl co říct.

Lupin jeho mlčení zřejmě považoval za dostatečnou odpověď. 'Řekni mi, jak můžu pomoct,' navrhl tiše. 'Udělám, co bude v mých silách.'

Sarkastická poznámka se nabízela, ale Severus si ji odpustil. Když se Lupin snaží chovat přátelsky, on to dokáže taky. 'Potřebuju tady v domě zařídit jídelnu pro, já nevím... třicet, čtyřicet lidí. Minule jsi mluvil o stolech a židlích?'

Za chvilku Severus odněkud vytáhl papíry a tužky a Lupin si přesunul svou židli k němu. Až pozdě v noci Lupin přešel přes cestu zpátky do svého miniaturního pokojíku. Kuchyňský stůl pokrývala záplava náčrtků, plánků a výpočtů. Severus ve své studené ložnici usnul, jako když ho do vody hodí, po dlouhé době konečně zas šťastný, že se mu podařilo něco vytvořit.

oTOTo

V následujících týdnech se Severusův starý domek pomalu proměnil k svému novému účelu. Ze všeho nejdřív se Lupinovi podařilo sehnat nějaké staré stoly a židle, které už byly na cestě do kamen. Požádal Charlieho a Billa Weasleyovy, aby se zastavili a vyzkoušeli pár Severusových kulinářských experimentů a přes několik nedělí (zbytek týdne museli pracovat v továrně) dali starý, otlučený nábytek trochu do pořádku. Někdo, i když Severus netušil kdo, daroval plechovku barvy a stará babička Longbottomová šikanovala někoho v Sedgewické textilce tak dlouho, dokud jí nedal zdarma kus kazové látky, která nemohla jít do prodeje.

Rodiny, pro které Severus už vařil, se zastavily jednou ve středu večer a všichni společně strhli příčky mezi kuchyní a obývacím pokojem. Weasleyova dvojčata s kamarády následující den pocákala barvou celou místnost a především sebe. Severus si jen povzdechl a byl rád, že má dost barvy, aby to vystačilo na několik domů. Svůj temperament držel na uzdě, protože ti lidé přišli pomáhat jen za jídlo (někdy je musel trochu postrčit Lupin svým přesvědčováním). Tím, že na ně neřval, vlastně vyjadřoval svou vděčnost. Prostě zmizel ve sklepě, průběžně přestavovaném na větší kuchyni s prostorem pro chladící skříň a šikovnou spižírnu se sklípkem na zeleninu a brambory. Tam zůstal, dokud zas nebyl připravený vyjít mezi lidi, aniž by je musel na potkání zabíjet.

V únoru ještě přituhlo, ale v domku to vypadalo jako na jaře – všechno bylo svěží, barevné a plné života. Stoly někdo natřel bílou barvou a někdo další ušil bílé ubrusy a ubrousky. Molly a Ginny vyrobily měkké sedáky na židle s tmavozeleným vzorem (praktické, když hosté přicházeli rovnou z práce). Argus Filch ('chlap, co se neskutečně vyzná v trubkách a vodovodu a všem okolo', jak ho uvedl Remus) do sklepa zavedl tekoucí vodu a vybudoval odpad. Dokázal dokonce instalovat přívod plynu a pomohl Severusovi vymyslet malý výtah k přepravě jídla a talířů nahoru do jídelny.

Do konce prvního týdne po otevření bistra přišlo pět rodin z ulice. Další týden jich bylo deset. Severus se rozhodl vařit jen dva chody denně – polévku a hlavní jídlo, aby si usnadnil práci a maximálně snížil náklady. Nakonec zjistil, že jej těší pracovat jen pro sebe, vědět, že každý šilink, který vydělá, je jen a jen jeho. Rád vstával časně ráno a chodil se na trh dohadovat o nejlepší cenu. Bavilo ho plánovat, jak suroviny co nejlépe využít a přitom nabízet svým hostům zajímavé a chutné jídlo.

V březnu už byla malá restaurace v době oběda a večeře denně přeplněná. Jen v pondělí, které si Severus vyhradil jako den odpočinku, byla v domě tma a ticho. Remus Lupin dál chodil na návštěvu, pomáhal, když se naskytl problém, který nesouvisel s vařením. Postupem času Severus nějak zapomněl, že Lupina chtěl využít jen k tomu, aby otrávil Blacka a Pottera. Lupin se nikdy nezdržoval zbytečně dlouho. Než Severus uklidil kuchyň a ujistil se, že je všechno připraveno na zítřejší den, býval už pryč, jako by chápal, že je vítán, jen když je užitečný.

A - to Severus musel přiznat – užitečný byl. Nikdy by bez něj bistro nezprovoznil. Lidé najednou neměli problém pomoct Snapeovi, když je o to požádal Lupin s tím svým sladkým úsměvem a milými slovy. Severus mu trochu záviděl. Nebyl hloupý, chápal, že laskavost a trocha diplomacie dokáží zázraky, ale také věděl, že on sám není stavěný na to, aby životem proplouval hladce. Ani to nechtěl zkoušet.

V dubnu svěží jarní vítr na chvíli vymetl do čista dokonce i Manchesterskou oblohu. Ve vzduchu bylo cítit květiny a teplo, něco nového, co se pozvolna blížilo. A Severus poprvé odcházel do banky s docela pěknou sumičkou – konečně nemusel utratit všechno za nákup surovin na další dny. Nebyl to špatný pocit a Severus si dovolil radovat se ze slunce a jara a malých, ale bezpečně uložených úspor.

Samozřejmě, že mu radost nevydržela dlouho. Takhle to se Severusem Snapem chodilo vždycky.