Zbytek dne Severus dřel jak mezek, aby zapomněl, jaké bylo cítit Lupinovo tělo na svém, touhu, která ho rozechvěla do morku kostí. Nechtěl na to myslet. Lupin mu vůbec neměl co nabídnout – nebo alespoň se o tom snažil sám sebe přesvědčit. Byl to nesnesitelný slaboch, nebezpečný, nemravný, svůdce a lhář. Když si to opakoval celé odpoledne, Severus tomu skoro uvěřil.

Spal špatně, jako by se mu Lupinův otisk vypálil do kůže a do paměti. Převracel se z boku na bok a nedokázal myslet na nic jiného, než jak ho Lupin ve spánku nevědomky objímal. Přetočil se na záda a vztekle mrskl polštářem na druhou stranu postele, jako by lehnout si hlavou ke dveřím vymazalo z jeho paměti Lupinovu dlouhou, hubenou nohu, omotanou kolem jeho vlastní. Unaveně zabořil hlavu do polštáře, jen aby ho obklopila Lupinova vůně, která ještě nestačila vyprchat.

Jeho kůže byla hladší než bavlna, měkká a jemná na dotek. Vlasy měl jako hedvábí. Ve tmě se mu vybavovaly Lupinovy rozzářené oči. Měly zvláštní nazlátlou barvu, díky které působily divoce, trochu jako zvířecí. Severus si proti své vůli musel představovat, jak by asi vypadaly při milování, jestli by se leskly a třpytily a jestli by Lupin sténal jeho jméno při vyvrcholení.

Praštil pěstí do nočního stolku, jako by ho bolest měla těch myšlenek zbavit. Frustrovaně zasténal. Bolelo to, ale zdaleka ne tolik, aby z hlavy vyhnal představu Lupinova nahého těla. Sakra, sakra, sakra! Přeskočilo mu snad? Jen proto, že s ním Lupin půl dne pracoval v jedné místnosti ho snad nemusí mít rád, ne? Přetočil se na břicho a zaúpěl. Dlouho trvalo, než konečně usnul.

oTOTo

Ráno se rozhodl předstírat, že je všechno jako dřív. Nikdy Lupina nepolíbil, netoužil po něm a na jeho doteky vůbec nereagoval. Ne, dnes bude vařit jako vždycky, odpoledne se Lupin na hodinku zastaví, aby mu pomohl, a pak - doufejme - zase vysmahne. Svou postel bude mít Severus jen pro sebe a duševní pohoda se vrátí sama. Že Lupinovi řekl, aby se v jeho domě už nikdy neopovážil ukázat, jaksi pozapomněl.

Že se něco děje na hlavní třídě zaslechl, když krájel zeleninu do polévky. Ozývaly se hlasité výkřiky a houkání sanitky. Severus čekal, že každou chvilku uslyší na kamenném dláždění rychlé klapání podkov a hrčení železem okovaných kol. Odložil nůž a vyšel ze sklepa do přízemí, aby zjistil, co se stalo. Touhle dobou to mohla být jedině nehoda v továrně. Nestalo by se to poprvé, práce s obrovskými, parou poháněnými stavy byla nebezpečná.

Severus chvilku čekal, klepy cestovaly rychleji, než kterýkoliv kočár nebo automobil a zprávy se brzo dostanou i k němu. Pozoroval ženy, pobíhající kolem jako mravenci, kterým někdo strčil klacek do mraveniště. Asi se i podobě cítily – pokud stroj chytil některého z jejich manželů, mohlo to znamenat zkázu pro celou rodinu. Severus se cítil podivně odtržený od scény. Nebyl jedním z nich. Neměl se o koho bát, tak proč se vůbec zajímat? Mrzelo by ho, kdyby se zranil zrovna Arthur, ale nebyl by to konec světa.

Ještě stál ve dveřích, když kolem prošla skupina žen a dětí, vracejících se domů. Nevyptával se, ale poslouchal, o čem si povídají.

'... jediné štěstí, že starosta koupil tu... samitku,' poznamenala paní Tonksová. 'Taky díky tomu nevykrvácel k smrti. Můj Ted říkal, že jaktěživa neviděli tolik krve.'

'Přežije to?' zeptala se nejmladší dcera paní Patilové, zatímco si upravovala dlouhé černé vlasy. Uvázala si šátek. 'Je to takový hodný pán.'

'Říkají, že má šanci. Pokud se jim podaří zašít ránu a zůstalo mu dost krve.' Prošedivělá paní Longbottomová si porovnala svůj prapodivný starý klobouk, který jí ležel na hlavě jako chcíplý racek. 'Ruka je pryč, samozřejmě. Utržená od ramena.'

Severus se za nimi díval, jak odchází šedivou, špinavou ulicí. Pomalu přestával slyšet, o čem mluví, jarní vítr mu přinášel jen útržky slov.

'...hrůza... nikdy pracovat.'

'Co... potom? ... chudobince?'

'... bronchitidu. Byl unavený... přiskřípl... Lupin... nepřežije.'

'Počkat.' Severus vyšel na ulici. 'Počkejte! Kdo to byl?' Zavolal na vzdalující se ženy. Srdce mu najednou jakoby zmrzlo.

Paní Tonksová se zastavila, otočila se a zakřičela na něj: 'Remus Lupin! Toho chudáka chytil tkací stroj!'

Severus se pokusil nedat najevo emoce. Zjistil, že to jde překvapivě snadno, cítil se totiž úplně prázdný a paralyzovaný. Samozřejmě, že by měl zůstat v klidu. Lupin mu byl ukradený. 'Je... přežije to?' Jeho hlas mu zněl jako cizí, nejistý a vyděšený.

'Asi ano,' přikývla paní Longbottomová. 'Když se doktorům podaří amputace a zastaví krvácení. Museli ho z toho stroje odříznout! Byl po nemoci – moc unavený, neudržel pozornost. A tkalcovské stavy... však to znáte, pane Snape... veliké mašiny a pan Brumbál taky vždycky nehledí na to, aby byly opravené.'

Severus mávl rukou, aby jim poděkoval, a vrátil se zpátky domů. Zavřel za sebou dveře. Opřel se o studenou zeď. Lupin byl zraněný, možná právě teď umíral? Bože, ne! To se nesmí stát! Pomalu se sesunul na podlahu, přemohl ho pocit ztráty, zoufalství a výčitky svědomí. Zůstal klečet. Oh Bože... kdyby Lupina nevyhnal, nikdy by se to nestalo. Schoval hlavu do dlaní. Chvilku s ním lomcoval vztek, nebránil se mu. Kéž by Lupina nenechal odejít...

oTOTo

Následující týden uběhl jako v mlze. Severus pracoval, udržoval se záměrně ve stavu vyčerpání, aby nedokázal na nic myslet. Nemohl vystát představy, které se mu samy od sebe objevovaly v hlavě – vymyšlené scény plné krve a bolestných výkřiků, smrtelně bledý Lupin na nemocniční posteli, nadosmrti mrzák. Neunesl by, kdyby Lupin zemřel, a hlavně nedokázal potlačit výčitky, které ho pronásledovaly. Nikdy se nestaral, co se děje lidem kolem něj, ale teď si musel přiznat, že mu na Lupinovi záleží. Jenže vina byla krutým pánem a Severus si v ní skoro liboval, až měl nakonec pocit, že Lupinovi končetinu osobně vyrval z těla. Že tím pravým důvodem k výčitkám svědomí bylo něco jiného, jej ani nenapadlo.

Snažil se zapomenout, ale nemohl si pomoct – natahoval uši, aby slyšel poslední zprávy, i když se za normálních okolností schovával v kuchyni, kdykoliv to jen šlo. Lupinova nehoda byla středobodem většiny konverzací v bistru a tak se Severus dozvěděl, že zdárně překonal první krizi a nejspíš přežije. Přišel o úplně celou paži. Pokud se neobjeví infekce, rána by se měla dobře zhojit.

oTOTo

'Někdy tenhle týden ho pustí,' hlásil Arthur panu Tonksovi nad pintou piva a talířem plným špenátu a slaniny. Utrhl si kus tmavého, čerstvě upečeného chleba a namazal ho kouskem másla. 'Už mu nic není, svým způsobem.'

'Snáší to špatně, co?' Zeptal se pan Tonks a přihnul si piva. 'To je normální... moji chlapi byli po válce to samé. Spousta měla pocit, že tam tu ruku furt cítí... některým z toho přeskočilo, aspoň podle mě.'

Arthur pokrčil rameny. 'Hlavně, že to přežil. I když on říká, že by radši byl mrtvý. Lupin.'

'Možná by pomohlo, kdyby ten starý skrblík pustil chlup a zaplatil mu odškodné.' Pan Tonks se zamračil. 'Pan Brumbál na to nevypadá, ale je jak křemen. Však už se to párkrát stalo, že ty jeho slavné nové mašiny někoho zmrzačily.'

'Brumbál je tvrdý člověk,' souhlasil Arthur. 'A Remus ty peníze potřebuje, nikdy nepracoval tak dobře jako my. Jinak by si nemusel pronajímat pokojík u paní Lestrangeové. Opravdu se o něho bojím.' Zatvářil se soucitně. 'Ani nemá rodinu, která by se o něho postarala.' Arthur položil vidličku a odstrčil talíř. Zvedl oči. Severus postával kousek od jejich stolu, jako by vůbec neposlouchal, o čem si povídají. 'Kdyby byl aspoň ženatý, ale...'

'Arthure, to tady nebudeme rozebírat,' napomenul ho pan Tonks. 'Ne v téhle... společnosti.'

'A co?' Odfrkl si Severus. 'Že Lupin není ženatý, protože je buzerant? A vy si myslíte, že s tím hned poběžím na policii a udám ho?' Zasyčel rozzlobeně, ale tiše, aby ho nikdo jiný neslyšel. Tohle přesně potřeboval, pohádat se, pustit ten vztek ven, na moment přehlušit nepříjemné pocity provinilosti a touhy.

'Jako že byste se k tomu nesnížil nám chcete tvrdit?' Pan Tonks přivřel oči. 'Každý ví, že Lupina nesnášíte. Ale možná by mu nakonec bylo v kriminále líp, než v chudobinci.'

'Počkej, Tede.' Arthur ho poplácal po paži. 'Severus takový není, já ho znám. Nikdy by neudělal takovou podlost.' Zvedl hlavu a přes rty mu přeletěl téměř neznatelný, vědoucí úsměv. 'Mám pocit, že Severus by si s Remusem mohl rozumět víc, než si myslíme.'

'Nevím, o čem to meleš,' odbyl ho Severus a naklonil se blíž k Tedu Tonksovi. 'Ale vám bych rád připomněl, že tahle restaurace mi patří a neumím ani vyjádřit, jak jsem nadšený, že mě někdo uráží ve vlastním domě. Takže buď se okamžitě omluvíte, nebo táhněte k čertu!' Severus se sebral a odešel, než řekne něco, čeho bude litovat. Jak se Tonks opovažoval naznačovat... pcha, přímo Severuse obvinit z takové ohavnosti? Jako by neměl život už tak dost těžký. Věčně muset skrývat své potřeby. Snad jediná věc, za kterou si Lupin opravdu nemohl sám. Nebo mohl? Když nad tím Severus přemýšlel, Lupin se tomu neoddával zrovna proti své vůli. Severus byl tak vzteky bez sebe, že ani neslyšel Tonksovo Omlouvám se, pane Snape a zmizel v kuchyni.

oTOTo

Následující dny Severus investoval poměrně dost času do pozorování ulice před domem. Ne, že by se tam dělo něco zvlášť zajímavého, snad jen strom na rohu rozkvetl a jaro nabíralo na síle. Mezi domy poletovalo a štěbetalo několik ptáků, kteří vůbec netušili, že je za okny bistra tiše pozoruje jistý zamračený muž. Severus nejdřív zkoušel lhát sám sobě, utíral prach na parapetech a umýval okna. Následujícího dne sundal záclony, vypral je a pověsil je zpátky. Ujistil se, že v jídelně (mající mimochodem hezký výhled na ulici) nejsou žádné pavučiny, opravil veškerý rozklížený nábytek a dokonce roznášel jídlo, kdykoliv mohl odejít od sporáku.

Severus si svého okolí nikdy moc nevšímal. I teď ho vlastně zajímalo pouze jediné konkrétní místo. Nebyly to vysoké tovární komíny, dýmající nad jejich čtvrtí a nad řekou jako rozdrážděný drak. Ne, Severus se většinu času díval na domek paní Lestrangeové, přesněji řečeno na jedno okno ve druhém patře, to, kde se rozsvítí slabé světýlko, až bude Remus zase doma.

Nakonec si to musel přiznat. Přál si vědět, jestli to Lupin zvládl, chtěl se dozvědět, až ho pustí z nemocnice. Spálil dvě várky skopového než to vzdal a prostě začal vysedávat u okna, kdykoliv měl chvilku času. Dny ubíhaly a jeho obavy rostly. Co když Lupin umírá? Co když nemůže chodit a bez pomoci se nedostane domů? Co když ho už nikdy neuvidí? Co když už nikdy neucítí Lupinovy měkké rty na svých, ani dotek jeho jazyka, ani to, jak se jeho boky tisknou k Severusovým?

Odpověď přišla jednou v pondělí, tedy právě, když měl volno a jelikož nebylo nic jiného na práci, přitáhl si židli k oknu a obsesivně hlídal ulici. Kromě toho se také pokoušel číst Escoffierův Le Guide Culinaire a přemítal, zda by mu jako dezert po večeři více vyhovovala pêche Melba nebo crêpes Suzettes. Cítil se jako idiot, naprostý idiot. Escoffierovy nápady, jak organizovat a zjednodušit menu, ho ale nakonec přece jen dokázaly na chvilku rozptýlit. Když znovu zvedl oči od knížky, zjistil, že venku se začíná stmívat a že někdo sedí před domkem Lestrangeových. Nebylo přesně poznat, o koho se jedná, ale srdce se mu stejně rozbušilo. Lupin se vrátil?

Severus odložil těžkou kuchařku na zem. Jestli je Lupin doma, proč sedí venku? Rozhodl se hodit na sebe svetr a zjistit to. Aspoň má konečně příležitost Lupina pokárat za neopatrnost a vyčíst mu, jak je všechny vyděsil. Ne, že by se Severus o něj bál, samozřejmě. Ale Arthur měl strach a ostatní Weasleyovi také. V chodbě si přetáhl přes hlavu černý vlněný svetr, protože večery ještě byly chladné.

Vyšel ven, u Lestrangeova domku byl coby dup. Na kamenném zápraží skutečně seděl Lupin a vypadal jako sousoší zoufalství, únavy a osamělosti. Měl u sebe starý, otlučený kufr a papírovou krabici, svázané dohromady kusem špagátu. Odrbaný kabát, volně přehozený přes ramena, na jedné straně vypadal podezřele prázdný.

Když se na Severuse podíval, jeho oči postrádaly jakýkoliv výraz. 'Bavíš se?' zašeptal otupělým hlasem. 'Omlouvám se, že na tebe mluvím, ale stojíš v mojí posteli.'

'V... posteli?' Severus nečekal, že by se Lupin tak změnil. Z vyčerpání vypadal celý šedý, i jeho hlas byl unavený a pohyby pomalé a odměřené. 'Přišel jsem se podívat, jak se cítíš. Je ti zle? Neměl bys být radši doma?' Provinilost, která Severuse pronásledovala na každém kroku, se zase vrátila. 'Pomůžu ti,' byla nabídka, kterou ani on sám nečekal.

'Ne.' Lupinův hlas konečně dostal trochu barvy. 'Prosím, Severusi. Jdi pryč. Nemůžeš mi pomoct. Nechci to.' Lupin odvrátil hlavu, jako by se nemohl ani pořádně hýbat.

'Lupine, sakra práce!' Severus začínal být rozzlobený. O co mu zase jde? Jasně, přišel o ruku, ale zranění hlavy snad neutrpěl. Přišel o krok blíž a klekl si k muži, schoulenému na schodech.

'Prosím, Severusi. Běž pryč.'

Lupin se na něj ani nepodíval. Něco bylo mimořádně, kolosálně špatně a Severus se nehodlal s odmítnutím smířit. 'Nikam nejdu dokud mi neřekneš, co to provádíš za pitomosti. I kdybych tě měl do postele osobně odnést, zalezeš a budeš odpočívat. Vypadáš příšerně.'

'Diplomat jako vždy. Běž domů, Severusi. Buď rád, že máš kam jít.'

'To mám,' Severus najednou pojal podezření. 'Já domov mám, zatímco ty,' řekl pomalu a přivřel oči, 'co se stalo? Chceš mi říct, že tě Lestrangeovi vyhodili na ulici?'

Lupin si těžce povzdechl.'Museli. Taky nemají žádné peníze. Potřebovali nového podnájemníka.' Nemotorně si přitáhl kabát blíž k tělu. 'Nemám na nájem, Severusi. Jsem bez peněz a... Brumbál mě už v továrně nechce vidět.'

'A proto stojím v tvojí posteli? Rozhodl ses spát na ulici? Víš jistě, že ti ten stav nepřiskřípl i hlavu? Možná ti vytekla půlka mozku a nikdo si nevšiml?' Severus věděl, jak se Lupin cítí – bezmocný, bez rodiny, nemá kam jít. Až na to, že měl kam jít: měl přátele. Proč nejde k nim a nepožádá je o pomoc? Black i Potter byli pracháči. Navíc mohli klidně přesvědčit Brumbála, aby vzal Lupina zpátky. Přesto, Severus chápal, proč to nejde. Lupin bral jako věc cti, že se nemusí spoléhat na bohaté přátele, že je možná chudý, ale stojí na vlastních nohách. Hrdost, tomu Severus rozuměl náramně dobře. Taky nikdy nestál o charitu.

'Děkuji za soucit a slova útěchy, Severusi, ale to není to, co právě teď potřebuju.' Lupin se rozklepal, asi ho přešla zima. 'Potřebuju být o samotě.'

'Soucit, to určitě! Vsadím se, že kolem tebe všichni chodili po špičkách, ale tomu je konec. Vstávej, osle. Musíš do postele a nebudu o tom diskutovat. Pojď!' Severus bez dalších průtahů popadl kufr, o který se Lupin opíral, a s ním zvedl i krabici, převázanou provázkem. Udělal první krok směrem ke svému domu. 'Jdeš, nebo čekáš, že se pro tebe vrátím a přenesu tě přes práh jako nějakou nevěstu?'

Lupin vypadal jak uzlíček neštěstí. 'Nevím, jestli dokážu vstát.' Chvilku se odmlčel, pak dodal, 'Proč to děláš, Severusi? Nemáš mě rád.'

Severus ho ignoroval. Ano, neměl Lupina rád, ale nepříjemný, dřív neznámý pocit viny se mu zamlouval ještě míň. Navíc to, že Lupina neměl bůhvíjak rád, neznamenalo, že by po něm netoužil. Bylo to zvláštní, chtít někoho, kdo mu ani nebyl sympatický. Severus se otočil s krabicí pod levou paží a kufrem v pravé ruce. 'Takže růžolící nevěsta. Zůstaň sedět, Lupine.'

Severus postavil krabici i kufr do chodby a rozsvítil plynovou lampu. Nechal dveře otevřené a nazlátlé světlo vlídně ozářilo čtverec chodníku před domem. Noční vzduch byl studeně svěží, jako by jarní vítr odehnal těžký kouř. Dokonce na obloze poblikávalo několik hvězd. Vrátil se zpátky na ulici. Chvíli v měsíčním světle pozoroval Lupina, sedícího na chodníku, ztraceného a opuštěného. Severus měl zase pocit, jako by se život na chvilku zastavil, jako by se nadechoval a vyčkával, kterým směrem ho osud otočí. Ještě byl čas – litovat, rozmyslet se, neudělat to. Severus vypustil z plic dech, který dlouho zadržoval, a čekal, až kousky té zvláštní skládanky zapadnou na své místo a jeho neočekávaná šance na budoucnost se zformuje.

Znovu přešel přes neosvětlenou ulici. Díval se na člověka, kterým roky opovrhoval, a najednou téměř celoživotní pohrdání soupeřilo s něčím novým, podivným a – upřímně - velmi nevítaným. Severus si poprvé musel chtě nechtě uvědomit, že po Lupinovi netouží jen fyzicky, že mu záleží na jeho osudu, jak se cítí, jaká má přání. Poprvé, alespoň pokud si Severus pamatoval, jeho vlastní potřeby a ambice bledly ve srovnání s někým, kdo byl pro něj důležitější než Severus Snape.

Napřáhl ruku. 'Půjdeme,' řekl tiše. 'Prosím, Remusi?'

Lupin zvedl hlavu. V unavených očích se mu zaleskla troška zlata a života. 'Nebudu... nechci se ti vnucovat, Severusi. Nestojím o soucit.'

Severus se skoro neslyšně uchechtl. 'Cože? Já ani nevím, co to slovo znamená. Zaručuju ti, že ať se ode mě dočkáš čehokoliv, soucit to rozhodně nebude.'

To Lupina povzbudilo, dokonce se objevil náznak toho zářivého úsměvu, který Severusovi věnoval, než se tenkrát políbili. 'Teď ti nemůžu nic platit. Nevím, kdy zas budu mít peníze. Kdo by dal práci někomu jako jsem já?'

'Já vím. Můžeš mi všechno zaplatit, až seženeš nějaké místo.' Severus ho odmítal urazit tím, že by mu cokoliv nabízel zdarma. Lupin by stejně nejspíš v panice utekl a blábolil by něco o charitě a hrdosti. 'Půjdeme,' zopakoval Severus. 'Nemůžeš tady vysedávat donekonečna. Dneska bude studená noc a kromě toho, ten hnusný krysařík paní Lestrangeové se určitě chystá pomočit tě místo lampy. Rovnou ti říkám, že pochcaného od psa tě domů nepustím.'

'Proč si mě chceš vzít k sobě?' Lupin se ptal smrtelně vážně, ale úsměv potlačit nedokázal. 'Už nejsem ani celý člověk, jak vidíš.'

'Zato otravný jsi minimálně za dva,' neodpustil si Severus. 'Takže, pane Lupine? Nehodlám tady stát do rána a čekat, až se rozmyslíte, jestli chcete strávit noc radši v posteli s šálkem čaje a čerstvými koláčky nebo spát na tomto pohodlném chodníku a čekat, kdy vás někdo vezme za límec a odtáhne na policii.'

'Dostal bych k těm koláčkům i máslo a jahodový džem?' usmíval se tak, že mu byly vidět všechny zuby, a Severusovi se málem podlomila kolena. Jen kývl. 'V tom případě to zvážím,' řekl Lupin. Zaváhal, pak se jeho tenké, studené prsty sevřely kolem Severusovy teplé dlaně. 'Promyslel sis to dobře?' Zeptal se. 'Jestli si vzpomínám, už jsi se mnou do smrti nechtěl mluvit.'

Svět udělal přemet a oklepal se jako mokrý pes – každý chlup se otřásl a zase zapadl na své místo. Severus cítil v kostech, že tohle je správné. Ne, nebude to snadné ani pro jednoho z nich. Spousta věcí ještě nebyla vyřčená, vyřešená. Ale den, kdy se vyjasní úplně všechno, možná přijde. Severus se rozhodl vsadit na to něco, co ještě nikdy nedal do hry: své srdce.

'Máš výbornou paměť. A už bylo dost řečí, Lupine,' Severus ho objal jednou rukou kolem pasu a pomohl mu vstát. 'Konec protestů. Jdeme domů.'