Severus byl mrzutý. Poslední dobou jeho náladovost dostoupila vrcholu. Vrčel na Remuse, utrhoval se na hosty a mračil se na Ginny Weasleyovou, novou pomocnou sílu, která mu měla zajistit více klidu v kuchyni. Brzy ráno odcházel na trh, zatímco Remus ještě spal v jejich prostorné posteli, pak se zavřel do kuchyně, celý den z ní nevystrčil nos a prskal na každého, kdo se odvážil vkročit do jeho království. Spát chodil pozdě. Neměl náladu na sex ani na Remusovo utěšování. Prostě a jednoduše, Severus Snape se zase začal chovat jako dřív a nikoho to netěšilo, dokonce ani jej samotného ne. Chtěl, aby mu všichni dali pokoj.

Přesto mu chyběl důvěrný vztah, který si vybudoval s Remusem, chyběla mu milá společnost (proboha!) Weasleyových, netěšilo ho být sám. Trudomyslný a nejistý. Prakticky bez ustání přemýšlel, jestli byl dobrý nápad, nechat se přemluvit a otevřít bistro. Co když už nikdy nebude pracovat v uznávané restauraci? Ty roky práce a studia, aby se stal jedním z nejlepších kuchařů v Anglii – bylo to všechno nadarmo? Bude jeho osudem skončit jako opovrhovaný, všemi zapomenutý kuchař v kantýně?

Svého času život vypadal dobře. Teď byl bez pořádné práce, i když vydělával obstojné peníze. Jeho partner kolem něj našlapoval, jako kdyby trpěl zvlášť odpornou nakažlivou nemocí a dokonce i stávka podle očekávání k ničemu nevedla. Uplynulo několik týdnů a Severus neměl chvilku klidu. Měl pocit jako by se pohyboval ve vákuu, nic, co dělal, nemělo smysl.

Jak by si přál, aby André Michelin nikdy nevkročil do jeho domu. Už měl plné zuby stávek a Francouzů a hlavně milenců, kteří se tvářili, jako kdyby byli maličké panenky, kterým uškubal hlavičky z čisté zlomyslnosti.

Jako by té mizérii chybělo něco k dokonalosti, zaskočil Black, aby svolal stávkový výbor. Pan Brumbál je ještě nepoctil odpovědí, bylo tedy načase zase jednat. Upřímně, jediná věc, která Severusovi momentálně dělala radost, tedy kromě vaření, bylo vědomí, že když zaleze do postele, najde v ní teplé, spící tělo, ke kterému se může přitisknout. Jenom když usínal s Remusem v náručí a poslouchal jeho tiché oddechování, cítil se aspoň trochu spokojený.

oTOTo

'Severusi?'

'Mhm.'

'Vím, že je hodně brzo, ale namasíroval bys mi prosím rameno? Dostávám křeč.' Remus byl vzhůru a v bledém ranním světle seděl na posteli. Když si stáhl pyžamo, jeho kůže se v prvních slunečních paprscích zaleskla. Ani jizvy nemohly zničit jeho krásu. Severus obdivoval jeho štíhlý krk, zrovna když se Remus přes rameno ohlédl a věnoval mu povzbudivý úsměv. 'Prosím, lásko?'

Takže neunikne. Severus potřeboval zaběhnout nakoupit, ale pohled na hodiny ho ubezpečil, že Remus by výmluvu ucítil na sto honů. Na trhu ještě nebyla ani noha. Věděl by, že Severus je zbabělec, který si ani nedokáže pár minut popovídat se svým partnerem. 'No dobře. Když jsem si tě dotáhl domů, nejspíš bych se o tebe měl starat.'

'To jsi hodný,' poděkoval Remus. 'Opravdu to potřebuju.' Oči se mu podezřele leskly. 'Moc to pro mě znamenalo, když ses o mě staral,' pokračoval, otočený k Severusovi zády. 'Nebýt tebe, nejspíš bych dnes byl mrtvý.'

Severus se zlostně díval na jeho rudé jizvy. Z ničeho nic se mu sevřelo srdce. Remus mu věřil. Dovolil mu, aby jej živil, i když nikdy předtím od nikoho žádnou dobročinnost nepřijal. Nechal se krmit a umývat a... no, další věci, které teď Severus trochu zanedbával. Přestěhoval se do jeho domu, jeho postele, vystavil se nebezpečí — kdokoliv mohl snadno zjistit, že sdílí lůžko. Mlčel. Někdy prostě neměl co říct. Ne, že by nebyl od přírody výřečný, ale... vysvětlovat Remusovi, jak prožívá tu věc s Michelinem, všechny zmatené pochybnosti a vnitřní nejistotu... prostě nemohl.

'Už... musím jít na trh!' Z té pasti přece musí existovat cesta ven.

'Aha,' odtušil Remus. 'Ale nejdřív bys mi prosím mohl namasírovat to rameno. Opravdu mě bolí.' Předklonil se a nabídl svůj dlouhý krk.

Severus zaúpěl. Natáhl se pro olej – čím dřív to bude mít za sebou, tím lépe. Mlčel, ale ohřál olej v dlani a pak ho začal Remusovi vtírat do kůže.

'Mmm... hezké,' povzdechl si Remus. 'Uvolňující.' Dál nic neříkal, jen vydával tiché, spokojené zvuky. Severus chvilku hnětl svaly, dokud je nepřesvědčil, aby se uvolnily. Remus si zhluboka oddechl a Severus neodolal, musel mu vtisknout polibek na krk.

Remus se pomalu otočil. Mlčel, jen si Severuse přitáhl k sobě. Jednou rukou to moc dobře nešlo a Severus už chtěl protestovat, ale pak na svých ústech ucítil horké rty a konečně si vzpomněl, proč vlastně bylo příjemné sdílet s ním jednu postel. Když ho Remus pustil, byl docela udýchaný.

'Pochybuješ o mých citech?' zeptal se ho Remus. 'Protože k tomu nemáš žádný důvod.'

Severus zavrtěl hlavou. Remus byl až moc všímavý, pro své vlastní dobro i Severusovo.

'To je dobře. Já o těch tvých taky nepochybuju. Když se probudím a ležíš tady se mnou, jsem šťastný, Severusi. Ale ty tvoje černé nálady... to musí přestat.'

Severus se chystal říct něco obzvlášť kousavého, ale tenhle pohled znal. Remus toho začínal mít dost a Sverus ho nechtěl rozzlobit. S vytočeným Remusem nebylo radno si zahrávat. Proto mlčel.

Remus upravil přikrývku. 'Když mi to nechceš říct, asi budu muset hádat.' Jemně ho políbil. 'Týká se to bistra a pana Andrého? Toho, že ses chtěl stát jedním z nejlepších kuchařů v Británii? A že dokud budeš tady, nikdo tvůj talent nedocení?'

Severus přivřel oči. Takže Remus ho pozoruje, našel všechny jeho slabiny – hlavně touhu po uznání a obdivu. 'Bravo. Jsi šťastný, že už to víš? A co s tím uděláš? Půjdeš všem vyslepičit, co jsem za zoufalce?' Severus se zlobil. Bylo snazší vztekat se, než uznat, že má Remus pravdu. A ať je Remus naštvaný nebo ne, Severus snad má právo být umíněný ve vlastním domě!

'Ne. Severusi, ty vážně...' potřásl hlavou. 'Zamyslel ses někdy nad tím, co jsi mi řekl, než se z nás stali milenci? Že i nejjednodušší jídlo může být dobré, když se dobře připraví? Že způsob, jakým někdo upraví třeba i hloupou bramboru může z kusu zeleniny udělat kus umění? Nejsi žádný zoufalec, jsi průkopník. Proč je každý přesvědčený, že chudý člověk nepotřebuje v životě krásu, jemnost, lahodou chuť - jen proto, že nemá peníze? Ty dáváš lidem, kteří by si v Chez 'O nemohli dovolit ani krajíc chleba, na pár minut ochutnat lepší život. Už jen proto jsem na tebe pyšný, i všichni ti, kdo k nám chodí jíst.'

Severus sklopil hlavu. Remus měl pravdu. Poprvé v životě dělal něco pro jiné lidi. Bylo to zároveň příjemné i nepříjemné. Možná přišel čas rozloučit se se sny a snažit se žít skutečný život, ve světě, kde existovala chudoba a nebezpečné stroje a kde lidé umírali kvůli znečištěnému vzduchu. Mnozí z nich poznali v životě velmi málo radosti, a pokud Severusovo vaření může pomoct, třeba jen maličko... 'No,' konstatoval. 'Většina hostů Chez 'O jsou stejně rozmazlení tupci... nezaslouží si mě.' Arogantně si odfrkl. Ne, o jejich obdiv nestál. Prahl po uznání od sobě rovných, šéfkuchařů jako pan Escoffier, jehož jméno všichni vyslovovali s posvátnou úctou, nebo mladý pan Fernand Point, už teď zbožňovaný, i když sotva vyrostl z chlapeckých let. Po tom Severus toužil, a teď se musel dívat, jak všechny jeho ambice blednou a umírají. Odhodlaně zvedl bradu – oplakávat je nebude.

S hlubokým povzdechem se nechal obejmout. Nechtěl si přiznat, že Remus měl pravdu, že se mýlil. 'Asi... asi máš pravdu. Mám rád naše hosty, nebo mi aspoň většinou nevadí.' Ne jako Chez 'O, kde většina z nich byli snobi, přesvědčení o své nadřazenosti nad vším živým. Opravdu záleželo na tom, co si o něm kdo myslí, když jeho jídlo pomáhalo lidem k lepšímu životu? Když bledé děti, zesláblé z podvýživy, zase dostaly zdravou barvu do tváří? Bistro bylo jeho – jediné, co ho mohlo připravit o práci, by bylo, kdyby nezvládal své mistrovské umění: vaření. A v tom se mu jen tak někdo nevyrovnal. Ať to lidé uznávají nebo ne, byl mistrem svého řemesla.

Nemá smysl bojovat s nevyhnutelným. 'Máš pravdu,' přiznal neochotně. 'Myslím, že o nic z toho nechci přijít.' Pohladil Remuse po tváři. 'O tebe, bistro... o náš život.' Tiše seděl v Remusově obětí a nechal teplo jeho těla, aby uvolnilo křeče, které se mu v duši usadily za ty dlouhé týdny.

oTOTo

'Pošta!' Severus položil na stůl malý svazeček dopisů a začal se v nich přehrabovat. 'Pro tebe,' odtušil a podával Remusovi tlustou obálku. 'Letecká pošta?' Znovu se podíval na modro-červeně rámovaný balíček. 'Koho znáš ve Francii?' zeptal se, zatímco se nakláněl blíž, aby mu vtiskl polibek. Ne, že by ho dvakrát zajímalo, kdo Remusovi píše, přemýšlel spíš na fantastickým sexem, který se mu poštěstil minulou noc – vlastně každou noc od té doby, kdy se Remusovi povedlo vyšťourat ho z jeho ulity.

'Nikoho, nebo aspoň jsem si myslel. Teď to vypadá, že minimálně jednoho člověka tam znám.' Remus mu oplatil polibek a obálku si přidržel mezi koleny, aby ji mohl roztrhnout. Vytáhl krémový dopisní papír.

'Vážený Monsieur Lupine,' přečetl nahlas. 'Jako malou pozornost pro Vás a vašeho obchodního partnera... to musíš být ty?' Remus se na něj usmál. 'Aspoň to na nás není vidět. I když zajímalo by mě, kolika lidem už došlo, že s tebou ve skutečnosti žiju.'

Severus se zachmuřil. 'Čteš, nebo debatujeme o tristním nedostatku diskrétnosti?'

Remus jen potřásl hlavou, '...jeho zásluhy o La Nouvelle Cuisine, Vám posílám poslední vydání Le Guide Michelin, letos s mírným zpožděním, neboť editování mých poznámek z Vaší krásné země trvalo poněkud déle. Domnívám se, mimochodem, že by Vás mohla obzvláště zaujmout například strana 394. S přátelským pozdravem, André Michelin.' Zvedl obočí – jako by se Severus díval do zrcadla.

'Posílá nám Le Guide?' Severus ho musel okamžitě vidět. Osobně pojede do Francie a utrhne tomu člověku hlavu, jestli se zmínil byť jen o ulici, ve které stojí Chez Hogwarts. Ukaž!' Natahoval se po obálce, ale Remus ho odstrčil.

'No no, Severusi! Michelin ho poslal mně!' S širokým úsměvem zvedl malou modrou knížku, aby na ni Severus nedosáhl.

'Lupine!' Severus vstával ze židle. 'Ty to vůbec nebereš vážně!'

'Oh, beru to velice vážně. Hezky si sedni, lásko. Nejdřív se podívám sám. Moje knížka, pamatuješ?' Remus se usmál a otevřel průvodce. Pár vteřin si četl, zatímco Severus umíral nezvladatelným nutkáním vyrvat mu knihu z rukou.

'Tak ale dělej! Strana 394!'

Remus začal číst. 'Oh...'

Takže je to zlé. Možná Chez 'O dali kladné hodnocení... nebo ho někdo pomluvil. Toho se přesně bál. Nebo to možná bude ještě horší.

'Poslouchej! Oh, Severusi!' Remus zaváhal, ale pak pokračoval. 'Přeje-li si čtenář poznat nejrozvinutější průmyslové město Anglie, Manchester nenabízí pouze nejmodernější výrobní závody, ale také moderní kuchyni. V malém bistru v dělnické čtvrti zvané Ancoats, charakteristické vodními kanály a vysokými továrními komíny, slavný šéfkuchař Severus Snape a jeho jednoruký asistent pan Remus Lupin otevřeli malou oázu pro místní pracující. Jídlo je prosté a výběr malý, výzdoba je chudá, ale prostředí čisté a příjemné. Dvojnásob zde platí, že v jednoduchosti spočívá krása, neboť žádný jiný kuchař v Anglii se neodvážil toho, čeho se odvážil pan Snape – podávat obyčejným lidem La Haute Cuisine ve zjednodušené formě. Pan Snape stojí u znovuzrození selské kuchyně: sezónní suroviny, místní produkce. Chce se dokonce říci, že pan Snape vytvořil vlastní Nouvelle Cuisine. Jídlo je nesmírně chutné, obsluha přátelská a nádavkem cestovatel dostává příležitost poznat prosté muže a ženy, kteří vlastní prací vybudovali toto město budoucnosti. Spinner's Bistro stojí za zajížďku.' Remus položil průvodce na stůl, odstrčil talíř s nedojezednou snídaní. 'To není tak hrozné, ne?'

Severus byl v šoku, jen seděl a zíral s otevřenými ústy jako naprostý idiot. 'Je... to... dobré.' Zamrkal. Asi by ho někdo měl štípnout. Píše o něm Michelin! Pane bože, zmínili ho... ne, doporučili ho v zatracené bibli všech šéfkuchařů na celém světě. Bylo to lepší, než Řád britského impéria! Mnohem! 'Myslím, že potřebujeme oslavu.' Byl dokonale ohromený. Na nic jiného nedokázal myslet – hostina, dnes večer. Dali mu hodnocení stojí za zajížďku! V průvodci, kde by každý druhý vraždil za nejmenší zmínku! Jeho ubohé, domácí bistro se ocitlo mezi nejlepšími z nejlepších! Severus si odkašlal, aby se vzpamatoval. 'Píšou něco o Chez 'O?' vzpomněl si.

Remus prolistoval několik nejbližších stránek, pak se pro jistotu podíval i do seznamu. 'Ani slovo,' oznámil mu. 'Vyhrál jsi, Severusi!' S tím svým nádherným úsměvem zářil jako malý kluk. Severus dokonce na okamžik zapomněl na Guide, Remusovo štěstí bylo neodolatelné. Dokonce se nechal zvednout ze židle a vtáhnout do improvizovaného tance, který skončil s ním přimáčknutým ke zdi, vydaným na milost Remusovým polibkům. Když se od sebe odtrhli, byli oba udýchaní a Severus najednou neměl nejmenší chuť trmácet se na nákup.

'Nevím přesně, co jsem vyhrál, ale jestli je tohle cena za první místo, tak si nestěžuju,' zasmál se. Prohrábl Remusovi vlasy. 'Ale za to, že jsi udělal dobrý dojem, si taky zasloužíš odměnu.' Nadšeně ho políbil.

'Víš, Brumbál to bude přesně takhle brát, jako tvůj triumf. A nejsem si jistý, co na to řekne Sirius. Nadšení nebudou určitě. Aspoň jsme se trochu pomstili, když to nevyšlo s tou stávkou.' Remus se zašklebil. 'Ale určitě o něm ještě uslyšíme.'

Severus souhlasil. Ale nejdřív budou slavit. 'Nemusíme na to myslet zrovna teď. Napadají mě důležitější věci, na které si bohužel musím nechat zajít chuť,' zamumlal a stiskl Remusovi zadek. 'Musím běžet, lásko, ale jestli nic nenamítáš, později si uděláme soukromou oslavu. Ale nejdřív budeme slavit s... přáteli.' Bylo zvláštní použít to slovo, a ještě k tomu oprávněně. Už to bylo tak – Severus Snape měl přátele. Kterým nejspíš záleželo hlavně na Remusovi, ale stejně. Z nějakého záhadného důvodu se to zdálo téměř stejně důležité, jako fakt, že ode dneška se jeho bistro stalo světoznámou, uznávanou restaurací.

'Běž,' zavrčel Remus. 'Nebo neodolám, zatáhnu tě do postele a nepustím tě z ní až do večera. A k večeři budeš podávat chleba s margarínem a marmeládou, protože nic jiného už doma nemáme.'

'Margarín,' Severus si odfrkl. 'Leda přes mou mrtvolu! Mimochodem, mohl bys zaběhnout k Arthurovi a Molly a pozvat je i s tou jejich bandou. Hned jak vypadnou, můžeš mě zatáhnout do postele a nepustit mě z ní třeba týden.'

'S potěšením. Doufám, že i na tvé straně. A už běž! Ven, ven — nebo se neudržím!' Remus ho hnal ke dveřím. 'A cestou se stav u Pastorka, ať taky přijde.'

'A proč si myslíš, že chci, aby ses ovládal? Nezapomeň, něco jsi mi slíbil,' škádlil ho Severus, ale už bral nohy na ramena. Věděl, že za minutu by byli v posteli. Nejen Remusova sebekontrola měla své meze.

oTOTo

Arthur postavil před Severuse další pintu piva. Už se cítil trochu opilý a byl rád, že většina hostů odešla, tedy kromě těch, které pozvali na malou oslavu. 'Takže teďka tady bude fajnová restaurace?' Arthur se posadil vedle něj na jednu z polstrovaných židlí. 'Už sem asi nezapadneme.'

Severus nevěřícně zvedl obočí. 'A proč bych proboha něco takového dělal?' Nelhal, opravdu nehodlal vyměnit ani jedinou vidličku. Jeho bistro se mu líbilo přesně takové, jaké bylo, a když s tím má někdo problém, může se stravovat jinde.

Arthur vypadal překvapený. 'No pochybuju, že budeš chtít vařit pro lidi jako jsme my. Když jsi napsaný v té knížce...' poklepal prstem na průvodce, vázaného v kůži. 'To není nic pro nás... teď se ti sem nahrnou lepší lidi a budeš ještě slavnější.' Lehce se zadrhával.

'Arthure Weasley!' Molly nic neuniklo. 'Jsi opilý? Přestaň Severuse pořád otravovat, už ti říkal dvakrát, že bistro neprodá, že zítra můžeš normálně přijít na večeři a Ginny taky nevyhodí. Což dává smysl, když ji zrovna přijal.' Vtiskla mu polibek na plešku. 'Severus nechce o nic víc nóbl restauraci, než jakou už má, není to tak?'

Severus přikývl. 'Přesně tak. Hosti si nestěžují a kdyby si stěžovali, je mi to jedno.'

'Správný přístup,' zasmál se Remus. 'Neuraž se, ale myslím, že všichni jsou spokojení, když ty máš svůj klid v kuchyni a já s Ginny obsluhujeme. Práce s lidmi není zrovna tvoje parketa, lás-' S hrůzou si zakryl pusu rukou. 'Oh, Severusi. Omlouvám se. To jsem nechtěl.'

Než Severus stačil zjistit, jestli je víc naštvaný nebo vyděšený, Molly ho vzala za ruku. 'Neboj se, Severusi. Snad sis nemyslel, že to nevíme? Máme oči.'

Oh. Takže půlce Ancoats je jasné, že...

'Vy... to víte?' Díval se z Molly na Arthura. Když se odvážil mrknout po očku i na zbytek rodiny, tvářili se naprosto nevzrušeně. Zato Remus měl ve tváři neskutečnou úlevu. On sám se se svou orientací netajil tak úzkostlivě, když chodil s Blackem, bylo o tom hodně klepů. Severus ale nikdy ani nenaznačil, že by Remus mohl být cokoliv víc, než zaměstnanec a podnájemník. Kamarád. Pod stolem Remusovi stiskl ruku, chtěl mu naznačit, aby se nebál. Nikdo nemohl dokázat, že spolu spali. Utají to, i kdyby si měli na oko zařídit dvě ložnice.

'Nevšimnout si, jak se na sebe díváte?' Molly se rozesmála. 'Zrovna jako já a můj Arthur za svobodna. Ano, Severusi, víme. Ne, že bych si uměla představit, jak... vždyť to není... s mužem... Ale... lásku poznám. Remus vypadá šťastný, tak co je nám do toho? A víte co? Možná jsou špatně zákony, ne vy.'

Že jim do toho nic není, s tím Severus plně souhlasil. Nebál se pošklebků od lidí, ale vězení a té zatracené nespravedlnosti, že někdo ze zákona nemá právo na lásku, kvůli takové idiotské pitomosti, jako je pohlaví. 'A... Pastorek,' zeptal se zesláblým hlasem. 'Co s ním uděláme? Taky o nás ví? Je to policajt.' Severus se nenápadně podíval na muže, plně zabraného do konverzace s Charliem.

'S tím bych si nedělal starosti,' škytl Arthur. 'Poslední dobou se prý skamarádil s jistým Siriusem Blackem...'

Severus přestal poslouchat. Koho si Black našel ho nezajímalo ani v nejmenším, dokud to tedy nebude Remus Lupin. Ale měl pocit, jako by zaslechl otevírání vstupních dveří a hlasy v chodbě. Nechápavě se na svého milence podíval. 'Nikoho dalšího už jsme nezvali, ne?'

'Ne,' Remus pustil jeho ruku. 'Počkej, teď mám pocit, že slyším Siriuse... toho jsem nezval, kvůli tobě.'

'A dobře jsi udělal! My o vlku...' dveře se otevřely a vkráčel Sirius Black, doprovázený nepolapitelným panem Brumbálem. '...a za dveřmi je hyena.' Vstal. 'Co chcete?' ušklíbl se na Albuse Brumbála. 'Přišel jste konečně Remusovi zaplatit, co mu dlužíte?' Založil si ruce a prsou. 'Začněte sázet peníze na stůl nebo se pakujte z mého domu. Blacku, totéž. Příměří skončilo.'

'Sirius se mnou jít nechtěl, drahý chlapče,' prohlásil Brumbál. 'Musel jsem mu vysvětlit, že je to pro jeho vlastní dobro. Domnívám se, že vás přesvědčí, abyste přijali můj návrh.' S úsměvem a se svým dlouhými vousy vypadal opravdu jako pohádkový dědeček. Nesuď knihu podle obalu, připomněl si Severus. Mlčel.

'Možná bychom mohli detaily probrat... v soukromí?' Navrhl pan Brumbál. 'Tady ta paká-' zarazil se, 'ehm, vaši... přátelé, nemusí být u všeho, že?'

'Možná mě žádné detaily nezajímají.' Severus se mračil, až mu z očí létaly blesky. 'Pokud se ovšem netýkají odškodnění pro Remuse.' Jak se ten dědek opovažuje chovat se, jako by mu to tu patřilo?

'Ale to je rozkošné, tak se starat o svého miláčka,' Brumbál to řekl tak hlasitě, že všichni leknutím zmlkli. 'Oh, božíčku, to mě mrzí – oni to nevěděli? Myslel jsem si, že jim říkáte všechno, nejdražší Severusi.' Brumbál samolibě pomrkával a sundával si pomalu rukavice. 'A ještě ke všemu je tady policista. Odpustíte mi tu nepředloženost, viďte, konstáble? Přece bychom nebránili pánům v...' Brumbál znechuceně mávl rukou. 'Ať už tomu říkají, jak chtějí.'

Ginny také vstala, s rozzlobeným výrazem ve tváři. Postavila se k Remusovi. 'Pan Lupin je tu v nájmu a dělá číšníka, tak to je.'

'Skutečně? Zajímavé.' Brumbál si ji pohrdavě změřil. 'Nepracujete čirou náhodou v mé továrně, mladá dámo? Že bych měl to potěšení propustit vás ze svých služeb.'

'Díky bohu ne. Jsem zaměstnaná tady, s mým snoubencem a panem Snapem.' Ginny položila ruku Remusovi na rameno. 'A ocenila bych, kdybyste mého Remuse neobviňoval z nesmyslů, ke kterým nemáte žádné důkazy. Už jsme zasnoubení celý rok.' Ginny se otočila k Arthurovi. 'Otče, řekni mu!'

'Cože? Ano, samozřejmě.' Arthur si zřejmě vypěstoval trochu páteře. 'Myslím, že pan Brumbál něco špatně pochopil. Pan Lupin tady pracuje a pronajímá si pokoj. A ten velký den plánujeme na jaře. Ehm- Ginninu a Remusovu svatbu myslím, samozřejmě.'

Ozvalo se několik hlasů, včetně Pastorkova hlubokého basu, potvrzujících Remusovo fiktivní spojení s Ginny Weasleyovou.

Severus se cítil podivně klidný a chráněný. Měl přátele, kteří se za něj právě postavili a nedovolili, aby jemu a muži, kterého miloval, někdo ublížil. To bylo rozhodně víc, než mohl říct, když ještě pracoval v Chez 'O. Pyšně zvedl hlavu. 'Slyšel jste. Buď řekněte jasně, co chcete, nebo zmizte.'

Brumbál ani nehnul brvou. 'Přišel jsem vám učinit přátelskou nabídku. A poměrně lukrativní, řekl bych.'

Severus ho přerušil významným odkašláním. 'Ano, jak bych mohl zapomenout na vaše přátelství. Jak že to bylo? Zneužil jste mě, Pettigrew mě na váš příkaz přede všemi očernil a pak jste mě vyrazili? No samozřejmě, že už se nemůžu dočkat další spolupráce s vámi, to dá rozum.'

'To přece bylo jen nepříjemné nedorozumění, milý Severusi.' Pan Brumbál se spokojeně usmál. 'Vlastně mě zaujal váš, řekněme... sociální experiment, a rád bych od vás koupil vaši restauraci, i s domem, přirozeně. Pak se můžete vrátit do Chez 'O, kam patříte. Dokonce s mírně zvýšeným platem.'

'To je od vás tak velkorysé,' zavrněl Severus sarkasticky, 'že ani nedokážu vyjádřit svou vděčnost. Samozřejmě vám vaši takzvanou nabídku s chutí hodím na hlavu. Jsem už takový hrdý hlupák. Ale vaše laskavost mne vskutku dojala,' Severus se nepříjemně usmál. 'A určitě vůbec nesouvisí s vaší mylnou domněnkou, že jsem dosud nečetl letošní Guide Michelin, viďte?' Severus se kolem sebe rozhlédl. 'Protože restaurace, kterým v něm věnují víc, než tři řádky, jsou tak vzácné. Že byste si chtěl udělat menší sbírku?' oči mu zajiskřily. 'Ale božíčku, to mě mrzí, urazil jsem vás? Už si vzpomínám, o Chez 'O nepadlo ani slovo, že? Vlastně, pane Brumbále,' Severus otevřel dveře. 'Rád bych vám oznámil, že žádných obchodů se mnou se nedočkáte, rozhodně ne, dokud nevyplatíte Remuse. Pak spolu budeme vyrovnaní.'

Brumbál se na pohled tvářil stále stejně přátelsky, ale oči mu ztvrdly. 'Toho budete hluboce litovat, Snape. O to se postarám.' Uklonil se Ginny Weasleyové. 'Obdivuji vaši... pomýlenou loajalitu, slečno. Teď, když mě omluvíte, byl jsem na cestě na jistou důležitou společenskou událost u pana starosty.' Pokynul rukou směrem k Blackovi. 'Pojďme, Siriusi, necháme ty... lidi být.'

'Ne,' odvětil Sirius. 'Nechce se mi.'

'Nechce se ti? Nevíš, co mluvíš, milý chlapče.' Brumbál vyšel ze dveří. 'Dej na moji radu, s lidmi jako je pan Snape se nezaplétej. Ale samozřejmě, pokud preferuješ společnost lůzy... je to tvé rozhodnutí.'

'Správně,' Sirius se k němu otočil zády. 'Může tady slušný člověk dostat pivko? Remusi?'

Severus ho probodl pohledem, ale mlčel. Evidentně si poslední dobou vypěstoval silnou trpělivost.

'Posluž si,' Remus se na svého přítele široce usmál, ale Severuse objal kolem ramen. 'Jako doma.'

'To vidím,' Sirius Snapeovi oplatil vražedný pohled. 'Aspoň, že se o tebe stará.'

'O tom nepochybuj,' Remus si přitáhl židli blíž k Severusovi. Díval se na něj s takovou láskou, že Severus měl co dělat, aby ho přede všemi nepolíbil.

'Sirius ze začátku trochu žárlil,' pošeptal mu, jako by to bylo tajemství. 'Možná pořád ještě žárlí. Když jsem ho nechal, dlouho to nemohl pochopit.'

'Chceš říct, že jsi dal kopačky překrásnému, neodolatelnému, talentovanému panu Blackovi? To sis dovolil dost.' Severus si odfrkl. 'Vždycky to byl sebestředný zmetek.'

'Není zrovna zvyklý na odmítání, ne. A možná má trošku... přehnané představy, co všechno mu jeho vzhled může zajistit.'

Severusovi neušlo, že Black neomylně zamířil k rohovému stolu, odkud ho ne zrovna nenápadně pozoroval Pastorek. 'Ale vypadá to, že si našel novou oběť. Myslím, že jsem chudáka Pastorka neviděl tak nadšeného od té doby, jak se mu tenkrát povedlo pozatýkat ten gang, co na Canal Street přepadl přes dvacet lidí.' Severus se usmál. 'Myslel jsem, že je ženatý se svou prací, ale zřejmě si pořídil bokovku.'

'To jsem rád. Nechci, aby byl Sirius nešťastný, i když ty máš asi jiný názor. Ve skutečnosti je to dobrý kluk.'

'Blackovo osobní štěstí je mi zcela ukradené, ale ty toho tupce máš holt rád, takže se ho pokusím tolerovat. Aspoň pokud se bude chovat slušně.' Severus mu pod stolem položil ruku na stehno. Bylo to tak příjemné, moci tohle udělat – tajně, ale beze strachu, že by je někdo odsoudil, kdyby to náhodou zahlédl. Lehce mu promnul nohu.

'Měl by se snažit,' řekl Remus. 'Už nemůže utéct zpátky za Brumbálem.' Zaváhal. 'Mohl jsi tu nabídku přijmout. Měl bys všechno, co jsi chtěl.'

'Kromě nezávislosti a sebeúcty. A možná bych přišel i o tebe a všechny, komu na nás záleží.' Myslel to úplně vážně. 'To nestojí za žádné peníze. Zase by mě jen využíval a já... už tak žít nechci, ne...'

Bez tebe, domyslel si Remus. 'Chápu. To jsem rád.'

'Hej, Snape!' Black zamával. 'Dost bylo romantiky, můžeš na pár slov?'

'A co bys chtěl?' ušklíbl se Severus. 'Přídavné jméno, nebo radši předložku?' 'Mám pro něj sloveso,' pošeptal Remusovi do ucha. 'Neotravuj!'

'Nezlob mě!' Remus se uchechtl. 'Aspoň se snaží. Nečekal jsem, že odejde od Brumbála. To bylo docela překvapení.'

Severus zvedl oči v sloup. 'Mě překvapuje i to, že ví, že mám jméno. To opravdu vypadá jako snaha.' Poplácal Remuse po rameni a zamířil k Blackovi, který si právě dopřával druhou pintu piva.

oTOTo

'Mám plán.' Sirius si prohrábl dlouhé černé vlasy a dal si ruku v bok. 'Netvař se tak překvapeně. Není to poprvé.'

'Věř mi, vzpomínám si. Co geniálního jsi vymyslel tentokrát? Zase stávku, protože to tak skvěle fungovalo?' Severusovo pohrdání bylo tak kondenzované, že by se dalo stáčet do lahví a vyvážet.

'Ne. Vloupáme se k Albusovi domů. Tak zní můj plán.' Sirius zvedl sklenici k přípitku. 'Peníze pro Remuse si prostě vezmeme. Evidentně bychom mohli stávkovat do konce světa a ničemu by to nepomohlo. Starostu určitě podmazal, protože teď jsou najednou s Albusem nejlepší kamarádi. Remusovi nikdo nepomůže. Odbory jsou bezmocné, pokud bychom stávku neprotáhli aspoň na měsíc, a na to kašlu. Takže se k němu vloupáme.'

'Ehm- ale víš, že technicky se nemusíš nikam vloupávat, ne? Bydlíš tam, takže bych si tipoval, že ti svěřili klíče?' Severus si zapnul svou černou košili, jako by se chtěl ochránit před Blackovou stupiditou. Co když je nakažlivá? Zprávy o starostovi se mu ovšem nelíbily ani v nejmenším. Brumbál se opravdu ničeho neštítí. S úsměvem si vybavil Remusovo 'buď hodný'. To by daleko nedošli. Rozhodně ne s Blackem.

'Nebuď dement, Snape. Když říkám vloupání, tak nemyslím, že vyrazíme dveře, ale že najdeme a odsnesem ty účetní knihy, co schovává, a ty mu pak prodáme za kompenzaci pro Remuse. Něco na něj musíme najít, jinak budeme litovat, že... on tomu říká 'umíněnost'. A Remus se nakonec dostane do chudobince.' Sirius se na kamaráda po očku podíval. Zrovna byl zabraný do řeči s Pastorkem. 'Můžeme dnes v noci. Strejda Albus se vrátí pozdě a tady si taky nikdo nevšimne, když se na chvilku vypaříme.'

'Zbláznil ses?' zasyčel Severus. 'Co když nás tam chytí? Já nemám v tom domě vůbec co dělat!'

'V tom spočívá má genialita, Snape. Když tě pozvu, tak to není vloupání, ne?' Sirius se široce usmál, jeho bílé zuby se zaleskly.

Severus na moment nechápal, jak sakra Remus Lupin mohl vyměnit tohohle bohatého, neskutečně atraktivního muže s hustými černými vlasy a nádhernýma modrýma očima za protivného, ošklivého chlápka, kterému říkal pane jen polorozpadlý domek v chudé dělnické čtvrti. Potřásl hlavou. 'Možná ne vloupání, Blacku, ale rozhodně je to kardinální pitomost a potenciální průser.'

'Ale Remus-'

'Remuse do toho netahej. Buď to uděláme my a Brumbála dostaneme, nebo ne. Musíme najít dost špíny, aby couvl a zaplatil.' Severus si založil ruce na prsou. 'Souhlas?'

'Souhlas.' Siriusův škleb skoro připomínal úsměv. 'Teď? Když všichni mají práci?'

'Kdy jindy? Vem si kabát a jdeme.'