Napoprvé si Severus Lupinovy absence nevšiml. Následujícího večera ale dostal pocit, jako by něco bylo špatně. Když připravoval stoly pro své poslední hosty – ty, kteří pracovali v továrnách na okraji města – začal mít obavy. Nebyl z toho nadšený, ale Lupin mu konec konců opravdu pomohl. Zítra by za ním možná mohl zajít a zeptat se, proč se někdy nezastaví. Možná. Na druhou stranu, pokud nechce do bistra chodit, Severus ho určitě nutit nebude. Musel si připomenout, že Lupina nesnáší, ale rozzlobené myšlenky se brzo stočily zpátky k nebezpečnému úsměvu, který Lupin občas posílal jeho směrem.

Jak se dalo čekat, dalšího dne se Lupin také neobjevil. Nikdo o něm neslyšel, nikdo ho nepotkal a v práci nebyl, informoval Arthur Severuse mezi polévkou a gulášem. Severus měl sice své práce dost, ale stejně musel přemýšlet, kde se Lupin asi schovává. Nakonec málem zničil polévku tím, že přidal místo soli cukr. Severus věděl, že tuhle záhadu musí rozluštit. Pokud ho Lupinova nepřítomnost dokázala vyvést z rovnováhy takovým způsobem, bude muset něco podniknout. Co nejdřív.

Proto když se zvedl poslední strávník, Severus co nejrychleji uklidil kuchyni. I když bylo už docela pozdě, potřeboval Lupina vidět a tak nalil zbývající guláš do misky, aby měl pro svou návštěvu aspoň nějakou výmluvu. Nechtěl, aby Lupinovi došlo, že mu na něm záleží. I když jen docela maličko.

Severus si přes hlavu přetáhl tlustý svetr, popadl misku a prázdnou ulicí vyrazil k nedalekému domku. Zaklepal tiše na dveře pokoje, ale nikdo nepřišel otevřít. 'Lupine,' zavolal. 'Jsi tam?' Nikdo neodpověděl. Severus chtěl vyrazit zpátky domů, ale zaváhal. Zdálo se mu, že přece jen něco zaslechl. S rukou téměř položenou na klice zůstal stál. Lézt Lupinovi do soukromí... ne, to nemůže. Další podezřelý zvuk zevnitř ho přinutil změnit názor. Rychle otevřel dveře a do nosu ho praštil nezaměnitelný pach choroby a dlouho nevětrané místnosti. Lupin se rozvaloval na posteli v chumlu přikrývek a prostěradel a ve slabém světle pouličních lamp vypadal šedivý jako mrtvola.

'Lupine! Zatraceně... co se ti stalo?' Severus položil misku s večeří na malou skříňku hned u vchodu. Pokoj vypadal čistý a uklizený, až na ten nepořádek v posteli. Na zemi ležel krvavý hadr, který překročil. Když se Lupin pokusil otevřít oči, byly zakalené horečkou. Severus měl pocit, jako by mu srdce sevřela ledová ruka. Vypadalo to vážně. Lupinova kůže byla na dotek suchá a studená, ale čelo mu hořelo.

Zasténal a rozkašlal se, na rtech se mu objevila krev. 'Bronchitida,' podařilo se mu vyrazit ze sebe mezi záchvaty kašle. 'Horší, než normálně.'

Severus přikývl. Každý tím trpěl, přirozený důsledek znečištěného vzduchu v továrnách i kolem nich. Bez včasné lékařské péče se zdánlivá maličkost mohla vyvinout v nebezpečnou nemoc. 'Skočím pro doktora,' nabídl se.

'Ne.' Lupin se zase rozkašlal a tentokrát se jeho tělo celé otřáslo jako v křeči. 'Nemám peníze.'

Byl tak vychrtlý a otrhaný. Jestli se na něj nepodívá doktor, mohlo by to skočit špatně. 'Hubu drž,' okřikl ho Severus, ne zcela nepřátelsky. 'Chceš tady snad umřít?' Vytáhl zpod Lupinova malátného těla propocené přikrývky a hodil je na zem. Někdo musel zasáhnout, Lupin vypadal úděsně. Severus ho musel doslova odtáhnout na polštáře, byl skoro v bezvědomí. Přikryl ho nejsušší dekou, kterou našel, ty mokré položil na ni. Malá kulatá kamínka v koutě vyhasla, takže i mokré přikrývky se zdály lepší, než nic.

'Sever-' Další záchvat kašle ho umlčel.

'Vydržíš? Budu zpátky co nejrychleji. Půl hodiny.' Severus nečekal na odpověď a rozběhl se dolů po schodech. Remusovu paní domácí poslal pro doktora, pak vyběhl na ulici a utíkal k Weasleyovým. Hlasitě zabušil na dveře.

'Arthure? Honem! Vzbuď se!' Volal, dokud se za závěsy v okolních domech nezačala rozsvěcovat světla.

Lehce poškrábané zelené dveře se otevřely, Arthur vystrčil hlavu a ospale na Severuse zamžoural. 'Co se děje? Hoří?' Přes pyžamo měl přehozený těžký kabát.

'Lupin je nemocný. Potřebuju ho odnést ke mně domů. Prosím, Arthure? Bill a Charlie by mohli pomoct?' Severus úplně zapomněl, že nikdy o nic neprosí. Nevzpomněl si ani, že ještě před pár měsíci by radši shořel v pekle, než pomáhal Lupinovi.

'Nemocný? Je to vážné? Zase ta bronchitida?' Arthur si natáhl boty. 'Charlie?' Zavolal nahoru do patra. 'Honem, chlapče, rychle se obleč!'

Severus si hlasitě oddechl. 'Díky. Má horečku a... vykašlává krev. Už jsem poslal pro doktora.'

Charlie přiběhl dolů, ani se nezdržoval vyptáváním. Všichni tři spěchali k Lupinovi. Našli ho téměř v bezvědomí, naštěstí aspoň záchvaty kašle se snad zmírnily.

Arthur položil ruku na vlhké peřiny. 'To nevypadá dobře, co?' Ve tváři měl ustaraný výraz.

'V listopadu měl něco podobného. Taky to přežil,' prohlásil Charlie. 'Aspoň, že nedostal zápal plic.'

Severus ho probodl pohledem. Zápal plic se v podstatě rovnal rozsudku smrti. 'Nemá zápal plic.'

'Uvidíme,' brzdil je Arthur. 'Tak vážné to snad není. Co... tak kam, Severusi?'

'Když ho dobře zabalíme do deky... snad by-' Severus zaváhal. Netušil, proč má zničeho nic potřebu pečovat o Remuse Lupina, ale nejspíš mu to dlužil. 'Můžete ho položit ke mně do ložnice. Jsou tam lepší kamna a on se potřebuje zahřát a odpočinout si v opravdové posteli.'

Arthur se na něj podíval, jako by mu přeskočilo. Bylo všeobecně známým faktem, že Severus Remuse Lupina nemá nijak v lásce. 'OK. Charlie, pojď mi pomoct.'

Arthur a Charlie s vypětím sil omotali šedivé, tenké staré deky kolem Remusova bezvládného těla. Zvedli ho a v podstatě jej odnášeli pryč, Arthur ho objal kolem pasu a Charlie si položil jeho paži na ramena. Remusovy nohy táhli za sebou. Tak se dostali z provlhlého domku až na cestu.

Severusův dům byl ve srovnání s tím Lupinovým oázou tepla a luxusu. Přesně jak řekl, jeho ložnice byla vyhřátá a jeho postel byla velká a měkká, dokonce ještě ani nevyměnil zimní peřiny za tenké letní, protože nad ránem někdy bývalo chladno.

'Položte ho na postel. Ty špinavé deky nechte pod ním,' nařídil Severus. Ani slepému by neušlo, že Lupin nutně potřebuje vykoupat. 'Čisté pyžamo, trochu mýdla...' mumlal si pro sebe. Nechal Arthura a Charlieho, aby naložili do kamen a sám odešel dolů pro teplou vodu, kus mýdla a kbelík. Lupin smrděl. Nechat ho v tomhle stavu Severus nepokládal za dobrý nápad.

Spojenými silami dvou Weasleyů se podařilo Lupina odstrojit, pacient sám už jen sténal a klimbal se jim v rukách jako hadrová panenka. Strkat ho do vany by bylo moc riskantní, už teď byl dost prochladlý, o horečce nemluvě, ale Severus ho očistil, jak se dalo. Navlečený do čistého pyžama hned vypadal úplně jinak, než usoplená, zakrvácená troska, kterou sem přitáhli.

'Teď dejte pryč ty špinavé deky a já ho přikryju.' Jakmile bylo hubené, třesoucí se tělo schované pod tlustou peřinou, Severus si oddechl téměř stejně zhluboka, jako Lupin. Cítil zvláštní úlevu. Teď ještě kdyby si doktor pospíšil.

Weasleyovi odešli domů, aby se aspoň trochu prospali, a pak se konečně objevil doktor Smethwyck. Severus si mezitím stačil uvařit čaj ve velké konvici, kterou udržoval v teple pod květovaným poklopem, pro případ, že by se Lupin probudil. Přinesl si čaj do ložnice a seděl tam, dokud ho doktor neposlal za dveře. V úzké, ledové chodbě se marně snažil vymyslet důvod, proč by mu nemělo být lhostejné, jestli Lupin přežije nebo zemře.

Smethwyck otevřel dveře. 'Pane Snape? Už můžete jít dál.' Doktor mu pokynul, aby přišel blíž k posteli. Lupin pořád vypadal napůl v bezvědomí, ale žil. 'Pan Lupin trpí bronchitidou. Zápal plic se neobjevil, ale bude nutné natírat prsa kafrovou mastí. Sežeňte mu parní inhalátor a mentol, pomůže to proti suchému kašli a uvolní se hlen.' Doktor uložil stetoskop do své velké kožené brašny. 'A nenechávejte ho tady bez dozoru. Kdyby zase dostal záchvat, možná bude potřebovat pomoct. Horečku snižujte studenými obklady, ale pokud nebude moc rozpálený, nechejte ho vypotit.' Doktor se podíval na čajovou konvici. 'Máte trochu máty?'

Severus přikývl. 'Ano. Jen nevím, kdy se ze mě stal sluha pana Lupina. Docela bych se i vyspal.'

'Uvařte mu mátový čaj. A pokud chcete, aby vám byl schopný poděkovat, pořádně se o něj starejte.' Doktor kývl a odporoučel se.

Severus mu zaplatil, doprovodil ho ke dveřím a pak se vrátil do kuchyně. Mátový čaj... kafr... nenechávat o samotě... kdo si Lupin sakra myslí, že je? Rozzlobeně uvařil čaj v menší konvičce a psychicky se připravoval na svoji novou – doufejme, že velmi krátkodobou – kariéru Lupinovy ošetřovatelky.

Když se vrátil nahoru s malou krabičkou kafru, Lupin byl vzhůru, ale oči měl skelné a unavené. 'Děkuji, Se-'

'Lehni a kuš,' přerušil ho Severus. 'Doktor říkal, že potřebuješ odpočívat a mazat kafrem a kdesi cosi. Já ti mám dělat chůvu, dokud nebudeš schopný odplazit se zpátky do své nory. Nikdo jiný se jaksi nenabídl.' Severus se tvářil značně nespokojeně. 'Polož se na záda, ať to na tebe můžu napatlat.' Ukázal mu kelímek s mastí. 'Předepsal to Smethwyck.' Severus se Lupina nechtěl dotýkat. Rozhodně netoužil masírovat mu hrudník kafrem, na to se necítil připravený.

'Nemusíš...' zasípal Lupin. 'Zvládnu to sám.' Natáhl rozklepanou ruku po kelímku.

'Ne.'

'Severusi, prosím. Vím... nechceš na mě sahat. Vím, co si myslíš o... lidech, jako jsem já.'

Severus se na něj zamračil. Lidech, jako je on? Lupinovi vážně nedocházelo, že jsou oba stejní? V tom je ten problém, uvědomil si Severus. Nevadilo, že Lupin je celkem atraktivní a má hezký úsměv a když se zrovna nesnaží vykašlat si plíce z těla, je na něj relativně příjemný pohled. Špatné bylo, že Severus se nedotkl jiného muže déle, než si byl ochotný připustit, a jediný vhodný objekt zájmů, o kterém věděl, byl... Lupin. A to byl průšvih. Velký.

Ještě štěstí, že ho Lupin vůbec nezajímal. O zbytky po Blackovi nestál ani v nejmenším. 'Co jsi zač je mi ukradené, pokud se laskavě přestaneš vrtět a budeš spolupracovat.' Severus odtáhl kus peřiny a pokusil se Lupinovi rozepnout pyžamo. Lupin vzdal svůj odpor a nechal ho dělat, co umí. Už mu nezbyla síla se bránit. Položil hlavu na polštář, oči skoro zavřené.

Severus nabral na prsty kus výrazně páchnoucí masti a téměř váhavě ji začal roztírat po Lupinově propadlém hrudníku. Kůže pod jeho rukou hořela. Pomalu a opatrně vtíral mast, dokud se nevstřebala. Na moment ho napadlo, jaké by bylo dotýkat se té jemné pokožky, kdyby Lupin nebyl nemocný a rozpálený horečkou. Severus potřásl hlavou, aby si vyčistil myšlenky. Najednou měl pocit, jako by v pokoji bylo vedro k zalknutí, ale kamna v koutě si popraskávala stejně jako vždycky a překvapivě, nikde nevypukl otevřený požár. Pálila ho jen ostrá mast na dlani a zrudlé tváře, ale Severus odtrhl ruce od Lupina, jako by se spálil o něj. 'Zapnout se snad... dokážeš sám...' Rychle vstal. Jako by na rukou pořád cítil Lupinovu kůži. 'Doktor poručil, že máš pít mátový čaj,' řekl do ticha, které se mezi nimi rozprostřelo. Zhluboka se nadechl. 'A kdy jsi naposledy jedl? Takhle podvyživený se s nemocí nepopereš.' Sjel ho vyčítavým pohledem. 'Jenom mi tady překážíš. Mám dost svojí práce,' ušklíbl se, i když sám nevěděl, proč to má zapotřebí.

'Omlouvám se.' Lupin vypadal nesmírně unavený. 'Kdybych tušil, že ti má nemoc přidělá práci, ani bych ji nedostal.' Zakašlal jen mírně, kafr už začal působit. 'Asi tomu neuvěříš, ale mým hlavním posláním na zemi není otravovat ti život.'

'Fascinující postřeh,' odsekl Severus arogantně a odešel ke sporáku, na kterém stály čajové konvice. Nalil šálek mátové směsi pro svého nezvaného hosta. 'Na,' řekl a vrazil mu ho do rukou. 'Nachystám ti něco k jídlu. Laskavě neumírej, dokud jsi tady. I když je mi jasné, že přesně to by se ti hodilo!'

Lupin byl zjevně moc zesláblý na to, aby se hádal, a tak Severus za sebou práskl dveřmi a odešel připravit něco obzvlášť výživného.

oTOTo

'Lupine? Lupine, vzbuď se.' Severus nadával docela nahlas, ale s Lupinem to ani nehnulo. Někdo s ním musí zůstat přes noc, nařídil doktor. Povolení spát v Severusově posteli si ovšem Lupin vyložil dosti zeširoka – rozvaloval se z jednoho konce na druhý a nejen, že zabíral téměř celou matraci, ale ještě si přehodil ruku kolem Severusova pasu a kostnatou hnátu omotal kolem Severusových peřinou přikrytých nohou. Severus si obvykle nosil do pokoje slamník a spal na zemi, ale dnes byl po celodenní dřině tak vyčerpaný, že se dokázal jen zhroutit do postele. Už ho nebavilo dělat zdravotní sestru a služku. Naštěstí, Lupinovo zdraví se začínalo zlepšovat. Severus ho krmil, umýval, zkrátka všestranně o něj pečoval víc než týden a projevilo se to – horečka téměř úplně ustoupila, záchvaty kašle se vytrácely na přijatelnou úroveň. Lupin se dokonce dokázal doplazit dolů do sklepa a vlézt do velkých dřevěných necek, které Severus naplnil téměř vroucí vodou, ohřátou na vařiči. V horké lázni si zhluboka povzdechl, položil hlavu na okraj improvizované vany a spokojeně zavřel oči. Když se vrátil zpátky do postele, vydrhnutý a oblečený v čistém pyžamu, poprvé za kolik dní usnul úplně klidným spánkem.

Severus zíral na strop. Dotek cizího těla ho pálil. Snažil se ruku odstrčit, ale Lupin ho zjevně pokládal za nějakou hračku nebo měkký polštář, kterého se odmítal vzdát. Začala se ozývat dlouho zanedbávaná nutkání. Bylo snadné zapomínat na potřeby svého těla, když člověka nikdo nepokoušel. I když Severus neměl Lupina rád, i když ho Lupin nijak nepřitahoval a Severus o něj vůbec nestál, potlačované touhy o sobě najednou daly vědět. Bylo by tak jednoduché otočit se na bok a oplatit spícímu muži jeho objetí. Tak snadné...

Tak dost. Lupin je úplně k ničemu! Rozhodně ho tady nemá na žádné... důvěrnosti. Severus ho hrubě odstrčil, bez ohledu na nemoc. Popadl jednu peřinu a rázně odkráčel ven z pokoje. Za sebou slyšel Lupinův rozespalý, zmatený hlas: 'Severusi... co se stalo, Severusi?' Zabouchl za sebou dveře. Tisíckrát radši stráví zbytek noci na židli v kuchyni, než aby na vteřinu snášel pocit, že ho Lupin nějakým způsobem přitahuje. Nenáviděl ho. Několikrát si to zopakoval, dokud si nebyl jistý, že si to dobře zapamatoval.

Přitáhl si židli k vařiči. Z ohně už zbyly jen uhlíky, ale stále hřály a v kuchyni zůstávalo příjemné teplo. Rychle usnul, s šedivou přikrývkou těsně omotanou kolem sebe. Nezdálo se mu o ničem — a o nikom.

oTOTo

Ráno se vzbudil dokonale ztuhlý a rozlámaný, s hlavou položenou na studené plotně. Rozdělal oheň a už byl i oblečený, když uslyšel pohyb na schodech. Vyhlédl ze dveří. Uviděl Lupina, navlečeného v jeho vlastních prastarých kalhotách a záplatované košili, kterou měl dávno rozstříhat na hadry.

'Elegantní, Lupine. Nakupoval jsi v popelnici?'

'Promiň, Se-'

'Ano, to říkáš pořád,' přerušil ho Severus, neboť jej Lupinovy věčné omluvy a výmluvy nebavily. 'Pořád promiň, omlouvám se... Děláš vůbec něco, čeho nelituješ? A proč nejsi v posteli?'

'Už se cítím líp... díky tobě.' Znělo to dutě, jako by mu Severus ublížil. Lupin udělal krok směrem k němu a Severus se vrátil zpátky do kuchyně. Lupin se loudal za ním, pomalu, jako by byl ještě zesláblý nemocí.

'Mám tě sice plné zuby,' konstatoval Severus se vší rozhodností, 'ale nejsi zdravý a musíš ještě ležet. Vrať se do postele, nachystám ti snídani.'

'Musím, Severusi. Jestli se nevrátím do práce, přijdu o podnájem. Nemůžu si dovolit být dál doma.'

Severus se k němu otočil zády, opřel se o pracovní pult a rukama pevně sevřel jeho okraje. Lupin měl pravdu. Když nepůjde do práce, nic nevydělá, a zdálo se, že už teď je úplně na mizině. Severus si zase jednou uvědomil, jaké měl štěstí, že získal dobře placenou práci, že kdysi měl dost peněz, aby nemusel prodat matčin dům. A byl zdravý, což také není samozřejmost. V porovnání s ním Lupin nebyl zrovna miláčkem Štěstěny. 'Dobře. Jestli dnes vydržíš neodpočívat celý den, zítra tě nechám jít.' Obrátil se zpátky k němu. 'Za předpokladu, že mi dokážeš pomáhat v kuchyni, aniž bys omdlel nebo měl sto záchvatů kašle nebo -' Severus se tvářil nasupeně, ale při pohledu na toho hubeného, unaveného člověka se ho zmocňovalo zvláštní majetnictví '- tak tě možná pustím do práce.'

'Kdybych tě neznal, skoro bych si myslel, že ti na mně záleží.' Lupin se usmál tím svým krásným úsměvem, který Severus viděl jen jednou v životě. Vypadal díky němu mladší. 'Ale to by byl trestuhodný omyl, že?'

'To si zapiš,' zavrčel Severus, aby zamaskoval vlastní rozpaky. 'Radši bych týden hlídal všechny Weasleyovy spratky než mít tu na jeden den tebe.'

Lupin jen zakroutil hlavou. 'Do čeho se mám pustit? Potřebuješ něco oloupat nebo rozsekat? Jsem mizerný kuchař.' Po tváři mu přelétl široký úsměv.

Severus mu bez poznámek podal ostrý nůž. 'Zkus zničit pár hlávek zelí. Malé kousky.'' Úsměv neoplatil, ale ten Lupinův by rád viděl znovu. Ne, Lupin opravdu nebyl zas tak ošklivý.

Nějakou dobu mlčky pracovali. Lupin nevypadal, že by se chystal padnout vyčerpáním, jedinou připomínkou jeho nemoci bylo občasné odkašlání. Nicméně pracoval velmi pomalu a zůstával poněkud bledý.

Kuchyni postupně naplnily lahodné vůně jídla. Severus přidal do velkých hrnců s cibulí a zelím mleté maso a dobře rozmíchal trochu medu, skořice a zázvoru. Na lístky koriandru se netvářil nijak nadšeně. 'Mohl bys je nasekat jemněji?' Požádal Lupina. 'Vím, že na to vypadají, ale ve skutečnosti mí zákazníci nejsou přežvýkavci.'

'Snažím se, Severusi. Varoval jsem tě, že nejsem moc dobrý.' Lupin evidentně s nožem spíš bojoval, než aby krájel.

Severus odložil lžíci. 'Děláš to úplně nemožně. Proč tě vůbec pouštím do kuchyně?' Zajímavá otázka, na kterou by skutečně rád znal odpověď. Proč se otravuje s člověkem, kterého z duše nesnáší?

'Protože mě nechceš pustit do práce?' Lupin se přes rameno ohlédl jeho směrem. 'Jak to mám vědět? Možná mě rád komanduješ.' Nabídl Severusovi nůž rukojetí napřed. 'Proč mě to místo těch svých poznámek radši nenaučíš?'

Taky dobrá otázka. 'Otoč se,' Severus přistoupil blíž. 'Vezmi koriandr a předveď mi, co děláš.' Lupin popadl velkou hrst lístků a začal ubohé rostlinky sekat hlava nehlava.

'Ne, ne! Tak se to nedělá. Uhni, ukážu ti to...' Severus se posunul o krok blíž a položil pravou ruku na Lupinovu. 'Teď se uvolni a dělej totéž, co já.' Pomalu začal sekat koriandr správným způsobem. Lupin brzy pochopil a Severus zvýšil tempo, což mělo za následek, že se o Lupina opřel větší váhou.

'Ne tak rychle!' Lupin se zakřenil a pokusil se přizpůsobit. 'Severusi! Usekneš mi prsty.' Zasmál se a Severus si najednou uvědomil, jak těsně u sebe stojí, že se ho celým tělem dotýká. Obklopovala ho vůně čisté kůže, úplně zapomněl na koriandr, zázvor a všechno ostatní koření. Dýchal, vychutnával si tu vůni jako kdyby šlo o nejdražší parfém. Jeho ruka se přestala hýbat.

Na okamžik bylo ticho, jako by se celý svět zastavil, aby se mohl zhluboka nadechnout.

Nůž Lupinovi vypadl z ruky. Severus nevěděl, kdo z nich udělal první krok, ale zničeho nic Lupina objímal a aniž by se na vteřinu zarazil nebo zamyslel, přitiskl mu rty na ústa. Jejich těla se přimáčkla k sobě a nikdo nemohl pochybovat, po čem oba touží. Ponořil se do Lupinova tepla. Jejich polibek byl hltavý, jako by se snažili dostat jeden druhému co nejhlouběji do úst, skoro násilím brát a pohltit. Severus tiše zasténal, nedokázal už na nic myslet, jen se chtěl dotýkat, poznat, jak mu Lupinovy bradavky pod rukama ztvrdnou, přinutit ho sténat, cítit ho jako muže, ne vyčerpaného pacienta, o kterého pečoval.

Lupin se opíral o stůl, záda prohnutá. Nechal Severuse, aby se o něj třel, rukama ho hladil po zádech. Byl stejně vzrušený jako Severus sám a jeho tělo reagovalo s divokostí, kterou by čekal u člověka mnohem rozhodnějšího a tvrdšího, než jak se zdvořilý, poddajný Lupin obyčejně prezentoval světu.

'Remusi...' Zašeptal Severus do jeho úst, a pak je zase ovládla touha. Zabořil prsty do Remusových vlasů, líbal ho s brutalitou, která prozrazovala protichůdné pocity přitažlivosti a nenávisti. Neochutnával jen jeho ústa, ale kousal a sál a Remus mu to plně oplácel, polibek za polibek, kousnutí za kousnutí. Sténal, vydával tiché naříkavé zvuky a když se Severus od něj odtrhl, sklonil hlavu a začal mu okusovat a líbat krk.

'Severusi... oh bože, Severusi...' jeho hlas byl ochraptělý touhou. Snažil se přitáhnout si Severuse blíž, nemohl se polibků a doteků nabažit.

Severus sebou trhl, jako by se právě probudil. Mozek zase začal pracovat a umožnil mu na okamžik potlačit touhu a chtíč. Co to sakra dělá? Nenáviděl Lupina a tohle bylo nebezpečné, jak se mohl nechat vlákat do tak zranitelné pozice? Navíc Blackovým bývalým milencem (nebo aspoň se to šuškalo, o jejich sexualitě nikdo nemluvil otevřeně) – co když to naplánovali spolu, aby ho dostali do vězení nebo mu zničili poslední možnost obživy zákeřnými pomluvami?

Severus se narovnal. Chvilku se Lupinovi díval do očí, paprsky zapadajícího slunce se v nich odrážely zlatavými odlesky. Lupinovy rty byly lákavě rudé, i pobledlost po nemoci se z jeho tváří vytratila. Severus na okamžik zůstal stát a obdivoval ten pohled. Jak půvabně se podlost dokázala zamaskovat. Cítil, jak se mu mění výraz v obličeji na obvyklý kyselý úšklebek. Vztek se mu vymkl z rukou, jako nezkrotné zvíře, připravené trhat a zabíjet a ničit. 'Ven,' zasyčel. 'Vypadni z mého domu, Lupine.'

'Ale...' Lupin zmateně vykulil oči. 'Co...'

'Ven.' Severus ho odstrčil. 'A už nikdy se neopovažuj na mě promluvit. Ani se ke mně nepřibližuj.'

Otočil se k Lupinovi zády a ani se nepohnul, dokud neuslyšel kvapné kroky na schodech. Ani nedýchal, dokud se neotevřely vchodové dveře a nezaklaply se za tím zrádcem a bláznem, kterého si pustil do domu. Už nikdy, zapřísahal se. Už nikdy.